Vítězkou osmého ročníku soutěže Kaplicky Internship se stala absolventka pražské UMPRUM Eva Kvaššayová. Se svým snovým projektem oslovila odbornou porotu, která ji z šesti finálových absolventských prezentací vybrala jako tu nejlepší. Speciálním hostem slavnostního vyhlášení vítězů a členkou poroty byla architektka Taba Rasti, členka vedení madridské pobočky Foster + Partners, kde vítězku čeká tříměsíční placená stáž.
V porotě dále zasedl architekt a pedagog na FA ČVUT Michal Kohout, rektorka ARCHIP Regina Loukotová, architekt Zdeněk Lukeš a vítězka Kaplicky Internship 2016 Petra Ross. Soutěž organizuje Bakala Foundation ve spolupráci s Nadačním fondem Kaplicky Centre a Design Museem v Londýně. Mezi porotci byl také emeritní ředitel londýnského Design Musea Deyan Sudjic.
Nový život historických budov
Před vyhlášením soutěže, která se v letošním roce propojila se Soutěžní přehlídkou diplomových prací České komory architektů, představila architektka Taba Rasti projekty studia Foster + Partners, na nichž demonstrovala zaměření ateliéru na udržitelnost v architektuře v prezentaci zvané Breathing Life into Historic Buildings.
„Je to téma, které se snažíme studovat poměrně do hloubky. Máme spoustu projektů, které spočívají v obnově stávajících budov a dávají jim nové využití do budoucna. Myslím, že je to skvělá náhoda, že se nacházíme ve staré budově Pragerových kostek, která nyní také žije novým životem,“ vysvětluje.
Z Madridu do Londýna a zpět
Taba Rasti vede madridskou pobočku ateliéru společně s architektem Pablem Urango. Rasti studovala architekturu na Polytechnic School of Architecture (ETSAM) v Madridu. „V roce 2005 jsem se přestěhovala do Londýna, kde jsem začala pracovat pro Foster + Partners. Spolupracovali jsme s Normanem Fosterem na několika projektech a v roce 2007 jsme se rozhodli otevřít v Madridu novou pobočku, kde jsme tehdy měli mnoho projektů a kde jsem měla také svou rodinu,“ vrací se k začátkům ve studiu.
Od té doby, co si pobočku vzala pod svá křídla, se podílí na vedení patnáctičlenného týmu. „Mnoho z nich jsou Španělé z londýnské pobočky, kteří se také vrátili zpět. S Normanem Fosterem blízce spolupracujeme, protože se podílí na designu našich projektů,“ dodává architektka.
Chtěla jste být vždy architektkou?
Od malička jsem ráda kreslila. Můj otec je architekt a matka interiérová designérka, vyrůstala jsem mezi architektonickými kresbami a sochami. Nevěděla jsem, že se stanu architektkou, dokud jsme si na škole nezačali vybírat předměty, to mi bylo kolem šestnácti let.
Pokud by mladí architekti chtěli docílit podobného úspěchu, co pro to mají dělat?
Pokud člověk miluje architekturu a věří v to, že díky ní může zlepšovat ostatním životy, uspěje. Důležitá je tedy vášeň pro obor jako takový, to samozřejmě platí také mimo architekturu. Chuť neustále se učit a řešit problémy: to je to, co děláme jako architekti.
Vzpomenete si na svou největší chybu?
Během života jsem udělala spoustu chyb. Nedávno jsme se v Londýně sešli s partnery z ostatních poboček. Norman Foster měl proslov a řekl: Vždy jsem rád studentem, abych se mohl pořád učit. Všichni děláme chyby a všichni se z nich učíme.
Jaké vlastnosti jste hledala u studentů a studentek, kteří usilovali o stáž ve Foster + Partners?
Při hodnocení jednotlivých projektů bylo velmi náročné vybrat nejlepší práci, všechny byly na velmi dobré úrovni. Vítězka Eva Kvaššayová se přihlásila s projektem Cloud-scape – znovuobjeveným modelem mraků na budově nevyužívané lanovky, v němž použila moderní technologie pro skenování mraků nad horami, aby vytvořila snový organický tvar mraku, který zakomponovala do projektu. Velmi zajímavý byl samotný proces propojující digitální a fyzický svět, který vyústil ve výsledný působivý výsledek.
Jak jste vnímala práci Jana Kaplického?
Jan Kaplický spolupracoval s Normanem Fosterem na začátku jeho kariéry a vždy jsem jeho práci obdivovala. Myslím, že vítězka letošního ročníku mi svým projektem připomněla Kaplického propojování fantazijního světa geometrie a skutečnosti. Tento Kaplického fluidní design tak vidím ve vítězném návrhu. Jan Kaplický byl skvělý a osobitý architekt. Také Eva Jiřičná je další významnou a inspirativní českou architektkou.
Jak se jako architektka cítíte v Praze?
Jsem v Praze poprvé a město mě opravdu překvapilo dědictvím staveb, které pochází z různých období. Je velmi zajímavé vidět, jak jsou tyto historické budovy zachované. Obnoveny jsou jak barokní, tak ty novější stavby. O to samé se snažíme také v rámci naší práce. Chceme zachovat co nejvíce budov a přesvědčujeme klienty o tom, že je to lepší cesta, než je bourat.
Baví vás více obnova novějších budov z minulého století, nebo obnova starších historických staveb?
Každý projekt je zajímavý. Pokud se jedná o historické budovy, detaily a řemeslné prvky se liší od těch současných, proto je jejich obnova náročnější. V ateliéru Foster + Partners milujeme industriální budovy díky jejich flexibilitě a možnosti použití v průběhu času, mohou se přetvořit na bar, restauraci, kancelářskou budovu nebo muzeum. Každá kategorie má však své kouzlo. Ať už je to budova ze sedmnáctého století, nebo stavba z roku 1905, všechny mohou dýchat novým životem, a to je na tom skvělé.
Jak jsou na tom historické budovy v Madridu?
Myslím, že se jedná o nový způsob přemýšlení o budovách, které by měly být řádně zachovány. V minulosti ve Španělsku chyběly regulace i ochota některé budovy zachovávat. Mnoho modernistických budov ze třicátých, čtyřicátých, padesátých nebo sedmdesátých let bylo zničeno, protože nebyly pod ochranou. To se však nyní mění, ačkoli už mnoho budov zmizelo. V Praze mi přijde, že zde dochází k většímu porozumění toho, jak zachovávat dědictví.
Na čem nyní pracujete?
Pracujeme na rozšíření muzea Prado v historické budově, kde rekonstruujeme část stavby a přeměňujeme ji na galerii muzea. Dalším projektem je rozšíření Muzea výtvarného umění v Bilbau na severu Španělska. Dokončili jsme obnovu staré industriální stavby na kancelářskou budovu, kterou jsme dokonce prezentovali na konferenci COP26.
V čem projekt spočíval?
V tomto projektu jsme recyklovali materiály ze starého skladu, do něhož jsme vložili uhlíkově neutrální dřevěnou konstrukci. Parkoviště před budovou jsme přeměnili na zahradu. Stávající budovu jsme tak doplnili vegetací a stavba tak má na své okolí pozitivní vliv.
To je jen jeden z příkladů naší práce, ve které klademe důraz na použití udržitelných materiálů. Začali jsme totiž měřit uhlíkovou stopu našich projektů. Dříve jsme byli schopni měřit jen výsledný produkt. Nyní měříme dopady už během procesu stavby, proto svá rozhodnutí podle toho můžeme přizpůsobovat, a tím uhlíkovou stopu výsledné stavby snižovat tak, abychom stavěli co nejudržitelnější domy.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
