Základem party TAMTI architekti jsou Adam Dvořák, Oskar Madro, Ondřej Machač, Štěpán Perný a Šimon Semerák, jejichž cesty se potkaly už během studií. Ačkoli z nich většina stále studuje či někteří částečně pracují v jiných ateliérech, i přesto spolu vytvářejí projekty různých měřítek, jejichž společným jmenovatelem může být přemýšlení nad vlivem architektury na přírodu a společnost. Právě to je jedno z důležitých témat, na kterém pracují.
Jejich cesta pak vede od rodinných projektů jako je jednoduchá sauna, přes mikrotržnici až po druhé vítězné místo v soutěži ČKA o návrh Kulturního centra KINO 70 v Novém Městě nad Metují.
Začátky
Jak jste se poznali?
Přátelství čtyř z nás začalo už společným studiem střední stavební školy. Adam, Šimon a Štěpán potom navázali studiem architektury na ČVUT v Praze. Ondra měl větší kuráž a šel po své vlastní cestě. Ta se na VUT v Brně protnula s tou Oskarovou, který se nedlouho poté stal nedílnou součástí naší party.
Jak těžké byly vaše začátky?
Z našeho pohledu jsme pořád ještě na začátku. A užíváme si to!
Většina z nás ještě studuje, nebo částečně pracuje v jiných ateliérech. Proto zatím nemáme ani vlastní společný prostor, a tak naše setkání a domluva probíhá většinou on-line.
Kdy jste dostali svoji první větší zakázku?
Bylo to před dvěma lety. Tehdy jsme dostali zakázku na návrh firemního sídla na Vysočině. Domluvili jsme se s klientem na studii a ten nám schválil cenovou nabídku. Po odevzdání nám ale, ani přes opakované výzvy, nezaplatil. Stala se z toho pro nás velká zkušenost a od té doby si daleko zodpovědněji zpracováváme smlouvy a vybíráme si, s kým budeme spolupracovat. Teď už bychom si něco podobného nedovolili.
A která zakázka vás nejvýrazněji posunula vpřed?
Samozřejmě se nabízí říct, že to byla ta úplně první. Soutěž na knihovnu v České Lípě. Drzý pokus studentů druhého ročníku, který skončil druhým místem. To nás nejen posunulo, ale vnuklo nám to myšlenku, že bychom se mohli architektuře věnovat společně.
Každá další zakázka nás formuje a posouvá. Neustále narážíme na nové věci, které neumíme a nevíme. Škola nás v rámci ateliérové tvorby připravila (a stále ještě připravuje) na samotný proces navrhování a přemýšlení o architektuře, ale co se týče ostatních věcí, ty se musíme učit sami. A trvá to… Komunikace s klientem, správně napsané smlouvy, dokumentace pro stavební řízení, účetnictví atd.
Projekty spojené s rodinou
Jako jednotlivci máte spoustu realizovaných projektů pro svoje rodiny. Jak vás ovlivnilo z architektonického pohledu prostředí, ve kterém jste vyrůstali?
Ani jeden z nás nemá rodiče architekty, a tak jsme se k oboru dostal každý z trochu jiné strany. Někdo tu touhu v sobě nesl delší dobu, někdo ji objevil za pochodu.
Je těžké mluvit o přímém vnějším vlivu, to nás ale utvrzuje v tom, že ta touha byla primárně vnitřní. Vedly nás naše dětské fascinace – akorát už to nejsou domky při kořenech stromů, stavebnice lego, imaginární či virtuální světy – pískovištěm je teď dospělá realita.
Jedna z takových staveb je i sauna na zahradě. Radíte se mezi sebou nebo jsou to pro vás čistě osobní projekty?
Záleží, o jak velký projekt se jedná. Když šlo o něco menšího, jako byla například sauna, kuchyň nebo návrh nábytku, to jsme společně konzultovali málo a spíše se jen radili o drobnostech.
Větší projekty ale děláme ve více lidech a společně je konzultujeme.
Jednoduchá sauna je výjimečná především svou šetrností k přírodě a k nenáročné finanční investici majitele, nepřemýšleli jste, že byste takové sauny do budoucna vytvářeli na zakázky?
Saunu jsme publikovali se všemi výkresy, takže si ji může postavit de facto každý.
Prefabrikace je dobrý nástroj. Neumíme to ale dělat „slepě“ s celými projekty. Jakoukoli architekturu, ať už jde o urbanismus části města nebo saunu na zahradě, navrhujeme v závislosti na kontextu. Kulaté okno je na fasádě, protože je z něj vidět Sněžka, sprcha je na druhé, protože vedle rostl strom, betonová plocha před saunou tam již byla, atd… Tohle je hodně zjednodušené, ale principiálně je to věc, která je pro nás důležitá v projektech všech měřítek.
Ekologie a zeleň v architektuře
Jedním z velkých témat ve vašich návrzích je i zeleň a ekologie v architektuře a urbanismu. Jak byste popsali současný postoj zelené architektury v Česku?
Pro nás je to vlastně spíše podmínka než téma. Prostě něco, co bychom měli brát jako samozřejmost. Problém je, že téma ekologie a udržitelnosti je velmi komplikované a neintuitivní, často jde o takzvaný greenwashing. Typickým příkladem je bourání budov z poloviny minulého století ve jménu jejich nahrazení „novou, ekologickou výstavbou“ – nová výstavba ale v momentě vzniku nikdy není ekologická, protože výroba materiálů pro výstavbu s sebou nese obrovskou uhlíkovou stopu, která se jen pozvolna vyvažuje šetrností nové budovy…
Přitom problém změny klimatu řešíme tady a teď. Je to velice relativní téma a to, co nám v Česku chybí, je možná právě citlivost k hledání vyváženého řešení, které je málokdy přímočaré a „dle příručky“.
Minulý rok se veřejnosti otevřel Sky Bridge 721, nejdelší visutý most na světě, který se nachází na Dolní Moravě. Jedná se o poslední hřebíček do pomyslné rakve Národní přírodní rezervace Králický Sněžník. Jaká byla vaše reakce, když jste se o této výstavbě dozvěděli? Co byste změnili?
Po stavební a konstrukční stránce nám rozhledny a stezky v korunách stromů přijdou zajímavé. Častokrát jsou ale tyto stavby založené jen na vidině velkého finančního výdělku z turismu. Sáhne se pak po fantaskní megalomanské stavbě, která je vidět a ze které je vidět daleko. Méně se však myslí na to, jaké může mít stavba v daném místě dopady.
Častokrát pak vzniká negativní jev nazývaný overturismus – nenáročný masový turismus. Tyto stavby vznikají na snadno dostupných místech, a tím lákají velké množství návštěvníků, což má neúnosné nároky na turistickou infrastrukturu. V nejhorším případě nám může podobná stavba se svou infrastrukturou úplně zkazit celkový dojem z návštěvy krajiny. Místo narušování krajinného kontextu megalomanskými stavbami bychom se měli zamýšlet, jak architekturou podpořit jedinečnost a skutečné hodnoty, které se v daném místě nachází.
Společenská úloha architektury
Kde podle vás leží kompromis mezi ziskem a ochranou přírody?
Když postavíme otázku jen na těchto dvou pólech, tak by ochrana přírody měla mít nekompromisní přednost před ziskem, protože hodnota zdravého a funkčního ekosystému přesahuje jakoukoli legitimitu pro zisk jednotlivce. Jako urbanisté a architekti bychom měli mít určitou společenskou odpovědnost a kromě „plnění služby“ klientovi také usilovat o vytváření hodnot pro společnost. To ale dělá otázku mnohem komplikovanější, protože někdy může být v zájmu společnosti ochrana území, a někdy naopak radikálnější zásah, který ale přinese obyvatelům infrastrukturu, veřejnou vybavenost, pracovní místa… A třeba mimovolně vygeneruje i zisk soukromým investorům.
Museli jste takovou situaci někdy řešit?
Podobné dilema jsme řešili nedávno, když nás oslovil developer se zadáním vytvořit manuál, jak dělat svůj byznys ekologičtěji. Problémem ovšem bylo, že se věnuje výstavbě velkorozměrných výrobních a logistických hal – což je typ výstavby, na které se snad každý architekt a architektonická literatura shodnou, že je špatně. Že zabírají zemědělskou půdu a nenávratně ničí obraz krajiny…
Na konci dne ale společnost tuto typologii potřebuje – každý z nás si čas od času něco objedná z internetu a málo lidí si dokáže odepřít komfort konzumního života. Haly postavené na místě úrodné půdy jsou jen fyzickým odrazem společenského systému, ve kterém žijeme. Na něj můžeme mít svůj osobní názor a jeho reformu začít od sebe, ale architektonická praxe dnes není úplně v pozici, která by dokázala systémy radikálně měnit.
Jaká tedy může být role architekta?
Co můžeme jako architekti dělat, je pokusit se využít různé úhly pohledu, které se v architektuře potkávají, a přinést developerovi, respektive klientovi, co nejkomplexnější obraz. Tak aby si primárně on ve všech souvislostech uvědomoval, co dělá. A pak se samozřejmě pokusit přinést řešení, které alespoň částečně zlepší situaci, i když je ta situace třeba problematická v samém základu.
Řekněme tedy, že pokud je projekt investora společensky potřebný, a zároveň investorova snaha o maximalizaci zisku jde ruku v ruce s opatřeními na minimalizaci újmy přírodě, tak by mohl vzniknout rozumný kompromis.
Další rozhovory:
Peer collective: Města by se měla rozšiřovat směrem dovnitř
ohboi: Mít jasnou představu něčeho a lpět na ní je základ neúspěchu a zklamání
V urbanismu a plánování by neměl existovat žádný odpad
Dobrá architektura nejde dělat ve sklepě
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
