Byl bych velmi průměrný architekt

Rozhovor s Deyanem Sudjicem

Kaplicky Internship
Foto: Ondřej Besperát (Bakala Foundation), místo: Winternitzova vila

Deyan Sudjic je britský spisovatel, hlasatel a bývalý ředitel Muzea designu v Londýně. Je spoluzakladatelem magazínu o architektuře Blueprint, kde zastával pozici editora a poté šéfredaktora. Působil jako kritik architektury v časopisu Observer, přispíval do deníku The Guardian a pracoval také jako šéfredaktor časopisu Domus.

V letech 1996-2000 působil jako ředitel festivalu Glasgow 1999 UK City of Architecture and Design a v roce 2000 mu za jeho práci byl udělen Řád britského impéria. Stal se prvním britským ředitelem benátského Bienále architektury v roce 2002. Mezi lety 2005-2006 zastával pozici děkana Fakulty umění, designu a architektury na Univerzitě v Kingstonu a dále přednášel jako hostující profesor na Royal College of Art.

Autor několika architektonických publikací jako je B jako Bauhaus nebo The Language of Cities v rozhovoru popisuje svůj vztah k architektuře i téma své další chystané knihy.

V České republice nejste poprvé. Pamatujete si svou první návštěvu?

Ano, bylo to ještě za komunismu. Přijel jsem na návštěvu jednoho z příbuzných mého otce. Podruhé to poté bylo v roce 2000. Do Česka jezdím občas přednášet a každoročně se nyní vracím kvůli Kaplicky Internship, které pořádá Muzeum designu ve spolupráci s Bakala Foundation. V loňském roce bohužel bylo vše na dálku, proto jsem rád, že jsme se letos opět sešli.

Jana Kaplického jste znal osobně. Co si myslíte o jeho projektu Národní knihovny, který nebyl nikdy realizován?

Byl to jeden z jeho nejúplnějších projektů. Myslím, že by to byla unikátní a skvělá stavba. Pro Jana bylo důležité, že se mu podařilo s Prahou a Českou republikou takto znovu navázat vztah. Výhra v architektonické soutěži na stavbu Národní knihovny pro něj moc znamenala. Ale myslím, že bez něj by bylo stavbu velmi těžké realizovat a už by to ani nebyla jeho budova.

Architektura má na rozdíl od ostatních forem umění rozdílný časový rámec. Realizovat projekt trvá dlouhou dobu a je jasné, že návrh budovy po deseti letech už není tím, čím byl při jeho tvorbě. Budovy se v průběhu let mění a mění se také jejich význam.

V Praze začala rekonstrukce Masarykova nádraží podle architektky Zahy Hadid. Znal jste ji také?

Ano, byla to pozoruhodná žena. Chtěla být vždy nazývána architektem, ne architektkou. Byla fascinovaná ruským konstruktivismem a raným modernismem dvacátých let minulého století. Všichni si dlouho mysleli, že stavby podle jejích návrhů není možné postavit. Zdály se spíše jako snové malby, ale byly to velmi silné sny a obrázky. A pak všechny překvapila tím, že stavět nejen chce, ale především to dokáže.

Když jsem ji před čtyřiceti lety poznal, navrhovala ve dvou pokojích ve staré škole v Londýně. A když jsme v roce 2007 chystali výstavu pro Muzeum designu, její ateliér měl více než 300 členů. Je to ohromující, jaké měla odhodlání a charisma.

Jaký je váš vztah k architektuře?

Děti jsou vždy nervózní, co z nich v životě bude. Naivně jsem si myslel, že si vyberu školu a obor, kterým vše vyřeším. Rozhodl jsem se tedy studovat architekturu, ale nebylo to tak jednoduché. Přestože mě architektura fascinovala, nešlo mi to, nebyl jsem moc trpělivý. Vždy jsem se zajímal o psaní a zjistil jsem, že architektuře mohu více prospět jako někdo, kdo architekturu vysvětlí ostatním. Jazyk architektů může být pro všechny, kteří nejsou členy kmene, nesrozumitelný.

Měl jsem také štěstí, že jsem mohl kurátorovat výstavy. Tato práce mi umožnila zkombinovat psaní a architekturu. Výstavy totiž nezahrnují jen texty na zdi, ale spočívají ve vyprávění příběhů.

Jako ředitel Muzea designu jsem pak při rozšiřování muzea o novou budovu spolupracoval s architekty a opět jsem si uvědomil jejich trpělivost a schopnost trpělivě stavět krásné stavby. To bych nikdy nedokázal. Byl bych velmi průměrný architekt.

Co bylo nejtěžší při práci na otevření nové budovy Muzea designu?

Musel jsem se věnovat několika věcem najednou. Jednou z nich bylo starat se o původní muzeum a motivovat stávající tým. Zároveň jsme pro novou budovu hledali vhodné místo a finanční prostředky k jejímu otevření. Otevření nové budovy trvalo téměř deset let, což bylo více než se čekalo. Nejsem moc trpělivý člověk a v tomto případě jsem se to musel naučit.

Jak vnímáte český design a české designéry?

Je tu silný průmyslový design, především díky automobilovému průmyslu. Vnímám, že Bořek Šípek zažívá v současnosti zvláštní obrození. A také, že české školy designu nejsou na takové úrovni jako české školy architektury.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že design klade otázky a dává odpovědi. Platí to stále?

Stará modernistická myšlenka o designu říká, že design řeší problémy. Nejprve je tedy problém definován, pojmenován a pak je vytvořen dobrý design. Například navržení lahve, kterou lze bez většího úsilí recyklovat. V dnešní době je ale design spíše o zpochybňování a spekulování. Svět se v současnosti už tolik netočí kolem objektů, ale spíše kolem softwarů a toho, co vidíme na obrazovkách.

Čemu se nyní věnujete?

Dokončil jsem psaní na své další knize, o které jsem začal přemýšlet už v roce 2008, kdy jsem v Moskvě navštívil byt navržený architektem Borisem Iofanem. Jednalo se o součást komplexu s celkem pěti sty byty pro vrcholové vládní představitele Stalinovy éry. V této obří stavbě, která byla jednou z nejprominentnějších budov v Moskvě, probíhaly čistky a někteří její rezidenti zde byli popraveni. Dá se říci, že byl Boris Iofan Stalinův architekt. Byl to talentovaný muž, který svůj talent obětoval, aby mohl zůstat naživu.

Jeho největším projektem byl nedokončený Palác Sovětů, ze kterého chtěl Stalin postavit nejvyšší budovu na světě. Objekt měl být vyšší než Empire State Building v New Yorku a na vrcholu měla být umístěna Leninova socha s výškou přesahující Sochu Svobody. Během německé invaze však byla stavba paláce pozastavena. Leninův nástupce Nikita Chruščov později změnil základy tohoto nepostaveného mrakodrapu a vytvořil místo něj obrovský otevřený bazén. Celý příběh mě velmi zaujal a chtěl jsem se o osobnosti Borise Iofana dozvědět více.

Přečtěte si také rozhovor s Valerií Heyworth, vítězkou sedmého ročníku soutěže Kaplicky Internship.

Důležité je dokázat komunikovat vlastní koncept


Další rozhovory:

Důležité je dokázat komunikovat vlastní koncept

Kaplicky Internship 2020 vyhrál hangár pro vzducholoď

Jsme architekti, kteří stojí nohama na zemi

Mám rád architekturu ve všech jejích polohách

Architektuře se věnuji spíše jako “laické očko”

Není malých zadání

NAHORU