Ateliér Pavel Hnilička Architects + Planners (PHAP) čítá přes dvacet členů. Jeho zakladatel Pavel Hnilička ve spolupráci s IPRem připravoval mezi roky 2012–2014 pražské stavební předpisy, za něž autoři obdrželi ocenění Výjimečný počin v rámci České ceny za architekturu 2016. Za projekt rodinného domu v pražské Ruzyni pak ateliér v roce 2018 získal nominaci na Českou cenu za architekturu.
Návrh novostavby terasového domu v Košířích přinesl ateliéru cenu Grand Prix Architektů 2008. Vedle navrhování a realizace staveb, tvorby územních a regulačních plánů měst a obcí je architekt Pavel Hnilička také autorem Ročenky České architektury 2009–2010 nebo knihy Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů.
Student House Holešovice
Posledním významným počinem ateliéru PHAP je projekt studentského bydlení v Holešovicích, který významně proměnil veřejný prostor kolem domu a obnovil uliční strukturu. „Původně se jednalo o ohradu s velmi úzkým chodníkem, který jsme rozšířili a přidali obchodní parter po celé délce fasády. Vznikl více než pětimetrový chodník lemovaný řadou platanů a vytvářející příjemné městské prostředí. Nároží jsme definovali zkosením dvou ulic a zásadně jsme změnili kvalitu okolí,“ popisuje hlavní kvality stavby její autor.
Budova je vybavena moderními technologiemi a její uspořádání odpovídá hotelové typologii. Základní stavební jednotku tvoří apartmánový pokoj s postelí, psacím stolem, koupelnou a malým kuchyňským koutem. Součástí komplexu jsou tichá zákoutí, uzavřené studovny, prostory pro rekreaci a sport, společenská místnost a také obchody a služby.
„Společenský prostor se otevírá do zeleného dvora. Ze střechy domu proniká denní světlo, u schodišťových jader až do suterénu. Mezi ubytovanými jsou spíše zahraniční studenti. V minulém roce zde bydlelo přes šedesát národností, stavba je kosmopolitním místem, v níž také tkví její kvalita,“ pokračuje ve výčtu předností Pavel Hnilička.
Navrhl jste mnoho projektů. Vzpomínáte si na svou první realizaci? A co se děje s těmi nerealizovanými?
Jeden z mých prvních projektů byl celý řadový dům v Záběhlicích. Klientem byl spoluúčastník kurzu němčiny, na který jsem se přihlásil při zahájení studia na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. Začal jsem navrhovat nejprve malé zakázky: byty, rekonstrukce půdy nebo dům za milion.
Každý návrh je zdrojem praxe a ponaučení, i když se nepostaví. Navrhujeme spoustu urbanistických plánů, které ještě mají život před sebou. Určitě se nedožiji té doby, abych mohl vidět výsledky veškeré své práce, některé projekty se plánují na desítky let dopředu. S tím ale jako urbanista musím počítat.
Rozsáhlé urbanistické projekty s sebou nesou také zodpovědnost.
Budu velmi rád, když se mi podaří připravit hezká a příjemná místa k životu. Obecně mám rád život a velmi rád pracuji na něčem, kde se lidem dobře bydlí a funguje. Zajímá mne, jak se člověku v daném místě žije, jakým způsobem ho lidé obývají, jakou má atmosféru a charakter, jaké vzbuzuje emoce.
Jak své návrhy přizpůsobujete novým technologiím, například létajícím nebo autonomním vozům?
Člověk může jen velmi mlhavě odhadovat, co se bude dít. Být prorokem je neskutečně náročné. Člověk by měl ke každé práci přistupovat s pokorou a uvědoměním, že budoucnost nezná. Určité věci lze vytušit na základě pozorování, lidské zkušenosti a historie.
Jsem přesvědčen, že v základních lidských potřebách se člověk ve svém vývoji od zemědělské revoluce úplně dramaticky neproměnil. Základní lidské potřeby tepla, bezpečí, soudržnosti, společenského ukotvení, vzájemného porozumění a lásky se nezměnily. Technologický svět se samozřejmě mění a do určité míry se mění i naše fungování a vnitřní uspořádání.
Když se člověk podívá na vývoj urbanismu ve dvacátém století, představy mnoha urbanistů a vizionářů jsou s odstupem času nesmírně úsměvné. Jejich představy spočívaly v tom, že se řada aspektů od základů změní: nastane život v létajících městech a na různých planetách. Třeba nás to možná ještě čeká, ale vidíme, že lidé hledají spíše obyvatelné prostředí starších čtvrtí. Můžeme pozorovat, že lidé ve špatném prostředí trpí odosobněním. Stávají se otroky technologií, které do určité míry diktují jejich potřeby.
Řadu věcí vidím spíše skepticky, technologický pokrok nás nutně nemusí zachránit. My sami u nás v kanceláři se mu nevyhýbáme, rádi používáme nejnovější 3D programy, 3D tisk a další technologie, ale přesto si myslím, že základní lidské potřeby jsou do určité míry neměnné a pokrok může pomoci jen v něčem. Technologie jako taková nám může dobře sloužit, ale těžko může diktovat, jak má svět vypadat.
Jaký je tedy váš přístup?
Považuji za důležité věnovat se prostorám tak, aby byly obyvatelné pro děti a pro staré lidi. Zajímá mne veřejný prostor, jeho kvalita, kontext domů a veřejného prostranství, které jsou pro vytvoření pocitu bezpečí a ukotvení na zemi nesmírně důležité. Karteziánská představa technologického vývoje, kdy se člověk stává pouhou jednotkou širšího systému a vytrhává se z kořenů, vede k určitému odosobnění a k tomu, že vznikají bezútěšná místa. Oblasti, které nejsou ani městem ani vesnicí, natož volnou krajinou. Domy se staví jako solitéry a kolem nich zůstává zbytková plocha, jako když člověk vezme látku, vystříhá z ní, co potřebuje a zbytek zahodí. Často právě na předměstích vznikají dílčí kusy, které jsou sice fajn, ale mezitím leží odpadiště a chaos, kde se člověk nemůže pohybovat pěšky. V urbanismu a plánování by žádný odpad neměl existovat.
Jak se ve svých projektech věnujete inkluzivnímu designu?
U jednotlivých staveb je to relativně jednoduché: stačí navrhnout dostatečně široké chodby a výtahy, do kterých se vejde vozíčkář. Například ve studentském bydlení v Holešovicích je určitý počet pokojů bezbariérový. Problém samozřejmě začíná v městském prostředí, obzvlášť na předměstích jsou od sebe místa strašně vzdálená a inkluze zde neexistuje. Pokud člověk neřídí auto, je pro něj život složitý. Vytvořili jsme místa k životu, kde se bez auta moc nehnete.
Území funguje jen tehdy, pokud na sebe veřejná prostranství navazují, dobře se po nich chodí nebo jezdí na kole a destinace jako školy či lékaři leží v rozumné vzdálenosti. Daleko důležitější je to, co se nachází mezi domy než domy samotné. Naše technicistní pojetí západní civilizace se soustředí na jednotky – jednotka domu, jednotka výkonu, jednotka člověka. To, co nás dělá společenstvím, potlačujeme.
Kvalita a úroveň života závisí na tom, jestli fungujeme jako celek. Jsem pevně přesvědčen, že by si každý architekt měl uvědomovat, co svou stavbou v konkrétním místě způsobuje. Dobrý architekt si je vědom souvislostí, ví, co do místa přináší a jak jej ovlivňuje. Stavba je vždycky součástí místa a nikdy se nedá úplně vytrhnout.
Na jakých projektech nyní pracujete?
Věnujeme se nejen urbanismu, ale také plánování. Velmi mě těší práce na projektu Městského úřadu v Dobřichovicích, který zahrnuje také divadelní sál pro dvě stě lidí a základní uměleckou školu se dvěma průchozími dvory. V Písnici řešíme dostavbu sídliště a úpravu veřejných prostor a dokončili jsme projektovou dokumentaci na tenisový klub na Ořechovce.
Ve spolupráci s rakouskými kolegy jsme připravili projekt pro Českou spořitelnu a odevzdali jsme dvě soutěže na větší území do Bratislavy. V Lichocevsi navrhujeme nové zahradní městečko a v Žiaru nad Hronom jsme vytvořili masterplan na čtyřicet hektarů území.
Co plánujete dále a jaká jsou vaše přání?
Mám velmi rád práci v daném místě, navrhoval jsem řadu domů v okolí našeho ateliéru. Rád bych některé z našich urbanistických projektů posunul do realizace, například projekt na Pragovce, kde jsme navrhli dostavbu a přestavbu industriálního areálu o dvaadvaceti hektarech pro zhruba pět tisíc lidí.
Pro Central Group jsme navrhli městskou čtvrť Nový Zličín o čtyřiceti hektarech, kde by mělo žít dvanáct tisíc lidí. Snažili jsme se zde vytvořit místo plné náměstí, parků a přívětivých veřejných prostor. Přál bych si vidět tyto projekty naživo a projít se jimi.
Další rozhovory:
Dobrá architektura nejde dělat ve sklepě
Fotogrammetrie mi umožnila vytvořit nový jazyk propojující architekturu a přírodu
Nikdo z českých expatů úplně neodešel
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
