Interiér musí ladit jako orchestr

Vize a ideje architektky Terezy Janků

Byt v Jinonicích

Po studiích architektury na ČVUT v Praze dva roky pracovala v ateliéru Pavla Hniličky, později na několik let zakotvila ve studiu Loxia. Mezitím stihla založit rodinu a získat autorizační zkoušku. Během mateřské „dovolené“ projektovala dům pro tchána a tchyni, který v roce 2014 získal cenu Dům roku. V současnosti se Tereza Janků věnuje návrhům a realizaci interiérů. „Na začátku jsem plnila zakázky pro tři F: friends, fools a family. Dneska jsme tři architektky a pracujeme na plný úvazek,“ usmívá se.

Návrhy interiérů považuje spíš za ženskou disciplínu: „Většinou na první pohled poznám, když interiér navrhuje muž. Při tvorbě interiéru je potřeba se do klienta vcítit, intenzivně s ním komunikovat a pochopit jeho potřeby a představy, ne mu za každou cenu nutit své vize. Empatie, trpělivost a určitá diplomacie jsou pro tuto práci klíčové – a těmito vlastnostmi jsou ženy zkrátka přirozeně obdařené,“ uvažuje. Co je pro ni v její práci důležité a jakou překvapivou inspiraci našla v Katalánsku?

Vzpomenete si ještě na svou praxi u Pavla Hniličky?

Ano, strávila jsem v jeho ateliéru dva roky hned po ukončení studií a ráda na tu dobu vzpomínám. Nejvíc jsem na Pavlovi obdivovala neuvěřitelně široký rozhled a znalosti, jak teoretické, tak praktické, od urbanismu po nábytkový detail. A také poctivost vůči klientovi a našemu oboru obecně, dělal věci s těmi nejlepšími úmysly a vědomím. O to se snažím ve své práci také, o tu poctivost.

Čeho si v každém interiéru všimnete jako první věci?

Určitě atmosféry, jaký mám z prostoru pocit a náladu, zda má nějaký svůj vlastní, neopakovatelný a jedinečný charakter. Vše musí být v určité harmonii, všechno si se vším rozumět, nic nesmí tahat za oči. Nepotrpím si na samoúčelné výstřelky a šokující kontrasty. Je jedno, zda jde o supermoderní, nebo historický interiér, ale všechno musí ladit. Podobně jako v hudbě: v orchestru spolu taky musí všechny nástroje hrát podle not, jinak to skřípe.

Registrujete za dobu své praxe kultivaci vkusu Čechů?

Nerada zobecňuji, ale jednou z mála pozitivních věcí kolem sociálních sítí je právě kultivace vkusu veřejnosti: máme takřka neomezenou možnost sledovat zahraniční i tuzemské inspirace. Přispívá k tomu ale i cestování a fakt, že si lidé mohou dovolit bydlet v kvalitnějších designových hotelech. Se zvyšující se životní úrovní roste zájem o kvalitu řešení vnitřního prostředí, a to považuju za pozitivní trend.

Jakých nešvarů byste české interiéry nejraději zbavila?

Takové ty obyčejné české interiéry mi připadají přeplněné a nudné. Lidé úplně neumí zacházet s barvami, často to přehánějí s příliš ostrými a výraznými odstíny. Také mě hodně mrzí, že se ve velké míře stále používají umělé materiály a imitace místo těch pravých, přírodních, ušlechtilých: masiv, dýha, kámen atd. Základ každého interiéru by měl být co nejkvalitnější, aby vydržel třicet, padesát let: třeba jednoduchá kombinace kamene a stěrky nebo dřevěná podlaha, kterou v dnešní době bohužel válcuje vinyl. Asi to souvisí s podfinancováním interiérů, při rostoucích cenách nemovitostí a materiálů pro výstavbu se na nich bohužel šetří. Přitom kvalitní základ je zásadní, vše ostatní se dá vyladit časem. Stačí pár designových kousků, zbytek může zůstat v ekonomické cenové třídě. Dobrý základ to unese.

Nejvíce mě ale mrzí, že interiér se bere jako podřadná disciplína vedle „velké“ architektury, na fakultách architektury na něj zbývá zoufale málo času, a tak jsme takoví samouci. Je to vidět na domácích realizacích rodinných domů: zvenku jsou krásné, jednoduché, citlivě zasazené do okolí, ale uvnitř bída s nouzí.

Dodržujete nějaké zásady, aby jednotlivé prvky interiéru zůstaly v harmonii?

Při práci se řídím hlavně intuicí a zkušenostmi. Důležité je stanovit si jasný koncept a styl a zůstat mu věrná až do konce. A všechny dílčí věci posuzovat podle toho, zda do konceptu zapadají. Do průběhu pochopitelně zasahuje mnoho dalších faktorů, jako je vkus klientů, rozpočet, dostupnost na trhu atd.

Říká se, že ďábel se skrývá v detailu a zpracování detailů je nesmírně důležité, ale pro mě je neméně podstatný i celek a jak v něm do sebe vše zapadne. Zrovna čtu knížku o Coco Chanel, kde mluví o módě; říká, že člověk nesmí být moc přezdobený, ale ani nedozdobený – totéž platí o interiérech. Najít ten moment je umění.

Nasáváte i jinou než čistě architektonickou inspiraci?

Velkou inspirací je pro mě sama příroda a materiály. Návštěva kamenictví je pro mě větším zážitkem než výstava v renomované galerii.

Odmala jsem bytostný pozorovatel: věřím, že vše, co člověk vidí nebo zažije, se mu zapíše pod kůži. Baví mě cestovat a objevovat, ideálně neplánovaně během potulování se. Moc ráda navštěvuji architektonické památky, naposledy vilu Tugendhat, ale vyloženě husí kůži jsem měla v Casa Batlló v Barceloně. Organickou architekturu úplně nemusím, ale tento Gaudího dům je geniální: hodně v něm pracuje se světlem, s keramickými kachlemi na míru (každá je jiná!) a s prvky inspirovanými podmořským světem. Navrhl třeba zábradlí ze skla, které vypadá, jako když se koukáte skrz mořskou hladinu. I řemeslná úroveň zpracování detailů je naprosto ohromující, v dnešní době si lze jen těžko něco takového představit.

Co je pro vás v zakázkách nejdůležitější: zadání klienta, intuice, genius loci?

Ideální je průnik všech. Nejzásadnější je si s klienty porozumět: vybírám si takové, kteří jsou mi něčím sympatičtí. Také musí mít realistická očekávání, co se týče finanční nebo časové náročnosti celého procesu. Neméně podstatné je samotné zadání a představy klientů. Jsem ráda, když vědí, co chtějí a přicházejí s vlastní inspirací – tu pak zanalyzujeme a zakomponujeme do návrhu. Vzájemná spolupráce a inspirace přináší nejlepší výsledky. Mám dobrý pocit, když si po ukončení realizace mohu vše nechat nafotit, s klienty si popovídat a získat cenný feedback. Teprve potom je pro mne zakázka ukončená.

Když hovoříte o domech, mluvíte o pokoře a harmonii vůči prostředí. Platí něco podobného i o interiéru?

Pokora při vnímání klienta. Kromě toho se vždy snažíme chytit něčeho, co charakterizuje danou stavbu, lokalitu, osobnost uživatele. Jeden náš projekt třeba děláme v bytovém domě se zaoblenými rohy, tak tento prvek opakujeme na nábytku. Jinde je z okna vidět slepé rameno řeky s šedozelenou vodou – použily jsme v interiéru tapetu ve stejném odstínu. Nebaví mě dělat všechny zakázky podobně, ráda si na každém projektu vyzkouším něco nového. To mě na mé práci moc baví: s každou zakázkou si můžu hrát a objevovat nové věci, lidi, materiály…

Na jaké detaily se v realizacích nejvíc těšíte?

Na ten moment překvapení: mám nějakou představu, ale výsledek mě stejně něčím překvapí. Už proto, že vnímat prostor fyzicky na vlastní kůži je úplně jiné, než vidět ho na monitoru. Možná proto mi 3D vizualizace často přijdou na škodu: lidi se v nich někdy chytají úplných zbytečností. Důležitější je důraz na skutečné, hmatatelné prvky: chodit po showroomech a vybírat si materiály, sáhnout si na ně, porovnávat je mezi sebou…

Za důležitá a stále hodně podceňovaná považuju v interiérech také svítidla. S jejich výběrem vždy strávím nejvíc času. Na trhu je tolik zajímavých značek a producentů!

Existuje nějaká výzva, na kterou zatím marně čekáte?

Mám moc ráda kompletní rekonstrukce, je to moje nejoblíbenější disciplína, na kterou bych se v budoucnu chtěla víc orientovat. Přijít do vybydleného bytu, kde je všechno zašlé, opotřebované, zastaralé – a během několika měsíců z něj vytvořit úplně jiný prostor. Baví mě přerod z toho, co se zdá na odpis, v něco krásného, funkčního a moderního. Ráda bych se podílela na rekonstrukci a interiéru nějaké historicky cenné budovy, která má sama o sobě ducha a říká si jen o citlivé dotvoření. To by mě moc bavilo.


Další rozhovory:

V budoucnu se budeme ve virtuálním světě pohybovat všichni

Volil jsem mezi malbou a řeznictvím

Design by měl začít otázkou, ne tvrzením

Dřevěné rámy představují demokracii ve stavebnictví

Architekti kanceláří: Studio Perspektiv

Vrtiška & Žák: Lidé za námi nechodí, aby dostali průměr

Na lávky se klade mnoho často protichůdných požadavků

JinJan: České prameny

Kvalitní architektuře se daří spíše v menších městech nebo na vesnicích

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU