Kvalitní architektuře se daří spíše v menších městech nebo na vesnicích

Rozhovor s Martinou Koukalovou, historičkou architektury na IPR

Zdůraznit význam předrevoluční architektury si klade za cíl nová kniha ARCHITEKTURA 58–89. Dvousvazková publikace z nakladatelství Bigg Boss vznikala téměř deset let. Za jejím vznikem stojí rapper Vladimir 518 v roli editora, a právě pod jeho vedením představuje na třicet odborníků přehled vrcholů architektury postavené na začátku druhé poloviny dvacátého století.

Autoři jednotlivých kapitol se snaží stavby zasadit do kontextu a poskytnutím kompletního vhledu do tematiky z nich smazat nános „negativních emocí“ spojených s obdobím jejich vzniku. Slavnostní křest knihy se uskutečnil v CAMPu, kde také do 17. dubna probíhá doprovodná výstava v podobě audiovizuální instalace. Součástí projektu bude i jeho seriálové a filmové zpracování.

Karel Prager, Věra a Vladimír Machoninovi, sdružení SIAL nebo Karel Hubáček – stavby těchto osobností plní strany nové „architektonické bible“. Jednou z jejích autorek je Martina Koukalová. Historička architektury, která působí na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Dlouhodobě se věnuje problematice architektury a urbanismu minulého století. Zpracovávala například chronologii československých sídlišť a je spoluautorkou nové publikace Plánování Prahy o rozvoji hlavního města v druhé polovině dvacátého století.

Svůj pohled na tehdejší i současnou výstavbu a svou kapitolu v publikaci ARCHITEKTURA 58–89 blíže popsala Martina Koukalová v rozhovoru.

Jaká stavba se vám osobně vybaví pod pojmem předrevoluční architektura?

Asi Pragerovy „kostky“, tedy administrativní budovy pro Sdružení projektových ateliérů, které navrhl Karel Prager se svým týmem v roce 1967 a v nichž po všech politických událostech tohoto přelomového období sídlil projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy. Nyní je v nich IPR Praha a CAMP, a přestože přímo v nich nepracuju, jsem jejich každotýdenním uživatelem.

Co vám kniha ARCHITEKTURA 5889 přinesla nového?

Myslím, že existuje již mnoho architektonických jmen, jejichž osudy a stavby jsou dobře známé. Stačí ale jít trochu „bokem“, časově, lokálně i od individuálních osobností k týmům, a znalost se ztenčuje. Milým překvapením pro mě byli méně známí a méně probádaní autoři, konkrétně Ivo Klimeš, Zdeněk Řihák nebo dvojice Karel Koutský a Jan Kozel.

Je mezi vybranými stavba, s níž máte spojené špatné vzpomínky?

Určitě nemám konkrétní negativní vzpomínku z dětství nebo dospívání. Jen těm stavbám prostě jako dítě nerozumíte, protože nejsou vždy přívětivé nebo jednoduše uchopitelné. Díky studiu dějin umění jsem ale jejich pozadí, světový architektonický vývoj, konstrukční možnosti a invenci architekta více pochopila. Dokážu je dnes zařadit do kontextu a svým způsobem pochopit. Moje negativní vzpomínky jsou proto spíš pocity marnosti při chystané demolici nějaké z nich, která se většinou obhajuje naprosto lichými argumenty a dopředu marnými sliby o „lepší“ architektuře.

Podle čeho určit hodnotu stavby – podle její historie, kontextu, stavu či jedinečného postupu výstavby?

K určení hodnoty stavby slouží všechny věci, které jste jmenovala. Musíte poznat autora a zařadit dílo do jeho tvorby, podívat se na pozadí stavby v lokálním, republikovém, ale i evropském měřítku včetně její stylové komparace. A nezbytný je dobový kontext včetně lokální historie. Můžete mít například stavbu, která je v československém měřítku spíše průměrná, ani konstrukčně třeba nevyniká, ale ve městě nebo v kraji se může jednat o první nebo jedinečný typ, a tím lokálně získává na hodnotě.

Jaké osobnosti nebo stavby vám v knize chybí?

V knize určitě nejsou zastoupeni všichni architekti dané éry, ale sama z role autorky a editorky vím, jak obtížné je udělat výběr a v určitý moment říci „stop“, protože by vás množství jmen, dat a realizací mohlo zcela zahltit. A máte personální a časové kapacity, které jsou prostě dané. Znám velmi dobře tuto obtížnou volbu a při prolistování a potěžkání těchto dvou svazků nemohu Vladimirovi 518 absolutně nic vyčítat.

Čeho má publikace docílit?

Větší respekt a tudíž ochrana těchto staveb by měly pramenit z jejich pochopení, poznání pozadí jejich vzniku, autora i kontextu československé i světové architektury. Opravdu velmi oceňuji, že se s týmem historiků architektury v zádech ujal tohoto nelehkého tématu Vladimir 518, protože odborným textům zaručí nezbytnou a tolik potřebnou popularizaci. A vedle zpřístupnění tématu laické veřejnosti se jedná o ucelený soubor odborných textů, ze kterých bude i odborná veřejnost čerpat. Kniha přináší poznání.

Jakému tématu jste se v knize věnovala vy?

Moje kapitola se zabývá dvojicí architektů Josef Polák a Vojtěch Šalda, kteří nepatří k těm nejznámějším jménům. Jednak se nevěnovali solitérním stavbám, ale především panelovým sídlištím či družstevním obytným domům, a jednak jejich pracovní možnosti výrazně zasáhla změna politických poměrů po roce 1968.

Oba pracovali v Pražském projektovém ústavu a protože pocházeli ze sociálně slabšího prostředí, chtěli se věnovat problematice bydlení. Právo na bydlení pro ně neznamenalo jen postavit domy a byty, ale celé propracované sídliště, takové svébytné městečko, kde obyvatelé nebudou mít jen základní služby, ale i ty vzdělávací a kulturní. Hodně se inspirovali v soudobé finské architektuře. Jejich nejznámější realizací je experimentální sídliště Invalidovna, které navrhovali ještě s Milanem Rejchlem, Jiřím Lasovským, Janem Zeleným, statikem Františkem Bäumeltem a dalšími.

Jsou autoři kapitol provázaní se jmény a projekty, o nichž psali?

Domnívám se, že je to velmi individuální. Já se třeba výzkumu panelových sídlišť věnovala pět let, takže má dvojice Polák-Šalda na to přímo navazuje. Velké množství autorů už se danými architekty nebo nějakou jejich stavbou zabývalo dříve. Jiní se s jejich tvorbou setkali v rámci svého kraje či měli přístup k jejich pozůstalosti.

V čem by si dnešní developeři měli vzít příklad z tehdejší výstavby sídlišť?

To je velmi ošemetná otázka, na niž neexistuje krátká a bezproblémová odpověď. Oba typy výstavby, byť zdánlivě vedou ke stejnému cíli, pracují s úplně jinými prostředky a možnostmi, a také ekonomickým a historickým pozadím. Nechtěla bych panelová sídliště nekriticky obhajovat, vidím na nich dlouhou řadu problémů. Ale stejně tak kritickým pohledem přijímám i současnou obytnou výstavbu.

Pokud bych měla říct jedinou věc, kterou do určité míry vnímám na hromadné výstavbě za minulého režimu pozitivněji, pak je to komplexní promýšlení urbanismu, které bylo možné jen díky jedinému stavebníkovi. Má to ovšem řadu „ale“. Kromě všech negativ spojených se ziskem půdy do „společného“ vlastnictví nelze rozhodně o všech sídlištích říct, že se hodnotná urbanistická koncepce od počátku vůbec plánovala. Hlavně u menších sídlišť a ve městech lokálního významu nebo na vesnicích se jedná o banální zástavbu. Opravdu bych při srovnávání byla velmi opatrná.

Kde vidíte největší úskalí současné výstavby?

Přestože se jako historička architektury dívám převážně do minulosti a současná architektura není moje silná stránka, dovolím si jedno srovnání. Architektura je a vždy byla běh na dlouhou trať. Nejen jako autor, ale i stavebník – a myslím tím teď hlavně veřejné stavby – potřebujete časovou dotaci, která přesahuje jedno volební období, což u nás není samozřejmostí. Proto se trochu paradoxně daří kvalitní architektuře spíše v menších městech nebo na vesnicích, kde je kontinuita větší.

Jaká jsou podle vás řešení tuzemské bytové krize?

To kdyby někdo věděl! Důležité je uvědomit si, že se nejedná jen o tuzemskou, ale celosvětovou krizi. A podle mého názoru ji primárně nezpůsobuje nedostatek bytů a pomalost jejich výstavby, ale zajímavost tohoto trhu jako nejjistější investice a to nejen pro jednotlivce, ale i pro firmy. Je to téma výsostně spjaté s ekonomií a globální propojeností trhů, kterým vůbec nerozumím, a tudíž na otázku „jak z toho ven“ nemám odpověď.

Na čem pracujete nyní?

Při psaní o architektech Polákovi a Šaldovi na mě vystoupilo téma fungování a organizace krajských projektových ústavů za minulého režimu. Každý architekt v takovém ústavu musel pracovat, nemohl mít soukromý ateliér, a mě jejich proměny za čtyři desetiletí přijdou velmi zajímavé. Bohužel se ne ke všem dochovaly archivní prameny a pamětníků už žije rovněž pomálu. Nedávno jsem měla možnost zpracovat historii Útvaru hlavního architekta města Prahy (1961–1994), předchůdce dnešního IPR Praha, v knize Plánování Prahy, což byl jeden z těchto ústavů, takže mě to určitě táhne i k urbanistickým tématům.


Čtěte také:

Největším tématem pro Pražany zůstává doprava, začínají ale řešit i nedostupné bydlení

Další články:

Pokud nápad přežije časový odstup, stane se z něj Květ hlubin

Dva příběhy Ivy Hájkové

Umělec může být ekologický, ale je odkázán na konceptuální tvorbu

Gran Fierro II. od Formafatal

Současnost Winternitzovy vily

Pražské architektonické kulturní dědictví má unikátní význam

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU