Centrum architektury a městského plánování slouží jako záchytný bod pro Pražany v diskuzi o rozvoji jejich města. Vznik místa, kam od jeho vzniku proudí davy lidí, spoluinicioval Adam Gebrian. V Pragerových kostkách přímo v srdci Prahy nyní už pátým rokem funguje informační centrum, které díky dalším aktivitám přerostlo v místo setkávání. Potkávají se tu ti, kteří mají zájem o své město, jeho vývoj do budoucna, ale také o minulost, ze které mohou čerpat.
V neutrálním a inspirativním prostředí CAMPu se rozvíjí debaty o tom, kam město směřuje. Vytváří se zde také pomyslný můstek mezi znepřátelenými tábory, developery a občany. Cílem interaktivních výstav, přednášek, debat a projekcí je představit veřejnosti srozumitelně návrhy a plány města. Zároveň zde vzniká prostor pro vyjádření se všech skupin.
Vznik centra, bohatý program i plánované výstavy představí v rozhovoru vedoucí CAMPu, Štěpán Bärtl. Štěpánova cesta do CAMPu vedla přes dětství v Kanadě, studium ve Švédsku nebo v Nizozemí, až do Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Rodák z Liberce se netají svými sympatiemi k severské architektuře i ke svému rodnému městu. Co se týče Prahy, vnímá krásu této metropole a snaží se ji skrze debatu rozvíjet.
V zahraničí koncept center architektury už fungoval. Jakými městy konkrétně jste se při tvorbě toho tuzemského inspirovali a v jakých ohledech?
Přesně tak, koncept architektonických center není ničím novým a v jistém smyslu jsme byli dlouhá léta v Praze pozadu. Proto pro nás bylo jednodušší hledat inspiraci v zahraničí, vzít koncepty, které fungují a jiné, zastaralé, přeskočit. Inspirovali jsme se třeba v Kodani a jejich DAC, v pařížském Pavilonu D’Arsenal, londýnském New London Architecture nebo třeba v Chicago Architecture Center.
A co funguje v zahraničí, ale zde v Praze by nedávalo smysl?
Například v Londýně mají velice podrobný fyzický model města. Rozdíl je ale v tom, že zatímco v Londýně se staví hodně do výšky a přímo v centru, u nás je to spíše na okraji. Rozhodli jsme se proto nevytvářet fyzický model, který by zabral naprostou většinu galerijního prostoru a radši nechat prázdný velký sál před který jsme postavili pětadvacetimetrovou projekční stěnu. To nám umožňuje městská data aktualizovat a střídat, podle témat i podle cílových skupin.
Londýnské centrum je zároveň z velké části financováno investory a pokud nezaplatíte, tak vaše stavba, nehledě na tom, jak důležitá je, se do modelu a následné prezentace nedostane. My jsme v tomto na developerech naprosto nezávislí.
Jaké jsou dotazy, se kterými návštěvníci do CAMPu přicházejí?
Od začátku říkáme, že CAMP je jakýmsi základním táborem pro Pražany, ať se přijdou zeptat na cokoliv, co se týče budoucnosti našeho města. Za pět let, co jsme otevřeni, jsme tak reagovali snad na vše, od otázek typu „Co vznikne na staveništi za mým domem?“ přes obecnější dotazy týkající se budoucnosti bydlení nebo dopravy. Konstantou jsou samozřejmě dotazy, kdy dostavíme pražský okruh nebo proč jsou byty tak drahé.
Jaká výstava vyvolala největší ohlasy a jaké téma považují Pražané za nejdůležitější?
Dle sociologické studie, kterou jsme si nedávno nechali vypracovat, jsou pro Pražany největšími tématy automobilová doprava a parkování, což je věc, která velice polarizuje společnost. Obecně nám však z průzkumu vyšlo, že obyvatelé Prahy jsou s životem ve městě velmi spokojení, a to zejména kvůli kvalitní MHD, četnosti parků, zeleně a historických památek.
Co se výstav týče, naše právě probíhající výstava Architektura 58-89 je také do jisté míry kontroverzní. Naráží totiž na palčivé téma památkové ochrany předrevolučních staveb, které jsou neprávem nazývané jako “komunistické”.
Která témata si naopak zaslouží více pozornosti?
Bude to znít jako klišé, ale musíme se více bavit o udržitelnosti a odolnosti měst. Není to žádná novinka a v architektonické komunitě ve světě to téma rezonuje roky, i když i zde jsme často oběťmi greenwashingu a polovičatých řešení. Udržitelnost musíme mít na paměti, když řešíme dopravu, volíme stavební materiály, rekonstruujeme náměstí a parky. Z komunikačního hlediska je to oříšek, protože klimatická změna není „sexy“ téma, o to je ale důležitější. Dále se musíme více věnovat tématu udržitelného bydlení a dívat se do zahraničí, jakými způsoby, kromě nové výstavby, která je samozřejmě nutná, můžeme současnou bytovou krizi zmírnit.
Kde hledáte inspiraci pro tvorbu programu CAMPu?
Těch cest je více. Jednak jsme nedílnou součástí Institutu plánování a rozvoje, jehož posláním je přicházet s konkrétními nápady, jak zlepšit životy Pražanů. Náš program tedy zhruba z poloviny kopíruje velké městské projekty, ať už se jedná o nový Metropolitní plán, který budeme zveřejňovat v CAMPu za měsíc nebo novou koncertní síň na Vltavské, jejíž autora budeme znát už v květnu. Druhá polovina programu vychází z partnerství s různými spolky, univerzitami či jednotlivci. V tomhle jsou u nás vítáni opravdu všichni.
Doplní tramvaj ARCHITEKTURA také další prostředky MHD propagující aktivity CAMPu?
Ano doplní, i když ve srovnání s tramvají se jedná o trochu jiné měřítko. Ve spolupráci s Rekoly bychom letos chtěli představit černé „archikolo“, které by podobně jako tramvaj brázdilo Prahu. Kdo ví, co bude dál – autobus, loď?
Jaké jsou základní znalosti ne-architekta pro diskuzi o architektuře nebo urbanismu?
Myslím si, že u architektury je extrémně důležité a zároveň skoro nejtěžší se přenést nad klasické binární hodnocení „líbí nelíbí“ a snažit se pochopit kontext dané stavby. Já sám s tím často bojuji. Architekti i investoři postupně čím dál lépe pracují s PR a je jednoduché se nadchnout pro líbivou vizualizaci, kde je vše zalité sluncem. U urbanismu je to ještě mnohem těžší, protože je zde opravdu velké množství proměnných, které je nutné vzít v potaz. To ale neznamená, že by diskuze o městě měla být vedena pouze odborníky. Naopak, lokální obyvatelé mají unikátní know-how, které nelze opomíjet.
V září oslaví CAMP páté narozeniny. Dokázal byste jej popsat v jeho desátých narozeninách?
Když vidím co se kolem nás děje v posledních dnech, není jednoduché být optimistou. Přesto to ale zkusím. Desáté narozeniny bychom měli slavit už v novém – čeká nás totiž kompletní rekonstrukce areálu Emauz včetně tří budov, tzv. Pragerových kostek, ve kterých sídlíme. To nám umožní oslovit více Pražanek a Pražanů.
Bude platit nový územní plán, který omezí rozpínání města do krajiny. Novelizovaný stavební zákon dá větší autonomii městům a developeři budou zásadněji přispívat na veřejnou vybavenost. Na Vltavské budou zrovna probíhat práce na nové filharmonii a za nimi na brownfieldu Bubny bude pomalu vznikat nová čtvrť, která bude obsahovat i dostupné bydlení. Utopie? Doufám, že ne.
Další články:
Pražské architektonické kulturní dědictví má unikátní význam
Ve Zlíně podporují mladý design
Chybí větší odvaha k nečekaným kombinacím
