Soukromá experimentální komerční galerie Karpuchina Gallery v centru Prahy se zaměřuje na současné umění. Galerie začínala nejprve na Praze 9. „V temných industriálních prostorách Pragovky byla galerie bílou perlou, proto ironický název White Pearl Gallery,“ popisuje své začátky s provozováním galerie Alexandra Karpuchina. S majiteli objektu vnímali odlišně výstavní plán i přístup k provozu galerie, proto ji přesunula nejprve do Dittrichovy ulice.
V roce 2020 pak otevřela galerii v prostorách na Rybné ulici, a to pod názvem Karpuchina Gallery. „Moje příjmení znamená kapří ucho. Ráda rybařím. Když jsme získali místo v Rybné ulici, byl to osud,“ říká galeristka Alexandra Karpuchina. Součástí galerie s odhalenými omítkami a přiznanými původními podlahami, navržené v ateliéru Plus One Architects, je také depozitář a zázemí. Kancelář galeristky pak slouží jako showroom děl. „Snažím se zde ukázat kurátorský výběr toho, co jsme v galerii vystavovali a autory, se kterými dlouhodobě spolupracuji,“ vysvětluje.
Jak využíváte galerijní prostory a jaký je koncept pořádaných výstav?
Výstavy probíhají v obou patrech galerie. V horním patře vystavujeme většinou mladší generace, o patro níže potom zavedené autory, o nichž už třeba panuje mezinárodní povědomí. Větší prostor v dolním patře totiž vyžaduje větší zkušenosti. Není to však pravidlo, které se musí dodržet. Výstavy plánuji na rok dopředu, trvají přibližně kolem dvou měsíců. Někdy výstavy zahájíme společně. Na dvojvernisáže tak přijdou lidé, kteří sledují jednoho autora a poznají i toho druhého. Občas se to však sejde i tak, že máme dvě vernisáže v jednom měsíci, což je náročné.
Jaké výstavy u vás aktuálně probíhají?
Výstava Ondřeje Basjuka Unreal Ruin v horním patře reaguje vzdáleně na současné dění a navozuje postapokalyptickou atmosféru. Autor ve svých dílech zobrazuje architektonické prvky, interiéry a nespoutanou přírodu v netypických krajinomalbách ovlivněných estetikou uživatelského prostředí počítačových her a softwarů pro 3D modelování. Obrazům dominují silné vizuální motivy zřícenin a surových materiálů. Vystavená antiutopistická díla jsou blízká žánru sci-fi a spekulativní fikci. Je v nich přítomna také dávka ironie, a to ve formě absurdní typografie nebo architektonických prvků, jež se stávají optickými klamy.
Jiří Straka, druhý autor vystavující v Karpuchina Gallery, žije napůl v Číně, kde studoval zvláštní techniku použití tuše na papíře. Nejedná se o kaligrafii určenou jen pro písma, tušová malba je zároveň filozofií. Většinou ji umělec používá k vytváření přírodních motivů; tuš se dokáže rozpít do papíru a zároveň je možné vytvořit ostrou linku. Autor používá právě hříčku možností této malby, aby znázornil ostré hrany předmětů jemněji a naopak. Předměty pak získávají nový charakter, jsou příjemné, což je překvapující. Návštěvník sleduje ironii západních kovbojských motivů v kombinaci s čínskými tradicemi a malbami, které mají meditativní až zenový nádech. Díla tak s nadsázkou vypráví o smýšlení různých kultur. Díky použité technice však spíše vyniká zpracování než samotný objekt. Na vernisáži jsme dokonce měli živého koně, jehož portrét je součástí výstavy.
Podle čeho tvoříte program výstav?
Chodím po výstavách a umělce sleduji také online. Ráda pracuji s mladými autory a sleduji jejich kariérní růst od začátků na akademii, dále to, jak je autor aktivní a má-li rostoucí kariérní křivku. Když si sběratel ode mě dílo zakoupí, ručím za to, že si to mladý autor za rok nerozmyslí a z oborou neodejde. Dále ručím také za to, že hodnota děl bude růst. Vybírám si na základě kvality díla a toho, že má co říct a nejedná se o estetickou nebo dekorativní záležitost. Dílo by mělo mít hloubku a mělo by vás bavit celý život.
Galerie obývá jedinečný prostor v centru města. Co bylo v těchto prostorách před galerií a co bylo potřeba pro vytvoření galerijního prostoru?
Před námi zde sídlila policejní stanice, dlouho poté se prostor nevyužíval a byl opravdu zdevastovaný. Museli jsme provést kompletní rekonstrukci, a to za pomoci investora a mého kamaráda Jana Bárty. Rekonstrukce trvala dlouho a otevírali jsme za covidu. Byl to zajímavý moment: na podzim v roce 2020 byly všechny obchody a podniky zavřené a my jsme otevírali galerii současného umění. Měli jsme velkou výstavu asi třiceti autorů, která už se nedala posunout. Vydrželi jsme otevření tři dny.
V galerii se v loňském roce uskutečnil první oficiální nákup uměleckého díla v kryptoměně. Jak vnímáte investici do kryptoměn v této předkrizové době?
Julius Reichel, s nímž jsem studovala a jsme si velmi blízcí, ve svých obrazech často odkazuje na kryptoměny a svět decentralizované ekonomiky. V rámci výstavy jsme se k tomuto tématu začali dostávat stále častěji. Jeden z jeho známých dostal nápad, že by si chtěl Juliusův obraz koupit za kryptoměny. Nutno zmínit, že se nejednalo o první dílo prodané za kryptoměnu. Chtěli jsme ale ukázat, že je možné prodej uskutečnit oficiálně přes galerijní instituci a ukázat například, jak funguje digitální smlouva. Všechny transakce jsou zapsané na chainu a jedná se tak o bezpečný způsob, jak doložit vlastnictví díla. Díky otevřenému odkazu ke koupi díla je donekonečna dohledatelné, kdo je majitelem a co se s dílem dále stalo. Po této transakci se objevili další kupující, kteří měli o nákup děl tímto způsobem zájem, a podařilo se nám vyprodat celou výstavu.
Jak vnímáte investice do kryptoměn v této nejisté době?
Nejsem investor a nedělám tedy žádné investiční pohyby, nespekuluji mezi kryptoměnami ani penězi. Necítím se na to dávat doporučení, ale vím, že ti, kteří dlouhodobě do kryptoměn investují, dílčí propady nerozhází.
Jakým způsobem se v době krizí mění chování investorů?
S očekáváním krize zájem o investování do umění roste. Když na trhu dojde k otřesům, lidé se poohlíží po investicích, například do zlata, movitých statků nebo právě uměleckých děl. To se dalo sledovat například v roce 2008, v poslední době během covidu a teď je to kvůli válce opět velmi aktuální. S nákupem uměleckého díla domů si především kupujete společníka, se kterým si budete rozumět celý život, ale také dobrou investici. Lidé, kteří chtějí pouze investovat, si často volí autora s doložitelnou historii. Investiční hodnotu jeho děl lze totiž lépe odhadnout. U mladých autorů je to napínavější, ale o to více může tento typ možná rizikovější investice mile překvapit a v dlouhodobém výhledu dopadnout mnohem lépe.
A jak krizové situace vnímají umělci? Je současné umění bohatší na podněty?
Jsem původem z Ruska a mám kolem sebe dost přátel a známých z uměleckého světa, kteří pochází z východu. Když začala válka, bylo pro autory téměř nemožné pracovat a tvořit v ateliéru. Naše galerie uspořádala charitativní salon a vybrali jsme přes sedm set tisíc. Bylo to důležité také pro autory, kteří poskytli svá díla a mohli pomoci alespoň tímto způsobem. Někteří autoři teď situaci začínají zpracovávat. S postupem času se člověk naučí situaci vnímat. V umělcích zůstávají pocity, které dobrovolně i nedobrovolně přelévají do svých děl. Myslím, že díla budou mít sílu a velkou váhu, protože slouží jako reference doby. Přestože člověk nechce konkrétně reflektovat nějakou událost nebo situaci, v jeho jednání se nějakým způsobem zohlední.
Čím se Karpuchina Gallery liší od ostatních galerií zaměřených na současné umění?
Nebojíme se sáhnout mezi ty autory, kteří ještě nejsou na umělecké scéně zviditelnění. Pracujeme také s výstavní architekturou, snažíme se pokaždé vytvořit atmosféru. Není to jen o tom, že pověsíme obrazy, ale jednotlivá díla spolu komunikují a vytváří další příběhy. Každá galerie je jiná, její charakter vytváří výstavní historie a umělci, s nimiž spolupracuje. Každý galerista má jiný přístup a jiné vnímání provozu. Každá galerie tak má svou neopakovatelnou alchymii.
Spolupracujete se zahraničními galeriemi?
Málo, ale občas ano. Například příští rok chystáme výstavu Sabiny Knetlové v Giudecca Art District v Benátkách, či výstavu ve Vídni, konkrétně v DIT Gallery na lukrativní ulici Schleifmuhlgasse. Od roku 2019 také jezdíme na veletrhy. Letos jsme byly se Sofií Švejdovou na Swab Art fair v Barceloně, kde jsme dostaly hned dvě ceny. Jednu za Best Eastern Emerging Gallery od Stephan Stoyanov Collection, druhou od sbírky majitele veletrhu za nejlepší práce na papíře.
Velký úspěch měla i Sabina Knetlová na Vienna Contemporary 2022. Na začátku prosince se dále chystáme s Juliusem Reichlem na veletrh Scope Miami. Veletrhy jsou pro galerii i umělce důležité, je to skvělá možnost rozšířit kontakty, poznat nové umělce, galeristy a v neposlední řadě dostat své autory do předních zahraničních sbírek. Je to pro mne vždy náročné, ale jsem ráda, že mohu prezentovat a sama vnímat svou galerii v kontextu jiných zahraničních institucí.
A spolupráce se zahraničními umělci?
V létě jsme měli výbornou výstavu francouzsko-německého autora The Wa. Jeho konceptuální projekt 48 Portraits pracoval s projektem 48 Portrétů Gerharda Richtera, které je před 50ti lety vystavoval na Bienále v Benátkách. 22. listopadu zahájíme výstavu ukrajinské umělkyně Margarity Ivy s názvem Zrzavé koťátko v meruňkovém džemu. Bude se jednat o lehce depresivní, ale velmi citlivou výstavu. Řekli jsme si, že nemá cenu ignorovat současnou situaci. Vedle toho, že jsme komerční galerií, která podporuje mladé umělce v jejich cestě, jsme také veřejnou institucí. Nebojíme se tedy být aktuální a mluvit o aktuálních událostech. Rozhodli jsme se, že Vánoce v galerii nebudou šťastné a veselé, ale upřímné.
Co dále chystáte?
Paralelně s umělkyní Margaritou Ivy ve spodním prostoru galerie uspořádáme výstavu významnému sochaři Michalu Gabrielovi, který se vydal cestou 3D tisku. Chceme dále otevřít další prostor KG Gate – galerie zaměřenou na digitální a virtuální umění. Její otevření plánujeme 6. listopadu, a to v prosklených kójích na Můstku u východu z metra na Václavském náměstí. Prostor nám poskytl Dopravní Podnik hl. města Prahy a má třicet tři výstavních metrů. Příštím krokem bude do něj implementovat virtuální galerii. Virtuální realita mě už dlouho lákala. Dá se totiž uchopit tisíce způsoby. Během covidu spustila spousta galerií online virtuální prohlídky, které byly vždy spjaté s prostorem galerie samotné a byly online kopií daného prostoru. Myslím, že to je špatný přístup. Možnosti, které virtuální prostor nabízí, jsou dechberoucí, je možné vytvořit neskutečné světy a v nich neskutečným způsobem vystavovat neskutečná díla.
Jaká bude první výstava v tomto prostoru určeném pro virtuální realitu?
Převaděč spojitosti! Název jsem si vypůjčila ze staré dobré komedie Hele vole, kde mám káru? Chceme ukázat, jak je možné prezentovat fyzické sochy digitalizovaně ve virtuálním prostoru a naopak, jak se z počítačové tvorby dá vyjít ven. Bude se jednat o takové přemostění či bránu. Jedním z vystavujících autorů bude Julius Reichel, protože má k digitální kultuře dlouhodobé odkazy a protože je to pro naší galerii alfa-omega autor. Jeho fyzický objekt bude digitalizován. Dalším autorem bude Alexandr Martsynuk, který naopak ve svém díle Father’s Wings přenese 3D sochu do 3D tisku. Z počítačového světa tak vystoupí ven. Zahraničním hostem bude Olja Světlanova, velmi sledovaný zahraniční autor, který pod pseudonymem úzce spolupracuje s umělou inteligencí. Trio doplní Radka Bodzewicz s augmentovanou realitou.
Cítí se umělci ohroženi umělou inteligencí?
Tyto obavy panovaly už při vynálezu fotografie, jak vidno, malba je stále nejvíce vyhledávané médium. Dnes v malbě dochází k zajímavým reflexím digitálního světa a internetového prostředí. Například právě Ondřej Basjuk, kterého nyní vystavujeme, pracuje s počítačovou estetikou a grafikou, kterou převádí do svých obrazů. Myslím, že umělá inteligence bude mít vliv na vizualitu i vnímání jako takové, ale určitě se nestane, že by pohltila jiná média. Pro lidi je důležitý osobní a fyzický kontakt s dílem, aby naopak mohli vnímat a ocenit bezkontaktnost těch virtuálních. Budeme moci žít ve vícero realitách, budeme-li stále spojeni se skutečností.
Rozvíjíte také NFT a digitální vlastnictví umění?
Tam se chceme dostat postupně. První výstava bude pracovat s přenosem a představením možností. Na začátek příštího roku plánujeme druhou výstavu. Vytvoříme pro ni novou výstavní virtuální realitu, v níž se bude možné pohybovat v brýlích. Bude se jednat o společnou výstavu tří mezinárodních institucí, na virtuálním výstavě je totiž skvělé také to, že je přenosná a může být sdílená. Budeme tak spoluvytvářet svou novou galerii. Třetí výstava by pak měla být přemostěním do světa NFT uměleckých děl, jestli bude za půl roku stále existovat.
Myslíte, že se jedná o nestabilní formu umění?
Vnímám nyní celý svět nestabilně. Špatně se mi tedy mluví o budoucnosti, ale pokud budeme my, věřím, že bude i umění, a to i v NFT podobě.
Alexandra Karpuchina
Absolventka ateliéru intermediálního umění Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve své Karpuchina Gallery představuje tvorbu současných autorů inovativním jazykem a v aktuálních souvislostech. Dvoupatrová galerie o 260 metrech čtverečních svým návštěvníkům přináší dialog mezi divákem a umělcem a především poskytuje komplexní vhled potřebný pro kritické porozumění dnes často zjednodušeně až binárně vnímané reality. Galeristka úzce spolupracuje se Sofií Švejdovou, Petrem Pelzmannem, Sabinou Knetlovou, Matyášem Maláčem a Juliusem Reichlem.
Další rozhovory:
MY DVĚ: Někdy je designu až moc
Adéla L. Kudrnová: Design je základní kvalitou života
edit! architects: Vytvořili jsme na Žižkově architektonickou Stodolní
Chybik + Kristof: Modulární stavby mají v architektuře budoucnost
Formafatal: Nejlepší řešení je vždycky jenom jedno
