Zachránit, upravit nebo zničit? – 2. část

Přehled postřehů o architektuře, designu a umění

Kdo, co, kdy a kde? Poslední MINUTY tohoto roku věnujeme architektům, kteří se s námi vydali na lov moderní architektury, krásného designu i umění. Z výšky jsme se rozhlíželi do krajiny s architekty z ateliéru Mjölk a do své filozofie architektury jako poslání nás zasvětil architekt Jiří Lev. Dřevostavby jsme zkoumali s Prodesi/Domesi a prohlédli jsme si také projekty Studia Reaktor. Na kávu, drink a interiérový design nás pozvali architekti z ateliéru NEUHAUSL HUNAL a po krátké procházce v Moravské galerii jsme se podívali na projekty, na kterých pracují v ateliéru KLAR. Architekty jsme naposledy v letošním roce oslovili a zeptali se jich:

Co byste rekonstruovali, co postavili a co byste naopak radši zbořili? Jinými slovy, co si podle vás zaslouží péči, kde vidíte potenciál pro novou architekturu a existuje budova, která trpí natolik, že by bylo lepší ji strhnout?

Jan Vondrák, Mjölk

Architektura je vlezlý obor. Nedá se z něj uniknout, je všude kolem nás. Chodím po ulici a všude jsou domy. Žádný z nich se neubrání mému internímu hodnocení. Každý detail okna, parapet či okap je pod drobnohledem. Nejdřív zkoumám drobnosti a pak sklouznu k celku. Nedá se tomu ubránit, proto často jezdím do míst, kde žádné stavby nejsou. Bývá to osvobozující.

Není nic horšího, než když někdo zničí krásný dům špatnou rekonstrukcí.

Je mi vždy líto starých krásných domů, které teprve čekají na svou rekonstrukci. Bývám optimista, vždy si představím ten nejlepší výsledek. Když se pak domy opraví, jsem často zklamaný. Není nic horšího, než když někdo zničí krásný dům špatnou rekonstrukcí. Každá nevyužitá šance se počítá, protože kvalitní rekonstrukce bývá příkladem pro nejbližší okolí. U novostaveb je to vlastně stejné. Lidé investují obrovské peníze do ošklivých domů. Škoda.

Nejhorší není, když nějaký dům nevypadá dobře, ale když škodí. A tak bych boural obchodní domy v centru měst, které ničí tradiční funkční systémy náměstí a ulic, boural bych solární elektrárny postavené na úrodné půdě i skladové haly uprostřed vesnic. Někde se toho na odstranění najde i víc. A tak bych se vrhnul i na louky za městem, kde developeři vysypali jeden dům vedle druhého, bez školky, bez obchodu, jen aby vydělali co nejvíce peněz.

Anebo ne…Neboural bych nic. Jen bych si koupil letenku někam do hor Mongolska a tam si pořádně odpočinul. Až se za pár týdnů vrátím, nebudu bourat. Začnu zas kreslit domy. Bourat je totiž mnohem jednodušší než něco skvělého postavit. Tak si přeji, aby lidí stavěli hodně krásných domů, které se nikdy nebudou muset bourat. Tím bude do budoucna problém bourání vyřešen,“ zakončuje přáním své zamyšlení architekt Jan Vondrák z ateliéru Mjölk.

Jiří Lev

Jak známo nejudržitelnější architektura je ta, která již stojí. Z principu by se tak zanedbané objekty neměly bourat, ale adaptovat pro nové účely. To bývá relativně jednodušší u starších staveb z materiálů, které se snadno propůjčuji částečným přestavbám jako je kámen, cihla nebo dřevo. Moderní skleněné, ocelové nebo železobetonové stavby se bohužel již tak snadno změnám nepoddávají a omezená životnost je obvykle součástí jejich samotných návrhů. V případech, kdy je demolice a vlastně jakákoli nová výstavba nevyhnutelná, by design neměl řešit jen současné požadavky na funkci a životnost, ale zároveň neomezovat přestavby, přístavby a změny účelu v nadcházejících stoletích nebo déle. V Austrálii, a patrně globálně, se v současnosti typicky očekává životnost nových budov okolo 40 let. Přidal bych alespoň jednu nulu.

Rekonstruovat by se mělo vše, co alespoň trochu lze.

Dobrým příkladem této problematiky je projekt Sídla firmy Lasvit, kde je kontrast historické trvanlivosti a adaptabilnosti s (pro současnost) typickou ‘jednorázovostí’ a účelností perfektně ilustrován (jakkoli je to jinak zajímavá stavba). Úspěšným příkladem adaptace je také nedávná rekonstrukce hradu Helfštýn. Tímto bych odpověděl na Váš dotaz: Rekonstruovat by se mělo vše, co alespoň trochu lze. Pokud se jedná o bezduchost některých socialistických monster, nová fasáda, třeba se zelení, je dokáže snadno proměnit. Pokud už stavět něco nového, tak ideálně z materiálů získaného z demolice toho, co se zbořit muselo, a s ohledem na to, aby se to za 40 let nemuselo také bourat. Stavme historické budovy budoucnosti, ne dočasné skleněné stany a železobetonové krabice,“ vyzývá architekt Jiří Lev.

Michal Kotlas, Prodesi/Domesi

Zbourat nebo rekonstruovat? Tuhle otázku jsme si na počátku naší práce na konkrétních zakázkách kladli již mnohokrát. Od architekta se čeká nadčasové řešení, které splňuje současné požadavky na stavby a požadavky budoucích uživatelů, a to nemusí původní stavba svým uspořádáním vždy nabízet. Především, pokud se mění i její funkce. Mohu říct, že jsem ten typ architekta, který nejdříve hledá možnost zachování původní stavby nebo alespoň jejího fragmentu, pokud to v rámci celkového konceptu dává smysl. Vždy je to ale o kombinaci mnoha faktorů a úhlů pohledu na věc.

Pokud již něco zbouráte, na místě by měla vyrůst stavba lepší, hodnotnější.

Při rozhodování mě především zajímá architektonická hodnota, prostorová kvalita stavby a její vazby na blízké okolí. Je to stopa, výpověď doby, ve které objekt vznikl a danému místu mnohdy dodává onoho ducha, který se prvoplánovou demolicí může lehce vytratit. Dále hledíme samozřejmě na stav konstrukcí, jestli je vůbec možné něco původního zachovat a za jakou cenu, což je také klíčové.

Když už to dopadne tak, že je stav objektu natolik špatný a dojde k jeho úplnému odstranění, pokud to jde, je dobré v novém návrhu ctít některé z původních momentů, stop a prvků, protože někdo před námi v místě již přemýšlel, a ne vždy hloupě. Pak je tu ale finanční stránka věci. Peníze jsou v procesu rozhodování často až na prvním místě. Mnohdy vychází lépe původní objekt zbourat a začít znovu. Záleží na přístupu a citu investora, jestli se nám ho daří k danému záměru přesvědčit,” říká architekt Michal Kotlas ze studia architektů realizujících dřevostavby Prodesi/Domesi.

“Nemohu tedy říct, že existuje stavba, kterou bych jasně nechal zbourat. V nedávné minulosti se v Praze diskutovalo o několika významných objektech v kontextu jejich technické způsobilosti. Byly to například kubistický Libeňský most, terasa u DBK na Budějovické a hotel Praha, který již byl demolován. Velkou kauzou byla také budova brutalistního Transgasu v centru Prahy, která už je pryč. Konkrétně u Transgasu mě to velmi mrzí. Pokud již něco zbouráte, na místě by měla vyrůst stavba lepší, hodnotnější.

V našich městech a obcích je také mnoho nezastavěných proluk, nevyužitých míst a potom jsou tu tzv. brownfields – areály, objekty, které již neslouží své původní funkci a nemají žádný život. Zde vidím stále velký potenciál role architekta. Známe mnoho zajímavých realizací a obnov těchto budov a lokalit na byty, kanceláře, galerie, restaurace, obchody. Takové zadání bych si přál řešit. Vnést do opuštěného místa něco nového, přivést lidi a život, to je výzva a radost,“ vysvětluje dále architekt.

David Neuhäusl, NEUHÄUSL HUNAL

Architekt David Neuhäusl má jasnou představu.

„Zbořil bych bizarní bariéry blokující průchod Pražským hradem. Ihned.

Zrekonstruoval bych novostavbu na nároží Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Necitlivě.

Postavil bych městské nájemní bydlení v podobě radikální nástavby na hotel Don Giovanni. Koordinovaně.“

Zdeněk Liška, KLAR

“Chtěl bych se konečně dostat k rekonstrukci experimentálního pavilonu, přezdívaného Beskydské UFO, které v 70. letech postavil uprostřed panenské přírody Beskyd strojař Lev Nikel s myšlenkou, že nelze donekonečna stavět dřevěné pastoušky… Na stavbu využil ocelové trubky, které tvořily konstrukci hořáků ve Vratimovských papírnách.

Stavba je založena na betonové studni a stabilitu zajišťuje pár sloupů, čímž minimálně zasahuje do původní hodnotné půdy. Autor měl v plánu využít energie přilehlého potoka k výrobě elektřiny, čímž pro mě stavba krom architektonického odkazu nabírá ještě většího rozměru – je to takový první prototyp ostrovního domu, odkaz toho, jak by se mělo šetrněji stavět u nás v Beskydech,” odpověděl architekt Zdeněk Liška ze studia KLAR.

Čtěte také:

Zachránit, upravit nebo zničit? – 1. část


Minuty z minulých týdnů:

MINUTA v Moravské galerii

NEUHĀUSL HUNAL a jejich MINUTA

MINUTA se Studiem Reaktor

Umělci, studenti a vítězové

Ven za designem

Architektonický podzim v přírodě i uprostřed metropole

Nová ostavská dominanta

MINUTA o dřevostavbách s Prodesi/Domesi

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU