Architektura větší než tělo, menší než rodinný dům

Rozhovor s Jiřím Příhodou

Foto: Jiří Šebek

Narodil se v Jihlavě, ale jeho sochařskou architekturu najdeme v Itálii, Americe nebo v Číně. Sochy umělce Jiřího Příhody z devadesátých let na sebe berou podobu velkých filmových kulis, které nyní společně s novějšími díly vystavuje v Galerii Rudolfinum. „Výstava Void pracuje s velkým měřítkem a prostory celých sálů Rudolfina. Chci ukázat, že i v Čechách je možné sbírat velké monumentální umění a že se nemusí jednat jen o obrazy na stěny či objekty do obývacích prostor. Chci pobídnout naše sběratele, aby se nebáli větších formátů. To je latentním záměrem mé výstavy,“ říká její autor.

Jiří Příhoda za sebou má bohatý umělecký život, v němž i nadále pokračuje v rozmanitých podobách. Také sám sebe a svoji tvorbu popisuje v několika polohách. „Střed je sochař, na obživu je to designér, ať už grafický nebo architektonický. A na druhou stranu ke svobodě je to volné umění, které není jen sochou, ale hlavně prací s prostorem. To je základní hybatel mé volné tvorby, která se přelívá také do designové části.

Jako designér navrhuje například grafiku knih a navrhl také design výstavy Umění dlouhého století ve Veletržním paláci. „Ve svém výrazu by to nikdy nemělo být silnější než umění, které prezentujete. Nemám rád, když design expozice výstavy přehlušuje umění. Design a architektura by umění měly sloužit tak, aby co nejvíce umocnilo jeho kvality,“ vysvětluje Jiří Příhoda. Příběh své tvorby odkrývá český umělec žijící v Novém Mexiku v rozhovoru.

Sochař, architekt, designér, grafik. Kým byste chtěl být nejvíce?

Pokud možno umělcem vizuálního umění, které není svázáno žádnou utilitární funkcí, žádným vědomým profitem a je čistým aktem svobodné vůle. Abych si to mohl dovolit, musel bych být více komerčně úspěšný, než jsem doposud, což je těžké. Vykračuji samozřejmě také do jiných disciplín, hlavně do designu, kam zahrnuji malou architekturu i grafický design, v podstatě jakékoli vytváření estetických věcí, které zároveň mohou být užitkové.

Jak umění více komercializovat?

Trh s uměním je v dnešní době tak rozšířený, že pohltí a zkonzumuje všechno. Záleží jen na umělci, jak se k tomu postaví. Nejsem komerční umělec, ale nebráním se tomu. Pokud někdo projeví zájem, budu rád, především pokud se bude jednat o větší sbírky přístupné veřejnosti. Přál bych si, aby lidé má díla ukazovali, aby byla volně přístupná. Samozřejmě co se týče kreseb, je to něco jiného, ale u velkých realizací bych byl rád, kdyby zůstaly veřejnosti přístupné.

Jak by měla probíhat spolupráce mezi architekty a umělci?

Architekti se ve své architektuře mnohdy stávají sochaři sami sobě nebo svým přátelům architektům. Umělci se také někdy nepatřičně pletou do architektury. Rozpojení mezi architekturu jako takovou a současným výtvarným uměním je velké. Mnoho umělců nerozumí současné architektuře a mnoho architektů nerozumí současnému umění. Pokud na nich zůstane výběr umělce, mnohdy to řeší prostřednictvím přátel nebo lidí, které znají a nehledají nejlepšího nebo nejvhodnějšího umělce. Pokud mají architekti na srdci dobré vyznění své architektury a chtějí ji mít do detailu vyladěnou, měli by si k umění zvát výtvarné umělce.

Měla by architektura být vždy uměním?

Pro mě je umění důležitější než architektura a design. Je v určitém předstihu před architekturou a designem, protože není svázané funkčností a má svobodu, která mu dává možnost doopravdy být předvojem, avantgardou v širším významu tohoto slova.

Myslím, že hluboké propojení umění s architekturou by bylo skvělé u co největší části architektury, u které to jde. Prostředí, v jakém žijeme a jakým se obklopujeme, nám zpětně vrací to, jací jsme lidé a jaká jsme společnost. Čím „krásnější“ to prostředí bude, tím lepší budeme my, respektive z lidí bude více vyzařovat ta jejich lepší část. Není to automatické a záleží to na mnoha jiných okolnostech.

Jak byste popsal svou architekturu?

Je to architektura, která není jen utilitární, ale velmi svobodná. Může a nemusí být architekturou, je krásná sama o sobě. Architektura je nákladnější než umění a je tak potřeba, aby byla použitelná. U architektury mě zajímá měřítko – větší než tělo, menší než rodinný dům. Velká architektura má jiné podmínky, jiné proporce, jiná pravidla gravitace, konstrukce a všeho možného. Kdyby mě někdo požádal navrhnout extravagantní mrakodrap, nabídku bych přijal, protože to je vizuální věc. Ale běžnou architekturu rodinných domů a jiných budov, to mi nepřináleží.

Co stojí za vaším úspěchem?

Těžko říci, samozřejmě s tím souvisí délka trvání mé práce. Na pražskou výtvarnou scénu jsem vstoupil v roce 1993, což je nyní skoro třicet let. Dalším z důvodů je do jisté míry to, že podobné práce tady nikdo nedělá, mám určitou solitérní pozici. Možná jsem v některých věcech předběhl dobu nebo předpověděl něco, co přišlo později.

Například?

Nevšiml jsem si, že by někdo dělal sochy jako filmové kulisy. Nikdo nezvedal podlahu v galerijním sále, aby na ni postavil obrovský objekt. Mé dílo spočívá v důkladnosti s prací s prostorem. Přestavěl jsem například celou Špálovu galerii. Zmenšil jsem ji a zplacatil, návštěvníci se tak dívali přes okno a viděli prázdnou galerii. Po vstupu do galerie se pak ocitli za zplacatělým modelem galerie.

Pracuji s rubem a lícem, ukazuji líc a pak ukazuji, jak jsem tuto iluzi vytvořil. Například v Pouštní bouři ji vidíte nejprve zepředu. Poté, co projdete celou výstavu, na ni koukáte zezadu. Nic jiného v tom sále není. Je to jedinečná pozice a způsob přemýšlení o prostoru.

V počátcích vaší tvorby stála například land-artová performance v lesích.

Z klasického kreslení a maleb krajiny mého dětství jsem po nepřijetí na Akademii výtvarných umění vstoupil přímo do ní. Začal jsem tvořit instalace a situace, sochařský park v krajině. Z hlediska mé budoucí a současné práce to bylo důležité. Svoboda tehdejší tvorby pak dala základ té následující. A přijetí na AVU několik let poté bylo pokračováním toho, v čem jsem začal v přírodě.

Vystavoval jste také v Číně. Jak jste se k tomu dostal?

Od devadesátých let tam bydlel můj středoškolský spolužák Jiří Straka, který tam se svou ženou postavil česko-čínské muzeum současného umění CCC podle návrhu architekta Zdeňka Fránka. Jako učitel a později prorektor AVU pro zahraniční styky jsem jim v roce 2008 trochu náhodou a shodou okolností pomohl získat pro toto jejich muzeum pozemek. Pro galeristu Zdeňka Sklenáře jsem navrhl obytnou přístavbu Generátor do jednoho ze studií v CCC muzeu a v roce 2016 se nám povedlo uspořádat v muzeu výstavu mých studentů AVU.

Po této spolupráci mne oslovilo několik lidí a začal jsem v Číně pracovat na několika projektech sochařské architektury: schodiště, rekonstrukce staré sýpky či edukační pavilon. Mrzí mě, že jsem nezačal cestovat do Číny dříve. Atmosféra byla neuvěřitelná, byl to vyloženě umělecký svět sám pro sebe. Teď je to však mnohem komplikovanější a mám obavy, kam to bude směřovat dál.

Musel jste se jako umělec přizpůsobovat tamnímu autoritativnímu systému?

V té době to nebylo nutné a nikdy bych to neudělal. Věnoval jsem se architektuře. Myslím, že architektura uniká pozornosti cenzorů, není v ní totiž co cenzurovat. Čína je i nyní otevřená současné architektuře. Do své práce jsem zakomponoval něco z čínské kultury, ale nebylo to explicitně požadované.

Žijete v Americe, ale do Čech se pravidelně vracíte. Je to kvůli osobním vazbám, nebo místnímu publiku?

Ano, je to kvůli publiku a protože jsem součástí české umělecké scény. Začínat v padesáti letech v Americe je těžké a můj zdejší úspěch je v Americe moc malý na to, aby si mě tam někdo vyhledal a něco mi nabídl. Nemám svého galeristu, který by mě reprezentoval, a tedy ani prostředníka, bez kterého v Americe není nic možné. Musel bych začít od nuly, což znamená sestup o několik úrovní níže a dlouhé čekání na příležitost něco udělat s malou zárukou, že se to vůbec stane.


Další rozhovory:

Nejdůležitější je pro mne kvalita, originalita a styl

Interiér musí ladit jako orchestr

V budoucnu se budeme ve virtuálním světě pohybovat všichni

Volil jsem mezi malbou a řeznictvím

Design by měl začít otázkou, ne tvrzením

Dřevěné rámy představují demokracii ve stavebnictví

Architekti kanceláří: Studio Perspektiv

Vrtiška & Žák: Lidé za námi nechodí, aby dostali průměr

Na lávky se klade mnoho často protichůdných požadavků

NAHORU