Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme

Osamu Okamura hledá cesty k lepšímu městu

Osamu Okamura, foto: Tereza Škoulová

Architekt, vyučující a děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Osamu Okamura se dlouhodobě zabývá urbanismem a kvalitou městského prostoru, včetně umění v ulicích. Působí jako nezávislý člen komise Rady hlavního města Prahy pro umění ve veřejném prostoru. V minulosti pracoval jako šéfredaktor architektonického časopisu ERA21 nebo jako programový ředitel konference reSITE pro udržitelnější a obyvatelnější města. Vyrůstal ve skromných podmínkách a tento zvyk si přenesl do dospělého života.

Bydlíte na 26 m². Podobu svého bytu jste si navrhoval sám?

Ano a hodně jsem zasahoval do dispozice: v podstatě jsem všechno vyboural a zřídil jsem si miniloft. Takže zůstal jeden plynoucí prostor, jestli se tomu tak dá říct u garsonky (směje se). Vyboural jsem i příčky mezi předsíní, pokojem, koupelnou a záchodem. Mám jen horizontální roletu, používanou v exteriéru na odclonění teras od větru nebo od sousedů. Použil jsem ji jako jediný variabilní dělicí interiérový prvek. Když mám návštěvu, může si roletu do koupelny zatáhnout.

Navrhujete-li bydlení pro klienty, motivujete je směrem ke skromnosti?

Dům, který jsem navrhoval v Bělkovicích u Olomouce, jsem navrhl přesně takhle: minimální dům s možností růstu. Má zděné jádro a dřevěný „šuplík“, který se dá vysouvat a dostavovat směrem do zahrady. Dům byl vymyšlený na centimetry, nejsou v něm žádné prostory navíc. Zajímavostí je možnost vysouvat si dvoulůžko v patře ven na terasu. Obyvatelé domu jsou velmi přírodně orientovaní, takže v létě spí rádi venku.

Co se stalo, že jsme si odvykli žít skromně?

Za komunismu místo a prostor částečně ztratily hodnotu. Nemovitosti, které stály v centru města, měly stejnou cenu jako nemovitosti na okraji, ani neexistoval trh, kde by se daly směnit. Těžký průmysl zůstával v centrech měst, na rozdíl od západního světa. Standard bydlení v historických objektech bez základní údržby u nás rychle upadal, ty se tak brzy proměnily na rozpadajicí se vnitřní periferie a „problémové“ lokality. Prstenec nových a funkčních sídlišť se logicky stal pro mnohé žádanou alternativou. Obrovský sociální projekt výstavby sídlišť přinesl mnoha lidem prostorově velmi komfortní způsob života.

Komunisté ale také zmenšovali byty a vrátili do hry ideu kolektivních domů. Je stále nosná?

To bylo spíše v období mladistvého budovatelského nadšení po druhé světové válce. Ale prostředí neustálé společenské kontroly bez soukromí se ukázalo jako nekomfortní. Více lidí asi nakonec stejně utíkalo ke svým koníčkům, na chaty nebo chalupy. Myslím, že pro dnešní mladou generaci je ta myšlenka už mentálně přijatelnější až atraktivní. Sdílení a spolupráce je v mladším věku přirozenější. Aby se mladí lidé dokázali lépe prosadit ve světě vůči etablovaným, fungují aliance a otevřenost novým podnětům. Komunitní rozměr života a vytváření vztahů je pro lidi do třiceti let možná mnohem důležitější než samostatné, klidné bydlení. Ale obrovské množství dnešních single domácností současně tvoří ženy vyššího věku. Jejich sociální flexibilita je sice menší, ale možnost pozorovat život na ulici, pomoct si s nákupy nebo potkat se občas na kafe se sousedkou je i pro ně určitě přijatelné.

Mohou podobné formy bydlení plnohodnotně fungovat i dnes?

V Holešovicích se nedávno realizoval dům studentského bydlení podle návrhu Pavla Hniličky. Na místě vznikly mikrobyty pro studenty a singles. V každé minigarsonce je malinká kuchyňka, malý stůl na práci a postel, vše ve svižném designovém stylu. Vstupuje se na karty, vše je elektronicky propojené, zajištěny jsou služby dle potřeby – a jsou tam společné prostory: studovna, kavárna, fitness, zahrada s možností grilování, zasedačka, místnost pro poštu, prádelna atd. To je možná takový koldům pro globální střední třídu současnosti.

V českých městech se často setkávám s nevyužitými parcelami. Můžeme se v Japonsku inspirovat například v legislativě, která by to pomohla změnit?

Dokážu si představit daň z nevyužívaných bytů, kterou zavedla Paříž, Melbourne, Vancouver a další světová města. Je to chytré, protože se zvyšuje tlak na majitele, aby dali prostor do oběhu. Prázdné pozemky, byty či domy město kazí, rozřeďují, zhoršuje se udržitelnost i atraktivita lokalit pro ostatní. V Japonsku se navíc platí velmi vysoké daně z pozemků: člověk si nemůže dovolit nechat je volné. Kde nestojí dům, tam je alespoň parkovací automat nebo parkovací místa, byť dočasně.

S malými parcelami ve městě u nás téměř nepracujeme. Proč?

Tolik malých parcel tu nemáme, v Japonsku je parcelace mnohem drobnějšího měřítka. A také u nás neexistuje takový tlak na využití volných parcel. Majitelé nejsou nuceni je zastavět, tak čekají nebo spekulují. Kdo vlastní desítky nemovitostí, toho nic nepálí.

Vím o několika pozemcích, na nichž by se dal postavit bytový dům s půdorysem garsonky. Ale nikoho to zatím nenapadlo.

Možná to k tomu dospěje. Až bude hodnota pozemků tak vysoká, že si lidi začnou vážit i malých pozemků. V Japonsku jsou pozemky extrémně drahé, takže si tam váží každého metru, domy běžně stojí na 20 m² plochy a staví se do výšky. Je to určitě potenciál do budoucna.

V tomto spočívá síla města: díky impulsům, díky blízkosti, díky bezbariérovosti komunikace se každý dokáže rozvíjet a naplno využít svůj potenciál.“

Jaká je vaše osobní představa ideálního města? Kam bychom měli směřovat?

Město bezpečné ve všech částech. A zdravé: městské prostředí, které člověka nepoškozuje, ale umožňuje mu vysokou kvalitu života. Město pestré nejen funkčně, ale i sociálně. Člověk může pěšky dojít kamkoli za denními potřebami a současně může potkávat nové impulsy, které ho obohacují po stránce pracovní, společenské, kulturní. V tomto spočívá síla města: díky impulsům, díky blízkosti, díky bezbariérovosti komunikace se každý dokáže rozvíjet a naplno využít svůj potenciál.

Nutností poslední doby se stává vegetace. Jakou roli ve městě hraje příroda?

Město by mělo dbát na takzvanou zelenomodrou infrastrukturu: koloběh vody a přírodní prvky, které se s městem prolínají. Aleje stromů v ulicích, zelené dvory, mikroparky, zelené střechy atd. Přírodní prvky dotváří prostředí pro pohodlnou a příjemnou chůzi nebo jízdu na kole. Pro každé město je totiž základní dopravní propojení, protože město je v základu o výhodách komunikace a spolupráce. U každého rozhodnutí, které dělám jako urbanista, je pro mě důležité, zda k sobě lidi přibližuje, nebo mezi nimi naopak vytváří bariéry.

Máte zkušenost z reálných měst, které fungují podobně?

Dlouhodobě se o podporu pěší a cyklodopravy snaží dánská Kodaň. Nadpoloviční většina lidí používá k dojíždění do školy a práce kolo. Díky tomu je město bezpečnější, zdravější, sociálnější, komunikace a spolupráce ve městě líp funguje. Benefity převyšují nad nedostatkem pohodlí, třeba když někdy prší. Stačí si vzít pláštěnku. Je zajímavé podívat se na různá kritéria hodnocení měst, v nichž se nejlépe žije. Vídeň třeba často vyhrává výjimečnou politikou dostupného bydlení. Ale kritéria se stále rozšiřují, v časopise Monocle nedávno přidali například počet knihkupectví, kin nebo galerií na počet obyvatel. Jinde zahrnují kvalitu škol, dětských hřišť, dostupnost lékařské péče, průměrnou cenu oběda nebo lístku na metro: prostě věci vycházející z každodenního života.

Tvrdíte, že ke zlepšení fungování města může přispět každý z nás. Jak?

Když se mě ptají, kdo město plánuje, říkám: plánujete ho vy, každý den! Už způsobem, jakým vyjdete za práh svého bytu. Jedete-li do města autem, za dvacet let se probudíte v zácpě, smogu a hluku, kde se budou nervózní odcizení lidé pozorovat v zácpách a město se sociálně, ekologicky a ekonomicky rozpadne. Ale když ráno vyrazíte do práce či do školy pěšky, za dvacet let se ocitneme ve městě, kde během patnácti minut obejdete všechny své denní potřeby pěšky. Chůze je nejekonomičtější, nejekologičtější a nejzdravější způsob pohybu po městě. Plánování města je v rukou, nebo spíš v nohou, každého z nás, žádná věda.

Další rozhovory:

Kyvadlo nihilismu se začíná vracet

Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý

Investice do tvorby mladých umělců může mile překvapit

Desátý ročník Signal Festivalu hodnotíme jako nejúspěšnější

MY DVĚ: Někdy je designu až moc

Adéla L. Kudrnová: Design je základní kvalitou života

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU