Architektonické studio Reaktor bylo zvyklé měnit prostory pro druhé. Před časem se ale rozhodli pro radikální krok a koupili vlastní prostor v pražských Holešovicích. Mluvili jsme s polovinou Reaktoru ‒ Jakubem Heidlerem a Janem Kačerem ‒ o tom, jaká byla jejich cesta k vlastnímu „přístavišti“, proč se těžiště jejich práce postupně odklání od kanceláří a co je vedlo k rozhodnutí stát se tak trochu developery.
SAMI SOBĚ INVESTORY
Vnímáme, že jste v Reaktoru za poslední roky výrazně vyrostli. Kolik vás je v ateliéru dnes?
Jakub: Počtem lidí v týmu jsme až tolik nenarostli. Před rokem nás bylo 35 a dnes je nás 40. Více jsme se stabilizovali, vyladili jsme rozložení týmu, donutilo nás to lépe nastavit jejich strukturu, posunuli jsme se v efektivitě. Vyrostli jsme do určité zodpovědnosti a zkušenosti, Reaktor akceleroval. Kromě toho se zvětšilo i měřítko našich projektů. Na stole máme momentálně tři velké developerské záměry. Podařilo se nám například vyhrát se studiem Machar Teichman a s Aulík Fišer architekti soutěž na pražské Florenci. A kromě toho máme na stole velký projekt na zhruba tisíc bytů.
Jan: Musím ale dodat, že poslední roky byly někdy i velká výzva, museli jsme se toho hodně naučit.
Vaše nové kanceláře mají plochu 450 metrů čtverečních, jste na krásném místě u slepého ramene Vltavy… Souvisí vaše „velká výzva“ s tímto novým zázemím v Holešovicích? Najednou jste se stali sami sobě architekty a zároveň investory.
Jakub: Určitě. Často jsme klientům vytýkali: „Proč kupujete ty nejlevnější židle? Vždyť se jedná o to, na čem zaměstnanec sedí, a je důležité, aby ho nebolela záda a nemusel pak chodit po doktorech.“
Jan: Anebo jsme si také často stěžovali na množství změn, které v procesu naši klienti dělali. A dnes? Zjistili jsme, že jsme úplně stejní. Máme tak pro klienty mnohem větší pochopení a snažíme se pro ně nalézt to nejlepší řešení. Protože pokud chcete z prostoru vytěžit maximum, neustále hledáte nová a lepší řešení, což proces komplikuje. Když jsme si zařizovali vlastní prostor, mnohdy jsme ani nevěděli, jestli to půjde technicky, jestli nám to povolí úřady nebo jestli na to vůbec finančně dosáhneme.
Finance a budget jsou u navrhování kanceláří ‒ ale samozřejmě i u jiných typologií ‒ klíčové. Jak to dopadlo s vámi, když jste byli ve dvou rolích, tedy investora i architekta?
Jakub: Špatně to dopadlo. (smích) Ba ne, žertuji. Klientům říkáme, že metr čtvereční fit-outu stojí v průměru kolem 40 tisíc korun. Sami jsme si ale naivně mysleli, že to dáme za dvacet, což je úplné minimum, jaké nabídne jakákoliv dodavatelská fit-outová služba. Říkali jsme si, že se s našimi původně 320 čtverečními metry vejdeme zhruba do šesti milionů korun, což bylo dost naivní. Jakmile jsme začínali poptávat dodavatele, hned nám došlo, že se náš rozpočet vyšplhá nejméně na deset milionů. Pak jsme začali vymýšlet naši vestavbu, což celkový prostor zvětšilo o dalších 120 čtverečních metrů. A nakonec se celková investice vyšplhala až na dvacet milionů.
Bylo to pro nás finančně i psychicky náročné. Museli jsme tuhle situaci komunikovat s týmem, začali jsme jim vysvětlovat, že budujeme něco výjimečného. Informovali jsme i partnery. Nebylo to období s lehkou hlavou. Teď ale máme krásný ateliér s červenou lávkou a dřevěnými kontejnery, chceme ho využívat pro externí eventy a máme z něj velkou radost.
Jan: Já si nemyslím, že finanční tlak byl jen kvůli investici do Mariny, jak novému prostoru říkáme. V principu se spojilo více věcí dohromady. Například se nám změnila struktura a druh zakázek. A třeba i to, jak je získáváme. Dříve kanceláře tvořily zhruba 50 až 60 % našeho objemu práce. Poté, co jsme podepsali smlouvu na tento prostor, nám návrhy kanceláří hodně ubyly.
Jakub: Přesně tak. Museli jsme restrukturalizovat přístup k našim zakázkám. Jak je získávat, co dělat i jak získávat novou klientelu. Zkrátka ty tři poslední roky nebyly vždy jednoduché. Teď s novým prostorem ale cítíme úplně novou vlnu energie.
PŘEKLADIŠTĚ NÁPADŮ
Architektura je jako obor hrozně volatilní. Jednou jste nahoře, jednou dole. Vytvořit si pro sebe takový obrovský finanční závazek muselo být těžké rozhodnutí.
Jakub: To tedy bylo. Ale je podle mě důležité říct, že díky té finanční výzvě jsme mnohem více začali hledat netradiční cesty. Nejdříve jsme se ohlíželi po mecenáších, pak jsme přemýšleli o sdílení prostoru s nějakým partnerským projektem a nakonec jeden z nás ze vtipu řekl, že bychom prostor mohli koupit. A stalo se. I proto jsme nad Marinou uvažovali jinak. Chtěli jsme, aby ten prostor byl živý, i když v něm zrovna nebudeme projektovat.
Jak jste o koncepci prostoru uvažovali?
Jakub: Celý ateliér jsme schopni modulovat a třeba ho i „smrsknout“ na polovinu. Máme tu posuvné příčky a dva nezávislé vstupy, takže v jedné části můžeme kreslit domy a ve druhé může běžet workshop, natáčení videoklipu nebo klidně kurz fermentace zeleniny. Bude to pro nás alternativní zdroj příjmů. Kdyby se nedařilo architektuře, vydělá si na sebe prostor jako eventové místo. Nechtěli jsme vsadit všechno na jednu kartu, ale mít vícero opěrných pilířů.
Vy jste s touto myšlenkou coworkingu pracovali už i ve vašem předchozím ateliéru, je to tak?
Jan: Koketujeme s ní dlouhodobě. V Marině jsme se ale od prostého sdílení pracovních stolů trochu odklonili. Ne že bychom to už vůbec nedělali, ale dnes nám jde spíš o sdílení celého prostoru k jiným účelům. Chceme ty hezké společné části otevřít i lidem z ulice.
Jakub: Vnímáme tu silné napojení na veřejný prostor. V létě můžete prostě vyběhnout se stolkem a židlemi ven. Tím, že nejsme schovaní někde v patře, ale jsme přímo na očích, se můžeme mnohem lépe zapojit do celé čtvrti. Už teď máme rozjednanou spolupráci třeba s akcí Noc literatury, která bude v tomto roce na Praze 7 – bude se tu číst a přednášet. Tohle nás hrozně baví. Ta finanční výzva, o které jsme mluvili, nás vlastně dotlačila k jinému přemýšlení o byznysu. Samozřejmě jsme primárně architekti, ale řekněme, že to můžeme nazvat jako takovou diverzifikaci portfolia.
Když se podíváte na rozdíl mezi vaším starým působištěm a novým, v čem je ta největší změna?
Jakub: Ten rozdíl je obrovský. V původním přístavu jsme měli okolo 300 čtverečních metrů a čišela z něj ohromná intenzita práce. Tolik lidí na malém prostoru už bylo ke konci provozu pro někoho možná až zdrcující. U Mariny jsme více sledovali moderní trendy. Lidé se do práce chodí hlavně potkávat. Dnes už je běžné, že plocha pro setkávání versus plocha pro sedavou práci je v poměru 50 na 50. To nám dřív velmi chybělo. Tady v Marině možná ta setkávací část i převažuje. Máme tu gauče, zasedačky a prostředí je různorodé a inspirativní.
Vašemu novému prostoru říkáte Marina. Proč tenhle název?
Jakub: My už nechceme, aby se tomu říkalo jenom kancl. Chceme, aby to byl prostor, kam lidé z ulice sami vejdou, protože jsou zvědaví. Například nedávno jsme tu o víkendu něco montovali a za kliku vzal malý kluk a s ním celá rodina. Nakonec jsme zjistili, že otec rodiny je ředitel jednoho pražského gymnázia. Z kanceláře se tak pomalu stává takový setkávací prostor. I proto tomu interně říkáme „překladiště nápadů“. Místo, kde se míchají projekty, směry a myšlenky jako kontejnery v přístavu.
Marina je postavená v několika úrovních, jsou tu různé boxy a vestavby. Věděli jste od začátku, že to bude vypadat takhle?
Jan: Ten prostor je vysoký, ale zase ne tolik. Jako architekti jsme v něm ten potenciál viděli hned od začátku, což byla naše výhoda oproti ostatním zájemcům. Věděli jsme, že to chceme zvětšovat do patra, i když jsme vůbec netušili, jestli to půjde technicky. Chtěli jsme vlastně vestavět plochu o velikosti rodinného domu do budovy, která už byla víceméně hotová a předávala se majitelům bytů. Bylo tu celkem hodně nejasností, ale výsledek ukazuje, že jsme si to otipovali dobře.
Jakub: Hlavním konceptem pro nás bylo dostat do prostoru myšlenku přístavu, ale v udržitelném provedení. Takže místo plechových kontejnerů jsme zvolili dřevěné. Máme tu červené lávky, které slouží k práci, ale klidně na nich při otvíračce může stát DJ a rozjet pořádný večírek. Chtěli jsme, aby z toho byla cítit kvalita – dřevo, ocel, skvělá akustika a světlo. Je to vlastně taková naše „showcase“. Když za námi přijde developer, hned vidí, jak umíme prostor vytěžit, přidat metry navíc, a přitom zachovat silný vizuální koncept.
V interiéru jsou i dlouhé posuvné pracovní stoly, které mají připomínat lodě. Jak to funguje v praxi?
Jakub: Jsou to takové naše kolektivní lodě, které do Mariny připluly. Jsou rozskákané podobně, jako se dřív staré válečné lodě nasouvaly na schodové systémy v docích. Dá se u nich obrazně řečeno veslovat a pracovat v týmu. Chtěli jsme se vyhnout atmosféře nějakého starého „zavšiveného“ přístavu. Marina je pro pěkné lodě a jachty a má inspirovat inovativností a materiály, ne být jen místem, kde se „kancelářské krysy“ schovávají v šedi. Stoly jsme nechali na míru vyrobit společností PROFIL NÁBYTEK, se kterou jsme rozvinuli spolupráci. Dnes v Marině působí jako náš rezidentní partner.
Jan: Celé to vlastně odráží náš přístup k architektuře ‒ skloubit kontext lokality s hodnotami Reaktoru. Sestavit to byl ale proces. Ty obrovské panely nám v interiéru pomáhal montovat speciální jeřáb. Chtěli jsme dovnitř dostat tu syrovou přístavní atmosféru a proměnlivost, ale v kultivované, architektonické formě.
OD KANCELÁŘÍ KE KLINIKÁM
Na začátku jste říkali, že už jádrem vaší práce nejsou klasické kanceláře. Co jím tedy je dnes?
Jan: Ono se to spíš přeměnilo. Pořád se pohybujeme v administrativních budovách, ale místo klasických fit-outů pro stovky úředníků teď navrhujeme třeba fit-outy klinik. Najednou všichni miliardáři začali investovat do zdravotnictví a byznysu kolem longevity. A my se s tím učíme pracovat.
Jaké typy zdravotních zařízení to jsou?
Jakub: Vnímáme, že do původně kancelářských prostor se stěhují zařízení, která jsou na hraně mezi poradenstvím a zdravotnictvím. Děláme třeba spánkovou kliniku nebo kliniku pro estetickou medicínu. Jsou to místa, kde vám sice sáhnou pod kůži nebo odeberou krev, ale už tam není ten klasický čistý operační sál. Ubylo kanceláří, ale přibyla tahle nová typologie „dlouhodobého zdraví“.
Jan: A kromě toho také pracujeme na značném množství projektů pro menší firmy. Už to nejsou ty obrovské prostory, jako jsme dělali například pro Czech News Center, ale spíše menší kanceláře pro 30 až 100 lidí.
To je zajímavý posun. Jak se k těmhle zakázkám dostáváte? Museli jste si budovat úplně novou klientelu?
Jan: Paradoxně ani ne. Ten zdroj zůstal dost podobný. Jsme dlouhodobě navázaní na manažerské firmy, které se starají o budovy, a ty nás začaly poptávat na nové provozy. Klientela je stejná, jen se změnil obsah poptávky. Často se to teď také pojí i s hotely, kde se řeší wellbeing.
Jakub: To jsme si například vyzkoušeli už před pár lety v Senohrabech na projektu Infinitu – saunového světa. Dnes už lidé nejezdí do hotelu jen relaxovat nebo na kolo, ale chtějí tam absolvovat třeba ozdravný víkend. Nechají si udělat rozbor krve, udělat analýzu svého zdraví a u toho jsou v přírodě. Je to kombinace technického přístupu a zážitku.
Jak se to propisuje do interiéru?
Jakub: To je právě ten oříšek. Někteří klienti by tam nejradši měli vystavené skeny mozků známých osobností a televize s grafy, aby ukázali, jak jsou profesionální. My se je snažíme brzdit. Říkáme jim, že byznys může být založený na datech, ale nemusí to být to první, co člověk uvidí. Zároveň často chtějí prostředí plné kytek, zemitých barev a přírodních materiálů, aby se host cítil v pohodě a mentálně si odpočinul. Pak ale přijde hygiena a ta vám přikáže studené, omyvatelné a chirurgicky čisté povrchy. Nemůžete použít měkké textilie nebo hřejivé světlo tam, kde to předpis zakazuje. Je to neustálý boj.
Takže se učíte novou disciplínu za pochodu?
Jan: Vlastně ano. Hodně mi to připomíná právě navrhování kanceláří. Tam taky hledáte balanc mezi tím, jak lidi udržet v plném výkonu a soustředění, a tím, jak jim dopřát prostor pro brainstorming u kávy nebo relaxaci. V moderních klinikách řešíme úplně stejný kontrast, jen v jiných kulisách.
NOVÉ ÚHLY POHLEDU
Stanou se z vás developeři?
Jakub: Myslím, že ne. (smích) Chceme ale investovat energii do toho, abychom porozuměli, proč mají developeři určité požadavky. Tím, že jsme si koupili vlastní prostor a osahali si tu „stavební cihlu“ na vlastní kůži, už se nedivíme klientům, proč řeší, že je něco drahé, nebo že se to nestihne vyprojektovat za šest měsíců. A u developerů to je podobné. Chceme jim být lepšími partnery. Z tohoto důvodu se snažíme proniknout do developerství ve velice malém měřítku. Už teď máme drobné investice do objektů mimo Prahu.
Jan: Koupili jsme si třeba malé nádraží uprostřed lesa. Má i kus železnice, i když se asi nebude dát používat. Zatím není čas a finance na to, abychom ho dali celé do kupy, ale právě to nás tlačí k hledání alternativních cest a neotřelých nápadů, jak ho funkčně využít. Jsou to taková naše zasetá semínka – pár bytů v Praze, nemovitosti mimo město. Uvidíme, kam nás to posune.
Jaké jsou teď vaše největší projekty, které vás nejvíce zaměstnávají?
Jan: Bytový soubor v Plzni, projekty v Kladně i v Praze. Obecně jsou to měřítka v desítkách tisíc metrů čtverečních hrubých ploch. To je to, co nás teď žene dopředu. Ale pořád nás baví to doplňovat menším měřítkem, které je o zajímavém konceptu. Připravujeme například pro Kooperativu nové centrum bezpečnosti v rámci autodromu v Sosnové. Bude to zajímavá budova na bázi dřevostavby. Práce se dřevem je pro nás vůbec velké téma. Tady v Marině jsme díky tomu navázali partnerství s firmou LIKO-S, pro které vyvíjíme jejich nová sídla.
S firmou LIKO-S jste už dříve vyvíjeli jejich kancelářský modul Oasis, že?
Jakub: Ano, to byl jeden z prvních projektů, za který se nám podařilo získat ocenění Red Dot Award. Aktuálně pro ně projektujeme nové sídlo ve Slavkově. Je to administrativní dřevostavba uprostřed krajiny, v oblasti, kde se zvedá voda. Navrhli jsme ji jako kopec, na jehož střechu se dá vyjít pěšky. Celý ten areál by měl časem splynout s přírodou a nebýt jen další plechovou halou, kde se obrábí kov. Je to o společné symbióze a hledání nových směrů s partnery, kteří nám věří.
Máte za sebou důležitou etapu a stojíte ve svém vlastním „přístavu“. Kam povede cesta dál? Chcete být za deset let dvojnásobní, nebo vás láká cizina?
Jakub: Dá se říct, že už teď hledáme nový prostor, kam se rozšiřovat. Podobně jako mořští krabi, kteří si vyměňují ulity. Když krab vyroste, opustí starou ulitu, ale hned je u ní fronta dalších. Životnost interiéru se dnes blíží k pěti letům, pak esence vyprchá a materiály doslouží. Jestli nám teď trvalo tři roky dostat se do Mariny, tak i když jsme tu čerství, musíme přemýšlet, jestli se za pět let rozšíříme nahoru, do boku, nebo úplně někam jinam.
Jan: Je to trochu nadsázka, ale vize máme velké. Na interním moodboardu máme vysněnou vlastní celou budovu.
Jakub: Ano, v přízemí bude kavárna, kus zahrady se stoletým dubem, kde se dají v létě grilovat steaky a děti si můžou hrát na pískovišti. V patrech kanceláře a byty, v podkroví přednáškový sál. Marina pro nás rozhodně není terminální fáze. Je to jen jedna kapitola, která bude jednou dočtená a naváže na ni další.
A co to zahraničí?
Jakub: To je hudba budoucnosti, ale zas ne tak daleké. Jsme čtyři zakladatelé, kteří sdílí společnou vizi prorazit do zahraničí. Katka s Vojtou (pozn.: ostatní spolumajitelé Reaktoru Kateřina Klapková a Vojta Rýzner) navíc cítí silnou potřebu obohatit své rodné regiony. Tam je určitě obrovský potenciál. Já s Honzou sníme o vybudování velkého zahraničního resortu nebo developerského záměru, který se realizuje klidně deset let. Cestu do zahraničí bychom si chtěli také prorazit, třeba podobně jako ateliér Chybik + Kristof.
Jan: Už teď budujeme partnerské spolupráce na velkých soutěžích. Například u projektu Kodaňská jsme se spojili s renomovaným ateliérem Baumschlager & Eberle. To je směr, kterým chceme jít. Rozvíjet mezinárodní přesah a nebát se velkých výzev.
STUDIO REAKTOR
Reaktor už více než deset let navrhuje stavby a interiéry napříč celou Českou republikou. Pohání ho zakládající čtveřice: Jakub Heidler, Jan Kačer, Vojtěch Rýzner a Kateřina Klapková, kteří společně vedou tým čtyř desítek architektů. Reaktor navrhuje prémiové vizionářské stavby a interiéry s přesahem do veřejného prostoru ideální pro skloubení práce, domova i volného času. Své návrhy označují jako „reaktivní“ a citlivě odpovídají na kontext místa, narušují zažité stereotypy a hledají originální příběhy i řešení. V jejich portfoliu najdeme například kanceláře firem Red Bull a Livesport, coworking Vysoké školy ekonomické, mediální dům Czech News Center i řadu rezidenčních projektů.
