Architektka a teoretička architektury Pavla Melková se věnuje především úpravám veřejného prostoru a realizacím na pomezí architektury a umění. Památník Jana Palacha ve Všetatech, na němž pracovala v rámci ateliéru MCA, získal nominaci na cenu Miese van der Rohe. Udala novou podobu bastionu U Božích muk v pražských Nuslích a navrátila jiskru funkcionalistické budově Husova sboru od architekta Pavla Janáka. Její přístup k architektuře vychází z hlubokého porozumění kontextu, naslouchání a ze snahy pochopit a vnést do realizací ducha.
V minulosti publikovala například ojedinělý text Minimální prostor jako volba, v němž rozvíjí myšlenku skromnosti bydlení či vůbec žití, dnes náhle naléhavě aktuální. Také ve svých básních nenuceně nabádá k navracení člověka k sobě a k podstatě věcí prostřednictvím smyslů a vnímavosti. Letos v květnu vyšla v nakladatelství IPR kniha Živá památka, která ohledává možnosti zapojení či aktualizace různých typů „památek“ (starých objektů nebo historicky hodnotných staveb) zpět do života. Pavla Melková se stala editorkou publikace a autorkou několika textů.
Kniha Živá památka se věnuje možnostem oživení historie. U nás vnímám obavu z „přidané hodnoty současnosti“. Co tento strach způsobuje a jak z toho ven?
Příčina má hodně vrstev. Psychologové mluví o tom, že většina lidského konání je motivovaná strachem, také o tom v Živé památce píše Petr Hájek. Polarizace dnešní společnosti neznamená, že by lidé byli až tak ideově vyhraněni. Spíš jsou nejistí – a protože se bojí, tak se vymezují. Společnosti i architektuře by prospělo, kdyby lidé dokázali rozklíčovat, kdy jejich rozhodnutí vede strach z neznámého.
A co další příčiny? Nemůže hrát nějakou roli samotná architektura?
Určitě ano. Smutným faktem je, že neexistují pouze dobří architekti. Kdyby tomu tak bylo, bylo by snazší nechat větší volnost novým vstupům. Takže strach je zčásti oprávněný, protože u cenných památek zacházíme s křehkou věcí. A když ji dostane do rukou blbec, může ji opravdu zničit…
Takže považujete současnou dobu za jakousi krizi architektury?
Nejde jen o krizi architektury, ale o paradigma celé společnosti: v situaci, kdy je nejistá a rozkolísaná, z různých důvodů se začne upínat k historii. To je pro dnešek typické: trpíme nedostatkem současných idejí, většinou vůbec nejsou naformulované, neexistují. A aby lidé vůbec něco produkovali, obracejí se k bezpečnému starému, protože na tom se nedá nic pokazit. Je to ověřená hodnota, ke které se mohou přihlásit.
„Památky jako stopy minulosti pro budoucnost“ se daří uchovávat i u nás. Můžete uvést svoje oblíbené příklady?
Mám teď v hlavě stavby z poslední Ročenky české architektury 2020–2021, kterou jsem připravovala, takže se mi vybavuje třeba hřbitov v Prášilech do Ivana Adama. Užitečnost této památky má více vrstev, kromě utilitární také duchovní. Architekt se rozhodl v Sudetech, ve vsi v bývalém vojenském pásmu, vybudovat nový hřbitov. Navazuje na původní, kde se ale už nepohřbívá a vesnice trpí ztrátou identity, kterou může hřbitov napomoci vrátit. Mám ráda architekturu, která dokáže maximálně využít potenciál místa a najít další vrstvy, kterými ho obohatí. K tomu mne napadají třeba obě zrekonstruované budovy DOX, Ivana Kroupy i Petra Hájka: nejde jen o krásnou architekturu a záchranu industriální stavby, ale o proměnu místa, která ovlivňuje prožitek z umění.
Nejen v knize Živá památka hovoříte o citlivosti k okolnímu světu. Dá se tato citlivost nějak kultivovat?
Věřím, že to jde a jsem tím až idealisticky posedlá: inspirovat lidi, předat jim nějaký názor, ideu, kterou mohou sami dál rozvíjet. Myslím, že právě v tom tkví například síla poezie. Doufám, že ta moje může lidem rozšířit možnosti vnímání okolí. Básník a překladatel, který překládal moje básně do angličtiny, se mi přiznal, že po jejich přečtení vnímá okolí jinak. Umění, nejen poezie, rozšiřuje cítění a vnímání – a tato schopnost se pak přenáší i do praktického života.
Pracujete nejen jako architektka, ale také jako teoretička architektury. Jak vám psaní pomáhá v navrhování?
Nevnímám to odděleně. Všechno vychází z myšlenkového světa, který člověk převádí do nějaké formy sdělení. Buď z něj vzejde text, umělecké dílo, nebo architektura, která se potom prolíná s funkcí a technickou stránkou. Myslím, že problém současné architektury spočívá také v tom, že si z ní architekti i klienti berou jen povrch, designovou formu a funkční stránku, ale nezabývají se hledáním myšlenkového obsahu, jejího základu.
Jste jedna z mála viditelných žen v oboru architektury či urbanismu. Čím to je?
Ženy jsou ve veřejném prostoru všeobecně méně vidět zejména v rozhodovacích rovinách, kde jde o peníze a moc: k těm patří i výstavba. Když občas někoho upozorním, že v nějakém důležitém orgánu chybí ženy, muži opakovaně oponují tím, že tam přece mají spoustu žen – a začnou jmenovat asistentky, moderátorky, konzultantky… Co k tomu dodat. Muži nemají problém pustit ženy k práci, ale nesnesou je vedle sebe – říkám tomu „vždy alespoň o jeden krůček vzadu“. A architektura je mocenská, vlivová a často bohužel silová, takže podíl žen zde zkrátka kopíruje zastoupení žen ve vlivných pozicích.
Jak se vám podařilo prorazit? Máte ostřejší lokty?
Nepoužila bych pojem prorazit, ani ostré lokty. Jestli se mi kdy podařilo něco ovlivnit, pak spíše pomalou, měkkou, vytrvalou silou. Věřím, že v každé situaci, i té zdánlivě nejnepříznivější, je nejlepší reakcí sednout a pracovat. Na čemkoli, co považujete za smysluplné. Stále existují místa, kde by moje zkušenost a záběr mohly být užitečné, kde bych si přála mít víc prostoru, a ne vždy se to daří. Nevím, jak moc to souvisí s tím, že jsem žena. Nedávno jsme se ale bavily s kolegyněmi a shodly se, že situace žen se v obecné rovině po období zlepšování paradoxně zase začíná zhoršovat. Je jasné, že to souvisí se vzestupem totalitních a autoritářských tendencí v politice, ale je smutné, že se ta atmosféra propisuje i do běžných mezilidských vztahů.
Myslíte si, že v architektuře existuje ženský a mužský princip?
Snažím se je tam prvoplánově nehledat, zajímá mne spíš, jak se do ní otiskují charaktery lidí a jejich hodnotové nastavení. Architekti jsou často hodně sebestřední. A ani to někdy nevědí: upřímně usilují o nejlepší výsledek, ale vidí jen sebe, svůj názor a nevnímají jiné hlasy. Přitom je to paradox: architektura, která svou podstatou ovlivňuje prostředí pro všechny, by měla hodně naslouchat: prostředí, lidem… A k tomu jsou ochotnější ženy – to je třeba jeden z principů, který se nejspíš propisuje i do architektury.
Když hovoříte o tom, že (nejen) architektura by měla něco změnit, co přesně tím máte na mysli?
Disciplína architektury si především musí ujasnit, co vše je ochotná považovat za svou odpovědnost. Debaty na toto téma probíhají, ale jsou polarizované: spousta architektů si myslí, že architektura není povinná řešit hlubší společenské problémy; někteří vám řeknou, že to ani nedokáže. A řada dalších architektů má opačnou tendenci, takový spasitelský komplex, což je zase jinak nebezpečné.
Který z těchto pólů zastáváte vy?
Patřím k těm, kteří si myslí, že architektura může ovlivnit úplně všechno. Ne všechno ale může vyřešit sama sebou, vlastními prostředky. Třeba v otázkách ekologické úspornosti může použitím určitých technologií, materiálů nebo skromností prostoru přispět. Ale pak existují některé typy globálních problémů, kde to nedokáže napřímo, charakterem stavění. Může ale i tak ztělesňovat či deklarovat určité hodnoty, a tím se podílet na proměně hodnot společenských – které nakonec stojí za vším.
Napadá vás nějaký příklad?
Když jako architektka lidem ukážu, že i v malém bytě se dá nejen uspokojivě, ale i reprezentativně žít a třeba z něj mít i duchovní prožitek. Když vytvořím architekturu, která není sebestředná, ale myslí i na okolí, podporuji totéž v mezilidských vztazích. Stejně tak když upřednostním architekturu, která není opulentní, ale krásná i v jednoduchosti, skromnosti.
Říkáte, že aby se člověk ve své práci dobral jakékoli kvality, musí se hlavně ptát. Na co se teď ptáte vy sama?
Stejně jako řada lidí se teď hodně zabývám situací, do které naše společnost padá: klimatické změny, velká sociální polarizace, války, které s tím souvisí, z mého pohledu navíc nepřehlédnutelný kulturní úpadek… Nejsem pesimista, ale považuji za důležité myslet na věci, které potřebují naši účast – a to jsou ty kritické. Člověk se musí rozhodnout, zda bude hledat způsob, jak ovlivnit globální rámec problémů, byť doufá v efekt motýlích křídel – nebo si tam, kde to zkrátka nejde, najde svoje lokální cesty a ovlivní alespoň to, co má ve svých rukou. Je to těžké a zrovna teď se tím dost trápím.
Vidíte v tomto hledání i něco pozitivního?
Jasně, nedá se to vnímat jenom tragicky, katastroficky. Abychom měli dost síly správně se tomu všemu postavit, je dobré umět prožívat radost i za této situace. A zrovna umění a architektura to umožňují. Nebo poezie – ta může lidem pomoct spatřit základnější, elementárnější věci, mít z nich radost a užívat si je. To je také určitý druh skromnosti: radost z obyčejných věcí a situací, schopnost vidět bohatost v málu. Myslím, že to teď budeme potřebovat.
Vypadá to, že vám se to daří. Děláte něco jen proto, že chcete?
Moci dělat to, co chci, považuji za největší výsadu, za luxus. Někdo postupně usiluje o větší vliv či majetek, pro mě je luxus tvořit věci, protože je chci dělat; mají pro mě smysl, aniž bych je musela dělat kvůli výdělku či kariéře. Teď už se mi to víceméně daří, dřív to bylo těžší – člověk musel živit rodinu. Děláme teď například výtvarno-architektonickou soutěž o podobu památníku; to mě nutí dostat se hodně hluboko do tématu, prožít ho. A to dělám ráda.
A vaše básně? Píšete?
Po pandemii jsem měla strach, že knížky přestanou vycházet, ale s těmi mými to paradoxně dopadlo naopak. Letos dvě knížky už vyšly a dvě další by měly vyjít, jedna sbírka básní a druhá tak napůl. Tím jsem si na nějakou dobu úplně vyčistila stůl. Chci si v sobě teď nechat uzrát, co bych chtěla psát dál. Kromě toho, že přemýšlím o obsahu, baví mě hledat nové žánry. Ráda zkouším různé typy útvarů, hledám meziformáty. Baví mě nové formy; když si nějakou osahám, paradoxně ji opustím, ačkoli je jasné, že to je méně pohodlný a méně bezpečný přístup.
Vraťme se k architektuře: na čem teď s MCA ateliérem pracujete?
V poslední době hodně pracujeme na koncepcích veřejného prostoru pro různá česká města, třeba pro Pardubice, Karlovy Vary, nyní Olomouc či Českou Lípu. Pořád předáváme zkušenosti, které jsme vytvořili v pražské Kanceláři veřejného prostoru. Je nesmysl pořád znova vynalézat kolo. Právě se dokončuje koncepce veřejných prostranství Dejvického Kampusu. Pokračujeme na náměstí Jiřího z Poděbrad, které by se teď mělo realizovat, náměstí Jana Masaryka v Jihlavě, dokončuje se liturgické a komunitní centrum evangelického kostela na Smíchově, podobné komunitní prostory možná vzniknou teď i v Husově sboru na Vinohradech, a snad se zahájí práce na parku a objektu u ulice Horská v Praze 2, kde jsme vyhráli soutěž.
Čtěte také:
Největším tématem pro Pražany zůstává doprava, začínají ale řešit i nedostupné bydlení
Další rozhovory:
Musíme být těmi, kteří věří v pozitivní budoucnost
Byl bych velmi průměrný architekt
Kaplicky Internship 2020 vyhrál hangár pro vzducholoď
Architektura větší než tělo, menší než rodinný dům
Brno se bude za deset let rozvíjet ve velkém tempu
Moje role v BIG zapadá do celkové mozaiky
Interiér musí ladit jako orchestr
Design by měl začít otázkou, ne tvrzením
