Nechceme být pluginem architektů

Proč se levná vizualizace může vymstít?

Foto: Patrik Špalovský

Nové vizualizační studio monolot jsme vám už na ARCHIZOOM představili. Tentokrát ale méně o monolot a více o vizualizacích jako takových. Stojí investice do vizualizací za to? Proč by si za ní architekti měli zaplatit? A je na to český architektonický trh připraven? O tom s Jakubem Kolkem (RENDERtalk), Davidem Strakou (Straka CGI) a Janem Lankašem (LAN render).

Tvoříte vizualizace. V jaké fázi procesu tvorby za vámi architekti chodí nejčastěji? Jak taková spolupráce vypadá?

David: Jsou různé případy. Já osobně upřednostňuji, když už má architekt celý projekt finalizován, rozmyšlený do posledních detailů, projekt nám odevzdá takzvaně na „stříbrném podnose“ a po nás chce finální prezentaci svého návrhu. Nejčastěji nás oslovují architekti už v průběhu, kdy ještě nemají ujasněný návrh a často si těmi vizualizacemi spíše chtějí potvrdit, že je návrh správný a nebo chtějí vyzkoušet jeho různé varianty. Zpravidla je tento případ náročnější.

Jakub: Obzvlášť se to láme na tom, zda je projekt soutěžní. Soutěže jsou rychlé a architekt nemá na vytvoření návrhu příliš času. Klasický balíček vizualizací na soutěž nám trvá v průměru vytvořit 14 dní. Hodně architektů ale 14 dní před uzávěrkou soutěže ani neví, jak ten dům bude vypadat. Klasické projekty, kdy se prezentuje pro koncové klienty, jsou více v klidu. Zase se může stát, že se klientovi nebude něco líbit a architektovi to vrátí k úpravám. A třetím typem je pak marketingová vizualizace, kdy architekt, nebo častěji developer chce prezentovat projekt, který se například už staví a je jasné, že se už žádné změny dělat nebudou.

V jakém ze zmiňovaných scénářů se vám pracuje nejlépe?

Jan: Varianta se “stříbrným podnosem”, kterou zmiňoval David, je pro nás samozřejmě nejpříjemnější. Jakékoliv jiné nastavení znamená hodně změn, a to i v samotném zadání. Mění se požadavek na počet obrázků či výběr materiálů. Občas se stane, že změna, která pro architekta znamená minoritní úpravy, změní charakter celého obrázku a pro nás to znamená hodně práce. Deadline ale samozřejmě zůstává stejný.

„Nechceme být pluginem architektů.“

Do jaké míry se dá vaše práce považovat za autorskou?

Jan: Nechceme být pluginem architektů. To znamená, že nám architekti jen pošlou model a my odevzdáme obrázky. Takhle to s námi nefunguje. Je to diskuze.

Jakub: Zakládáme si na tom, že chceme dělat autorskou práci, do té míry, do jaké to ve vizualizacích jde. Přistupujeme k tomu podobně jako k fotografii. Když fotograf fotí něčí dům nebo jiné dílo, kouká se na to autorsky, vlastníma očima. A to je náš kreativní vstup. To zatím úspěšně komunikujeme a chodí za námi architekti a klienti, kteří nechtějí jen ten plugin, ale ptají se nás na náš názor.

Jakými způsoby tedy výstup ovlivňujete?

Jan: Před pár lety bylo běžné, že architekt poslal model, úhel kamer a například i požadovanou atmosféru. A studio to pouze zpracovalo a jejich inputem bylo jen to, že tam dalo materiály a světlo, zkrátka nedělali nic navíc. Autorství z naší strany spočívá v tom, že k modelu hledáme kompozice a světelné atmosféry my, tak aby co nejlépe podtrhly sílu návrhu. Zároveň jsou to věci, které tvoří naše vizualizace výjimečnými a je tam cítit náš rukopis. Z projektů, kdy nám nechá architekt volnou ruku, vyjdou ty nejlepší vizualizace.

David: Architekt si často už předem v hlavě vytváří vlastní obraz, jak jeho projekt bude na vizualizacích působit. Někdy se naše představy úplně nepotkávají. Proto je důležitá diskuze a vzájemná důvěra. Naštěstí teď máme klienty, kteří nám věří a aktivně se ptají na náš názor. Věří nám, že máme i architektonické cítění.

Jakub: My jsme zkrátka taková další profese. Vedle statiků, požárníků, pomáháme ke vzniku architektury a naše práce má svoji hodnotu a chceme být architektům partnery. Takové partnerství je o důvěře. My důvěřujeme, že to dobře navrhli a očekáváme, že architekti budou důvěřovat nám v tom, jak se na architekturu díváme. Pomáhá v tom i to, že jsme architekturu studovali, umíme o ní mluvit a rozumíme o čem mluví samotní architekti. Architekt také nepřesvědčuje lidi z TZB (technické zabezpečení budov – pozn. redakce), že odpadní trubky nebudou v průměru 90, ale 50 centimetrů. Některé věci mají své důvody a podobné je to i s vizualizacemi. Často se stává, že nám architekti zpětně dávají za pravdu a uznají, že ten náš názor, jak něco udělat, byl správný.

„Dnes stráví člověk nad obrázkem průměrně tři vteřiny. A ten obrázek musí stát za to.”

Musíte si ještě v dnešní době obhajovat, že vizualizace jsou pro architekturu důležité?

Jakub: S architekty, které bychom museli přesvědčovat o přínosu vizualizace, se nesetkáváme. Co se nám ale stává a musíme to aktivně komunikovat, je hodnota naší služby. Zkrátka si musíme obhájit cenu naší práce. Argumentujeme například tím, že vizualizace může udělat stejnou službu jako fotografie, ale o spoustu let dříve a bez toho velkého úsilí, které musíte vynaložit na stavbu. Hodně mladých architektů zkrátka ještě realizace nemá a vizualizace jim pomůže k nalákání klientů. U architektů, kteří řeší soutěže, už máme jako pádný důkaz několik vyhraných soutěží. Architekti moc dobře vědí, že v soutěži je třeba zaujmout na první pohled, vkusně a kvalitou. Většina lidí je dnes vizuální dobou zasažena tak, že už ani nemají tolik představivosti. Dříve architekti na představivost hodně spoléhali a stačila jim pěkná skica a koláž. Dnes stráví člověk nad obrázkem průměrně tři vteřiny. A ten obrázek musí stát za to.

Jan: Vizualizace je marketingový produkt. Dnešní doba je všeobecně hodně vizuální, všichni máme rádi obrázky. V soutěži je například 100 obrázků a jako architekt potřebujete být vidět. Dnes si to architekti už uvědomují. Dříve mělo z 50 přihlášených projektů jen 5 vizualizace. Dnes se to otáčí a vizualizace mají skoro všichni. Většina architektů už chápe přidanou hodnotu, a i v případě, že se neumístí, mohou se vizualizacemi prezentovat ve svém portfoliu, na svých sociálních sítích a v dalších marketingových kanálech.

Stalo se vám, že by vaše finální vizualizace změnila projekt?

Jan: Určitě se to stát může a v té chvíli se z toho stane nefinální vizualizace (smích). Ve většině případů, doufám, že jsou architekti spíš příjemně překvapeni a dům se mu začne líbit ještě víc a vizualizace ho přesvědčuje, že svoji práci odvedl dobře.

Jak se liší práce vizualizačního studia a práce freelancera?

David: Myslím, že můžeme říct, že dokážeme zaručit určitou úroveň kvality, jak výstupu, tak klientského servisu, která se odráží i na ceně. Studio, které si vybuduje určité jméno získá také prestiž. To platí na všechny obory, i na zmiňovanou fotografii. To, že architekt fotí s drahým, ale skvělým a prestižním fotografem něco znamená. Možná, že nějaký dobrý freelancer to dokáže také, ale je tam velký risk. Zavedené značky mají schopnost splnit to, co architekt chce.

Jan: Má to více úrovní. Pro architekty je taková spolupráce s uznávaným fotografem prestiží, často nabízí takový fotograf i nadstandardní služby a klienti to vidí a reagují na to.

Jakub: Na těch službách a servisu okolo záleží. I my jsme dělali sami na sebe a viděli jsme, jak to funguje. Architekt u freelancerů často nemůže mít jistotu, že to vůbec dopadne. Jsou na to sami a když se zadá větší projekt, nemají čas dělat vizualizace, odepisovat na emaily a ještě si třeba zajít vyfotit to místo, kde dům bude stát. To v jednom člověku nejde zvládnout. S výsledným produktem jsou spojené tyhle služby, které mají svou hodnotu.

Jsme tady v Čechách připraveni na evropské ceny za práci? Mohou si architekti služby s nadstandardem dovolit?

Jakub: Umět si nacenit a obhájit svoji práci je klíčové. Nám se to daří, daří se to i řadě fotografů a například grafiků. Architekti v tomhle často bohužel tápou. Světovým důkazem, že prestiž funguje, je norské studio Mir, které je považované za nejlepší na světě. Ateliér, který potřebuje například 10 vizuálů do soutěže, studio Mir poptá jen na ty dvě nejdůležitější. Ty dvě je budou stát stejně jako těch zbylých osm. Ale mají jméno…

Jan: … a jméno si člověk nekoupí, to si musí zasloužit a vydřít. Navíc Mir přichází pořád s novými věcmi a dokola vyráží lidem dech.

David: Jsou to zkrátka trendsetteři, pořád jsou o krok napřed a všichni chceme být tajně na jejich místě (smích).

Svěží vítr do světa vizualizace

Studio Mir je pro vás tedy velká inspirace? Kdo další vás inspiruje?

Jan: Já jsem z práce studia Mir opravdu nadšený. Hrozně by mě zajímalo, co dělají jinak. Musí tam být nějaký klíč, snažím se to rozluštit a snažím se osvojit si pravidla tvorby, které u nich vnímám. 

David: Já jsem jejich práci popravdě neznal do té doby, než jsem poznal Honzu. Vždycky jsem se inspiroval spíš světem kolem mě. Ale nikdo konkrétní mi inspirací nebyl. Ale Honza o Miru mluví tak hezky, že je dneska taky považuji za inspiraci.

Na jaký projekt rádi vzpomínáte? Jaký byl váš první společný?

David: Pro mě byl osobní breakthrough Art Villa na Kostarice od architektů FormaFatal v čele s Dagmar Štěpánovou. Na tu spolupráci velice rád vzpomínám.

Jan: Náš první společný projekt pod jménem monolot byl Dům Radost, akorát jsme ho dělali v karanténě, tak to nebyla úplně první fyzická spolupráce.

Jakub: Já zase rád vzpomínám na projekt jednoho Letiště, který bude ale publikován až v září a do té doby nemůžeme říct víc. Jinak to mám ale hodně spojené s klienty. Pokud si sedneme v komunikaci, a ještě k tomu je super výsledek, mám z toho skvělý pocit. Jako příklad můžu uvést revitalizaci brownfieldu Mlýnské Nivy v Bratislavě pro Sadovsky Architects, kteří s našimi vizualizacemi vyhráli soutěž, nebo RESIDENCE Vysočany od ADNS v soutěži pro Pentu, to byl podobný případ. Dále máme hodně rádi projekty s architekty Chybík+Kristof. Skvělý je třeba Mendelův Skleník v Brně, na kterém pracoval hlavně Honza z domova během karantény. To pro nás taky bylo zlomové, poprvé tam zaznělo „monolot“ jako autor fotografií a objevil se na nejrůznějších zahraničních architektonických portálech.


monolot

Foto: Patrik Špalovský

Progresivní tým sídlící v pražských Holešovicích vznikl na začátku roku 2020 rebrandingem studia LAN. Vede ho zkušené trio: Jan Lankaš (LAN render), David Straka (Straka CGI) a Jakub Kolek, který stojí za podcastem RENDERtalk. Jejich tvorba je v Česku známá zejména díky jejich aktivní účasti v architektonických soutěží a pracím pro renomované ateliéry, jako jsou CHYBIK+KRISTOF architekti nebo FormaFatal. Chcete fotorealistický vizuál své práce, který odborné porotě sebere dech? Možná je to právě monolot, díky kterému se to může splnit.

monolot, Praha

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU