Umělec může být ekologický, ale je odkázán na konceptuální tvorbu

Rozhovor s Krištofem Kinterou

Foto: David Turecký

Svět umění jej pohltil už v šestnácti letech, kdy mu přišel zajímavější a dobrodružnější než svět sportu. Od té doby šel cílevědomě za svým. Vystudoval Akademii výtvarných umění a dostal se do uměleckých kruhů. Jeho výstava v Galerii Rudolfinum v roce 2017 byla jednou z nejúspěšnějších přehlídek posledních let. Je autorem malby Against Fear of Refugees, která kritizovala postoj České republiky k válce v Sýrii. Mezi díly ve sbírce Umění pro Ukrajinu se ocitlo jeho dílo People Watcher symbolizující vnitřní svědomí, které by mělo každého „hlídat.

Díla Krištofa Kintery jsou bezpochyby nadčasová. Autor kritizuje také konzum a zkoumá energii, především tu elektrickou. „Z mých prací je cítit, že mě fascinuje energie a elektřina jako taková. A její pronikání do našich životů. Ta síť, která je všude kolem nás, jako bychom žili uprostřed nějaké houby. Kam se podíváte, je tam drát a když si odmyslíme zdi, sedíme uprostřed neuvěřitelné sítě kabelů. To mě nikdy nepřestane fascinovat,říká sochař.

„Jsem optimista. Myslím, že jsme schopni řešit neuvěřitelné věci, když dokážeme spolupracovat,“ dodává Kintera, který je také jedním z autorů vystavujících na letošním Art Prague Sculpture v Domě Radost.

Jaká díla jste vybral na Art Prague Sculpture?

Je to dílo Siliconum Urbanum ze série Postnaturalia, v níž jsme vytvářeli syntetickou přírodu, která kopíruje tu původní, ale vzniká ze syntetických materiálů nebo elektronického odpadu. Ten je zároveň výsledkem lidské erudice a dílo nápadně připomíná kořenový systém rostlin.

S kým ze svých kolegů vystavujících na Art Prague Sculpture byste chtěl vést rozhovor?

Se všemi se neznám a někteří z autorů jsou pro mě příjemným překvapením. Nejspíše bych si vybral Martina Malého, protože se s ním znám.

Vnímáte ve vašem oboru něco jako konkurenci?

Takhle jsem to nikdy nevnímal. Nejsme sportovci. Myslím, že v umění neprobíhá soutěž jako v byznysu nebo ve sportu. Pro mě jsou to paralelně se odvíjející příběhy toho, čemu se kdo věnuje. Baví mě to sledovat. A spíše jsem zvědavý, jak to kdo dělá a proč to dělá. Zajímá mne, zdali mám schopnost to číst, protože je to nějaký jazyk, kterým komunikujeme. Na umění je hezké, že se mu nemusí rozumět, ale musí s námi nějakým způsobem reagovat, stejně jako na nás působí například hudba.

Pracujete na podobě břehů u Dvoreckého mostu. Stává se z vás nyní také architekt? Nebo jste svými intervencemi ve veřejném prostoru byl architektem celou tu dobu?

Když jsem intervenoval ve veřejném prostoru dříve, bylo to spíše na osobnější rovině. Někam jsem umístil objekt a čekal jsem, co se stane. Vzal jsem sochu na procházku nebo jsem dal artefakt do výlohy. To jsou věci, které může dělat kdokoli, když se pro to rozhodne.

Teď se situace trošku mění. Je to nová epocha, kdy se stáváme součástí skutečné architektury. Nic ještě není hotové, ale vím, že je to jiná a složitější disciplína. Je to složitá synergie různých vztahů – urbanismu jako takového, zadání stavět most, statiky nebo bezpečnosti. Prosadit cokoli ve veřejném prostoru a poté to realizovat je únavné. Když se to ale podaří, je to radost. Obdivuji architekty a jejich pokoru, protože spousta projektů se často vůbec nepostaví. Pokud chce umělec namalovat obraz nebo vytvořit sochu, nikdo mu v tom nezabrání. To mě samozřejmě baví více.

Kdo je váš oblíbený architekt?

Těch je spousta. Baví mě Zdeněk Fránek nebo Petr Hájek. Potom samozřejmě Radek Šíma a studio A6. Naše spolupráce na Dvoreckém mostu probíhá zatím velmi symbolicky a svobodně. Nechává nás si hrát a spolupráce nás oboustranně neomezuje.

Na jedné straně břehu chcete udělat zahradu ze světel. Máte základy zahradničení?

Ano, nějakou představu mám. Má tam být až sto lamp. Sbíráme svítidla z celého světa. Už přijela svítidla z Helsinek, Říma, Toronta nebo z Paříže. Spolu s hlavním městem Praha ve spolupráci s Českými centry a skrze různé přátelské vazby se pídíme a ptáme po vyřazených městských světlech. Cílem je osadit zahradu květy a bylinami z celého světa“.

Kolik lamp a kolik elektřiny to bude?

Samozřejmě budeme muset řešit, jak intenzivně bude zahrada svítit a kolik bude spotřebovávat energie. Můžu vás ale ujistit, že spotřeba nebude příliš velká, protože to sami nechceme. Světla budou naprogramována na sekvence, většinou nebudou svítit všechna najednou.

Je vůbec možné být ekologický umělec?

Je to možné, ale těžko se to může podařit člověku, který pracuje s hmotou. Když pracujete s hmotou, logicky k tomu potřebujete energii jako takovou. Vytváříte celek, který je principiálně neekologický. Umělec může být ekologický, ale potom je odkázán na konceptuální tvorbu. Jakmile pracuji s materií, používám k tomu energii. Pokud chceme řešit ekologii, musíme ji řešit tam, kde lze změny uskutečnit tak, aby byly hmatatelné. Rozhodně to není ve světě umění, ale v systémech a v přístupu k energii celé společnosti.

Podle čeho jste vybíral rozmanité skladby do Jukeboxu, který nyní hraje v krajině obce Svatý Jan?

Je nereálné uskutečnit výběr, který by byl definitivní. Stejně jako postupuji při jiných projektech, i zde jsem se řídil intuicí. Chtěl jsem, aby to nebyl výběr oblíbených skladeb, ale aby uměl překvapit. V umění je důležité překvapovat. U Jukeboxu jsou tak nástrahy a skladby jsou například pojmenované jinak, než ve skutečnosti. Playlist je složený z různých ruchů, zvuků, mluveného slova, různě mutovaných zvukových záznamů, ať už zrychlených, nebo zpomalených. Snažil jsem se, aby byla nabídka poměrně široká. Je tam také nezdeformovaná vážná hudba.

Jak vznikala vaše verze vietnamské večerky? Co bylo cílem této výstavy?

Původně jsem měl jednoduchý nápad, že je potřeba pracovat s rutinou galerie, to znamená vstup, procedura nákupu lístků… Celá atmosféra jasně definuje náladu: člověk musí být potichu, neběhá. Záměrem bylo tuto rutinu něčím rozbít a to prostorem, který člověka vystřelí úplně někam jinam, konkrétně do námi známých večerek.

Měli jsme rekordní počet návštěvníků. Realizace nebyla těžká, ale té instituci se do toho nejprve nechtělo. Asi čtrnáct dní před vernisáží jsem dostal dopis s body, proč to není možné. Já jsem ale byl rozhodnutý, takže jsem si to pomocí silových metod vymínil. Nakonec to bylo ku prospěchu věci pro obě strany, pro výstavu i instituci samotnou. Bylo to dotažené do konce, snížili jsme strop a upravili podlahu. Otevřely se dveře, zazvonil zvoneček, prostorem voněl durian. Měl jsem tam umístěnou kameru a každý třetí návštěvník znejistěl, myslel si, že přišel jinam, odešel, ale pak se vrátil.

Vystavujete také v zahraničí. Lze nějakým způsobem zobecnit, jaký vkus mají lidé z odlišných zemí?

Myslím, že ne. Díky globalizaci a společné síti mají nyní lidé velmi podobné čtení světa. Důležité jsou pro mě kontrasty. Například Jukebox z krajiny vybočuje, protože tam nepatří. Je nepatřičný. Rád pracuju s kontrastem, protože vím, že zde vzniká nějaká vazba.

Najdeme vaše díla také v nové Kunsthalle?

Ano, vzniká zde venkovní instalace sedmi soch domů. V parku vedle galerie stojí socha Dívka s holubicí z roku 1958, socrealistická vize budoucnosti. Ve své nadživotní velikosti bude tato socha dohlížet na model města, na němž pracujeme. Stavby, které citujeme, jsou z brutalistní éry normalizace a socialismu – Obchodní dům Kotva, hotel Praha, Československá obchodní banka od Karla Pragera, Žižkovský vysílač, Emauzský klášter a zástavba košířského údolí, což byl takový utopický projekt města nad městem, který se nikdy neuskutečnil. K některým domům mi poskytl materiály Vladimír 518, který o této architektuře nedávno vydal knihu.

Na čem dále pracujete?

Na projektu pro Kunstahalle pracujeme více než rok, poté začneme intenzivněji pracovat na Dvoreckém mostě. Tento rok ještě do veřejného prostoru v Praze chystáme překvapení, snad to vyjde. Další výstavy připravuji v Drážďanech a právě končí výstava v Itálii.

Art Prague Sculpture

Výstava ART PRAGUE SCULPTURE 2022 přináší sondu do současného českého sochařského prostředí. Přehlídka kombinuje práce již etablovaných autorů střední generace a tvorbu nejmladší generace tvůrců. Objekty šesti sochařů a pěti sochařek najdete nejen na deseti patrech žižkovského Domu Radost, ale také v jeho exteriéru. Kurátorem 21. ročníku výstavy je Petr Hájek, umělecký ředitel The Chemistry Gallery.

Vystavující: Krištof Kintera, Lukáš Rais, Josefína Jonášová, Sabina Knetlová, Pavlína Kvita, Martin Malý, Róbert Palúch, Dana Bartoníčková, Jan Poš, Sára Svobodová, Ondřej Navrátil

Další rozhovory:

Hra symbolů a příběhů

Vizuální poezie Marka Šilpocha

ARTERIOR: Petr Hájek ARCHITEKTI

ARTERIOR: QARTA Architektura

Snažím se skrze tvorbu sama dopátrat odpovědí

Současnost Winternitzovy vily

Pražské architektonické kulturní dědictví má unikátní význam

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU