Architekt Petr Janda z ateliéru brainwork je autorem přestavby dvoupodlažního penthousu, který charakterizují průhledy velkorysými prosklenými okny a jeho plynoucí dispozice podporující panoramatické výhledy do dálky. Technologické řešení projektu dosahuje aktuálně nejprogresivnějšího dosažitelného standardu, včetně systému řízení vnitřního klimatu zajišťujícího maximální komfort.
Zásadní přestavba
Developer předal klientovi realizaci na místě původní nástavby nárožní věže vodojemu ve stavu shell and core. V rukou architekta došlo k odstranění obvodového pláště a jeho nahrazení atypickým velkoformátovým zasklením. Strukturální čtyřskla stíní velkoplošné screenové rolety v bílé barvě, které jsou součástí systému maximálně prosvětlené fasády. I po zatažení zůstávají z vnitřní strany průhledné, čímž podporují neustálý kontakt s městem.
Hlavní myšlenou realizace je volné a nepřerušované plynutí interiéru, který opticky nekonečně pokračuje do města. Významným zásahem bylo právě uvolnění dispozice odstraněním všech rozvodů a příček. Až na jeden sloup však návrh respektuje stávající nosné konstrukce.
Dramaturgie prostoru
Penthouse je umístěn nad všemi domy v okolí. Návrh tak využívá jeho superpozice poskytující výhledy na pražská panoramata. Dispozičně byt sestává ze soukromé a společenské části, které rozdělují příčky vlnící se kolem přístupového schodiště a výtahu. Záliv vstupní chodby lemuje ocelová stěna s vestavnými šatními skříněmi a botníky. V líci stěny se ukrývají dále dveře do privátních částí bytu.
Plovoucí ostrůvek kuchyně s pevnými zády plynule navazuje na tvarování vstupní příčky a dále přechází do obytné zóny ve spodní části, kde má své místo jídelní stůl a sedací nábytek. Za kuchyní je spíž a v protilehlém cípu kuchyňského zálivu je sociální zázemí pro hosty s toaletou a sprchou. Zbytek dispozice náleží technickým místnostem.
Prostor se postupně otevírá do otevřeného obývacího pokoje, který propojuje dvě podlaží. Dvoupodlažnímu prostoru dominuje zavěšené ocelové schodiště, které architekt skulpturálně vsadil do eliptického výřezu ve stropě. Madla schodiště formují stoupající a klesající křivku tak, aby nenarušovala výhled a v místě, kde se dotýkají podlahy, jsou opatřena pobytovou sítí. V meziprostoru, jež vznikl plastickým tvarováním podhledu, je zapuštěna knihovna.
Jednotlivé obytné místnosti, a to jak ložnice rodičů s šatnou a koupelnou, tak dva samostatné dětské pokoje v bloku s koupelnou, mají své unikátní výhledy a vlastní terasy. Každý pokoj směřuje jiným směrem a zvenku je definuje odlišná fasáda.
Ocel, dřevo a zeleň
Dřevěná prkna teras i zahrady navazují na interiérový rastr podlahy uvnitř bytu, kde se světlé plochy střídají s tmavými ocelovými příčkami. Stěrkované stropy mají jemnou texturu stejně tak jako zapuštěné části světel a vzduchotechniky. Osvětlení bytu opatřuje rozptýlené odražené světlo a skryté linie křivek lemující vestavbu.
Zatímco ke spodní úrovni bytu náleží terasy z dřevěných palubek v pozici zábradlí zakončených truhlíky, z horního podlaží se vstupuje na střešní zahradu. Její stínění obstarává výsuvná markýza integrovaná do líce fasády. Zahradu tvoří nejen intenzivní zeleň, ale také travní plochy a záhony okrasné a hospodářské vegetace. Její okraj vymezuje subtilní ocelové zábradlí s lankovým výpletem prorostlým zelení.
Petr Janda, Brainwork
Absolvent Fakulty architektury ČVUT a Školy monumentální tvorby AVU v roce 2008 založil ateliér brainwork. Mezi lety 2011 a 2014 působil jako člen představenstva České komory architektů a předsedal pracovní skupině Propagace architektury. V rámci své vlastní tvorby se Petr Janda věnuje nejen individuální výstavbě, ale také rozsáhlým veřejným projektům a projektům umělecké povahy.
Se svým ateliérem stojí architekt u vzniku projektů jako jejich iniciátor. Příkladem je jeho práce na pražských náplavkách: „Na přelomu roku 2008–2009 jsme začali s Ivo Slavíkem přemýšlet o kulturní revitalizaci náplavky a architektonické práci s celým prostorem. V roce 2010 jsme začali uvažovat o tom, že by náplavka mohla mít také plovoucí složky. O rok později se nám podařilo zrealizovat objekt (A)Void Floating Gallery, který vznikl se záměrem doplnit náplavku o výtvarnou práci s velkým měřítkem a živým kulturním obsahem,“ vrací se k začátkům Janda, který se v roce 2017 stal architektem náplavek.
„Korpus lodě je fragmentem bývalého parníku Vyšehrad a sesterskou lodí této technické památky. Naší myšlenkou bylo loď každý rok přestavět na velký výtvarný objekt, zároveň na něm pořádat kulturní program a doplnit ho možností občerstvení. Z celého záměru se postupně realizuje hlavně kulturně programová vrstva a postupnými úpravami se z lodi stal dnes již kultovní prostor. Myšlenka výtvarných intervencí je stále živá a na svou realizaci dále čeká,“ znovuotevírá Petr Janda téma plovoucího pavilonu.
„V současnosti stále platí, že ve stavební produkci je velmi nízké procento děl vytvořených architekty. Pro pochopení architektury je důležité znát zázemí jejího vzniku a princip uvažování architektů. V rámci Komory jsem se věnoval tomu, že bychom se měli snažit veřejnosti interpretovat architekturu a její důležitost pro prostředí, v němž žijeme, což se v té době moc nedělo,“ popisuje architekt svou tehdejší roli předsedy pracovní skupiny.
Mluví se nyní o architektuře více?
Ano, určitě. Téma se geometrickou řadou postupně dostává do povědomí veřejnosti v různých vrstvách. Strategie, jakou lidé čtou architektonickou hodnotu, se proměňuje. Lidé začínají více chápat, že architektura dokáže ovlivnit kvalitu prostředí, ve kterém se pak pohybují. Přes design jednotlivých prvků se dostali do imerzního vnímání celého prostoru. Ze soukromých obydlí se dostáváme více do veřejného prostoru.
Jak funguje spolupráce v rámci ateliéru brainwork?
Máme proměnný počet lidí, kteří u nás pracují, a fungujeme metodou prolnutí s těmi, kteří nejsou přímo v kanceláři. Náš interní tým je relativně malý, což mi jako team leaderovi umožňuje soustředit se intenzivně na každý projekt a autorsky jej vést. Zadavatelé pak mají jistotu, že budou mluvit přímo s architektem, který projekt autorsky vymýšlí. Paradoxně to však nechápou například veřejní zadavatelé. Doufám, že se to změní. Jsme příkladem toho, že tímto způsobem práce jde dosáhnout výsledku, kdy dokážeme konkurovat i v měřítku mnohem větším renomovaným ateliérům z celého světa.
Architektura je o síle myšlenky, o schopnosti s ní pracovat a převést ji do skutečnosti. Není to o tom, jak silné má člověk zázemí interního týmu. Například v baroku bohaté rodiny často zadávaly zakázky velmi mladým architektům, kteří byli známí svou energií, ale neměli žádnou realizaci. Investoři soupeřili, kdo si najme odvážnějšího architekta. Totéž se dělo u nás v meziválečném období první republiky.
Bylo by dobré, kdybychom si skrze dnes obdivované realizace těchto mladých architektů uvědomili, jak cenné je pro společnost vkládat do nich svou důvěru bez ohledu na nesmyslné požadavky realizovaných referencí. Současná situace, kdy nedostanete šanci, pokud již nemáte realizovanou stavbu stejného typu připomíná paradox hádanky „Co bylo dřív: vejce nebo slepice?“ a zapleveluje naše města podprůměrnými a generickými stavbami rutinérských architektů s konexemi na zadavatele.
Jak je pro architekta důležitý jeho věk?
Traduje se, že architekti dosahují prvního vrcholu nebo úspěchu kolem padesátky. Profese architekta je složitá. Než se realizace uskuteční, než dojde ke konjunkci mezi zadavatelem a jeho finančními možnostmi, trvá to. Možnost dospět jako architekt není dána jen schopností architekta, ale neméně také okolnostmi, kdy má architekt šanci se projevit.
Otázkou je, kdy je ideální věk pro kvalitní realizaci. V exaktnějších oborech lidské činnosti je vrchol fyzických a psychických sil v pětadvaceti. U architektů se do toho významně vmíchává další substance, a tou je zkušenost. Ta ovšem funguje na principu „dobrý sluha, ale špatný pán“. Přidává práci kvalitu, jen pokud ji architekt nezneužije k přechodu na model navrhování recyklující rychle to, co je nejsnazší vyprodukovat a zobchodovat.
Další faktor, který mnoho lidí opomíná, je trpělivost a odolnost. Příští semestr budu hostujícím pedagogem na Technické univerzitě v Liberci. Jedno z nejpodstatnějších sdělení, jež chci studentům předat, je, že trpělivost je (spolu s vlastní aktivitou) naprosto zásadní faktor, který se v sobě musí naučit rozvíjet. Pokud ji nebudou mít, v tomto komplexně složitém prostředí neuspějí. U každé zakázky je potřeba vyhrát stovky, ne-li tisíce bojů, proto je důležité především odhodlání vydržet a aktivně usilovat o naplnění vytyčeného cíle.
Co dále Praze chybí a co byste zde chtěl realizovat?
Oživujeme nyní jeden starší projekt – revitalizaci Kateřinské zahrady, která předcházela iniciativě na náplavce, včetně programového přesahu do veřejného prostoru uměleckými intervencemi. Jedná se o uzavřenou zahradu, která slouží psychiatrickému oddělení Všeobecné fakultní nemocnice na Praze 2. My navazujeme na aktivitu, kterou jsme nastartovali v letech 2003-2008 iniciační studií a uspořádáním výstavy Nic na Odiv…? Chceme kultivovat tento prostor, který je ztracený uvnitř struktury města, a propojit jej s prostorem veřejným a uliční sítí dané městské části.
Dále už delší dobu pracujeme na projektu veřejných lázní nahrazujících veřejnosti trochu skrytý brownfield v Riegrových sadech, kde stejně jako u náplavky pracujeme s principem vnímání prostoru, ve kterém bezprostředně žijeme. Aplikujeme zde architektonické přemýšlení o realizaci chybějící náplně v prostoru a lokalitě, kterou důvěrně známe. Pracujeme v několika vrstvách, kdy zároveň téma komunikujeme dále jako námět (což se aktuálně začíná zviditelňovat v politických programech několika stran a hnutí) a zároveň na projektu přímo pracujeme i návrhově, abychom jej dokázali popsat, definovat a zveřejnit v architektonické podobě čitelné pro veřejnost. Bez tohoto postupu se dle naší zkušenosti v reálně dohledné době projekty obvykle neuskuteční. Vycházíme přitom ze zkušenosti s iniciací a aktivací tématu zespodu, díky kterému se nám podařilo revitalizovat pražské náplavky. Tento způsob práce považuji za zásadní a je mi líto, že se u nás více neuplatňuje.
Bohužel zpětným pohledem na naši realitu musím říci, že jedním z důvodů tohoto deficitu je, že se nadhodnocuje role soutěží, kdy se jakákoli jiná možnost vzniku architektonického díla považuje za méněcennou. Metoda soutěžení nicméně není samospásná a není ani zárukou kvality. Přestože se považuji za jednoho z velmi aktivních propagátorů soutěžení a i díky naší aktivitě v Komoře se počet soutěží v posledních letech zněkolikanásobil a stále stoupá, musím (sebe)kriticky říct, že zároveň díky kvantitativnímu přístupu kvalita výsledných realizací odpovídajícím způsobem nestoupá. Důvodů je více.
Například?
Vedle dnes velmi nadužívanému typu zúžené soutěže, v níž mohou měřit síly jen neanonymně vybraní architekti, vybíraní na základě diskutabilní váhy renomé a referencí (s nebezpečím personálních vazeb), je velmi obtížné dosáhnout nadprůměrného výsledku ve chvíli, kdy je nedostatek osobností v porotách nahrazován nesmyslným počtem porotců. Často projekt posuzuje více než deset porotců i s náhradníky, kteří se jednání účastní. Návrhy tak komentuje více než dvacet (s přizvanými specialisty až třicet) osob.
Výsledkem takovýchto soutěží jsou projekty, které nejsou nejlepší, ale nejméně vadí, protože se musí dohodnout velké množství lidí, kteří mají z logických důvodů jen zlomkově ponětí o komplexitě toho, co posuzují a zároveň do hodnocení mylně uplatňují své parciální role a zájmy před dostatkem vhledu a vkusu. Redukce na líbí / nelíbí a zpochybnění vizí kompromisním rozmělněním se pak propisuje i do veřejné frustrace prostupující současnou společností. Vítězí defétizmus a popírání hodnot skryté za obhajobou „každý máme svůj názor“ doprovázenou klamným odkazem na funkci a náklady.
Vyhrál jste soutěž na realizaci rezervace plameňáků v Abú Dhabí. V jaké je nyní projekt fázi?
V současné době jednáme o dopracování dokumentace a realizaci po hibernaci způsobené covidovou pauzou. Projekty, na nichž v zahraničí pracujeme, jsou svým řešením většinou unikátní, nejsou zcela běžné a o to složitější je pak proces diplomacie během jejich vzniku. To se týká i podmořské observatoře v Norsku kde se nyní diskutuje jak pokračovat ve složité přírodní lokalitě, do které se snažíme vstupovat maximálně citlivým způsobem. I zde zatím vyjednáváme, stejně tak jako u výstavby mořského akvária v Saudské Arábii, kde spolupracujeme s dodavateli zasklení použitého na pražské náplavce.
Zároveň vnímáme, že i v mezifázi před realizací dokáže samotný návrh dále ovlivňovat společnost, a to i v mezinárodním měřítku. Není pro nás tedy už tak smutné, když se některé věci nakonec neuskuteční fyzicky. Mnoho projektů má v době prvotního návrhu jen velmi malou šanci vzniku, a nakonec se přesto uskuteční, jako například náplavka.
Na čem dále pracujete?
Ve Zlíně pracujeme na rekonstrukci baťovského půldomku s invertovaným konceptem. Dům patří mezi omítané pozdní verze. Dále máme rozestavěný dům Mimic house v Nové Vsi u Jablonce a pracujeme na vile v pražském Braníku.
Jsme před vypsáním výběrového řízení na realizační firmu expozice Lidé v Národním muzeu. Jedná se o dlouholetou práci, která sahá až do roku 2015. K realizaci této poslední velké expozice v muzeu dojde v následujících dvou letech.
Stále pracujeme na dalších etapách náplavky. Dokončili jsme dvě kobky na Rašínově nábřeží a čtyři kobky jsou hotové na Dvořákově nábřeží. Ty budou sloužit jako veřejné toalety a zázemí kavárny a budou zprovozněny po dokončení právě realizovaného zasíťování pod povrchem obou náplavek. Bude navazovat doplnění mobiliáře, který máme pro náplavku připravený v prototypech, a nahrazení dočasných zákrytů WC kabin plnou verzí napojenou na sítě. A samozřejmě chystáme také projekt Plovoucích lázní.
Další rozhovory:
Nepleťme si odvahu s agresivitou
V Londýně bychom marně hledali centrální náměstí českých kvalit
Design by měl začít otázkou, ne tvrzením
Architektura větší než tělo, menší než rodinný dům
Brno se bude za deset let rozvíjet ve velkém tempu
Moje role v BIG zapadá do celkové mozaiky
