Formafatal: Nejlepší řešení je vždycky jenom jedno

Jan Roučka a Katarína Varsová o pravdivosti architektury a touze po skvělých zážitcích

Jan Roučka a Katarína Varsová, foto: Jiří Šebek

Kreativní studio rozkročené mezi Prahou a Kostarikou má za sebou rezidenční i komerční realizace. Interiéry Formafatal charakterizuje výrazná atmosféra a překvapivé, leckdy až umělecké prvky. Často pracují s běžnými materiály v netradičních kontextech a odvážně kombinují barvy i textury. Studio založila architektka Dagmar Štěpánová, která za svou práci získala řadu cen, mimo jiné Interiér roku, Architizer či Dezeen Award.

Cellularium

Jednou z posledních realizací studia Formafatal je pozoruhodný interiér institutu přírodní medicíny Cellularium. Architektky Dagmar Štěpánová a Martina Homolková v něm pracovaly s pocitem intimity a překvapení. Umělecké ztvárnění jednotlivých místností vnáší do prostoru hravost a snovou atmosféru.

Do organicky tvarovaného prostoru pražské budovy Main Point Pankrác od DAM architekti designérky vsadily kruhově tvarované „buňky“, kterými vymezily soukromé a veřejné zóny. V interiéru panuje příjemné pološero navozující pocit útulnosti a bezpečí.

Přírodní medicínu v realizaci zastupují především surové materiály: stěrka, kov a sklo. Sklo také tvoří dominantní prvek interiéru v podobě obložení jednotlivých sálů na procedury. Barevné odstíny ilustrují náplň místností: Sauna je podmalovaná červenými tóny, což tvoří dojem tepla, kryokomora je modrá a vítr šedý,“ vysvětlují autorky.

Kromě atypických obkladů a surové podoby materiálů v interiéru zaujme také práce se světlem. Efekt polomléčného skla doplňují stínohry vystupující zpod děrovaného plechu i svislých kovových plátů. Výrazný motiv vertikál prostupuje celým prostorem: světlo, interiérové prvky i členění obkladů nahrává tomuto spojení nebe se zemí.

Z čeho architekti vycházeli? Sešli jsme se s Janem Roučkou a Katarínou Varsovou, architekty z ateliéru Formafatal, kteří budou našimi hosty na plavbě Ups, to se nepovedlo. V rozhovoru jsme si povídali nejen o realizaci Cellularia, ale také o idejích a filozofii studia.

Vaše poslední realizace pro institut přírodní medicíny Cellularium připomíná vesmírnou loď. Z čeho jste vycházeli?

Jan Roučka: Dispozici neurčilo ani tak tvarosloví budovy. Výsledná podoba návrhu vzešla ze zadání provozovatele: vymyslel si ji a striktně na ní trval. Takže požadavek na kruhové místnosti jsme museli dodržet.

Katarína Varsová: Ke každé zakázce se snažíme přistupovat nově, originálně. Samozřejmě vždycky záleží na dohodě s klientem: kam až nás pustí, jestli nejsou naše nápady příliš odvážné nebo co je ještě ochoten zafinancovat. Platí, že pokud můžeme, vždy se rádi vydáme neprozkoumanou cestou.

Když se řekne přírodní medicína, představím si světlý prostor obložený dřevem. Odkud pramení atypicky temná barevnost?

Katarína Varsová: Ve většině našich projektů používáme materiály v surové podobě, takže jsou vlastně přírodní (usmívá se). Jde to jen do určité míry. Třeba ocel musí být zalakovaná, pokud nechceme, aby rezla. Ačkoli v realizaci jsme použili i dřevo, koncept jsme trochu převrátili, ale spíš z praktických, provozních důvodů.

Jan Roučka: Silným momentem realizace jsou skleněné prvky. Chtěli jsme vyzkoušet nový obklad, který ještě nikde není. Skleněné obložení je v podstatě křehké a aby vyniklo, tak jsme potřebovali potlačit zbytek. A také jsme chtěli dosáhnout pocitu intimity, útulnosti.

Skleněné obklady prostoru dominují. Jak jste k nim došli?

Jan Roučka: Dáša hledala nový, neotřelý materiál. Skleněný obklad nám umožnil hrát si s barevností stěrky pod ním. Chtěli jsme, aby výrazně barevný obklad intuitivně prozrazoval, co je uvnitř. Tento zcelující prvek nám umožnil odlišení jednotlivých prostor.

Katarína Varsová: Výraznou částí naší práce je hledání: vymyslíme si koncept a pak zjišťujeme, jak to vyrobit, v jaké ceně, jaké jsou komponenty. Je třeba mít odvážného klienta. Ne každý by šel do tak nevídané realizace: napojení skleněných tyčí na navazující stěrkovou stěnu vytváří drsný detail. Jakoby vám přetekl hrnec, což by někteří nepřijali. My ale máme rádi takto organicky vzniklé věci, přijdou nám upřímné.

Nejen Cellularium, také vaše ostatní realizace pracují s až uměleckými prvky. Je za tím osobní vášeň, nebo snaha kultivovat návštěvníky prostoru?

Katarína Varsová: Je to spíš součást našeho přístupu k interiéru. Neříkáme si předem, že musíme přijít s nějakým uměleckým dílem, jde nám o propojení s příběhem interiéru. V prostoru, s nímž pracujeme, hledáme formu vyjádření, další podtón. U uhlíků v Gran Fierro II jsme odkazovali na speciální gril na maso s uhlím. V průběhu realizace přešli na ekologičtější cestu, nicméně zůstala jim alespoň vzpomínka. Proto jsou uhlíky na přední betonové stěně vystavené jako šperk, artefakt jako z minulých dob.

Jan Roučka: Vždy se snažíme pro interiér hledat témata, která jsou blízká provozu. A v restauraci, kde dělají steaky na grilu, bylo uhlí mementem toho, kde se nacházíme. Umění je nám blízké, přesto si nemyslím, že bychom chtěli někoho kultivovat. Spíš hledáme formu, kterou do interiéru dostat nápovědy či artefakty.

Jak náročná je realizace podobných „uměleckých prvků“?

Katarína Varsová: Způsoby, které se snažíme najít, musí být jednoduché, protože málokdo má rozpočet na to, abychom tvarovali speciální tyče nebo tvárnice. Navíc výsledek může být nejistý, pokus se nemusí podařit. I tak v projektech nastávají momenty, kdy musíte do instalace osobně vstoupit, abyste výsledek dotáhli. Kolegyně Iveta se studenty architektury několik dní navlékali uhlíky (směje se).

Jan Roučka: I skleněné tyče použité v Cellulariu se prodávají v metráži. Nás na tom baví právě ta kombinace běžně dostupných materiálů s novými postupy. Díky tomu může vzniknout objekt, který na lidi něčím působí a oni přemýšlejí, čím to je. Ve vinném baru Autentista třeba používáme zrcadlo a před ním jako obklad tahokov. Lidi nečtou zrcadlo, ale podprahově vnímají, že prostor je opticky větší. To je naše cesta.

V ateliéru v současnosti pracuje devět lidí. Jak si mezi sebou rozdělujete práci?

Katarína Varsová: Na určitém projektu kontinuálně pracuje menší tým, aby udržel původní myšlenku. Kromě toho probíhají debaty s klientem o konceptu – a ne vše je přenositelné slovy. Týmy jsou plovoucí; v některých okamžicích každý dělá vše, a naopak jeden člověk může dlouhodobě pracovat na projektu sám.

Jan Roučka: Kontinuita je pro klienty nutná. Ale pokud je někdo na něco skvělý, snažíme se ho využít a dát mu nějaký speciální úkol. Máme tady typy, které jsou více konceptuální či více „prováděčkové“. Někteří mají vzdělání v oboru nábytku, což se nám hodí, protože většina našeho nábytku je atypická, autorská.

Kromě toho pracujete s materiály, které se třeba pro daný účel běžně nepoužívají.

Katarína Varsová: Jako třeba válcovaný plech, na němž je vidět duhování – dnes už nejsme jediní. Je to surový materiál, který většinou čeká na zpracování, nalakování barvou. Ale nám se líbí právě ta mapa z výroby, kterou necháváme v přírodním provedení. Žlutý pozinkový plech zase tvoří duhu, přestože v této úpravě se používá jako běžná, levná kovářská komponenta.

Jan Roučka: Obecně máme rádi vytváření patin na různých materiálech, jako je plech či dřevo. Používáme třeba digitální tisk na překližce, se kterým se dá dobře hrát. Hodně vzorkujeme. Je třeba mít firmu nebo klienta, který je ochoten k experimentu. Ale na řadě vzorků jsme schopni představit, jak určitá technologie může vypadat.

Katarína Varsová: A menší plochy patinujeme ručně: přijde člověk, kterého baví se mazlit se štětečkem, aby dosáhl přirozenosti. Pro velké plochy to není rentabilní. Další věc je, že náš zámečník si nemůže materiál prostě objednat, ale musí si ho kus po kusu vybrat – potřebujeme dodavatele, který s námi sdílí cit pro to, co je hezké.

Ateliér Formafatal stojí jednou nohou v Česku a druhou na Kostarice. Jak jste se v místě ocitli? A v čem je navrhování jiné?

Jan Roučka: První projekt, který jsme tam realizovali, byl pro klienta z Česka, se kterým se Dáša dodnes přátelí. Během realizace se do Kostariky zamilovala ještě víc než předtím a rozhodla se, že si tam postaví dva menší domy na pronájem i dům s ateliérem. Protože první projekt byl úspěšný, dostali jsme za něj cenu Architizer – a z Kostariky začaly chodit poptávky po dalších projektech.

Katarína Varsová: Zájem stavět na Kostarice mají buď cizinci, nebo členové tamní české komunity. Mnoho z nich, kteří pozemek koupili, plánují stavět v budoucnosti. Povolovací proces či průzkum pozemku je relativně na dlouho – a s nejistým výsledkem. Aby se vůbec dalo stavět, řeší se voda, příjezdová cesta, sesuvy půdy. Najít pozemek je první krok, ale potom musíte mít všechna posouzení. A během procesu se může stát, že jedna z těch věcí nevyjde a s tím padá i možnost něco vyprojektovat.

Liší se pochopitelně i podnebí a s ním i způsob architektonické práce.

Katarína Varsová: Je to tak. Sice se neřeší tepelná izolace, zato bojujete s vlhkostí. Člověk si mnohé věci představí na základě informace, co nefunguje: třeba zavřená skříň. Jenže něco vám nedojde zkrátka proto, že nemáte přímou zkušenost s daným podnebím – že třeba ani perforované dveře na skříň nestačí. Dřevo obecně je problém, vlhkost je všude a materiál mnohem rychleji stárne. Ale zase se tu snese třeba otevřená ložnice, kterou zatáhnete, jen když hodně prší.

Všechny vaše realizace jsou barevně i tvaroslovně nápadité a odvážné. Vychází tato „rozpustilost“ z osobností vašich klientů, nebo si vás pro ni naopak vybírají?

Jan Roučka: Platí to z obou stran, jinak bychom to asi neuměli, nepodařilo by se nám totiž vytvořit atmosféru, o kterou nám jde především. Lidi si dnes už uvědomují, že dělat interiér a dům je trošku jiná disciplína. Často si nechají postavit dům od architekta a na interiér si najmou jiného. Každopádně osobnost klienta je v tvůrčím procesu také důležitá.

Katarína Varsová: Naši klienti vědí, co chtějí – a proto za námi přijdou. Málokdy zjistíme, že jsme úplně jinak nastavení. Někteří lidé si možná myslí, že architekt je od toho, aby navrhoval podle nich. Ale to není úplně správná úvaha. Už od návrhu vidíte, zda si rozumíte v estetice nebo konceptu. Investor nebo zákazník je spolutvůrce. Někdo si myslí, že to má skoro vymyšlené a chce jenom poradit. Nenechá si vymluvit, že některá řešení z našeho pohledu nejsou úplně nejlepší.

Kdo je pro vás ideální klient? Ten, který vám dává volnost, nebo máte raději vymezené hranice?

Katarína Varsová: Mantinely jsou dobré v tom, že člověk ví, kde se může pohybovat. Pro mě je dům na zelené louce noční můra – ale existují architekti, pro něž je to největší sen. Mně vyhovuje mít zadání, ale o co užší mantinely, o to těžší bývá se někam dopracovat. I když někdy to přinese překvapivé výsledky (usmívá se).

Jan Roučka: Záleží, co si pod tím představíme. Neomezené mantinely nejsou nikdy. Dokonce si někdy myslím, že pokud může být nějaký design vyřešen mnoha způsoby, tak vlastně nemám zadání. Nejlepší řešení je vždycky jenom jedno, ale mělo by být odpovědí na přesné zadání. Problém je v tom, že zadání bývají obšírnější a každý v něm může dát důraz na něco jiného.

Co je duší Formafatal? Něčím, od čeho se odvíjí veškerá vaše práce?

Jan Roučka: Pokud to bereme filozoficky, řekl bych, že pravda. Protože nám záleží na tom, aby naše materiály byly pravdivé, aby hezky stárly, nehrály si na nic, co nejsou. Pravdivost by měla být i v našem vztahu ke klientovi: když ho nepochopíme, nemůžeme mu ani vlastními prostředky posloužit. To, že pro vyjádření nebo naplnění jeho potřeb používáme naše výrazové prostředky, považuji za přirozené. Kdyby po nás někdo chtěl navrhnout interiér domu, který není v našem stylu, asi by to nešlo. A potom jednoduchost: minimálními prostředky dosáhnout maximálního účinku.

Katarína Varsová: Jednoduchost znamená pro každého něco jiného. Pro někoho minimalismus, pro nás třeba skutečné, opravdové materiály. Pokud náš přístup porovnám s některými kolegy, přijde mi, že se hodně zaměřujeme na klientský zážitek. Náš zákazník musí mít pocit, že vytváříme prostor přímo pro pro něj. Skvělý zážitek ušitý na míru. Mnozí klienti se k nám po čase vrátí, protože mají pocit, že se jim snažíme rozumět a najít pro ně skvělé řešení.

Z jaké zakázky teď máte největší radost?

Jan Roučka: Vypadá to, že se nám zrovna rozjíždí dost nových projektů. Některé jsou relativně velké, musíme trošku plánovat. Budeme dělat pár rezidenčních projektů a největší téma, kterým se zabýváme, je ubytování. Těším se na restauraci v Humpolci v bývalé fabrice na látky. A pak nás čeká půdní byt na Starém Městě, což bude výzva.


Ups, to se nepovedlo

Plavba na elektrické lodi Marie d´ Bohemia od ateliéru VH Architects se uskuteční ve čtvrtek 6. října jako součást doprovodného programu letošního Designbloku.

 

Lístky jsou k zakoupení na webu Prague Boats.

Čtěte také:

Gran Fierro II. od Formafatal

Další rozhovory:

Radnice musí myslet mimo zavedená schémata

Současné architektuře často chybí myšlenkový základ

V Londýně bychom marně hledali centrální náměstí českých kvalit

Nepleťme si odvahu s agresivitou

Moje role v BIG zapadá do celkové mozaiky

Brno se bude za deset let rozvíjet ve velkém tempu

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU