Martin Rajniš je pověstný svými experimentálními stavbami a povahou rebela. Své životní příběhy shrnul architekt v knize 25 000 dnů vzpomínek, kterou vydal v roce 2016 a která v červnu v tohoto roku vyšla také v anglickém překladu. Společně s ní letos pokřtil novou monografii Huť architektury Martin Rajniš s fotografiemi a kresbami, jež shrnují poslední dvě dekády architektovy tvorby a zároveň zobrazují budoucnost architektury jako takové.
Rajniš studoval na Fakultě architektury ČVUT, dále na Akademii výtvarných umění a deset let strávil v SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci). Právě jeden ze zakladatelů sdružení, Karel Hubáček, měl na architekta velký vliv. „Hubáček je můj velký guru. Není to ani tak o architektuře, jako o postoji k životu. V Česku je odvaha vzácné zboží, ale Hubáček byl odvážný muž, který svou odvahou vytvářel štít a koridor pro slabší,“ říká Martin Rajniš.
Jako jeden ze zakladatelů České komory architektů založil dále ateliér D. A. Studio nebo e-MRAK, vedl ateliér architektury na VŠUP a v roce 2012 založil HAMR (Huť architektury Martina Rajniše) v rámci nějž navrhuje doposud.
„Máme nyní projekty, které jsou na pomezí umění, například sochařiny. V Hostivaři jsme postavili včelín, což je v podstatě socha věže na kopečku,“ přibližuje aktuální práci ateliéru Tomáš Kosnar, který společně s Martinem Rajnišem a Davidem Kubíkem stojí ve vedení HAMRu.
Martin Rajniš je autorem návrhu obchodního domu Máj a podílel se také na přestavbě Nového Smíchova. Z větších urbanistických celků však přešel do menšího měřítka, například k rozhlednám. „V jednom okamžiku jsem to uťal. Chci dělat něco, co je blíž lidem a blíž normálnímu myšlení. Jezdím se inspirovat do japonského Kjóta, kde se na terasách chrámu Kijomizu-dera vydržím rozhlížet i deset hodin a napadají mě zde různé myšlenky,“ popisuje své inspirační zdroje architekt.
K jaké vlastní stavbě se rád vracíte?
Martin Rajniš: Například k majáku a muzeu Járy Cimrmana jezdím moc rád, protože tam dobře vaří. Mám rád Sněžku, kde jsme navrhli novou Českou poštovnu. Mám rád Ester i jiné věže nebo transbordér na Andělské hoře. Kdo by nechtěl jezdit do Andělské hory.
V roce 1996 jste vyrazil na cestu kolem světa. Poznávat architekturu, nebo sám sebe?
Martin Rajniš: Jsem posedlý svobodou, potřebuji pocit svobody, a proto jsem cestoval, jak to šlo. Snažil jsem se vyjet za železnou oponu, dvakrát mě chytli a jednou jsem přešel z Jugoslávie do Itálie. Od té doby jsem strávil na cestách šestnáct let, z toho čtyři roky na moři. Po zhruba skoro dvaceti letech studia jsem totiž potřeboval dalších pětadvacet let na to, abych z hlavy dokázal vyhnat různé nesmysly, které jsem si do ní během studií vnesl.
Po dvou válkách se základy evropské kultury, a zvláště pak architektury, z velké části zhroutily. Lidé se začali chovat, jak byli za války zvyklí. Architekti se neptali, jaké domy lidé chtějí či co je krásná architektura a mysleli si, že je normální lidem poručit, co to ta pravá architektura je. Lidé si na to zvykli a přestali mít architekturu rádi.
Obdivoval jsem období první republiky a funkcionalismus jsem bral jako samozřejmost. Dnes je pro mě funkcionalismus nadávka. Naštěstí se krása a svoboda stále na školách projevují a pokud v této rozjíždějící se třetí světové válce budou držet v rukách kormidlo ženy, války už nebudou a my budeme moci pro tuto budoucnost navrhovat domy.
Popište nám své zázemí Hutě architektury, kde jste nakonec zakotvil.
Martin Rajniš: Huť je nejlepší. Je to místo, kde je možné nejen projektovat, ale zároveň poskytujeme možnost mladším se přidat a naučit se to také. Architektura je něco jako naše rodná řeč. Po šedesáti letech práce jsem v Huti spokojený. Mí dva společníci (Tomáš Kosnar a David Kubík) jsou o generaci mladší, ale jsou to ti nejbezvadnější, nejnadanější a nejchytřejší lidé své generace. Dále jsou naší součástí čtyři „děti“, které se u nás učí.
Skládáme takovou lidskou pyramidu, která si dokáže udržet lidské vztahy, nepodlehnout technokratickým pracovním manýrům a zároveň je dostatečně mocná na to, aby vzájemné výměny názorů a podpora byly dostatečně silné. Například velké kanceláře jako například D. A. Studio měla téměř třicet členů, kde se lidé také museli rozdělit do malých týmů o pěti až sedmi lidech.
Věnujete se převážně dřevostavbám. Jste otevřen i novým materiálům a inovativním postupům?
Martin Rajniš: Architekturu jako součást našeho světa je lepší dělat ze dřeva než z betonu. Lidé si myslí, že architektura funguje, ale není to pravda. Například u lampy mohu říci, že svítí nebo nesvítí a mohu jednoznačně popsat, jak funguje. Architektura zdaleka není jedna představa, že funkce diktuje tvar věcí. Architektura je přiblížení se k tomu, jak chceme vidět svět. Architektura se totiž nedělá tak, že sednu k počítači, ale vzniká v ruce. Nápadem musí projít krása a božská jiskra, které jsou dominantní.
Například rozhledna Doubravka, která získala Grand Prix za architekturu, je postavena z klacků, o kterých si všichni mysleli, že jsou dobré tak akorát jako dřevo na táborák. Byl jsem u rozhledny i v zimě, kdy byly stromy kolem bez listí tmavě šedivé stejně jako samotná věž. Lidé tam chodí rádi, protože zde mohou také splynout s přírodou, povzbuzuje to nejen lásku k přírodě, ale i k sobě navzájem.
Myslíte, že je Česko zemí rozhleden? Proč tomu tak je?
Martin Rajniš: Postavili jsme celkem dvanáct rozhleden, jednu z nich, věž Ester, dokonce v Jeruzalémě. Po celém Izraeli rozhledny nejsou a my ji tam postavili. Byla to pro ně rarita. Do Česka přinesli rozhledny Němci, kteří ve svých turistických spolcích museli vždy mít cíl. Rozhledny se staly místem, kam mohli dojít a rozhlédnout se. To se dostalo také do Česka.
Dělat rozhledny je krásná práce. Postavíte stavbu a když tomu trochu rozumíte, vidíte u ní celý systém sil, který leze až na špičku. Pro mě jsou rozhledny o vnitřním pocitu, který máte z takto jasně čitelné věci, jež má vnitřní život. To bych chtěl dělat i dále. Doufám, že do smrti navrhnu ještě dalších dvanáct rozhleden.
Najdeme vedle rozhledny Ester nějakou další realizaci Hutě architektury v zahraničí?
Martin Rajniš: Co se týče zahraničních realizovaných staveb, máme realizace v Kanadě nebo v Japonsku. V současné době stavíme kamenný dům na ostrově Brač a připravujeme projekt transbordéru ve Francii. Pokud ale architekt nemá vystudovaný Harvard, Caltech nebo jinou prestižní univerzitu, má to v západním světě o dost těžší.
Jste známý odvážnou architekturou a důrazem na harmonii s přírodou. Odvážná stavba může evokovat i něco nepřirozeného.
Martin Rajniš: Žijeme v období, kdy má každé slovo několik výkladů a několik úhlů pohledu. Odvážná architektura je spíše o tom, že má člověk odvahu pro architekturu získat co možná nejširší možné meze v přístupu. Architektura ale není agresivní, nepleťme si odvahu s agresivitou.
Člověk si tvoří svůj svět pomocí architektury, která mu má být zázemím, oporou a zhmotnělou krásou. Architektura nám vytváří náš svět, který má být krásný a harmonický. Takovou architekturu jsme se v posledních letech snažili dělat, což jsme popsali také v naší knize, kde jsme chtěli tu krásu ukázat na velkých barevných fotkách.
Lze objektivně hodnotit krásu?
Martin Rajniš: Co se týče architektury, je to ještě snazší než s čímkoli jiným. Pokud není člověk zničený špatnou výchovou a špatnými vzory, tak krásu pozná, o tom nepochybuji. V knize nenajdete ošklivou stavbu.
V současné době je naprostá většina domů ošklivých. Moderní architektura totiž vzniká tak, že lidé splácají různé věci dohromady. Jen deset procent ze současné architektury jsou hezké domy, které se brodí z bahna celkové architektonické produkce v Evropě. Bude to trvat nejspíše až dvě stě let, než budeme žít v nádherné architektuře. Důležité je obrátit se k tomu, co nás nikdy nezradí: k přírodě, která se přirozeně vyvíjí a tvoří neuvěřitelně nádherné věci.
Jaké kapitoly knihy nevynechat?
Tomáš Kosnar: Součástí knihy jsou například nerealizované projekty, které si uchovávají myšlenku, vyobrazují nějaké téma do budoucna. Jedním z nich je například vinařství v Dunajovicích, za které jsme získali v architektonické soutěži druhé místo. Provoz výroby jsme schovali pod zem a nadzemní budova vinařství se vlní jako had, který kopíruje terén vinic.
Další projekt, který zatím máme v šuplíku, je návrh plovoucího obytného domu, dále plovoucí vesničky, kde se u břehu nachází mateřské molo, odkud se po lávkách nebo na lodičkách převážíte do chatek. Projektujeme nyní také hausbót s výhledem do údolí. Rybníkářství v Čechách má velkou tradici a hustá rybníková krajina zůstala už jen v jižních Čechách.
Také zelená obytná krajina je důležité téma: jak udělat vesničku nebo vesnici tak, aby byla dobrá, aby byla příjemná a intenzivně propojená ze zelení. V dnešní době se staví domy, které nemají poloexteriér, kde by se dalo být pod střechou ve stínu, protože si lidé neuvědomují, že obytný prostor není samotný barák, ale celá zahrada definovaná plotem.
Čemu se dále v Huti architektury věnujete?
Tomáš Kosnar: V poslední době tvoříme nový archetyp české chalupy. Spousta území je pod nějakým stupněm ochrany. Bavíme se s památkáři nebo s ochránci přírody, kteří dělají metodiky na posuzování krajinného rázu. Lidé mají tendence stavět falešné roubenky, které se snaží do přírody začlenit, ale nejde jim to. Stavíme nyní sérii nových chalup – moderních domů, které zapadají do horského prostředí, což oceňují i památkáři.
Za projekt v Raškovicích jsme dostali stanovisko s pochvalou, že se jedná o ukázkový příklad. Dostali jsme se do pozice, kdy i v těch nejchráněnějších částech republiky otvíráme dveře pro další výstavbu. Jedná se o práci s proporcemi a umístěním projektů. Ačkoli se jedná o domy s dřevěným skeletem, když se na ně člověk podívá do detailu, jsou to vysoce technologicky řešené domy. Je to taková moderní variace na historickou chalupu.
Co máte v plánu do budoucna?
Tomáš Kosnar: Těžko říct, co budeme dělat, asi to nebude soutěž na filharmonii, co se týče měřítka projektu. Některé naše projekty nemají klienta, někdy nás něco napadne a začneme se tomu věnovat. Vymysleli jsme například přestavbu Strahovského stadionu. Jedním z důvodů bylo to, že rozpracováváme téma klimatronů – konstrukcí, které pod sebou vytváří stabilnější klima a je možné v nich stavět jednodušší domy.
Martin Rajniš: Na architektuře je úžasné, že pokaždé děláte něco jiného. Chvíli věže, poté mosty nebo transbordéry, chvíli rodinné domy a pak najednou zničehonic celou vesnici. Pořád přichází nové věci a nikdy se nenudíte.
Další rozhovory:
V Londýně bychom marně hledali centrální náměstí českých kvalit
Design by měl začít otázkou, ne tvrzením
Architektura větší než tělo, menší než rodinný dům
Brno se bude za deset let rozvíjet ve velkém tempu
Moje role v BIG zapadá do celkové mozaiky
