Kdo, co, kdy a kde? V únoru jsme vydali první MINUTU – rychlý přehled našich postřehů ze světa architektury, designu a umění. Sdíleli jsme s vámi projekty a realizace z Česka i ze zahraničí. Cestovali jsme do zasněžených krajin za severskými sruby, ke Středozemnímu moři nebo za inspirativními architektkami v březnové MINUTĚ. Jak vypadají domy, které jsou připravené na apokalypsu a čím je a bude zajímavá pražská architektura?
Věnovali jsme se 3D stavbám, zeleným budovám i africké architektuře. Každý týden jsme objevovali stavby, interiéry, výstavy… A aby náš výběr byl co nejobjektivnější, začali se na naší rubrice podílet také architekti a architektky. Slovenští beef architekti představili novou publikaci o Bratislavě i svůj projekt přádelny. Architektka Andrea Jašková nás ve své MINUTĚ vzala na hrad Helfštýn, který letos získal hlavní cenu v soutěži Česká cena za architekturu a byl také oceněn časopisem Dezeen.
Architekti z ateliéru QARTA ukázali možnosti rekonverze zastaralých a nevyužívaných staveb jako způsob budování měst. Tomáš Cieśla a Mirek Krátký nás nechali nahlédnout do svých myšlenek, ukázali, co jim dává smysl nebo co jim vrtá hlavou. Svůj sen o rozhledně v Abu Dhabi nám popsali architekti z ateliéru Collarch. Současnou architekturu gastro podniků s námi navštívila architektka Tereza Komárková. A na Žižkov nás vzali architekti z ateliéru edit!
Právě tyto architekty a architektky jsme oslovili s naší anketou. Konec roku je spojen s bilancováním a přemýšlením nad tím, co bylo, co může být a co by být nemuselo. Nechali jsme tedy dotazované zamyslet se nad třemi dotazy.
Co byste rekonstruovali, co postavili a co byste naopak radši zbořili? Jinými slovy, co si podle vás zaslouží péči, kde vidíte potenciál pro novou architekturu a existuje budova, která trpí natolik, že by bylo lepší ji strhnout?
Rado Buzinkay, beef architekti
„Bourání je v našich končinách mimořádně oblíbené, obzvlášť pokud je spojené s vymazáváním historické paměti. Navzdory tomuto narativu se můžeme na věčný boj mezi demolicí a rekonstrukcí podívat z jiného úhlu. Délka životního cyklu každého domu mimo jiné úzce souvisí s nepoměrem životností jeho konstrukce a funkce. Jestliže mají struktura a plášť budovy potenciál životnosti v řádu stovek let, její programová náplň je často otázkou desítek let. Bohužel mnoho zajímavých domů se stává obětí právě této disproporce, zejména pokud je stavba příliš úzce spjata se svou funkcí. Možná bychom se my architekti měli zamyslet nad tím, jak navrhovat domy, aby se v budoucnu lépe vyrovnaly s dynamicky se měnící typologií,“ říká Rado Buzinkay z ateliéru beef architekti.
Tomáš Cieśla a Mirek Krátký, archicraft
„Bořil bych ve městě bytové stavby, které nevytvářejí městské prostředí v klasickém pojetí, tj. nevytvářejí uliční čáru, jsou rozházené na pozemcích pouze podle norem, mají příliš velké měřítko, nejsou polyfunkční a nevytvářejí prostředí inspirující k vzájemné komunikaci lidí. Typickým příkladem je bytová výstavba mezi lety 1970-1990. Mrzí mě, že se tyto stavby rekonstruují a dále zhodnocují.
Zastavoval bych proluky a brownfieldy v celé Praze, přestavěl bych magistrálu v okolí Florence. Rekonstruoval bych to, co má svou polohou a výrazem šanci být výraznou hodnotou ve 21. století. Městské parky, industriální stavby. A vlastně všechny stavby, které by mohly být upraveny tak, aby pomohly plnit Net zero plán na nulové emise do roku 2050. Vyjma těch uvedených v první pasáži,“ odpovídá za archicraft Tomáš Cieśla.
Co se týče bourání, Mirek Krátký z archicraftu má jasno: „Citlivě bych ‚přeřešil‘ věžový bytový dům v areálu pivovaru Holešovice v ulici U Uranie. Myslím velmi citlivě, například tarasnicí upálit horních 5 podlaží. Fasáda objektu je podle mne jen nevkusnou hrou tvarů a barev, nevyspělou rychlokvasnou architekturou, které chybí kontext s okolím. Urbanisticky je výška domu neodůvodnitelná a nesmyslná, vznikla totiž jen touhou po zisku.
Obecně jsem zastáncem zahušťování centra Prahy.
Myslím, že by městská část Prahy 8 a Magistrát Hlavního města Prahy mohli zadat analýzu možností dočasného využití nedostavěné radnice na Praze 8. Jinak hrozí, že se na nedostavěné torzo budeme dívat další půl století. Budova by se měla zakonzervovat tak, aby fasáda nedegradovala. Střecha by se měla dořešit takovým způsobem, aby byla bezpečná pro pohyb lidí uvnitř, nic víc. Mohla by se využívat jako krytý prostor pro městskou vybavenost, např. kluziště, tržiště, gastro fastfood fest zóna, letní kino, pop-up store prostor, galerie, cvičiště, promo salony a nespočet dalších jemně zběsilých nápadů.
Obecně jsem zastáncem zahušťování centra Prahy, je to daleko moudřejší než zastavování kukuřičných polí na kraji města. Důvodů PRO je nespočet, důvodů PROTI je velmi, velmi málo. Často je nepřekonatelnou překážkou nepochopení a neochota místních obyvatel snést vyšší intenzitu zástavby ve svém milovaném bydlišti. Lidé si to celkem pochopitelně nepřejí a nezajímá je vyšší zájem metropole jako celku. Sám žiji v Libni a jsem vděčný za to, že se za posledních 15 let hodně zaplnila a trend pokračuje,“ zakončuje o nových stavbách architekt.
Ondřej Janků, Collarch
„Zbourat či strhnout jsou termíny, se kterými v našich projektech pracujeme jen neradi. V kontextu s městskou, ale i venkovskou zástavbou a kulturní krajinou spíše vždy přemýšlíme, jak navázat na již existující hodnoty a specifické rysy místa, a jak je využít pro současné trendy a potřeby.
Pokud existující stavba nebo i větší městský celek nevyhovuje například aktuálním stavebním normám či požadavkům na šetrnost k životnímu prostředí, spíše uvažujeme o revitalizaci, změně náplně, doplnění o potřebné chybějící prvky, než o demolici a náhradě za nové.
Zároveň si myslíme, že environmentální potenciál architektury nespočívá jen v použité technologii (‚zelené‘ materiály, energetická koncepce, rekonstrukce místo novostavby), ale také v poskytnutí příležitostí a infrastruktury pro environmentálně zodpovědné chování uživatelů. To je pro nás to podstatné – někdy se toho dá dosáhnout za použití minimálních stavebních zásahů, někdy to vyžaduje větší změny.“ odpověděl nám Ondřej Janků za ateliér Collarch.
Je problematické něco jako ‚nová architektura‘ definovat
Ptáte se na “potenciál pro novou architekturu”? Dle našeho názoru je problematické něco jako ‚nová architektura‘ definovat. Existuje ale evoluce architektury, vývojové větve, její mutace a variace spojené například s užitím nových technologií.
V kontextu s naší (evropskou) kulturní krajinou jsou jednotlivá vývojová stádia často jasně čitelná a vytvářejí nezaměnitelnou historickou mozaiku. A právě v této mnohovrstevnatosti vidíme kulturní bohatost a potenciál, na který rádi navazujeme naším aktuálním názorem. Přidáváme novou vrstvu, která reaguje na existující kontext, ale zároveň se jasně esteticky vymezuje. Není historizující. Je současná. Takových příkladů z naší dílny není málo: Od rekonstrukcí historických bytů, přes industriální kavárnu z Kontejnerů v Praze, až například po revitalizaci panelového sídliště v Tallinnu,“ uvedl k tématu architekt.
Ivan Boroš – edit!
„Skanzen Česko nutně potřebuje nový vítr, proto prosím co nejvíce doplňovat, nastavovat, dostavovat, přestavovat, jednoduše editovat! Bojíme se změn, vítězí sentiment. Města se musí měnit, ne stagnovat. Chraňme nemovité památky a objekty v památkových rezervacích, ale když se rozhodneme, že za ochranu stojí, tak jejich majitelům s údržbou a provozem těchto budov pomáhejme. V památkových zónách nastavme jasná pravidla ochrany urbanismu, překlopme tato pravidla do místních stavebních předpisů (až je jednou budou mít všechna města) a pak už k jejich posuzování nepouštějme památkáře. Dodržení jasných parametrů zvládnou posoudit i stavební úřady,“ zakončuje architekt Ivan Boroš z ateliéru edit! architects.
Minuty z minulých týdnů:
NEUHĀUSL HUNAL a jejich MINUTA
