Architekt a zakladatel studia KWK Promes Robert Konieczny je nejvýraznější polský architekt na mezinárodní scéně. Za své stavby získal řadu cen, mezi jinými titul Grand Prix za Nejlepší stavbu na světě v rámci World Architecture Festival 2016 v Berlíně nebo Nejlepší dům světa v mezinárodní soutěži Wallpaper Design Awards. Časopis Wallpaper* zařadil studio Roberta Konieczného mezi sto jedna nejzajímavějších architektonických kanceláří na světě. Jeho návrhy se stále více zaměřují na hledání řešení, která by architekturu přizpůsobila klimatickým změnám.
Robert Konieczny také navrhl rekonstrukci prostor ostravských jatek, v nichž letos na podzim otevřela provoz galerie Plato. V listopadu navštívil Českou republiku, mimo jiné proto, aby slavnostně přijal čestné členství od Obce architektů. S Robertem, který na začátku prosince oslavil třiapadesáté narozeniny, jsme si povídali v pauze mezi jeho přednáškami pro studenty uměleckých škol. Co považuje za dobrou architekturu a kde čerpá nápady pro vlastní projekty?
Za svou práci jste získal řadu cen. Obec architektů vám nyní udělila čestné členství. Jsou pro vás ocenění důležitá?
Velmi důležitá. A tato cena je pro mě obzvlášť cenná; teprve podruhé v kariéře se mi stalo, že mě takto poctilo sdružení architektů z jiné země. Před třemi lety mě podobně přijali členové Francouzské akademie – a nyní jsem se tak trochu stal i českým architektem. Je to fajn, vážím si toho jako svého druhu uznání od kolegů-architektů.
Ocenění získáváte především za svůj novátorský přístup k architektuře. V rozhovorech rád hovoříte o tom, že vnímáte věci novým způsobem. Dá se tato dovednost naučit?
Dívat se na věci s čistou hlavou jsem se učil spoustu let – a myslím, že by se to měl naučit každý. Když jsem byl mladý, sledoval jsem své oblíbené architekty a moje první návrhy se výrazně inspirovaly jejich prací. Ale následná řešení už byla evolucí právě těch projektů, které se mi dříve podařilo dokončit. Dnes sleduji cizí projekty jen velmi zřídka. Spíš se soustředím na to, na čem právě pracujeme, na vývoji vlastních nápadů. Třeba nápad na galerii Plato v Ostravě by nevznikl, kdybych předtím nepracoval na projektech ve Štětíně či Bunkru umění v Krakově. Evoluce nápadů se týká mnoha projektů.
Vraťme se k čisté hlavě: jak se dá toto nové vidění trénovat?
Vždy mi záleželo na tom, abych vytvářel projekty, které si zaslouží pozornost, nakonec proč ne i tu celosvětovou. Ale Polsko úplně není zemí, na niž se zvědavě upínají zraky architektů. Pochopil jsem, že pokud si máme zasloužit větší pozornost, pak se to stane v případě, že navrhneme něco, co tu ještě nebylo. Mým hlavním cílem samozřejmě vždy byla kvalitní a funkční architektura. Odtud vychází mé směřování k hledání inovací a zajímavých cest. Kolegy v kanceláři nabádám: nesledujte jiné projekty, ale přemýšlejte nad vlastním řešením, aby třeba nakonec jiní měli zájem sledovat vaši práci. Nejde o to nehledat žádnou inspiraci, ale během fáze projektování to není užitečné, rozptyluje to pozornost. Při navrhování je třeba logická mysl a absolutní soustředění.
Jak jste uvažoval při rekonstrukci projektu Plato Ostrava?
V ruině jatek byl skrze necitlivě vybourané díry a otvory a hrubě zašpiněné cihlové fasády zapsán příběh objektu. A ten jsme si přáli uchovat, nikoli nijak zpochybnit či dokonce vymazat. Z památkářského hlediska by bylo nejpřirozenější tyto díry zazdít na způsob původního vzhledu, jako by tam vůbec nikdy nebyly a v zásadě budovu uvést do původního stavu. Ale Ostrava, stejně jako moje Katovice, přece bývala průmyslovým městem s typicky zašpiněnou účelovou zástavbou. Ty otvory, které tak výrazně poničily stavbu, jsem vnímal jako svého druhu příležitost: právě skrze ně může umění pronikat ven z budovy a její vnitřní prostor se snadno propojí s venkovním. A odtud vzešel nápad, abychom otvory vyplnili současným materiálem a přetvořili je na pohyblivé otevíratelné stěny, které dávají příležitost vykročit uměním ven i mimo interiér galerie.
Podobné otočné panely fungují i v muzeu ve Štětíně, komplexním urbanistickém projektu. Navrhujete obvykle sám, nebo ve spolupráci s kolegy?
Na konečné myšlence, jak komplexně vyřešit objekt ve Štětíně, se podílelo mnoho lidí, ale pokud se podíváme na Štětín a předchozí projekty, uvidíme zřejmé návaznosti. Řešení prostoru vzešlo ze starého soutěžního návrhu na výstavbu Chrámu Boží Prozřetelnosti ve Varšavě (Świątynia Opatrzności Bożej) nebo rodinného domu v Bílém Boru (Biały Bór). Ten je zvláštní tím, že se jedná o dům pro čtyřicetičlennou rodinu osmi bratrů a jejich příbuzných. Tvoří ho návrší, na němž stojí mnoho malých domků. Pod úrovní terénu jsme soustředili společnou denní část a jednotlivé domky nad ní fungují jako noční klidové zóny, kde má každý svoji vlastní intimní zónu. A tento způsob umisťování jistých objemů pod povrchem se následně objevuje právě ve Štětíně.
Tam jste také musel bojovat za vstřícnost či otevřenost náměstí vůči různým aktivitám. Majitele Domu na cestě jste úspěšně přesvědčil o změně. Jaké argumenty používáte, že se vám daří klienty přesvědčit?
Různé, hlavně jde o to, aby zafungovaly (směje se). Ve většině případů zabere logická síla argumentace a vysvětlení, odkud se nápad vzal a proč. Samozřejmě, že mnohem jednodušší je domluvit se se soukromým investorem. Pokud se jedná o veřejnou správu, mám dojem, že tam nikomu na ničem nezáleží. Ve Štětíně jsme docílili svého pouze díky jistému druhu jednání „oklikou“, museli jsme být hodně kreativní ve způsobu, jak samosprávu „obejít“ a nakonec ji získat pro naše nápady… Architektura je jedna disciplína, argumentace druhá a kombinace obého třetí (směje se).
Jak důležitý je pro vaši práci klient? Vnímáte ho jako spoluautora?
Během let jsem se naučil velmi pozorně naslouchat tomu, co mi klienti říkají. Ze začátku jsem zastával názor, že jejich požadavky jsou místy pošetilé. Ale naslouchání klientovi a jeho potřebám mi často dodalo významný impuls. Tak tomu mimo jiné bylo i v případě zmiňovaného Domu na cestě (By the Way House). Některé požadavky klienta se nám nezdály příliš rozumné, ale přemýšlení o nich nakonec přineslo pozoruhodný výsledek: když jsme v domě umístili denní zónu výš, umožnili jsme lepší výhled, a přesto se podařilo udržet propojení denní části s terénem. Klient ve finále získal mnohem víc, protože idea se stuhou v krajině je sama o sobě krásná. Kolegům v kanceláři opakuji: neposmívejte se tomu, co občas od klientů zaslechnete, ale berte to jako východisko, jak vytvořit něco nového a lepšího. Bez této odvahy bychom fungovali pouze standardním způsobem, přesně tak, jak nás to naučili na škole. Ale my chceme vždy objevovat nové možnosti.
Když jste řekl „Je důležité, jak architektura funguje a ne, jak vypadá,“ – myslel jste to technologicky, nebo i tím, jak architektura působí na emoce?
Absolvoval jsem hodně technicky zaměřenou školu v Hlivicích (Gliwice), kde nás učili, že architekt je především inženýr. Měli jsme přemýšlet o funkci, ne o estetice architektury. Funkce a dispozice jsou pochopitelně klíčové; pokud je dům pouze krásný, ale nefunguje, je to špatně. To ale neznamená, že by dům neměl dobře vypadat a souviset s prostředím. Architekturu a její okolí vnímám zásadně jako celek. Takže estetika pro mě má význam. Není východiskem naší tvorby, ale jakmile máme koncept, zaměřujeme se na formu a to, jak bude stavba vypadat. S funkcí i krásou pracujeme paralelně. Tu větu budu muset přeformulovat, takto je matoucí (směje se).
Ještě k estetice: co je pro vás příkladem krásné architektury?
Jako začínající architekt jsem se soustředil pouze na ideu a stavbu, která z ní vycházela. Vždy pro mě bylo extrémně důležité, aby mé domy v okamžiku svého vzniku vypadaly dobře a vůbec jsem nepřemýšlel nad jejich stárnutím. Až když jsem sám začal stárnout, došlo mi, jak důležitý je v dobré architektuře proces stárnutí, její patina. Pochopil jsem, že lidé většinou nemají schopnost porozumět výchozí myšlence, ale vidí hlavně výsledek, stavbu samotnou. Postupně jsem se začal víc a víc zaměřovat na materiály a na to, co stavba vyzařuje, co je z ní cítit. Jsou to stejně důležité věci jako samotná idea. K tomu jsem musel postupně dozrát.
Míváte často příjemné zážitky z architektury? Vyvolává ve vás emoce?
Pokud mě nějaká stavba zaujme nebo okouzlí, pak ano. Další věc je, že se mi spousta věcí nelíbí. Jsem hodně kritický, především vůči vlastním projektům, málokdy jsem spokojen a myslím, že vše by se dalo udělat lépe. Mám zvýšenou citlivost vůči prostředí okolo sebe, což v životě bývá prokletím. Nežijeme ve Švýcarsku (směje se). Proto se tak dobře cítím v Praze, mám to tady rád a líbí se mi tu, je tady příjemný prostor.
Vybavíte si nějakou stavbu, která na vás zapůsobila?
Nedávno jsme s kritikem architektury Tomaszem Malkowskim psali Archiprůvodce po Polsku (Archiprzewodnik po Polsce, 2022). Hledali jsme stavby se silným nápadem a kvalitním prostorem. I když jsem ve všech z nich osobně nebyl, studoval jsem půdorysy a snažil se představit působení prostoru. To mě v architektuře vzrušuje nejvíc: dobré nápady. Jednou z mých oblíbených staveb je skleněný dům od Philipa Johnsona (GlassHouse, New Canaan). Když jsem žil ve Spojených státech, neměl jsem peníze na knihy o architektuře, ale jednou jsem v nějaké listoval a spatřil Johnsonovu skicu. Pomyslel jsem si, jak je geniálně jednoduchá. Bez ohledu na to, z čeho se dům postaví, samotný prostor je geniální. Eduardo Souto de Moura Johnsonovy projekty revidoval celý život. U našeho domu nedaleko Barcelony jsme také vyšli z Johnsonova principu, jen jsme rozehráli možnosti svažitého pozemku. Kdybych neviděl Johnsonovu stavbu, tento dům by nikdy nevznikl.
Jaký experiment zaměstnává mysl Roberta Konieczného v současnosti?
Přemýšlím nad projektem pohyblivé architektury pro horké, tropické oblasti: dům s kruhovým půdorysem, který funguje jako rotační prvek. K domu je připojeno pohyblivé křídlo se solárními panely, které sleduje pohyb slunce. Křídlo tak poskytuje permanentní stín zahradě a domu. Díky tomu může být proveden ze skla, takže poskytuje neomezený výhled do všech stran. Když se zrovna vyskytnou chladné dny, křídlo se zastaví a pak dovolíme slunci ohřívat vnitřní prostor. Je to takové architektonické perpetuum mobile: slunce se pohybuje a dům se za ním otáčí. Díky tomu získáme energii pro dům a zavlažování okolní plochy a ještě nám nějaká zůstane. Pokud bychom vytvořili více staveb o různé typologii: školu, rodinné domy a tak dále, vznikla by energetická „farma života“. Naše řešení, jak už jsem zmínil, je určeno pro horká klimatická pásma, kde kvůli hrozbě přehřátí nedávají velká prosklení žádný smysl, ale díky uvedené myšlence je to zkrátka možné. Tento projekt mě nyní naprosto pohltil.
Každý váš projekt vznikl na půdorysu předchozího nápadu. Který dům byl inspirací k „farmě života“?
Nápad na farmu by nevznikl, kdyby nevznikl kvadrantový dům (Quadrant House). V něm jsme zjistili, že jak se křídlo pohybuje, výrazně šetří energii. Jakmile slunce nevhodně zasvítí do obývacího pokoje, prostor se dá zastínit pohyblivou terasou, přičemž obyvatelé domu mají zajištěný permanentní výhled a žádoucí výměnu vzduchu. Právě proto, že nám toto řešení připadlo více než efektivní, rozhodli jsme se tuto myšlenku použít v novém projektu. Jednoduchá věc! Je smutné, že se někteří ještě nesetkali s pohyblivou architekturou, i když chápu, že je těžké to pochopit. Přitom se podívejme třeba na tramvaj: má koleje, kola a jede.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
Investice do tvorby mladých umělců může mile překvapit
