Potenciál konverzí (nejen) průmyslových budov u nás zatím vidí spíš soukromé subjekty či nadšenci z řad občanů. Města či veřejná správa s průmyslovým dědictvím pracují jen opatrně. V Ostravě se to nyní povedlo: zrekonstruovaná budova bývalých jatek z devatenáctého století se 21. září otevře pro veřejnost jako městská galerie Plato. Autoři rekonstrukce z polského ateliéru KWK navázali na historický odkaz, jehož aktualizací dodali místu soudobé kvality i ducha otevřené, demokratické společnosti.
Zachráněná památka
Budova bývalých městských jatek vznikla pod vedením stavitele Františka Jurečka v roce 1881. Areálu dominuje bývalá chladírna s věží z režných cihel, která ke komplexu přibyla roku 1902. Městská jatka sloužila svému účelu až do šedesátých let dvacátého století. Po skončení provozu budova i její okolí chátraly. Před asanací za účelem výstavby sídlišť ji zachránili ostravští památkáři, kteří jí už v roce 1987 udělili památkovou ochranu.
Hřebíček do rakve areálu v devadesátých letech zasadila společnost Bauhaus: navzdory slibu, že výměnou za prodej prostor stavbu zrenovuje, naopak části památky zdemolovala a v objektu postavila nevzhledné hobby centrum. Teprve v roce 2016 se městu podařilo areál odkoupit a hned rok poté vyhlásilo architektonickou soutěž na novou podobu jatek pro účely městské galerie Plato.
Minulost uchovaná pro budoucnost
Konverze se ujal architekt Robert Konieczny z polského ateliéru KWK. Jeho návrh pracuje se dvěma důležitými aspekty, které spolu v rámci hmoty souvisí: jednak zohledňuje historické vrstvy stavby, jednak ji doslova i přeneseně otevírá do (tří) světových stran. Architekt pojal veškeré šrámy a defekty jako výchozí hodnotu, na niž nanesl další, soudobé prvky. Zchátralé zdivo doplnil podobným materiálem, jehož přiznaná odlišnost odkazuje k neslavným letům pozapomenutého brownfieldu.
Akcent současnosti
Organicky vzniklé (necitlivě vybourané?) otvory ve stavbě pak doplnil kontrastním betonem, jež tvoří vstupní dveře po obvodu budovy. Tím vizuálně odlišil původní matérii od současných zásahů a nenuceně tak odkázal na dynamickou historii místa. Kontrastní betonové prvky vytváří novou, současnou vizuální kvalitu, celek si přesto drží identitu původní stavby.
Otáčivá vrata z betonu nechali architekti odlít z původního zdiva, čímž nenápadně obnovili historický detail. Jejich otevřením se prostor propojuje s exteriérem a stává se prostupným ze tří stran. Mezi vystavené artefakty zavane svěží vzduch a umění se naopak „rozlije“ i dál do vnějšího prostoru. Také proto architekti pracovali s okolím samotné stavby: prostranství před budovou ponechali neutrální, aby bylo možné jej rozehrát novými (kreativními) funkcemi. „Způsob jeho využití bychom měli ponechat fantazii a invenci umělců,“ myslí si Robert Konieczny.
5000 m2 pro umění
Do celé plochy přízemí architekti umístili výstavní sály, které se dají příležitostně otevřít do exteriéru, jinak budou dostupné ze vstupní haly. Jednotlivé síně se dají propojit, nebo mohou zůstat rozčleněné na jednotlivé místnosti; i zde autoři mysleli na maximální kreativitu ve využití prostor. „Otevřenost, proměnlivost a adaptabilita má sloužit k exponování umění v jeho různých formách,“ doplňuje Konieczny.
První patro patří provozním místnostem. Aby budova komunikovala nejen se svým okolím, ale i v rámci interiéru, místnosti v patře propojuje lávka. Myšlenka otevřeného prostoru se tak propisuje i do vnitřního členění. Industriální krása stavby má dostatečně vypovídající hodnotu sama o sobě. Soudobé prvky ji zasazují do kontextu současné architektury a umění a dokazují, že promyšlená rekonstrukce může pozapomenutým objektům přidat novou kvalitu.
Další krásné domy:
Sklo, beton a dural jako protipól baroka
Dvacet devět podob české architektury
