Výloha pro Hermès, kolekce nábytku pro Polstrin nebo kinetický objekt pro Kunsthalle Praha. Designéři Terezie Lexová a Štěpán Smetana dokazují, že mezi produktovým designem, architekturou a instalací nemusí existovat pevné hranice. Jejich cesta od studia na pražské Umprum až k mezinárodním značkám je jeden velký, zajímavý příběh.
Váš příběh začíná na pražské Umprum…
Terezie: Přesně tak. Já mám za sebou všeobecné gymnázium a už tehdy jsem trochu záviděla všem, kteří chodili na umělecké školy. Měli předměty, které by mě strašně bavily, takže mě to k umění táhlo odmala. Rozhodnutí přihlásit se na Umprum ale přišlo až ve třetím ročníku gymnázia. Nakonec jsem byla přijatá do ateliéru produktového designu, který vedli Honza a Michal, tedy studio Olgoj Chorchoj.
A povedlo se to hned napoprvé?
T: Ano, měla jsem to štěstí. Myslím si, že mi studium na gymnáziu vlastně pomohlo, protože jsem věděla, že se na přijímačky musím opravdu důkladně připravit. Zároveň jsem měla pocit, že studenti z uměleckých středních škol mají přece jen výhodu. V prvním ročníku jsem ale samozřejmě byla pozadu oproti těm, co měli umělecké obory už na střední škole.
Štěpán: Já jsem naopak přesně ten případ člověka, který přišel z umělecké střední školy. A paradoxně mi přijde, že lidé z gymnázií bývají na vysoké škole často mnohem motivovanější. Vědomě si ten obor vybrali a jsou hodně cílevědomí.
Jaká byla tvoje cesta, Štěpáne?
Š: Do ateliéru vedeného Michalem Froňkem a Janem Němečkem jsem se dostal až na konci studia. Po střední škole jsem chtěl pokračovat scénografií na DAMU, ale tam mě nepřijali. Na přijímačkách mi tehdy dokonce řekli, že už mě vlastně nemají co naučit, což byla dost zvláštní situace. Nastoupil jsem tedy na průmyslový design na ČVUT, ale vydržel jsem tam jen jeden semestr. Druhý jsem z velké části procestoval.
O rok později jsem si znovu podal přihlášku na DAMU a zároveň na architekturu na Umprum do ateliéru Jindřicha Smetany. Přijali mě na oba obory a nakonec zvítězila Umprum. Jenže ani na architektuře jsem úplně nenašel to, co jsem hledal. Jindřich Smetana se mezitím stal rektorem a vedení ateliéru převzali hostující pedagogové. Pět let jsem se tak trochu hledal, až jsem odjel na stáž do Haagu, kde jsem studoval interiérový design. Po návratu už se mi na architekturu nechtělo vracet, a tak jsem přestoupil na produktový design do ateliéru Olgoj Chorchoj. Architektura tehdy byla šestiletý magisterský program, takže bakalářský titul jsem nakonec získal až po sedmi letech studia.
Kdy jste se rozhodli, že budete spolupracovat?
T: Právě ve chvíli, kdy Štěpán přišel k nám do ateliéru. Obecně mi přijde, že ateliéry na Umprum fungují jako takové inkubátory přátelství i budoucích profesních spoluprací. Člověk si během studia vyzkouší, s kým mu práce funguje a s kým ne. Každý semestr dostanou všichni stejné zadání, takže přirozeně vznikají diskuse, spolupráce i různá tvůrčí propojení. Je to prostředí, které vás motivuje držet krok s ostatními a zároveň se navzájem inspirovat.
Š: Navíc jsme tehdy měli v ateliéru mimořádně silnou generaci studentů. Bylo to nesmírně motivující. Spousta lidí říká, že je Umprum hodně kompetitivní prostředí, a ono vlastně je. Jenže podle mě v tom nejlepším slova smyslu. Nikdy jsem neměl pocit, že mě někdo poráží. Spíš mě práce ostatních neustále posouvala dál a motivovala dělat věci ještě lépe.
T: Hodně studentů z našeho ateliéru také pravidelně vystavovalo na Designbloku a ve studiu Olgoj Chorchoj nás v tom od začátku podporovali. Myslím, že odvedli skvělou práci hlavně v tom, jak studenty přiváděli do reálné praxe. Když se dnes podíváte na laureáty cen Czech Grand Design, velká část z nich prošla právě jejich ateliérem. V té době tam zkrátka panovala neuvěřitelně tvůrčí atmosféra.
Š: Přesně o to šlo. Aby si studenti uvědomili, že jejich návrhy nemusí zůstat jen školním cvičením. Že se z nich mohou stát skutečné produkty, které si najdou cestu do výroby i k lidem. A myslím, že právě tahle zkušenost je pro mladého designéra úplně zásadní.
SVĚTOVÉ VÝLOHY
Co pro vás po škole představovalo zlomový projekt?
Š: Myslím, že úplně první kolekce interiérových zrcadel Mirror Stage. Právě při ní jsme si potvrdili, že nám společná práce funguje. Máme velmi podobný způsob přemýšlení i podobnou estetiku, takže jsme si rychle ověřili, že se navzájem dobře doplňujeme.
T: Důležitá pro nás byla také spolupráce s Polstrinem a samozřejmě práce pro Hermès, která nám otevřela další možnosti.
Jak jste se k této světové značce dostali?
T: Poté, co jsme představili kolekci zrcadel, jsme navrhovali především výlohy pro různé kosmetické salony. Dodnes například spolupracujeme se studiem Silk Ferries na Senovážném náměstí, které má krásná výlohová okna v pasáži. Právě na základě těchto realizací nás oslovila značka Hermès.
Š: To je vlastně jedna z věcí, na kterých je filozofie Hermès postavená. Nemá jeden centrální návrh výloh pro celý svět. Každý rok oslavuje jedno téma a jednotlivé země pak spolupracují s místními umělci, kteří ho interpretují po svém. Díky tomu je každá výloha originální.
Jaká témata to bývají?
T: Letos je například tématem Venture Beyond, do češtiny volně přeloženo jako Za horizontem. Je to o představivosti, objevování světů za hranicemi reality a o schopnosti dívat se na věci jinýma očima. Některá témata jsou ale mnohem přímočařejší – například kresba nebo rovnováha.
Jak potom probíhá samotný návrh? Připravujete více variant?
Š: Ten proces je překvapivě dlouhý. Výloha vzniká zhruba šest až sedm měsíců, což je ve srovnání s běžnými zakázkami opravdu hodně. Většinou přijdeme s jedním silným příběhem nebo scénářem, který pak společně s klientem rozvíjíme. Postupně některé motivy ubíráme, jiné přidáváme a celý koncept se vybrušuje do finální podoby.
T: Součástí každé výlohy jsou také pečlivě vybrané produkty, které citlivě zasazujeme do scény tak, aby se staly její přirozenou součástí. Společně vytvářejí příběh, dokreslují atmosféru a podtrhují celkový dojem z výlohy.
Š: Hermès vlastně neprodává jen produkty, ale i zážitek. Její zákazníci často cestují, takže návštěva každého butiku je pro ně něčím novým. Výloha v Pařížské ulici je úplně jiná než ta v Paříži nebo v Tokiu. Každá má vlastní příběh. Přiznám se, že podobně promyšlený přístup k marketingu u českých firem zatím moc nevídáme.
T: Je opravdu krásné sledovat, jak se jedno téma prolíná úplně všemi aktivitami značky. Hermès dlouhodobě spolupracuje s umělci i designéry napříč všemi obory a právě díky tomu působí její prezentace tak autenticky.
Daří se vám podobně kreativní projekty realizovat i pro české firmy?
T: V takovém rozsahu zatím ne. Musím ale říct, že nás tenhle způsob přemýšlení hodně inspiruje a snažíme se z něj vycházet i u jiných projektů. Je ale fér dodat, že jde o finančně velmi náročný přístup.
Š: Myslím si, že zájem by české firmy měly. Jen to zatím není běžná součást jejich identity. Například u Hermès od začátku ví, že chtějí mít pět nových výloh ročně a že jsou důležitou součástí komunikace značky. U nás často navrhneme výlohu, klient je nadšený, ale pak kolem ní chodíme další tři roky. Tak to podle mě prostě fungovat nemůže, pokud to není cílené rozhodnutí již na začátku. Výloha by se měla obměňovat minimálně dvakrát ročně. Pokud má vydržet několik let, nutí to designéra dělat univerzální řešení, které bude fungovat ve všech ročních obdobích. A tím se ztrácí její síla.
Máte na tvorbu výloh předem stanovený rozpočet?
Š: Ano, vždy pracujeme s jasně daným rozpočtem. U značky Hermès je navíc velmi příjemné, že klade velký důraz na kvalitu řemesla a nebojí se do něj investovat. Díky tomu jsme si mohli dovolit i techniky, které se dnes už moc nepoužívají. Pro jednu z výloh jsme například vyráběli intarzie.
Co se s výlohami děje ve chvíli, kdy končí dané téma? Vyhodí se do odpadu?
T: Dlouhou dobu to fungovalo tak, že jsme výlohy po skončení instalace sami demontovali a odváželi si je zpátky do ateliéru. Bylo to skvělé, protože spoustu konstrukčních prvků nebo materiálů jsme mohli znovu využít. Postupem času jsme ale zjistili, že máme ateliér plný různých komponentů. Dnes už Hermès většinu instalací centrálně sváží a zajišťuje jejich recyklaci.
Š: To je mimochodem téma, se kterým bojujeme poměrně často. Po výstavách nebo výlohách zůstává spousta kvalitních materiálů, které nechcete jen tak vyhodit. Jenže když je schováváte pro budoucí použití, velmi rychle zjistíte, že vám začnou zaplňovat celý ateliér.
OD VÝLOH K NÁBYTKU
Oproti navrhování výloh musí být tvorba nábytku úplně jiná disciplína.
Š: Na první pohled to tak vypadá, ale ve skutečnosti ty světy nejsou až tak vzdálené. Na výlohách si často zkoušíme různé principy, které pak přenášíme do produktového designu nebo výstavních instalací. Například při jedné z výloh jsme experimentovali s ohýbaným dřevem a později jsme tuto technologii využili i při návrhu nábytku. Pro nás jsou výlohy často takovou laboratoří nápadů.
T: Štěpán mluví o našich konferenčních stolcích SWELL, u kterých jsme si ohýbané dřevo vyráběli sami v dílně. Byla to pro nás docela výzva. Najednou jsme zjistili, že navrhujeme produkt určený pro sériovou výrobu, aniž bychom měli k dispozici samotnou sériovou výrobu. Spoustu věcí jsme si proto museli ověřit metodou pokus–omyl.
Navrhli jste také čalouněný nábytek pro Polstrin. Jak vaše spolupráce vznikla?
Š: Dá se říct, že měla dvě etapy. Ještě po bakalářském studiu jsme navrhli lavičku Infinit, která původně vznikla jen pro nás. Když jsme ji potřebovali očalounit, oslovili jsme právě Polstrin. Potom jsme ji vystavili na Designbloku a díky velmi pozitivním reakcím si ji firma zařadila do svého portfolia.
T: Na základě toho nás o rok později oslovili znovu, tentokrát už s tím, jestli bychom pro ně nechtěli navrhnout novou kolekci a představit ji na dalším Designbloku. Tak vznikla série Hide and Seek. Zajímavé bylo, že jsme dostali úplně volné zadání, což je dnes poměrně výjimečné. Byla to od Polstrinu velká důvěra.
Š: Přestože jsme žádný přesně definovaný brief nedostali, vytvořili jsme si ho sami. Tak přistupujeme ke každému projektu. Nejprve si značku důkladně nastudujeme, snažíme se pochopit její filozofii, přemýšlíme, co jí v portfoliu chybí nebo kam by se mohla posunout. Teprve potom začínáme navrhovat.
T: Kolekce Hide and Seek přitom byla spíš solitérní a pracovala s výrazným charakterem jednotlivých kusů. Později jsme navrhli ještě kolekci See Side, která byla naopak založená na modularitě. Chtěli jsme vytvořit systém, který se dokáže přizpůsobit různým typům interiérů i způsobům bydlení.
Zkoušeli jste spolupráci také se zahraničními nábytkářskými značkami?
T: Ano, snažíme se o to průběžně vždy, když máme prostor. Je to ale dlouhodobý a poměrně náročný proces. Zúčastnili jsme se několika tendrů a opakovaně jsme oslovovali zahraniční výrobce. Člověk ale musí počítat s tím, že výsledky nepřijdou ze dne na den.
Je tedy pro českého designéra těžké dostat se do zahraniční firmy?
Š: Ano a hodně. V architektuře existují anonymní soutěže, kde může uspět opravdu kdokoliv. V produktovém designu nic takového prakticky není. Člověk musí jezdit na veletrhy, budovat kontakty, hledat správné lidi, psát firmám nebo doufat, že někoho potká ve správnou chvíli. Je to vlastně taková mravenčí práce. Některé firmy sice mají otevřené formuláře, kam můžete nahrát svůj návrh, ale vy vlastně vůbec nevíte, co zrovna hledají. Může se stát, že váš návrh je skvělý, jen firma zrovna vůbec neplánuje vyvíjet daný typ produktu. To se zvenčí nedozvíte, takže je velmi těžké trefit správný okamžik.
Vedle výloh a nábytku jste nedávno navrhli také objekt pro Kunsthalle Praha. Jak takový projekt vznikal?
T: To byla pro nás úplně nová zkušenost. Zadáním bylo vytvořit výrazný umělecký prvek na fasádu budovy, který na Kunsthalle upozorní. Na Malostranské je totiž vysoká fluktuace turistů, kteří se často stočí k metru a netuší, že se hned vedle nich nachází krásná galerie. Od začátku jsme věděli, že pracujeme ve veřejném prostoru, takže jsme mnohem víc přemýšleli nad tím, jak bude objekt působit na kolemjdoucí a jak zapadne do historického centra Prahy.
Motivem je tedy špendlík zapíchnutý na mapě Prahy?
Š: Opět narážíme na naši lásku k vyprávění. Nechtěli jsme vytvořit jen výrazný objekt. Hledali jsme příběh, který bude s místem souviset. Navázali jsme proto na nerealizovaný projekt Zdeňka Pešánka, který na fasádu této budovy navrhoval cyklus světelně-kinetické plastiky. Přemýšleli jsme nad tím, co se za téměř sto let od jeho návrhu změnilo, a jedním z motivů se pro nás stal pohyb a větrná energie. Proto jsme pracovali s prvkem připomínajícím korouhev nebo větrný objekt, který se ve větru jemně pohybuje.
T: Vznikal z toho podobně vrstevnatý příběh jako u výloh pro Hermès. To nás vlastně baví nejvíc. Hledat souvislosti, pracovat s historií místa a vytvářet objekt, který není jen dekorací, ale něco vypráví.
Jak náročné bylo takový objekt projednat s památkáři?
Š: Překvapivě byla spolupráce s památkáři velmi dobrá. Hodně jsme vysvětlovali samotný koncept i důvody, proč objekt vypadá právě takhle. Myslím, že od začátku chápali naši argumentaci a spíš se řešily technické detaily než samotná podstata návrhu.
T: Celý projekt se připravoval přibližně dva roky. Vedle povolovacích procesů se řešila i samotná konstrukce – od kotvení přes odolnost vůči větru až po to, jak se bude objekt pohybovat. Byla to spousta práce, která nakonec není na první pohled vůbec vidět.
Š: Na podobných realizacích nás baví právě práce s veřejným prostorem. Myslíme si, že i drobné zásahy mohou ovlivnit, jak lidé město vnímají. To je ostatně téma, které řešíme i u výloh – jak vytvářet prostředí, které nepřidává vizuální smog, ale naopak přispívá ke kvalitě veřejného prostoru.
NEOBJEVENÝ POTENCIÁL
Když se podíváme na současný český design, dá se podle vás vůbec mluvit o něčem, co bychom mohli označit jako český design?
Š: To je vlastně docela těžká otázka. Ale myslím si, že česká designová scéna je pořád tak trochu neobjevený drahokam. Máme tady spoustu velmi talentovaných lidí, kteří navrhují produkty, jež by podle mě bez problémů obstály vedle světových značek. Jen zatím nejsou tolik vidět. Pokud se podíváme třeba na Poláky, je krásně vidět, jakou cestu za posledních deset let ušli. Dlouhá léta fungovali hlavně jako levní výrobci pro velké evropské značky. Pak se ale rozhodli, že už nechtějí jen vyrábět cizí návrhy, ale vytvářet vlastní design. Dnes nabízejí srovnatelně kvalitní produkty za výrazně dostupnější cenu, které jsou mezinárodně respektované.
T: Naprosto souhlasím. Myslím si, že podobný potenciál existuje i u nás. Jen českým designérům zatím chybí větší příležitost dostat se do zahraničí. Ve výsledku často rozhoduje štěstí a osobní kontakty.
V čem je podle vás největší rozdíl?
Š: Paradoxně třeba v tom, že české firmy dnes poměrně často spolupracují se zahraničními designéry, ale opačný směr zatím moc nefunguje. Zahraniční značky po českých autorech stále sahají spíš výjimečně. Samozřejmě existují jména, která se prosadila, ale jsou to spíš jednotlivé příběhy než systém.
Na druhou stranu si myslím, že je dnes velmi zajímavé sledovat rozvoj českého art designu. To je oblast, ve které nás už zahraničí začíná opravdu respektovat. Velkou zásluhu na tom má podle mě i Designblok, který sem dlouhodobě přivážel významné osobnosti světové scény a vytvářel prostor pro vznik nové generace autorů. Díky tomu dnes sklízí úspěch tvůrci jako Jiří Krejčiřík, Milan Pekař nebo Tadeáš Podracký. Jejich práce už mají v zahraničí silné jméno. U průmyslového designu je ta cesta podle mě ještě delší. Máme několik velmi úspěšných autorů, například Lucii Koldovou, která dlouhodobě spolupracuje se zahraničními značkami. Ale zatím jsou to spíš jednotlivé úspěchy než důkaz, že český průmyslový design je ve světě běžně etablovaný.
A jakou cestou se chcete vydat vy?
T: Myslím, že chceme pokračovat přesně v tom, co děláme dnes. Hodně lidí se nás ptá, jestli bychom se neměli specializovat jen na nábytek nebo jen na výlohy. Jenže právě ta pestrost je pro nás strašně důležitá.
Š: Ta multidisciplinarita je vlastně naše největší výhoda. Jednotlivé disciplíny se navzájem neustále ovlivňují. Co si vyzkoušíme při navrhování výloh, později využijeme u nábytku. A zkušenosti z produktového designu se zase promítají do výstavních instalací. Máme pocit, že právě díky tomu se dokážeme neustále posouvat a nepřešlapujeme na místě.
Výlohy nás baví ještě z jednoho důvodu. Jsou pro nás takovým vypravěčským tréninkem. Obzvlášť u spolupráce s Hermès jdeme opravdu do hloubky. Každá výloha vzniká na základě příběhu, který nejprve dlouho rozvíjíme. Člověk si o tom tématu načítá materiály, hledá souvislosti a přemýšlí nad každým detailem. Ve výsledku by z toho klidně mohl vzniknout krátký scénář. A právě tenhle způsob přemýšlení si pak přenášíme i do dalších projektů. Zároveň nás ale čím dál víc láká produktový design. Je to oblast, které bychom se do budoucna chtěli věnovat ještě intenzivněji. Dnes spolupracujeme nově také se značkou Master & Master, ale rádi bychom podobných projektů dělali mnohem víc. Je to disciplína, která nás dlouhodobě fascinuje a ve které cítíme velký potenciál.
STUDIO LEXOVÁ & SMETANA
Studio vede od roku 2018 dvojice designérů a přátel Terezie Lexová a Štěpán Smetana. Ve své tvorbě propojují produktový design, interiéry, výstavní instalace, výlohy i drobné architektonické intervence. Jejich práce stojí na důrazu na příběh, řemeslné zpracování a citlivé vnímání prostoru. Spolupracovali mimo jiné se značkami Hermès, Polstrin nebo Master & Master a pravidelně se představují na domácích i mezinárodních přehlídkách včetně Salone del Mobile v Miláně či Maison & Objet v Paříži. Dvojice je mimo jiné držitelem řady prestižních ocenění, například Czech Grand Design, Red Dot Design Award nebo Elle Decoration International Design Awards (EDIDA).
