Absolventka VŠVU v Bratislavě a pražské UMPRUM Eva Kvaššayová navrhla za pomoci moderních technologií organický model mraků na budově nevyužívané lanovky, s nímž zvítězila v osmém ročníku soutěže Kaplicky Internship. „Hlavním cílem projektu bylo ověřit metody zobrazování architektury a krajiny pomocí fotogrammetrie a tzv. mračen bodů a nabídnout inovativní přístup k využití potenciálu těchto technologií ve prospěch architektury,“ popisuje svůj projekt.
Odkaz Jana Kaplického
Mladá architektka stráví tříměsíční stáž v madridské pobočce architektonického studia Foster + Partners pod vedením Taby Rasti, členky poroty Kaplicky Internship, která vítězný projekt vybrala. Jan Kaplický Kvaššayovou ovlivnil svým vizionářstvím a odvahou. „Rozhodně hodně vzhlížím k práci Jana Kaplického. Vytvářel prostřednictvím architektury vlastní svět a používal při tom nové moderní materiály. Často obdivuji a inspiruji se kontroverzní povahou jeho práce, ale také oddaností a vášní, s jakou pracoval,“ vysvětluje.
„Ateliér Foster + Partners považuji za zaměstnavatele snů. Jsem nesmírně nadšená a vděčná, že budu mít možnost zúčastnit se stáže v jednom z nejprestižnějších studií na světě, o tom se mi ani nesnilo,“ sdílí své dojmy Kvaššayová, která má na čerstvou absolventku bohaté zkušenosti. „Začínala jsem v ateliéru KSA Studeny Architects, kde jsem příležitostně vypomáhala při soutěžích, později jsem absolvovala stáže v bratislavském ateliéru Subdigital nebo ve vídeňském ateliéru Claudie Cavallar. Během studia jsem pracovala také v ateliéru Šercel Švec v Bratislavě a nyní je mým působištěm Šebo Lichý architekti,“ vyjmenovává.
Kaplicky Internship není jedinou soutěží, které se zúčastnila. „V rámci studentské soutěže v Hyperloop Campusu jsme s mou tehdejší kolegyní Miriam Loescherovou použily algoritmus, který jsme v té době pomáhaly vyvíjet ve studiu Subdigital pod vedením Jana Perneckého, nazvaný Wave Function Collapse. Ten dokázal vygenerovat obrovské množství variant skladeb předem nastavených modulů se zadanými pravidly. Přestože jsme soutěž nevyhrály, byly jsme s postupem i výsledkem spokojeny,“ vypráví Kvaššayová.
Snový mrak
S projektem Cloud-scape však porotu oslnila. „Myslím, že projekt zvítězil spíše díky procesu, který konečnému návrhu předcházel, než díky samotnému výsledku. Projekt ukazuje zcela nové a dosud neviděné principy, například jak zhmotnit tak pomíjivé věci, jako jsou zmíněné meteorologické jevy, a propojit je s architekturou. Nic podobného jsem dosud neviděla. Důležitým momentem bylo i místo a použití bodů mraků. Vyhlídka na stanici lanovky ji nostalgicky neromantizuje, ale vrací do současnosti,“ říká Eva Kvaššayová.
Proč jste si pro svůj projekt vybrala právě horskou oblast?
Oblast Vysokých Tater jsem si vybrala, protože k nim mám velmi blízko. Narodila jsem se a vyrůstala v nedalekém městě. K současné výstavbě v Tatrách se pojí mnoho problémů a o kvalitní tatranskou architekturu minulého století není zájem. Velká část budov v této oblasti již léta chátrá nebo uvízla v rukou developerů, kteří místo nich staví nekontextuální architekturu.
Vysoké Tatry mají také historickou zkušenost s experimentální architekturou; umělecko-kritická skupina VAL zde například v minulém století navrhla olympijské město Heliopolis. Chtěla jsem navázat na jejich vizionářské myšlení, ale s využitím současných technologií. A v neposlední řadě lze nepravidelnost a složitost skalnatého terénu mapovat mnohem přesněji pomocí fotogrammetrie a tzv. „mračen bodů“ než kreslením.
Jak jste s vybranými technologiemi pracovala?
Využívala jsem hlavně fotogrammetrii, díky níž lze na základě desítek až stovek fotografií objektu přenést do 3D světa cokoli, co za určitých podmínek vyfotíte. Začala jsem fotografováním architektonicky významných budov – z období první republiky, velkých hotelů maďarských architektů, moderní architektury vytvořené u příležitosti zimních olympijských her v 70. letech nebo budov z období regionalismu, na které jsem se nakonec zaměřila nejvíce. Dále jsem podobným způsobem vytvořila digitální katalog různých přírodnin, které jsem našla v Tatrách, rostlin, skal a vody v různých stavech. Nakonec jsem také experimentovala se zachycením různých pomíjivých jevů – mraků, které vznikají při teplotních inverzích ve vysokých nadmořských výškách.
Bezprostředním výsledkem fotogrammetrie jsou trojrozměrná mračna bodů – modely složené výhradně z bodů. Jejich výhodou je například to, že je lze vzájemně slučovat, přenášet barvy z jednoho mračna bodů do druhého a vzájemně je křížit. Tento přístup mi umožnil vytvořit zcela nový jazyk, jakýsi hybrid mezi architekturou a přírodou. V konečném návrhu – rozhledně, obří střeše nad opuštěnou stanicí Start od Dušan Jurkoviče – jsem však použila především modely vytvořené podle fotografií skutečných sněhových a dešťových mraků.
Jaké byly krizové momenty při tvorbě projektu?
První krize přišla, když jsem nafotila rozsáhlou knihovnu tatranské architektury a přírody a potřebovala jsem se rozhodnout, jak a kde tyto věci smysluplně využít. Druhým krizovým momentem bylo, když jsem přecenila své schopnosti 3D modelování a trvalo mi strašně dlouho, než jsem z nedokonalých mračen bodů vytvořila funkční model, prostor, do kterého můžete vstoupit a procházet se v něm.
Časově náročná pak byla i příprava návrhu 3D tisku do podoby fyzického modelu. Ve všech případech jsem ale měla obrovskou podporu svých konzultantů: Imra Vaška, Shoty Tsikoliyi a Cyrila Říhy, kteří mi vždy pomohli, s čímkoli jsem potřebovala.
Byl nějaký aspekt, který vám porotci vytkli? Změnila byste něco?
Porotci soutěže mi osobně prezentaci nevyčítali, byli velmi přátelští, spíše kladli otázky. Na školních obhajobách však byl projekt kritizován jedním učitelem za přílišnou „sošnost“ a neakademickými pracovníky za přílišnou naivitu a nerealizovatelnost. Já sama bych na své diplomové práci změnila spoustu věcí. Myslím, že bych si nyní dokázala lépe rozvrhnout čas na jednotlivé fáze projektu a dokončila jej do většího detailu.
Jak úspěšně prezentovat takový projekt?
Velmi se mi líbil způsob prezentace architektonických projektů, který jsem zažila v jednom z ateliérů během stáže na KTH ve Stockholmu, kterou jsem absolvovala na začátku svého diplomového ročníku. Prezentace byly ve formě dynamických videí, díky nimž bylo vysvětlení procesů navrhování mnohem jasnější a srozumitelnější.
Myslím, že film mnohem více vypovídá o dnešní době, kdy je velmi jednoduché naši pozornost rozptýlit. Dívat se na nehybné obrazy je často náročné. Ale na stáži v KTH jsme tato videa neustále konfrontovali s fyzickými modely, používali jsme nejnovější technologie, 3D tisk a frézu. Kombinace tohoto virtuálního světa s hmatatelným na mě působila velmi dobře.
Proč jste si vybrala právě obor architektury? Máte svůj profesní vzor?
Architektura mě baví a zajímá. Při práci na architektonických projektech jsem zjistila, že mohu na něčem pracovat celé hodiny a úplně zapomenout na to, jak plyne čas, což se mi u ničeho jiného zatím nestalo. Mými profesními vzory jsou především architekti, kteří mě učili na škole, zejména Jano Studený na VŠVU a Imro Vaško na UMPRUM.
Čemu byste se chtěla věnovat do budoucna?
Nemyslím si, že jsem se ještě úplně ustálila, zajímá mě spousta věcí, ale líbí se mi, když je v architektuře cítit interdisciplinarita, když se prolíná s jinými druhy umění. Nyní bych ráda pokračovala ve výpočetním designu a experimentální architektuře a pracovala na projektech podobných těm, na kterých jsme pracovali v ateliéru A3 Imra Vaška a na UMPRUM.
O soutěži Kaplicky Internship
Architektonickou soutěž Kaplicky Internship organizuje nadace Bakala Foundation ve spolupráci s Design Museem v Londýně a Nadačním fondem Kaplicky Centre od roku 2015. Zúčastnit se mohou studenti posledních ročníků architektonických oborů českých vysokých škol, do soutěže mohou přihlásit svou diplomovou práci na volné téma.
Vítězové předchozích ročníků měli možnost strávit stáž v ateliérech zvučných jmen jako Zaha Hadid Architects, Allies and Morrison, Eva Jiřičná Architects a další. Devátý ročník soutěže bude otevřen na přelomu jara/léta 2023.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Nikdo z českých expatů úplně neodešel
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
