Ivelina Gadzheva studovala průmyslový design na Národní akademii umění v Sofii, kde zjistila, že chce lidem pomáhat a zaměřit se na řešení problémů pomocí kreativity, nikoli pouze na kreativitu jako takovou. Pokračovala tak studiem inkluzivního designu na Vysoké škole ve švédském Sundsvallu. Nyní působí jako konzultantka ve veřejném i soukromém sektoru a pracuje na projektech zabývajících se legislativními změnami na evropské úrovni pro zlepšení přístupu k informacím ve zdravotnictví.
Specialistka na inkluzivní design byla jednou z řečníků na Konferenci festivalu Zlin Design Week. Ve své řeči představila projekt navigačního systému, který vyvinula ve spolupráci s firmou Fullmasters. Dále posluchače seznámila se svým výzkumem inkluzivních dětských hřišť. „Vždy se zaměřujeme na to, abychom zapojili uživatele produktu do procesu jeho vývoje. Když však vyvíjíme něco pro děti, myslíme si, že víme, co potřebují. Jak má tedy vypadat přívětivé a podnětné prostředí, které chceme vytvořit pro naše děti?“ ptá se Gadzheva, které jsme se v rozhovoru ptali my.
Jak jste se dostala k inkluzivnímu designu?
Všichni moji spolužáci na Národní akademii chtěli vytvořit něco, za co dostanou cenu, nebo něco opravdu šíleného, například pětimetrový růžový stůl. To je sice super, ale neřeší to žádný problém. Myslím si, že pokud něco děláte jen kvůli kreativní části, vytrácí se smysl. Když jsem pracovala na projektu vývoje zápisníku pro nevidomé, uvědomila jsem si, že nebereme ohled na lidi s různými potřebami. Většinou o nich vůbec nic nevíme.
Jak byste popsala inkluzivní design?
Vše vychází z přístupnosti, ale přístupnost je minimální požadavek. Například když máte vchod do budovy s rampou, je to přístupnost. Pokud začnete používat metody univerzálního a inkluzivního designu, neměla by před budovou být žádná rampa, jen otevřený přístup pro všechny. Přístupnost neznamená inkluzivní design. Přístupná řešení jsou obvykle ta nejlevnější a nejošklivější.
V čem jsou důležitá právě dětská hřiště?
Prostory dětských hřišť jsou si většinou velmi podobné. Důvodem je to, že o nich rozhodují osoby, které se orientují především na rozpočet. Pro ně znamená hřiště několik houpaček ohraničených plotem. Chybí však názor dětí, které je budou využívat. Nejsou to jen děti s různými potřebami, ale také jejich jsou sourozenci, prarodiče a rodiče.
Dětská hřiště jsou místa, která vytváříme, aby podněcovala samostatnost, sociální dovednosti a zkoumání okolního světa. Je to velmi důležité místo, kde se odehrává spousta různých činností a kde se rozvíjíme. Snažíme se tak do procesu zapojit co nejvíce různých dětských pohledů.
Měly by se na financování více podílet soukromé společnosti?
Určitě ano, ale měli bychom být více realističtí. Firmy se snaží sledovat své komerční zájmy. Chtějí investovat do něčeho viditelného, pokud ale děti potřebují jen písek, bláto a pár kamenů, pravděpodobně to pro ně nebude tak zajímavé. Záleží na motivaci investora, jestli chce udělat něco pro děti, nebo pro své zviditelnění. To je první otázka, na kterou se ptám, když pracuji s klienty.
Které země podle vás věnují inkluzivnímu designu větší pozornost?
Myslím, že to jsou skandinávské země, Velká Británie nebo Spojené státy. Je to dáno především silnou legislativou. Všechno vychází z motivace rozhodujících osob. Ta se samozřejmě v různých zemích liší, což je dáno kulturním dědictvím nebo zeměpisnou polohu. Závisí také na důvěře v lidi a ve vládu. Důvěra v to, že pro nás jako společnost budou dělat správné věci. A ve Skandinávii je tato důvěra vyšší než v jižní a východní Evropě. Stále zkoumám, proč tomu tak je.
Souhlasíte s Bori Fehér, že design souvisí především se samotným procesem?
Ano, s procesem kladení otázek a se zvídavostí. Design by měl začít otázkou, ne tvrzením. Pokud začnete s tvrzením, zablokujete si přístup ke kreativnímu řešení. Když člověk například začne tím, že chce být kreativní a vyvinout novou židli, je to prohlášení. Pokud ale začne otázkou: Jak mám uspořádat prostor tak, aby v něm bylo možné sedět, pak židle možná není přesně ta představa, která vás napadne.
Navrhování je o kladení otázek, ponoření se do procesu a důvěře v něj. Když se vám proces zdá nepříjemný, obvykle to znamená, že jste na správné cestě. Tvůrčí proces není lineární. Výsledek je neznámý. Když se v průběhu ztratíte, pak s největší pravděpodobností získáte jedinečné řešení. A když už máte řešení, nikdy se nevracíte, abyste ho revidovali. Lidé často zapomínají, že pokud něco funguje nyní, nemusí to fungovat za týden nebo za dvacet let.
Další ročník festivalu Zlin Design Week se uskuteční 5.–12. května 2023, kdy opět dojde k propojení nových talentů, dlouholetých zkušeností i designu s různorodými kulturními zážitky. Devátý ročník si zachová své téma inkluzivního designu a stejně jako v předchozích letech bude jeho pořadatelem Fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně.
Další rozhovory:
Dřevěné rámy představují demokracii ve stavebnictví
Architekti kanceláří: Studio Perspektiv
Vrtiška & Žák: Lidé za námi nechodí, aby dostali průměr
Na lávky se klade mnoho často protichůdných požadavků
Kvalitní architektuře se daří spíše v menších městech nebo na vesnicích
Umělec může být ekologický, ale je odkázán na konceptuální tvorbu
