Spolek Kruh vznikl jako iniciativa studentů architektury, kteří postrádali zdroje inspirace o soudobé zahraniční architektuře. Kromě přednášek začal spolek před dvaceti lety pořádat i projekce snímků, které se do české distribuce běžně nedostanou. Festival Film a architektura letos představí čtyřiatřicet mezinárodních filmů, a to jak krátkých, tak celovečerních, navíc ve třiadvaceti městech od Německa po Slovensko. Filmy budou uvedeny v pěti tematických sekcích: Body zlomů, Pocta Aleně Šrámkové, Neviditelní architekti, Design & Build a Inspirace Jana Hřebejka.
„Na filmu je skvělé to, že je velmi srozumitelný, má řadu přesahů a podob. Díky němu diváci vidí – bez ohledu na to, jestli jsou z oboru, nebo ne –, jak důležitou roli pro každého z nás hraje podoba a forma prostoru, ve kterém žijeme,“ říká Karolína Vacková, dramaturgyně festivalu.
Jaké snímky si nenechat ujít?
Z letošního výběru filmů nejvíce vystupují životní příběhy osobností napříč architekturou, designem i uměním. Jsou to nadšenci i géniové, které poznáváme z o něco jiných rovin a pro řadu z nás i vůbec poprvé. Nazvali jsme proto jednu ze sekcí Neviditelní architekti. Ať už je to kreativní statik Peter Rice ve snímku Inženýrova fantazie, tehdy mladý architekt Carlos Ott, nečekaný výherce soutěže na stavbu nové prestižní pařížské opery Bastila ve stejnojmenném snímku, nebo třeba dva filmy o laureátech Pritzkerovy ceny – Kevinu Rochovi a Francisu Kérovi.
Na jedné sekci jste spolupracovali s režisérem Janem Hřebejkem. Proč právě s ním?
Spolupráce s Janem Hřebejkem vyplynula přirozeně v momentě, kdy byl před několika měsíci hostem přednášky o architektuře spolku Kruh – našeho organizátora, kde spolu s architektem Petrem Hájkem mluvili na téma prolínání architektury a filmu. Velmi příjemně nás překvapily jeho znalosti o architektuře a přirozeně nás napadlo, že by mohl pro festival vybrat snímky, které ho oslovily. Diváci tak uvidí v pátek 30. září v pražském kině 35 francouzský dokument Jean Prouve’s House a taneční snímek Pina renomovaného režiséra Wima Wenderse zasazený v unikátních lokacích.
Každým rokem pořádá festival Film a architektura otevřenou výzvu pro filmové tvůrce. Jaké snímky jste letos vybrali?
Letošní otevřenou výzvu jsme se snažili dostat více mezi tvůrce ze zahraničí, přesto nás zaskočilo, jaký byl zájem o projekci na našem festivalu. Přihlásilo se na šedesát snímků z celého světa, a to včetně Kanady, Indie nebo Thajska. Necelou desítku z nich jsme nakonec zařadili do programu. Jsou to převážně krátké snímky, jedním z celovečerních je španělský film Valldaura: A Quarantine Cabin, který dokumentoval skupinu studentů během pandemie covidu izolovaných ve venkovské rezidenci poblíž Barcelony.
Na jaká místa festival návštěvníky vezme kromě klasických kinosálů?
Snažíme se publiku nabídnout nejen filmový, ale také prostorový zážitek. Samozřejmě nás často limitují technické možnosti daných lokací, jsou to proto spíše výjimečné akce, zato mají neopakovatelnou atmosféru, kterou v kině jen tak nezažijete. V Praze pořádáme letos jednu projekci v Kafkárně – bývalém sochařském ateliéru sochaře Bohumila Kafky, který dnes slouží jako centrum pro umění a ekologii UMPRUM. Mimochodem se tu natáčelo Pupendo právě od režiséra Jana Hřebejka. Tím, že se festival koná i v dalších městech po celé republice a na Slovensku, otevírají se divákům možnosti prozkoumat další netradiční místa mimo ta, která běžně navštěvují.
Uvidí diváci na všech místech stejné filmy, nebo jsou některé určeny jen pro dané město a prostor?
Promítání v rámci našeho festivalu je samo o sobě exkluzivní, jelikož se velká část z těchto filmů nedostane do české distribuce. Centrum festivalu je hlavní město Praha, nejvíce snímků je proto promítáno tady. V jednotlivých městech si místní organizátoři filmy z dramaturgie daného ročníku vybírají sami, díky tomu mohou téma uzpůsobit lokálnímu publiku. Ve vile Tugendhat bude například speciálně promítán snímek o německé designérce Lilly Reich, která spolupracovala s architektem vily Ludwigem Miesem van der Rohe.
Chystáte také doprovodný program?
Hlavní náplní doprovodného programu jsou diskuze s tvůrci, kteří k nám do Prahy zavítají nebo se s námi spojí online. V sobotu 1. října dorazí Nathan Eddy – režisér snímku Battleship Berlin o bývalé výzkumné laboratoři, fascinující brutalistní stavbě, která řadu let bojuje o přežití. O den později uvede filmař Lukasz Konopa dokument High Maintenance o významném izraelském sochaři Dani Karavanovi. Jeho díla na pomezí architektury a sochařství jsou fascinující hrou s prostorem. Zakončovací projekci festivalu, která představí bizarní snímek The Bubble o největší komunitě seniorů v USA, doplní o svůj komentář filmoví kritici Aleš Stuchlý a Vít Schmarc z pořadu Radia Wave Čelisti.
Kdy vás osobně architektura ve filmu zaujala nebo hrála tak podstatnou roli, že vás donutila o ní přemýšlet?
Bylo by jednoduché vyjmenovat kultovní snímky jako 2001: Vesmírná odysea, Metropolis nebo třeba Playtime, kde je architektura jedním z hlavních protagonistů. Popravdě ty mě ovlivnily až v momentě, kdy mě téma filmu a architektury začalo více zajímat. Architektura pro mě hrála v kinematografii vždy zásadní roli nepostradatelného dějiště, které dotváří atmosféru příběhu a přímo i nepřímo ovlivňuje samotný děj. Od živých newyorských ulic přes klidná venkovská sídla až po ruiny válečných snímků. Všechny tyto filmové archetypy spolu s vnímáním prostoru, který denně míjím, mi pomohly si uvědomit, jak se architektura do mého života propisuje.
Jaké jsou vaše tipy na zásadní dokumenty o architektuře?
Učebnicový materiál je rozhodně tvorba režisérského dua Beka & Lemoine, kteří našli osobitý filmový jazyk humorně vystihující soužití architektury s jejími obyvateli. Vyplývá tak na povrch i řada nepochopení mezi architektem a uživatelem nebo proměny potřeb v průběhu času. Co mě dodnes nutí přemýšlet nad dopadem mé idylické představy o bydlení ve městě je další lehce satirický dokument I’m Gentrification. Confessions of a Scoundrel, ve kterém jeho autor prožívá v průběhu let několik etap bydlení, kdy je vícekrát obětí i viníkem gentrifikace – procesu skokového zvyšování cen nemovitostí v dříve zanedbaných čtvrtích. Posledním tipem je za mě Koyaanasquatsi – filmová esej režiséra Godfreyho Reggia zachycující civilizační vývoj člověka. Neuvěřitelné záběry od přírody po moderní města a technologie dokresluje epická hudba od skladatele Philipa Glasse.
Čtěte také:
Další rozhovory:
Radnice musí myslet mimo zavedená schémata
Současné architektuře často chybí myšlenkový základ
V Londýně bychom marně hledali centrální náměstí českých kvalit
Nepleťme si odvahu s agresivitou
