„Byli jsme na úspěšném obláčku a neuvědomovali si rizika prohry. Týmová prohra bolí mnohem víc… Naší vizí je, aby ateliér nestál na nás, ale aby byl celý o UYO,“ říkají architekti Jan Skoumal a Adam Zezula, zakladatelé ateliéru UYO.
Jste poměrně mladý ateliér, který má za sebou spoustu úspěšných soutěží. Můžete mi prozradit, jestli jste zahájili letošní rok další?
Jan Skoumal: Každý rok plánujeme tak dvě až tři soutěže, minulý rok jsme se zúčastnili tří soutěží. Takže ano, i letos jsme začínali soutěží.
Adam Zezula: Pro nás je to skvělá možnost jak se potkat a soupeřit jak se známými a zavedenými studii, tak i novými progresivními ateliéry. Navíc je to pro tým příjemný prvek osvěžení, který nám pomáhá nesklouznout do stereotypu dlouhých a jednotvárných projektů.
Soutěže jsou velmi stresující záležitostí, je krátká doba na vypracování návrhu a ani to vám nezaručí, že budete mezi vítězi. Nicméně je to jedna z cest pro začínající ateliéry, jak si získat zkušenosti i zakázku. Jak těžké byly pro vás začátky?
Jan Skoumal: My jsme začali docela úspěšně. Mezi naše první soutěže patří rekonstrukce Dvora Holašovice u Opavy, kde jsme skončili třetí, po té následovalo druhé místo v soutěži na rekonstrukci kina Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. A tady to začalo, získali jsme potřebné sebevědomí a zázemí pro naše začátky.
Adam Zezula: Taky nám to pomohlo v rozšíření referencí a portfolia. Soutěže člověka mohou posunout, ale je důležité, aby byl schopný sebekritiky v případě neúspěchu. To je to nejdůležitější, díky čemu se pak můžete opravdu posunovat dál.
Jaké je úskalí soutěží, jak se vyrovnáváte s případnou prohrou?
Jan Skoumal: Soutěže jsou stále nejlepší formou zadávání zakázek, jen jsou často politickým tématem. Obce a města ne vždy odhadnou rozsah zadání. Sice získají návrh, ale potom dojdou prostředky a nedokážou získat politickou podporu či prostředky pro její realizaci. Nakonec se spousta takových vítězných projektů rozplyne a nikdy nerealizuje.
Adam Zezula: Samosprávy se to samozřejmě učí, architektura je složitý proces a obce s městy se s tím snaží pracovat. Díky tomu každoročně přibývá víc a víc soutěží. Co se týče prohry, tak jsem víc realista a tolik jako Honza to neprožívám. Honza soutěže iniciuje, přičemž nemá žádné hranice v tom, do čeho a do jakých projektů se pustit. Možná se ho snažím zbytečně brzdit. Nicméně jsme se několikrát spálili, takže momentálně jsme nastavení na racionální vlně a snažíme se rizika omezovat právě i výběrem soutěží. Já spíš stojím nohama na zemi.
Jan Skoumal: V případě prohry jsem živější já, víc to prožívám. Navíc s neúspěchem v soutěži to už není jednoduché, je to totiž relativně náročné na finance i čas. Samozřejmě když prohrajeme, tak od té soutěže okamžitě neodcházíme, ale snažíme se zanalyzovat, proč jsme neuspěli, procházíme si návrhy a diskutujeme.
Plánovali jste se někdy přihlásit do zahraniční soutěže a tím vstoupit do mezinárodních vod architektury?
Jan Skoumal: Jednu účast v zahraniční soutěži máme za sebou. Byl to návrh do Finska, ale to bylo během našich začátků. Bohužel jsme se neumístili, soupeřit proti zahraničním ateliérům hned ze začátku kariéry je náročné především časově a finančně.
Adam Zezula: Do budoucna bychom určitě nějakou zahraniční soutěž zkusit chtěli, ale momentálně to není aktuální téma. V Česku je to stále o něco jednodušší, známe zde stavební normy, můžeme alespoň částečně odhadnout, co bude pro porotu podstatné, protože ji alespoň trochu známe skrze jejich práci apod. A kdybychom měli v zahraničí uspět, tak by to bylo tam, kde bude prioritní funkční uspořádání než silná forma a architektonické gesto.
Když jste se poprvé setkali, byli jste spolužáci na FA VUT v Brně, poté jste se spolu rozhodli vytvořit ateliér UYO. S jakou vizí jste tehdy začínali?
Jan Skoumal: Máme otce architekty, což je hodně silný background. Potom jsme byli v zahraničí, já v Rakousku, Adam ve Španělsku. Když jsme se vraceli ze zahraničí, tak jsme se rozhodli zkusit soutěž, která dobře dopadla. A pak následovala další. Nemůžu tedy říct, že bychom začínali s nějakou vizí, spíš to vyplynulo ze situace.
Adam Zezula: Před těmi osmi lety jsem si nemyslel, že budeme mít za sebou to, co máme teď. My jsme tehdy začínali relativně stejně nastavení a postupně jsme přicházeli na to, že jsme jiní a momentálně nám pomáhá, že věci vidíme jinak.
Jan Skoumal: Já jsem víc všeobecně optimističtější a Adam je reálnější, vidí například rizika, které třeba já přehlédnu a potom spolu dlouze debatujeme.
Co bylo pro vás jako ateliér přelomové?
Jan Skoumal: Jedna z přelomových chvil byla výhra v soutěži na Generální finanční ředitelství v Brně, kde jsme si zkusili komplexní zadání a přestali se bát větších soutěží. Následně jsme díky tomu mohli zainvestovat do ateliéru a částečně jej finančně stabilizovat, a pak přišla další přelomová část: neúspěšná soutěž na školu v Dolních Měcholupech v roce 2020. Možná trochu velkoryse jsme pracovali ve velkém týmu lidí a kvůli covidu se tenkrát posunulo i odevzdání, takže se na soutěži pracovalo o měsíc déle, než bylo původně zamýšleno.
Adam Zezula: Byla to náročná soutěž, nicméně jsme tomu návrhu hodně věřili, a i přesto neuspěli. To byl pro nás tvrdý náraz. V té době jsme byli na úspěšném obláčku a tolik si neuvědomovali rizika prohry. Týmová prohra je jiná, než když na tom člověk pracuje sám nebo ve dvojici. Prohrát v týmu, kde všichni investují spoustu svého času a úsilí, bolí mnohem víc, protože to logicky stojí spoustu peněz a energie. Člověk si pak mnohem lépe rozmyslí, jakých soutěží se bude účastnit a jakých ne. Kolik lidí na tom má pracovat a kolik času je ekonomicky únosné na návrhu strávit.
Kromě toho byla pro nás důležitý projekt bytového domu Na Františkově v Ostravě, na kterém pracovala i moje žena Iva (IAK studio). Byl to první projekt většího měřítka, díky kterému jsme měli možnost být ve svých třiceti letech součástí realizace velké stavby, což nám otevřelo spoustu dalších dveří, především k bytovým stavbám.
Jan Skoumal: V dlouhodobějším měřítku je Františkov v Ostravě důležitější, protože tím začala dlouhodobější spolupráce s developerem a získali jsme tím i potřebný kapitál na další soutěže.
Jaký je typický rukopis UYO při navrhování staveb?
Jan Skoumal: Myslím si, že je to naším přístupem, jakým se zabýváme provozním schématem a funkčním řešením, ze kterých vychází forma. Ta se pak musí shodovat s naším estetickým přesvědčením, což je jednoduchá architektura. Samozřejmě obdivujeme ty, kteří dokážou vytvářet silná architektonická gesta.
Adam Zezula: A proč UYO? Na začátku jsme chtěli úderný název a pořád jsme řešili, zda je lepší Skoumal-Zezula nebo Adam-Honza. Nakonec jsme došli k názoru, že nechceme, aby název definoval nás dva, protože ani ateliér by neměl být o nás dvou. UYO pak vzniklo trochu náhodou, kdy jsme pracovali na jedné soutěži a měli jsme vedle sebe rozpracovány tři koncepty. Zjistili jsme, že půdorys má tvar písmen U, Y, O. U: polouzavřená forma, která se na jednu stranu otevírá a na druhou stranu zavírá, Y: otevřený do všech stran a O, které je uzavřené a má nějaké pomyslné jádro. Zároveň se nám UYO líbilo i graficky, takže jsme u tohoto názvu zůstali. Jen na okraj doplním, že tu soutěž jsme jako jednu z mála nakonec neodevzdali.
Jan Skoumal: To je možná ta vize, aby lidé, kteří s námi spolupracují, byli lepší než my. Aby to nebylo postavené jen na nás, ale bylo to celé o UYO.
Další rozhovory:
V urbanismu a plánování by neměl existovat žádný odpad
Dobrá architektura nejde dělat ve sklepě
Fotogrammetrie mi umožnila vytvořit nový jazyk propojující architekturu a přírodu
Nikdo z českých expatů úplně neodešel
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
