Dlouhé hodiny v kanceláři, poznávání nových kultur a především velké nebo malé, avšak neméně zajímavé projekty českých architektů a architektek v zahraničí. Architektonickou cestu kolem světa prostřednictvím jedenácti osobních příběhů přináší nová kniha Expati, kterou jako svou třetí publikaci vydává Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
Po knihách Plánování Prahy (Martina Koukalová, Milan Kudyna a Eva Novotná) a Živá památka (Pavla Melková) shrnuje vydavatelství IPR Praha cyklus přednášek Expati ve stejnojmenné publikaci. BIG, Heatherwick Studio nebo Foster + Partners – právě v těchto renomovaných ateliérech pracují architektky a architekti, kteří během přednášek v Centru architektury a městského plánování sdíleli své zkušenosti se životem za hranicemi a vyprávěli o spolupráci s osobnostmi světové architektury jako jsou Norman Foster, Bjarke Ingels nebo Kenzo Tange.
Kus práce a kus světa
Za vznikem nové knihy stojí celá řada jmen, hlavní slovo však měl scenárista a spisovatel Eugen Liška, kterého svými postřehy doplnil architekt a popularizátor architektury Adam Gebrian. „Pokud bych použil fotbalovou terminologii, působení některých architektů v zahraničí lze přirovnat k jejich působení v týmu Real Madrid nebo Juventus Turín. Široká veřejnost ale nezná postavy, které v zahraničí odvedly kus práce na projektech, o kterých se píše v novinách,“ vysvětluje význam knihy Gebrian.
Architekt se na knize podílel nejvýrazněji jako moderátor série přednášek a spoluautor jejich konceptu. „Prvním hostem byl Jan Magasanik, kamarád, kterého znám pětadvacet let. Od té doby se přidávali další, s některými se znám osobně, jiné mi doporučili ostatní,“ vypráví o začátcích Gebrian. Svou cestu do Vietnamu i projekty realizované v této zemi popisuje na stránkách knihy také architekt Marek Obtulovič. Nechybí ani Lenka Holcnerová, první česká architektka, která získala členství v portugalské komoře architektů, nebo slovenská architektka Dana Čupková, která za pomocí robotů vynalézá v Pittsburghu nové materiály z odpadu.
„Nechtěli jsme pokrýt celou planetu, nejedná se o výběr toho nejlepšího, nejzajímavějšího nebo nejobjektivnějšího. Budu rád, když si čtenáři díky příběhům uvědomí, že naše školy nejsou tak špatné, když se jejich absolventi dokázali v zahraničí a v těžké konkurenci prosadit,“ říká v rozhovoru Adam Gebrian.
Komu je kniha určena?
Umím si představit celou škálu lidí, kteří si ji mohou přečíst. Kniha není určená jen pro studenty architektury, ale pro kohokoli jako motivace a inspirace vyrazit také do světa. Přečíst si ji může i babička nějakého z architektů.
Jedná se o záznamy života konkrétních lidí, kteří popisují, jak se potýkali se svým pobytem v zahraničí. Často se jedná o zkreslený pohled cizince na neznámé prostředí a jeho interpretace s velkým množstvím chyb a nepochopení. Tato nepochopení často vedou k zajímavým diskuzím. Čtenář si tak může představit sám sebe, jak by se v daném prostředí cítil a jak by jednal. Kniha tak může oslovit i ty, kteří se nevěnují architektuře.
Kniha se zabývá především mladší generací architektů. Čím to je?
Záleží na úhlu pohledu. Existuje mnoho knih o mladých architektech pod čtyřicet let, protože v architektuře se často za mladý věk označuje právě tolik. V tenise nebo gymnastice však mají lidé v těchto letech dávno po kariéře. Když si promítnu všechny architekty a architektky, nejmladším je kolem třiceti a nejstarším přes padesát let. Nazval bych to spíše jako střední věk.
Nechybí vám v knize někdo?
Většinou mi nikdo nechybí. Je zajímavé, že když oznámíte nominaci na reprezentační fotbalový zápas, lidé většinou nekritizují to, kdo v ní je, ale kdo v ní není. V lednu cyklus přednášek pokračuje dále. Nechtěli jsme pokrýt celou planetu, nejedná se o výběr toho nejlepšího, nejzajímavějšího nebo nejobjektivnějšího. Budu rád, když si čtenáři díky příběhům uvědomí, že naše školy nejsou tak špatné, když se jejich absolventi dokázali v zahraničí a v těžké konkurenci prosadit.
Je možné říci, že jsou čeští architekti v nějaké zemi spokojenější než v jiné?
Myslím, že je to jedno. Ať se přemístíte kamkoli, vždy to bude jiné než doma. Někde to bude více, někde méně, ale stejně je nutné se přizpůsobit, zvyknout si na něco nového, naučit se něco nebo se začít chovat trochu jinak. To je důvod, proč to mnoho lidí neudělá. Díky knize ale třeba čtenáři zjistí, že je to mnohdy jednodušší, než se zdá. Postupem času se ukáže, jestli kniha přispěla k tomu, že se lidé začnou pouštět do podobných dobrodružství, z čehož bych měl radost.
Chtějí architekti a architektky v zahraničí zůstat, nebo se vrátit?
Bude to možná znít pateticky, ale myslím, že nikdo z nich vlastně úplně neodešel. To mě docela překvapilo a zaujalo. Všichni jsou stále v kontaktu s Českem, nebo v případě Dany Čupkové se svou rodnou zemí. Profesní i neprofesní vazby jsou docela intenzivní. Někteří se vrátili nebo přemýšlí o návratu. Ti, co se nevrátili, například v tuzemsku něco navrhují.
Když se podíváte na kariéry světově úspěšných architektů 20. století, naprosté minimum se do své rodné země už nevrátilo. Někteří architekti mají kanceláře na deseti místech světa, ale jedno z nich je většinou v jejich rodném městě. Pokud je z daného místa nevyhnala válka, nebo něco takového, zcela se z něho nevytrhli. Vztah k danému místu si nesou celý život a na jejich kariéru i způsob přemýšlení to má většinou velký vliv.
Je to dáno povahou samotné profese architekta, tedy touha zlepšovat prostředí, v němž žijí a míst, odkud sami pochází?
Viděl jsem kdysi takový komiks o kariéře Jože Plečnika. Tento legendární slovinský architekt navrhl například úpravy Pražského hradu, ale obrovský kus práce odvedl ve své rodné Lublani. Po analýze jeho zásahů do města se zjistilo, že se dají chronologicky vystopovat až k jeho vlastnímu bydlišti. Začínal s úpravou míst blízko svého bydliště: když se potřeboval se svým psem dostat přes řeku, navrhl most. Pokud bych chtěl být cynický, upravoval si město tak, aby se mu v něm dobře žilo, ale zároveň z toho měli prospěch i ostatní.
Co zahraniční expati v Česku?
Ano, jsou tu lidé, kteří jsou odjinud a potýkají se s českým prostředím. Člověk nemůže dělat vše, ale určitě by stálo za to tyto příběhy také zmapovat.
Jste autorem už tří vlastních knih. Chystáte se po Španělsku, Portugalsku a USA pokračovat další zemí?
Psaní knih je skvělé v tom, že vám do toho nikdo do určitého období nemluví, a to mě na tom baví. Vydání další knihy však nezáleží na mém rozhodnutí, ale na vydavatelství. Letos v létě jsme strávili měsíc na Tenerife, které mě nečekaně fascinovalo. Je to různorodý ostrov plný spousty zajímavých věcí, včetně architektury.
Jaké jsou vaše knižní tipy?
Pro mě byla důležitá kniha S,M,L,XL od Rema Koolhaase, která vyšla v roce 1995. Zmínil jsem ji také v jednom z informačních boxů v knize Expati. Je to nejdůležitější architektonická knížka, na kterou jsem v životě narazil. Není to kniha, kterou přečtete za večer, má totiž patnáct set stran, ale můžete ji mít na stole dvacet let a kdykoli narazit na něco zajímavého. Kniha se týká spousty témat: filozofie filmů, společnosti, nebo literatury. Není to knížka jen o architektuře. Vždy jsem si dělal srandu, že se dá použít jako podložka pod monitor, dá se z ní zatížit model – má opravdu multifunkční využití a my jsme ji přesně takhle používali, když jsme studovali architekturu. Všem se nám válela na stole a když jsme potřebovali, nahlédli jsme do ní.
Miluji dále malou knížečku z konce čtyřicátých let: Jak se dívat na architekturu. Napsal ji italský architekt Bruno Zevi. Jednu z kapitol s názvem Prostor v průběhu dějin jsem přečetl v šestnácti letech a měla na mě obrovský vliv. Týkala se toho, co mě zajímalo – jak vypadá prostor staveb, žádné materiály nebo dekorace. Padesátistránková kapitola popisovala prostorovou koncepci a v podstatě odvyprávěla dějiny architektury, což pro mě bylo šokující. Knihu přečtete za dva večery, naprostá většina míst se nachází v Itálii a vy je můžete navštívit.
Zaregistroval jsem také, že nedávno vyšly deníky Karla Teigeho, geniálního teoretika avantgardní architektury dvacátých a třicátých let v Československu. Knihu jsem nečetl, ale chtěl bych. Myslím, že československá avantgarda byla ve velmi dobrém a intenzivním spojení se světem. Architekti a umělci si psali dopisy, navštěvovali svoje výstavy, kritizovali se a věděli navzájem o své práci. Dnes to vypadá, že je díky internetu jednoduché komunikovat, ale míra kontaktů je dnes daleko nižší, než byla ve dvacátých a třicátých letech.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
