Pokud nápad přežije časový odstup, stane se z něj Květ hlubin

Rozhovor s umělcem Janem Hladilem

Vizuální umělec Jan Hladil představuje v The Chemistry Gallery svou první sólovou výstavu. Jeho díla však mimo galerijní zdi ožívala již dlouhou dobu. Autor výstavy Květy hlubin se věnuje videotvorbě ve všech podobách. Produkoval audiovizuální eventy Super Smart Selection v Experimentálním prostoru NoD/Roxy, v Klubu Cross a MeetFactory. Zabývá se také videoinstalací, tvořil obsah pro sdružení Lunchmeat, působil jako produkční technik Laterny magiky a spolupracuje jako technický realizátor Signal Festivalu.

Několik let pracoval jako VJ a ve své nynější tvorbě vizuálně ztvárňuje vlastní interpretaci sociálních, kulturních a fyzikálních procesů. Absolvent ateliéru supermédií na UMPRUM pod vedením Federica Díaze a Davida Kořínka studoval také grafický design nebo sociologii na FSV UK. Světlo jako symbol života je jeho primárním nástrojem. Díky němu se mu podařilo galerii na Letné proměnit v organický celek, v němž pracuje s nevypočitatelností přírody, její nahodilostí a chaosem. Součástí expozice je také jeho nejstarší dílo Rezonátor, diplomová práce z roku 2016.

S Markem Šilpochem, Honzou Slaninou a Lukášem Dřevjaným založil Jan Hladil kreativní studio MLHA. „Příroda – a tím nemyslím stromy v lese – je základní kámen mé inspirace,“ říká umělec, který studoval na německém přírodovědném gymnáziu a kterého fascinace přírodou neopouští, spíše naopak.

Kdy vás naplno pohltil svět umění a audiovizuální tvorba?

Neřekl bych, že mě svět umění pohltil. Kdysi dávno jsem si ho sice intuitivně vybral jako svůj modus operandi, ale zároveň jsem si držel jistý odstup, nezávislost. Proč ztrácet čas uměním v galerii, když lze dělat světelnou magii venku pro tisíce lidí na festivalu světla. Na audiovizuální tvorbu jsem přešel z grafického designu potažmo graffiti už kolem roku 2006 nebo 2007.

Máte za sebou spolupráci na mnoha zvučných projektech. Který z nich pro vás byl tím zlomovým?

Zlomových projektů v dobrém i špatném smyslu bylo vícero. V dobrém smyslu určitě Rezonátor, který potvrdil směr mého vývoje, význam dlouhodobé práce a nutnosti jít do hloubky věci. V tom horším potom tvorba vizuálního obsahu pro Laternu magiku v rámci inscenace CUBE, která sice měla úspěch, ale já jsem ten proces v mnoha směrech neustál. Poučil jsem se, šel dál a inscenace Robot Radius již byla přelomová opět v pozitivním směru.

Máte ambice pracovat pouze na své tvorbě a dráze vizuálního umělce?

Začal jsem s užitým uměním (grafický design, typografie) a stále k němu mám blízko (motion design, mapping). Díky letité praxi bych se stejně tak uživil i jako projekční technik, a to hlavně díky Jakubu Peškovi z Lunchmeatu a Romanu Duškovi z Vision Factory. Nicméně mám převážně ambice pracovat na své volné tvorbě. Ideálně.

Existuje ve vašem oboru soutěživost?

Pojem soutěživost bych přímo nepoužil. Je však pravdou, že dobré dílo či výstava kolegy v oboru vás nenechá lhostejným.

Čemu se věnujete nyní?

Toho času řešíme se Signal Productions permanentní instalaci varianty Rezonátoru v Miami. A pomalu se začínám připravovat na tvorbu vizuálního obsahu pro glorchestra 2022.

Jak byste popsal svou práci někomu nezasvěcenému?

Používám termín „hejbací obrázky“, projekční a laserové instalace. V divadle, v galerii, na eventu, na „baráky“.

Co nebo kdo vás ovlivňuje? Máte svou tvůrčí múzu?

Náhoda, chaos, vlnění, vibrace, světlo a všechny jeho podoby. Kontrast kultury jakožto podstaty lidství a surovosti přírody, jejíž jsme nevděčnou součástí, ale které jsme z principu všehomíra vlastně lhostejní.

Jak vznikají vaše díla? Nejprve obsah a potom forma, nebo naopak?

Jsem vizuální umělec. Mám rychlé oči, které chtě nechtě hltají odražené světlo z mého reálného okolí či světlo vyzářené z okolí digitálního a virtuálního na 300 % standardního normálu. Není problém vnímat realitu po framech. Jakmile proběhne inspirace a podnět projde erudovaným sítem intelektu, vytvořím si jakési mentální pracovní prostředí, kde nápad prověřuji a experimentuji s ním. Pak se náhodou vyvine dál. Pokud přežije časový odstup třeba i několika let, stane se z něj Květ hlubin.

Co znázorňuje sci-fi mikrokrajina zahalená v mlze?

Toto dílo je formálně vyvrcholením dlouholeté touhy propojit živý organismus/ekosystém s koherentním světlem. Zatím ho stále vstřebávám a interpretuji. Žasnu… Lze jej chápat jako můj skromný, osobní příspěvek do globální sci-fi kultury. Našel bych tam odkaz na Vesmírnou Odyseu, ale též teorii strun a paralelní dimenze, mimozemský původ života či trýznivý holobič.

Uběhlo šest let od vzniku Rezonátoru, který pohltil celou jednu galerijní místnost, jaký je příběh tohoto díla?

Rezonátor vznikl jako moje diplomová práce v roce 2016. Ten samý rok byl prezentován na festivalu Kouzlo světla v Lounech, kam si ho vyžádala přímo paní Lenka Sýkorová, a na Signal Festivalu, kde sklidil velké ohlasy i mezi umělci. Od té doby byl postaven už jen třikrát: na festivalu světla ve Vilniusu, při znovuotevření českého velvyslanectví v Londýně a naposledy krátce před výstavou v rámci VIP eventu na Pražském hradě.

Jelikož se jedná o produkčně náročné a komplexní dílo, nebylo doposud reálné nechat ho běžet v galerii několik týdnů. Naštěstí díky okolnostem a podpoře ze strany Prostoru H40 a Signal Productions se to podařilo. Vnímám jej svým způsobem jako médium, které se pokouším stále rozvíjet.

Další rozhovory:

Umělec může být ekologický, ale je odkázán na konceptuální tvorbu

Hra symbolů a příběhů

Vizuální poezie Marka Šilpocha

ARTERIOR: Petr Hájek ARCHITEKTI

ARTERIOR: QARTA Architektura

Snažím se skrze tvorbu sama dopátrat odpovědí

Současnost Winternitzovy vily

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU