Designérka Adéla Lipár Kudrnová ve spolupráci s Petrou Stein navrhla interiér obchodu a galerie Moje Bohéma v centru Prahy. Prostory v přízemí historické budovy MacNevenova paláce v devadesátých letech využívala banka, později zde vznikla kavárna. Autorky návrhu pátraly po minulosti tohoto místa. Odstraněním nánosů z předchozích let odhalily část klenby, odstranily starou velkoformátovou dlažbu a prostoru vdechly nový život.
„Zadáním bylo navrhnout obchod, kam se lidé nebojí chodit. Hravý a zároveň důstojný prostor,“ říká Adéla Lipár Kudrnová. V obytném skleníku vznikla také galerie, kde se vystavují práce mladých umělců. O práci na tomto projektu i dalších realizacích nám designérka vyprávěla v rozhovoru.
Jak probíhala vaše spolupráce s Petrou Stein?
Už nějakou dobu s Petrou Stein spolupracujeme a dobře se doplňujeme. Petra je techničtější typ než já. Já mám na starosti samotnou koncepci, vybírám materiál a barvy, starám se o celkové ladění prostoru. Petra přichází s funkčním řešením: například s tím, jak by měl vypadat prodejní pult, aby fungoval.
Z čeho jste při navrhování vycházela a jaké materiály jste použila?
Čerpaly jsme především z historie samotné stavby, kde se potkávaly dějiny, žil zde František Palacký. Věděly jsme, že místo má velký potenciál. Prostory jsou poměrně velké, v přední části chtěli investoři obchod s galerií, v té zadní je umístěn sklad a zázemí. Návrh vychází z konceptu Bohémy, tedy vlastenectví v dobrém slova smyslu. Vyzdvihnout to, na co mohou být Češi a Slováci hrdí. Dalším přáním klientů tak bylo použití barev trikolóry, ale nenásilným způsobem.
Jak navrhnout design, který musí být upozaděn, aby vynikly vystavené produkty?
Důležité je od klienta zjistit, jaké produkty bude vystavovat, co má v nabídce a co plánuje do budoucna. V případě Bohémy to byly například trička a mikiny. Věděly jsme, že důležité jsou stojany na oblečení a způsob, jakým budou oděvy vystaveny. Byla to taková hra tvarů, materiálů a barev. V interiéru se opakují vlnky, na klenbách i na prodejním pultu. Podařilo se nám tak udržet jednotnou linku.
Jaká byla vaše cesta k navrhování interiérů?
Design byl vždy mojí vášní. Odmalička jsem doma šoupala nábytek, každý měsíc prostě bylo doma všechno jinak. Žila jsem ve Švédsku a založila blog o interiérovém designu, ještě když tu žádné takové blogy nebyly. Studovala jsem skandinavistiku a byla jsem designem obklopená. Přirozeně tak vyplynulo, že jsem se začala designu interiérů věnovat i profesně. Na spoustě projektů spolupracuji s architekty a z toho vznikají ty nejlepší výsledky, protože architektura a interiérový design jsou dvě oddělené profese, které by spolu měly od začátku spolupracovat a koordinovat se.
Jaký mají Češi vkus?
Češi jsou obecně konzervativní, bojí se barev a kombinování vzorů. Interiérům tu chybí osobitost. Nevím, z čeho to pramení; možná z toho, že jsme historicky trošku pozadu. Měli jsme jiné starosti a lidé k estetice ještě nedošli. Nejsou tak hraví a odvážní. Mají pocit, že to neumí, nebo si vystačí s Ikeou. Neměli bychom se bát vedle obrazu po babičce umístit nové prvky a kombinovat.
Jak byste charakterizovala svou práci?
Baví mě rekonstrukce starých chalup, statků a mlýnů. Nebaví mě novostavby, kterým chybí genius loci. Mám ráda, když si stavby samy řeknou, co potřebují, jakmile k nim přijdete. Práce designéra zahrnuje také psychologickou rovinu, člověk musí být empatický. Když navrhuji interiéry domů, dostávám se do soukromí svých klientů, poznávám, jak žijí a musím o nich vědět všechno, aby interiér fungoval. Stejně se musím přiblížit také starému domu, který má svůj příběh.
Čím začínáte, když navrhujete interiér?
Důležité jsou velké věci, například podlaha, okna. Řídím se také obdobím, v němž dům vznikl a snažím se ctít jeho historii. Pokud má daný prostor nějaké výrazné prvky, překrásné klenby, špaletová okna, měly by se uchovat a od nich by se měl samotný návrh odrazit. Pokaždé je to něco jiného, někdy si prohlížím staré fotky z archivu, někdy je to jeden kus nábytku, například zelená skříň. Sami klienti někdy vlastní prvek, který chtějí v interiéru zachovat. Poté řeším materiály, paletu barev a detailnější prvky.
Navrhujete také interiéry dětských pokojů. Měly by děti rozhodovat více o svém prostředí?
Prací designéra je určit míru a vycítit, v jakých případech by děti měly rozhodovat a v jakých ne. Jsem ráda, když se děti mohou na návrhu podílet, dostávají například na výběr, kterou tapetu chtějí. Na základních věcech by se děti podílet určitě měly, záleží ale samozřejmě na jejich věku. Už se mi stalo, že rodiče konzultovali se svým dítětem úplně vše, a s tím nesouhlasím. Někdy totiž mohou děti vymyslet úplný nesmysl. To se však netýká jen dětí, ale také rodičů. Občas je potřeba klientům vyvrátit nějakou představu, kterou například viděli v časopise, ale ve skutečnosti nefunguje. Důležité je znát, jak klienti žijí, jak se po domě pohybují, co si představují a vysvětlit jim, co je možné a co by pro ně už například nebylo pohodlné.
Jací jsou vaši klienti?
Mám štěstí na takové, kteří za mnou chodí a už vědí, co chtějí. Jsou to silné osobnosti, které se nebojí nechat návrh na mně a vědí, že neskončím jen u světlého dřeva a šedivé stěrky. Vnímám svoji práci jako hru, cílem je přinést klientům radost, aby se pak v daném prostoru cítili dobře. Většinou jsou to komplikované projekty, které vyžadují chytrý přístup, a také klienti, kteří chtějí něco víc, než je obvyklé.
Pracujete a žijete na dánském ostrově Bornholm. Čím si vás toto místo získalo?
Zjistila jsem, že mi dělá dobře, když jsem ohraničená vodou. Cítím zde svobodu a větší sepětí s přírodou. Nevyhovuje mi hektický život v Praze. Ve Skandinávii je perfektní světlo a není tam vizuální smog, což je pro nás, kdo jsme esteticky citliví, důležité. Mít možnost vnímat prostor a neznásilňovat ho, jako se to děje v Česku, kde jsme odpojeni od přírody. To se projevuje také v interiérech, které se u nás naopak překombinovávají a komplikují.
Jak vnímáte zdejší trh designu a práci tuzemských designérů?
Český design je skvělý. Panuje zde ale představa, že je design určen jen pro určitou vybranou skupinu lidí. To je veliký rozdíl oproti Skandinávii, kde se o design zajímá každý. To je podle mě ta největší výzva pro všechny z oblasti designu: vysvětlit lidem, že design není zbytnost. Design neznamená, že si musím kupovat drahé věci, ale jedná se o základní kvalitu života. To se vždycky snažím vysvětlit klientům – například co se týče dětských pokojíčků. Je důležité, aby děti bydlely v hezkém prostředí, protože je formuje. A nejen doma, ale také ve škole. Trpím, když vidím, jak často vypadá školní prostředí, kam děti chodí každý den.
Na čem nyní pracujete a co chystáte?
Pracuji nyní na návrhu chalupy na jižní Moravě pro autory blogu Kitchen story. Dále navrhujeme s Petrou Stein bistro Šodó v pražských Dejvicích. A rozpracovaný mám také návrh pro starý barokní dům ve Slavonicích nebo další dětské pokojíčky.
Další rozhovory:
edit! architects: Vytvořili jsme na Žižkově architektonickou Stodolní
Chybik + Kristof: Modulární stavby mají v architektuře budoucnost
Formafatal: Nejlepší řešení je vždycky jenom jedno
Radnice musí myslet mimo zavedená schémata
Současné architektuře často chybí myšlenkový základ
V Londýně bychom marně hledali centrální náměstí českých kvalit
