Adam Štěch svůj zájem o architekturu a design promítá do různorodých aktivit jako kurátor výstav, pedagog na Fakultě umění a designu UJEP či Scholastice nebo editorskou činností. Absolvent Dějin umění na Karlově univerzitě v Praze je také spoluzakladatelem designérského kolektivu OKOLO. Společně s Matějem Činčerou a Janem Klossem rozvíjí kreativní koncepty, představují edukační projekty nebo propagují cyklistiku.
Působí jako redaktor časopisu Dolce Vita, pro nějž nyní chystá výroční číslo ke dvacetiletému výročí. V rámci výstavy pro BIO Ljubljana 2022 se zabývá vlivy vernakulární (lidové) architektury na modernismus dvacátého století. Na milánském Triennale pak v rámci české expozice zkoumá fenomén tzv. Dreamscapes, fiktivních digitálních interiérů. O současných projektech i svém estetickém uvažování mluvil Adam Štěch v rozhovoru.
Vaše nejnovější objevy na poli designu?
Hodně mě teď zajímá design 40. let. Vždy mě fascinuje hledat to, co je přehlížené a zapomenuté. Myslím si, že právě 40. léta jsou v tomto ohledu hodně zajímavá. Také čím dále tím více studuji design 80. let. Kromě slavné skupiny Memphis toto období nabízí mnoho fascinujících designérů. Také jsem se zasekl na francouzském dekoratérovi, který si říkal Slávik. Jeho naprosto neznámá tvorba byla aktuálně shrnuta ve skvělé monografické knize, kterou jsem dostal od mé lepší polovičky k Vánocům.
Měl by design být spíše nepohodlný? Židle jako socha spíše než funkční prvek?
To má mnoho rovin. Já uznávám rozmanité významy a účely designu. Samozřejmě v průmyslově vyráběném produktu by měla být funkce zcela podstatná a v harmonické jednotě se doplňovat s estetikou. Zároveň existuje design, který nemusí být nutně o funkci, ale je hodnotný zase něčím jiným: myšlenkou, kritickým přesahem, řemeslem nebo čistě výtvarnou fascinací autora.
Kdo ovlivňuje vaše estetické cítění?
Mé estetické cítění je ovlivněné především soustavným zájmem o vše, co se designu a architektury týče. Je to konstantní objevování světa kolem sebe, skrze média, smysly a zážitky. Jsou za tím roky soustavného výzkumu a četby, víceméně každý den.
Jakou knihu by měl mít každý designér nebo milovník designu ve své knihovně?
- Monografii italského designéra Achilla Castiglioniho
- 12 dílů přetisku historie časopisu Domus od Taschen
- Design as Art od Bruna Munariho
V OKOLO se věnujete také kreativě. Sledujete trendy a odkud přicházejí nové nápady?
Sleduji vše kolem designu a architektury, každý den. Magazíny, blogy, Instagram atd… Je to přirozené. V rámci OKOLO jsme s kolegy Matějem Činčerou a Janem Klossem velmi dobří přátelé již třináct let. V rámci toho je vzájemná inspirace a diskuze zcela přirozená.
Máte své postupy, jak nejnázorněji vystavovat a prezentovat architekturu?
Vždy se snažíme být věcní, srozumitelní, ale zároveň současní a výrazní. Nemám v oblibě nějaké složité kurátorské koncepty. Spíše vždy chceme prezentovat zajímavé informace, většinou velmi málo známé, nějakým graficky a instalačně zajímavým a netradičním způsobem.
Jak jste se seznámil s příběhem Casa Kohn?
S Winternitzovou vilou jsem začal spolupracovat v roce 2020. Dohodli jsme se s majiteli, že budeme pravidelně dělat výstavy na různá témata. Nyní se již druhým rokem zabýváme problematikou zahraničních architektů u nás a naopak českých architektů v zahraničí. To se týká i Karla Kohna, který emigroval do Ekvádoru. Jeho příběh mě fascinoval, a tak jsem přes svou kamarádku Evu Eisler kontaktoval architektovu dceru Katyu. Ta mě do vily pozvala. A tak jsem se tam v listopadu 2022 vydal.
Co jsou to Dreamscapes? Souvisí s NFT nebo architektonickými vizualizacemi?
Ano, fenomén Dreamscapes se objevil před několika lety a následně zesílil především s pandemií a probíhajícími lockdowny. Jedná se o dokonale zpracované digitální obrazy zachycující utopické krajiny a idealizované interiéry. S příchodem NFT se tyto vize začaly samozřejmě na této platformě také objevovat.
Jak jste se dostal k tématu vernakulární architektury?
Skrze britskou kurátorku Jane Withers. To ona kurátoruje letošní bienále designu BIO v Lublani. Její téma je Super Vernacular. A tím, že jsme spolu již několik projektů vytvořili, oslovila mě i na to, abych zmapoval vernakulární tendence v architektuře 20. století ve Slovinsku a Chorvatsku. Výsledek mých expedic, kdy jsem po těchto zemích cestoval a fotografoval jednotlivé objekty, bude k vidění od 26. května v muzeu MAO v Lublani.
Přistupujete k výuce dějin umění jinak, než když jste tento obor studoval sám?
Mé studium bylo velmi akademické a teoretické. Já jsem mnohem otevřenější a volnější v tom, jak dějiny umění, v mém případě dějiny designu a architektury, vykládám. Rád propojuji důležité informace o historických tendencích a proudech s jednotlivými příběhy a méně známými příklady. Rád také se studenty mluvím jako rovný s rovným, snažím se je motivovat a seznamovat je i se současným děním. Důležité je ukázat jim vášeň pro daný obor.
Svými texty přispíváte k propagaci českých projektů v zahraničí. Jaký je klíč k tomu zaujmout?
To nevím. Anglické texty pro zahraniční média píšu stejně jako české texty. Je důležité mít kontakty. A já jsem se snažil si kontakty na mezinárodní scéně vytvořit hned od počátku. Je to pro mě přirozené, protože chci být v kontaktu s lidmi, které zajímají stejné věci, a mám na mysli témata, která nejsou zcela běžná, jsou naopak velmi specifická. U nás se o takových věcech z historie designu a architektury nemám možnost téměř s nikým bavit. Proto hodně komunikuji se zahraničím, kde jsou experti obdaření větším entuziasmem a nadšením, které chtějí sdílet, ať už při spolupracích na článcích a výstavách, nebo jen tak u piva.
Další články:
Charismatický žižkovský mezonet
Kvalitní architektuře se daří spíše v menších městech nebo na vesnicích
Nové kanceláře Heureky od studia Hezkey
Pokud nápad přežije časový odstup, stane se z něj Květ hlubin
Umělec může být ekologický, ale je odkázán na konceptuální tvorbu
