Dvě drobné stavby zapuštěné v krajině. Na prknech terasy pableskují stíny přilehlých stromů, ve velkorysých oknech se zrcadlí bujný porost. Zdálky dvojici domků téměř nepostřehnete, opačný efekt ale zažijete uvnitř. Panoramatické okno se otevírá směrem k rybníku zarostlému rákosím a krajina tudy přirozeně vstupuje do interiéru.
Místo uprostřed divočiny si pro svou práci a potřebný oddych vybral architekt Jan Tyrpekl. S ohledem na úspornost prostoru i materiálu si postavil jednoduchý ateliér se saunou, vzájemně propojené společnou terasou. Centrální část ateliéru s krbem zabírá dlouhý stůl, za nímž se otevírá výhled do krajiny. Okno lemované dřevěnou lavicí dělí prosté trámoví. Na druhém břehu terasy stojí sauna s včelařskou dílnou.
Jemné nuance světla
Nenápadnou dvojici budov charakterizuje jednoduchá konstrukce a subtilní detaily: náhodné vzory na fasádě z použitého dřeva, struktura prken na terase, niky na uložení topiva. Ani výhled do krajiny neslibuje opulentní podívanou, spíš jemné nuance světelných proměn. Místo ve všech ohledech skromné oplývá poetickým kouzlem prostoru, kde se zastavil čas.
„Představoval jsem si, že budu pracovat v ateliéru a sem tam se půjdu podívat na včely… Když si člověk poprvé staví dům, je to skvělý pocit a máte-li poprvé vlastní med, zažíváte něco podobného,“ vysvětluje v rozhovoru počátky projektu architekt Jan Tyrpekl.
Ateliér tvoří dva domy spojené terasou. V jednom je prostor pro práci a rozjímání, ve druhém máte včelařskou dílnu. Chyběl vám život na statku?
Byla to trošku náhoda. Když jsem pracoval v ateliéru M1 se sídlem v oranžerii na Břevnově, šéf Pavel Joba tam včely měl a mě to zaujalo. Je to zábavná činnost a představoval jsem si, že budu pracovat v ateliéru a sem tam se půjdu podívat na včely. Stejně jako jsme to dělali ve studiu. Je to velmi uklidňující: člověk si odpočine a když vidí, jak to funguje, připadá si příjemně nicotný. Navíc mě baví pobyt na čerstvém vzduchu i ta zodpovědnost. Když si člověk poprvé staví dům, je to skvělý pocit a máte-li poprvé vlastní med, zažíváte něco podobného.
Ke stavbě ateliéru jste využil použitý materiál. Odkud pochází?
Nápad vznikl díky tomu, že mi sem tam někdo napsal: nechceš okno? Nebo: zbyl nám z útulen nějaký obklad. Takže prkna na fasádě pochází od rodiny, ležela tchánovi dvacet let na zahradě. Ty jsem poskládal dohromady a objekt se tvaroval podle toho, co bylo k dispozici. Věděl jsem, že chci dlouhý stůl a kamna na osu, protože oheň je pro mě důležitý element. A potom výhled. Domek leží v údolí a výhled se táhne podél starého rybníku s rákosím, není to pohled shora na krajinu, ale má uklidňující účinek. Tyto tři věci jsem zkombinoval a vznikl finální tvar.
Dá se s použitým materiálem pracovat programově?
Zjistil jsem, že používat zbytkový materiál ke stavbě je dost komplikované. Napočítat si materiál na konstrukci by znamenalo tolik práce, že by to přestalo dávat smysl. Ale je možné si zvolit nějaký element – třeba Amateur Architecture Studio v Číně postavili část fasády muzea ze starých cihel. Tomu říkám organická architektura: dali dělníkům staré cihly a způsob, jakým je umístí do fasády, nechali na nich. Kdyby je instruovali, už by šlo o estetické hrátky.
Podobně u ateliéru je takový detail: na dřevěných prknech na fasádě jsou prokládky se světlými místy; spousta lidí se mě ptalo, jestli jsem to nechtěl srovnat. Jednak by to znamenalo strašně moc práce a já po víkendech nechci rovnat prkýnka, ale hrát si s dcerou. A jednak se mi v té náhodnosti líbí prvek překvapení: fakt, že něco není dotažené, může v mnoha případech znamenat mnohem lepší výsledek, než perfekcionisticky ladit každou spáru.
Říkáte, že nezáleží na estetice, ale vaše stavby mají estetický účinek.
Mně se jen nelíbí estetika pro estetiku. Věci vykrystalizují, když chce člověk jít na dřeň, dělat syrovou architekturu a snaží se toho dát co nejvíc pryč. Většina architektů pracuje způsobem: sem dáme nové obklady a ty musí ladit se zbytkem… Ale já se spíš ptám: jsou ty obklady potřeba? A když tam nebudou, vydrží to? Pracuji tímto způsobem – to je podle mě ten pravý minimalismus.
Váš ateliér tvoří dva domečky s terasou a jsou v okolí ztracené, schované. Myslíte si, že architektura se má přizpůsobit přírodě, nebo ji naopak rozehrát?
Jak kdy. Strašně záleží na konkrétním místě. Jsou místa, která vyzývají k využití a existují pro ně geniální řešení: takhle skvěle funguje třeba Ještěd. A je spousta míst, kde by se domy nebo architektura měla podřídit. Myslím si, že na tom není nic špatného a snažím se to tak dělat. U ateliéru určitě, mimo jiné proto jsem použil ta stará prkna: domek vypadá jako další ztracená boudička, nemusí zářit bílými barvami.
Dům má rozlohu dvacet metrů. Co potřebujete k životu, abyste se cítil dobře?
Příjemné prostředí, lidsky i prostorově. Potřebuju vidět hezká místa, ale nejvíc kolem sebe potřebuju mít dobré lidi. Což s architekturou nemá nic společného. V otázce bydlení už máme vyzkoušené, že 37 metrů pro tři je v pohodě včetně toho, že jsem tam doteď pracoval. Až když mi dcera začala atakovat klávesnici, začali jsme řešit změnu prostředí (usmívá se).
Když stavíte domky sám, učíte se něčemu, co by vás bez toho nenapadlo?
Asi logičtější práci s hmotou. Ačkoli dnes už existuje víc workshopů, architekti si ze školy odnášejí pocit, že všechno se vždycky nějak postaví. Ale už se moc neřeší jak a jestli to dává smysl. Když si musíte materiál ručně nanosit, rozmyslíte si, jak bude stavba velká, co tam použijete a tak dále.
Takže díky předchozí zkušenosti s útulnami jste ke stavbě ateliéru přistupoval jinak?
Stoprocentně. Hodně jsem přemýšlel nad tím, co člověk potřebuje, aby se cítil dobře. Důležité je zvolit dobré proporce, ani zbytečně předimenzované, ani zbytečně malé. Na místě ateliéru původně stála kůlna se dřevem a kolem rostly túje, což mi přišlo zhůvěřilé. Z domu se do tří stran otevírá výhled do lesa a na starý rybník. Vykáceli jsme túje a zrušili plot, takže nám po terase chodí srnky. Dal jsem tam větší okno a vznikl prostor, kde se dobře přemýšlí, což pro práci potřebuji: dobrá architektura nejde dělat ve sklepě.
Existuje něco, co vás jako architekta charakterizuje?
Cíleně se snažím vyhnout výstřelkům. Teď třeba navrhuju interiér a klienti chtěli byt, který není nikde na světě. To není problém. Horší je, že v něm chtějí bydlet… Zní to jako snové zadání každého architekta: udělej si to, jak chceš a hlavně, ať je to výstřední. Měl bych sice skvělé fotky a reference, ale oni by byli nešťastní. Musel jsem jim připomínat, že tam budou žít. Je povinností architekta si připustit, že nepracuje pro sebe, ale pro klienty. A znám spoustu realizací, kde to tak není.
Takže vnímáte klienta jako partnera?
Je to tak. Klienti tahají za kratší konec, neorientují se tak dobře ve výkresech a my máme silné přesvědčovací metody. S každým dalším projektem vnímám, jak se dokážeme čím dál lépe vyjadřovat a klientovi vysvětlit, co čím míní. Jemu se pak špatně hledají argumenty, proč něco nechce. Nebo je mu trapné říct, že to nechce. My architekti umíme vytvořit nátlak a přesvědčit lidi o tom, co chtějí, ačkoli oni se v tom úplně necítí. Umíme jim sugerovat, že se tam budou cítit dobře.
Jak to dopadlo s bytem, který svět neviděl?
Napadlo mě nasypat tam půl metru hlíny a udělat z bytu prales: jak by to vypadalo, kdybyste byt opustili, za padesát let. Sekali byste si v obýváku trávník a vzduchotechnika by nesloužila pro vás, ale pro kytky. Technologie by se otočila ve prospěch přírody, vznikla by taková a priori ruina. To na ně bylo příliš (směje se). Už děláme klasický interiér, ale jsou otevřeni mnoha jiným věcem, dáváme třeba otevřenou vanu do patra.
Hovoříte-li s klienty, snažíte se jim předat tendenci k menším prostorám?
Podobné představy jako běžní lidé má i valná část architektů. Nechci kolegy dehonestovat, ale jejich vnitřní nastavení říká, že čtyřčlenná rodina mí žít v 50–100 metrech a nedokážou se ani podívat za hranice tohoto přesvědčení. Většina z nás dělá dekoratérskou práci: máme čtyři pokoje a dvě koupelny a hezky je poskládáme. To mi přijde málo, měli bychom o architektuře a bydlení víc přemýšlet.
Myslím si, že malé prostory mohou vypadat tak, aby byly příjemné; od toho jsou architektonické kvality. Útulna má 12 m², ale má převýšený otevřený prostor, takže nepůsobí stísněně. Najít přiměřenost je důležité – a měli bychom ji ukazovat. Když ne my, nikdo jiný to dělat nebude. Ta iniciativa musí přijít od architektů.
Další rozhovory:
Nikdo z českých expatů úplně neodešel
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Kyvadlo nihilismu se začíná vracet
Částečnou energetickou soběstačnost si nyní přeje téměř každý
Investice do tvorby mladých umělců může mile překvapit
Fotogrammetrie mi umožnila vytvořit nový jazyk propojující architekturu a přírodu
