Porotci letošní České ceny za architekturu vybrali rekonstrukci a transformaci Pavilonu Z mezi pětici oceněných finalistů. „Projekt Pavilonu Z je pro město v dnešní době důležitou investicí z hlediska principu, ekonomie i udržitelnosti. Starou stavbu jsme šlechtili a upravovali tak, jako bychom pracovali například s bonsají. Stavba byla zanesena spoustou vrstev, my jsme ji očistili,“ popisuje realizaci architekt Martin Krupauer, spoluzakladatel a ústřední postava ateliéru A8000.
Objekt zemědělského pavilonu v areálu českobudějovického výstaviště pochází ze sedmdesátých let dvacátého století. Autoři stavby Libor Erban a Jan Benda formovali její tvar do tří od země se zvětšujících kvádrů. Koncept obnovy pavilonu navrací, jasně definuje a dále rozvíjí základní princip původní stavby. „Vznikl univerzální dům, kde je možné v jednom dni vystavovat traktory a v dalším v něm hraje pro tisíc lidí filharmonický orchestr Dvořákovu Novosvětskou,“ dodává architekt.
Českobudějovické výstaviště
Architekti z ateliéru A8000 v roce 2011 navrhli nejprve rekonstrukci pavilonu T. „Už při stavbě Pavilonu T jsme přišli s linkou kulturně-společenských staveb nebo takových, které jsou schopné se dnes a denně proměňovat podle potřeb společnosti. Zadání pro pavilon T bylo vytvořit čistě výstavní pavilon, my jsme ale prosadili jeho širší možnosti využití,“ vrací se k počátkům práce na výstavišti v Českých Budějovicích architekt Martin Krupauer.
Na základě práce na pavilonu T pak investor architekty oslovil pro návrh Pavilonu Z, původně výstavního pavilonu Zbrojovky Brno, kde se vystavovaly zemědělské traktory. Cílem investora bylo objekt zateplit, opravit děravé střechy a provést další drobné úpravy. „Začali jsme se bavit o principu samotné stavby a tom, jakým směrem se odvíjí výstavnictví, jak se tento obor proměňuje. Dalším hlediskem byl stav a potřeba sálů v Českých Budějovicích. Na základě diskuzí na téma výstavnictví a společensko-kulturní infrastruktury ve městě jsme vytvořili program stavby,“ popisuje architekt. Jeho ateliér má zkušenosti například z projektu Fora Karlín, kde navrhl nejen design interiéru, ale stál v počátku formulace typologie, kapacit a náplně.
Průhledné a pevné
Nově se pavilon otevírá z východní strany k řece a městu. Jeho pevnou formu tvoří bílé plechové kazety a bílé střešní fólie. Průhledné skleněné plochy v podobě strukturálního zasklení nebo intimnějšího materiálu copilitu odkazují na původní architekturu. Použité profilované sklo propouští do interiéru měkké světlo a dotváří jeho atmosféru. Vně se pak propisují obrysy vnitřních dějů.
Očištěním nánosů a nahodilých vrstev vytvořili architekti maximálně otevřený a flexibilní prostor. Po vstupu do budovy se otevírá převýšené foyer. Ve volné středové části najdeme galerii hlavního prostoru, doplňkové provozy soustředili architekti po krajích. Hlavní multifunkční prostor přechází do horního patra, kde se po stranách nachází sociální zázemí a dvojice dále dělitelných konferenčních místností. Obě podlaží propojuje skleněný výtah a hlavní schodiště prosvětlené střešním světlíkem.
Autoři návrhu odhalili ocelový skelet, čímž určili design interiéru jako technicistního prostoru s přiznaným potrubím vzduchotechniky, červeným potrubím požárního systému a veškerou kabeláží. Zvolené profilované sklo v přírodní zelenkavé barvě doplňuje leštěná betonová podlaha a černobílé barevné schéma ostatních ploch.
Multifunkční hala
Otevřený prostor hlavní haly lze upravovat pomocí systému akustických drapérií – závěsů, díky nimž se hala mění z výstavního sálu na kongresový, divadelní nebo plesový. Díky prosklení do interiéru vniká okolní zeleň, zataženými závěsy pak lze prostor zcela zatemnit. „Ponechali jsme základní tvar, do kterého jsme zvenku lehce zasáhli a uvnitř jsme stavbu zcela otevřeli a učinili ji transparentní. Jednoduchými tahy se tak pavilon dokáže proměnit z kongresového centra na výstavní nebo koncertní sál,“ doplňuje Krupauer.
Pavilon Z se stal významnou součástí kulturního života Českých Budějovic, odkud Martin Krupauer, zakládající člen ateliéru A8000, pochází. „Člověk chce místu, odkud pochází, pomoci a chce mu vrátit to, co se naučil v životě a ve světě. Navrhovat stavby ve svém rodném městě je atypičtější výzva, která se však u projektu Pavilonu Z podařila, což je vidět na samotné stavbě i v jejím obsahu,“ hodnotí projekt architekt.
Pavilon Z
Lokalita: České Budějovice
Rok dokončení: 2021
Zastavěná plocha: 2400 m2
Užitná plocha: 3200 m2
Obestavěný prostor: 28 500 m3
Autoři: Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Daniel Jeništa, Petr Hornát; spolupráce Anežka Vonášková, Jaroslav Kedaj // A8000
Rozhovor: Martin Krupauer
Jak vnímáte roli městských architektů a kanceláří architektů města?
České Budějovice nyní nemají svého hlavního městského architekta, což je problém. Chybí zde koncepce základního směřování, jako je tomu u jiných českých měst. Pilíře, které drží směr, vytváří strategii a udržují kulturu, jsou velmi důležité. Je potřeba osvěta zastupitelů měst, aby se na tuto oblast zaměřili, a to nejen z hlediska architektonicko-designové, ale také urbanistické a programové. Ve statisícovém městě, jako jsou například Budějovice, je potřeba projekty strategicky koordinovat, role městských architektů tak je rozhodně nezastupitelná.
Věnujete se proměnám transformačních oblastí a brownfieldů. Jakému českému městu se to daří nejvíce?
V dnešní době jsou potřeba minimálně dvě volební období, než se do města promítne to, jestli má vedení jasný směr, vizi, nebo jen přežívá. Lidé jsou dnes schopni a ochotni se přesouvat za prací i kvalitou prostředí. Mezi světovými metropolemi zuří boj nejen o investory, ale také o lidi, kteří by v nich chtěli bydlet. Tento boj probíhá také mezi regionálními městy v České republice. Na některých městech pokrok vidíme, některá stagnují.
Velmi zajímavá je pro mne Olomouc, univerzitní město se silnou kulturní rolí, historicky zde sídlí církev. Také Brno je zajímavé. České Budějovice v poslední době trochu stagnovaly, ale vrací se generace mladých lidí, která odešla za studii. Výsledkem je to, že město postoupilo do posledního rozstřelu o Evropské hlavní město kultury. To je velká naděje, která je cítit také v atmosféře města.
Vedete tým, který připravuje výstavbu Vltavské filharmonie v Praze. Jaké jsou možné důvody/scénáře, proč by stavba nemusela být vůbec realizována?
Zabýváme se pouze scénáři toho, aby se projekt realizoval. Jedná se o komplexní projekt, obrovské staveniště a výzvu nejen pro Prahu, ale celou společnost. Existuje tak tisíc a jedna krizových míst, která řešíme předem, za chodu i ex post. Cílem projektu je ukázat, že je možné takové projekty realizovat. Už sto let v České republice nevznikl podobný typ stavby. Společnost by měla mít symboly, vize a sny, aby se rozvíjela a nestagnovala. Všichni zainteresovaní včetně mě se snaží ukázat, že je to možné. Zásadní věcí je z toho nedělat vědu a propracovat se k cíli. Naše scénáře tak zahrnují to, jak stavbu postavit, a to v daném termínu. Myslím, že jsme se s tímto projektem trefili i do doby, kdy společnost už nechce pořád poslouchat, že něco nejde. Kyvadlo nihilismu se začíná vracet zpátky. Odborníci, veřejnost i politici si přejí a chtějí, aby projekt vznikl.
Můžeme v případě Vltavské filharmonie čekat takzvaný Bilbao efekt jako u Guggenheimova muzea?
Myslím, že ano, ale určitě to není princip a cíl zadání. Z hlediska programu a umístění stavby je spíše než Bilbao efekt zajímavější efekt Hamburku, kde se Labská filharmonie stala symbolem proměny přístavní čtvrti HafenCity. Osmdesát procent návštěvníků stavby jsou právě Hamburčani. Také program Vltavské filharmonie se snaží nabídnout nejen Praze, ale také českým občanům přítomnost každodenního hudebního a kulturního centra. Pokud to přiláká kvalitnější turistický segment, než putuje do Prahy nyní, bude to pozitivní efekt, ale ne primární cíl. Věřím, že Vltavská filharmonie pozvedne především společnost a národ, stejně jako tomu bylo u Národního divadla. Jedním ze zdrojů financování filharmonie bude zapojení velkých, středních, ale i drobných donorů. Díky této faktické podpoře tak společnost bude moci vyjádřit, že stavbu chce.
Jak vnímáte různé priority, co se týče výstavby metra, železnice na letiště, další kulturní stavby a zázemí pro důležité instituce?
Vše zmíněné by mělo být samozřejmostí, pokud chce Praha být významným městem Evropy. Jsme v situaci, kdy to však samozřejmé není. Jestli něco Praze chybí, je to možná městský a dálniční obchvat, spojení na letiště. Člověk však potřebuje k životu jak metro, tak divadlo. Filharmonie je součástí celé infrastruktury. Poslední společensko-kulturní stavbou je Obecní dům z roku 1908. Myslím, že jsme zaspali a máme co dohánět. Pokud se podíváme do jiných zemí, stavby tohoto typu jsou většinou součástí rozvojových a transformačních území. Jejich stavba se plánuje tak, aby se staly lokomotivou daného území. Například v Dánsku se za posledních dvacet postavila nová národní opera, filharmonie, knihovna i činohra.
Jak se ateliér A8000 za více než třicet let proměnil?
Náš ateliér byl první, který měl po roce 1990 projekční oprávnění. Jsme jeden z nejstarších ateliérů v Česku, ale s nejmladším věkovým průměrem, kolem osmadvaceti let. Progresivita ateliéru však nespočívá v jeho stáří, ale v jeho tvorbě. Duch ateliéru, náboj a nasazení jsou pro nás podstatné. Každý projekt bereme jako tu největší a poslední příležitost. Teprve potom to funguje.
Daří se vám v týmu více než šedesáti spolupracovníků do projektů vnést vlastní vizi, nebo ateliér funguje spíše na samostatnosti jeho členů?
Fungujeme na základě dvou principů. Čtvrtina kolegů jsou stavaři, kteří zvládají své řemeslo a koordinují technologie. Díky tomu máme pod kontrolou stavbu velkých a komplikovaných domů. Zároveň jsme autorský ateliér, proto vím o všech projektech, na kterých v ateliéru pracujeme, a jsem vždy přítomen u jejich koncepční fáze. Není to však one man show: každý má svou roli a fungujeme na základě týmové práce.
Na čem nyní pracujete?
Komplexitou, významností a dopadem je zajímavý například projekt transformace jezera Medard na Sokolovsku. Je to projekt, by měl změnit trajektorii rozvoje tohoto regionu. Je úžasné a také zavazující, co od tohoto projektu lidé očekávají. Jedná se o velkou příležitost pro proměnu širšího okolí jezera a tím i kvality života západního koutu České republiky.
Navrhujeme dále bytovku v okresním městě a pro zahraniční firmu dům z 3D tištěných technologií. V Kanadě navrhujeme velký turistický areál, naším hlavním trhem je ale Česko a Slovensko. Na našem řemesle je krásné, že můžeme realizovat domy, které baví nás i své okolí a ještě něco přinesou. Je skvělé, když se stavby nebo náměstí líbí a zároveň dané místo dlouhodobě kultivují a rozvíjí.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
Investice do tvorby mladých umělců může mile překvapit
Desátý ročník Signal Festivalu hodnotíme jako nejúspěšnější
MY DVĚ: Někdy je designu až moc
Adéla L. Kudrnová: Design je základní kvalitou života
edit! architects: Vytvořili jsme na Žižkově architektonickou Stodolní
Chybik + Kristof: Modulární stavby mají v architektuře budoucnost
