Studio ohboi začalo v roce 2020 kooperací Jana Kubáta s Martinem Jirešem a Lindou Kaliskou na různorodých projektech a soutěžích. Postupem času z výsledků spolupráce vykrystalizovalo architektonické studio, které stojí za návrhem depozitáře pro Národní galerii v Praze či za projektem bytových domů Nový Eden. Ateliér ohboi pak po dvou letech fungování v online prostoru můžeme nově najít také v Praze.
V loňském roce jste vyhráli urbanisticko-architektonickou soutěž o novou podobu kulturního domu Eden, která měla volné zadání. Co vás vedlo k tomu se přihlásit do této soutěže?
Lákají nás složité a komplexní úkoly, proto jsme se rozhodli do této soutěže jít. Zadání nám přišlo zajímavé svým konceptem, kdy je jedna část domu veřejná, kulturní a nezisková, a pak je tady druhá část, kde se nachází byty. Udržitelný koncept provozu domu. Taky nás zaujalo místo, které z našeho pohledu nevyužívá ani zdaleka svůj plný potenciál. Je to část Vršovic, která v minulosti prošla razantními historickými zásahy a je teď na nás prostor scelit.
Jakým způsobem jste přistupovali ke konceptu? Zvažovali jste, že byste původní stavbu zachovali a pracovali převážně s myšlenkou rekonstrukce a urbanistickým plánem?
Přišli jsme se základními tezemi a narativy pro to, jakým způsobem dané území zpřístupnit, jak se urbanisticky postavit k tomu, aby fungovalo jak sídliště Vlasta, tak aby mohl vzniknout adekvátní městský prostor náměstí, který čtvrti momentálně chybí.
Potom jsme měli krátkou a intenzivní diskusi, jestli zachovat kulturní dům Eden z 80. let. Pro zachování kulturního domu bychom museli nutně dělat celou řadu kompromisů a nikdy by se nám nepodařilo dosáhnout urbanistického řešení územních kvalit do té míry, abychom prostoru pomohli.
Jak se vyrovnáváte s odezvou veřejnosti na rozhodnutí zbourání původního kulturního domu Eden?
Já osobně jsem přímou kritiku zažil pouze dvakrát. První byla laická, na místě, kde jsme prezentovali návrh a druhá byla od Pavla Karouse. Obě kritiky byly spíše než na zachování objektu mířené na umělecká díla, která se nachází v kulturním domu. Od pana Karouse také zaznělo, že je zbytečné bourat budovy a že by bylo dobré je přestavovat, s čímž de facto souhlasíme. Je ovšem potřeba přistupovat ke konkrétním objektům individuálně.
Zásadní problém je mnohdy ten, že dané stavby z tehdejšího období byly navrženy do jiného kontextu. Prostorového, ale také sociálního a technologického. Jinými slovy se vždy musíme ptát na to, jestli jsme schopni kvalitu, kterou objekty přinesly, zlepšit a upravit pro dnešní dobu. Kulturní dům Eden má tu smůlu, že byl postavený jako ukončení pěší promenády podél sídliště Vlasta a byl orientovaný do parku. Jenže ten park na přelomu tisíciletí zmizel a místo něj se postavilo obchodní centrum. Jiný kontext musí nutně dát za vznik jinému návrhu.
Co vám podle vás chybělo do výhry v soutěži na nové divadlo v Luzernu?
Řekl bych tak dvacet let zkušeností a taky měsíc a půl práce, abychom byli schopni přesvědčit porotu o tom, že náš návrh je domyšlený. Záměrně jsme ho totiž odevzdali jako skicu, v Česku by nám to možná s odřenýma ušima jakž takž prošlo, ale ve Švýcarsku je úroveň propracovanosti soutěžních návrhů tradičně úplně někde jinde. Když jsme pak návrh odevzdávali, věděli jsme, že naše šance jsou minimální.
Když se účastníme soutěže, chceme vyhrát, bylo by hloupé říct, že to tak není. Ale není to jediná motivace. Myslíme si, že je to geniální srovnávací nástroj, kdy se přihlásíme s nějakým návrhem, na kterém měsíc intenzivně pracujeme, studujeme zadání, místo a kontext. Díky výsledkům pak můžeme porovnávat náš návrh s návrhy ostatních týmů, kteří nad konceptem strávili podobné množství času. To je pro nás velmi cenné, protože je to jeden ze způsobů, prostřednictvím kterého rosteme. Obzvlášť pokud se účastníme tak exponované soutěže, jako byla ta v Luzernu. Potom máme srovnání s jedněmi z nejlepších týmů na světě a s těmi, ke kterým vzhlížíme.
Čím jste se inspirovali při návrhu divadla?
Luzernem. Spíše než inspirací byl na prvním místě respekt k místu jako takovému. Divadlo se nachází na nábřeží, v dosahu historického centra. Hned vedle divadla je nejstarší ikonický dřevěný most ve Švýcarsku. Navrhovat novostavbu v takto citlivém kontextu je neuvěřitelně náročné a může to dopadnout velmi zle.
Druhý aspekt, který silně formoval návrh, byl program, co vše by se v domě mělo nacházet. Když jsme si seskládali objemy všech požadavků a vzali v potaz limity daného pozemku, zjistili jsme, že se divadlo na tu parcelu téměř nevejde. Hmota byla de facto více méně jasná. Dále jsme řešili, jakým způsobem vstoupit do historického nábřeží. Inspirovali jsme se lokální barevností, tvaroslovím a materiálem.
Studio ohboi zatím na české architektonické scéně nebylo moc vidět. Málokdo ví, že jste byl součástí ateliéru m2au. Co vedlo k rozhodnutí opustit mladý, ale už relativně úspěšný ateliér?
Byl to pocit určitého vyhoření po třech a půl letech, co jsem v ateliéru m2au spolupracoval. Potřeba zastavit se, nadechnout a vykročit jiným směrem. Jsem rád, že se m2au daří a dělá mi radost, že se prosazuje čím dál více mladých ateliérů.
Máte nějakou konkrétní vizi nebo představu směřování ateliéru?
Určitou představu o ateliéru zatím nemáme, zatím se s každým dalším krokem učíme, každý další projekt nás posouvá dál. Víme, čeho se snažíme dosáhnout. Ale mít jasnou představu něčeho a lpět na ní je základ neúspěchu a zklamání. Rádi bychom například dosáhli autorské architektury, ale jak dlouho to potrvá a jaká cesta k ní povede, to nevíme. Necháme se překvapit, co nám další projekty přinesou a kam nás nasměrují.
Další rozhovory:
V urbanismu a plánování by neměl existovat žádný odpad
Dobrá architektura nejde dělat ve sklepě
Fotogrammetrie mi umožnila vytvořit nový jazyk propojující architekturu a přírodu
Nikdo z českých expatů úplně neodešel
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
