Peer je kolektiv architektů a kreativních osobností tvořících v Brně od roku 2017. Zakládajícími členy jsou architekti Daniel Struhařík, Georgi Dimitrov, Natálie Ivkovičová, Jan Urbášek, Vojtěch Heralecký a Paulína Závacká. Dynamický tým spojuje pohled na architekturu jako na vyvíjející se disciplínu, která se musí neustále podrobovat experimentování a zkoumání, aby opravdu sloužila lidem a jejich životům.
„V našem brněnském ateliéru se u každého projektu potkáváme nad konceptem, diskutujeme a experimentujeme, společně uvažujeme o možných řešeních a zkoušíme jejich funkčnost pomocí virtuální reality, fyzických modelů a vizualizace, anebo tužky a papíru, “ vysvětlují autoři.
V současné době pracují na novém sídle Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, na projektu pěších lávek v bratislavské Petržalce a na dalších veřejných architektonických soutěžích.
„Peer se dá přeložit jako kolega, vrstevník, rovnocenný člověk. Být součástí Peer kolektivu je hlavně o pocitu rovnocennosti,“ vysvětluje iniciátor celého projektu Daniel Struhařík.
Proto v tomto uskupení není žádná vůdčí osobnost a na každém projektu pracují autoři společně. „Chceme, aby každý, kdo se zapojí do projektu, cítil, že do něj vložil stejný díl práce. Výsledek je pak společným dílem nás všech,“ dodává Struhařík.
Rozhovor poskytli architekti Daniel Struhařík, Georgi Dimitrov a Paulína Závacká.
Peer collective není ateliér, ale kolektiv. Co ho ve vašem případě definuje?
Daniel Struhařík: Kolektiv nám dává pocit vzájemné inspirace a chuti učit se od ostatních. Každý z nás je v něčem jiný a ve chvíli, kdy dokážeme tyto odlišnosti plně akceptovat a vzájemně z nich čerpat, můžeme dosáhnout zajímavějších výstupů. Společný výsledek je tak kolektivním dílem, za kterým stojí každý z nás. Tím vzniká i dost neformální prostředí, kde jsou spolupracovníci víc než jen kolegy. Jsou přáteli.
Georgi Dimitrov: Zní to možná trochu idylicky a samozřejmě i takové prostředí má svoje stinné stránky. Myslím, že tím, že k sobě máme všichni navzájem blíž, je vše i daleko osobnější. O to je někdy těžší překonávat vzájemné problémy a případné neshody. Bez této dynamiky by však možná nebyl náš kolektiv natolik různorodý, jako je dnes.
Máte zkušenosti z jiných ateliérů. Inspirovalo vás něco v konceptu vedení vašeho kolektivu?
Daniel Struhařík: Začali jsme se skupinou kamarádů v Brně jako M2AU. I zde jsme se snažili ateliér řídit kolektivně. Časem se ale naše cíle o směřování v rámci i mimo architekturu rozešly a v roce 2021 jsme se rozhodli odejít a s kolegy jsme založili Peer collective. Spolupráce s architekty z jiných studií pro nás byla přirozená, a i v současné době v ní pokračujeme.
Georgi Dimitrov: Myslím, že nás všechny spojuje především určitá zkušenost ze školy, zejména z brněnské fakulty architektury. Tuto zkušenost si nejspíš podvědomě přenášíme i do našeho kolektivu. Školní ateliéry, kterými jsme prošli, byly totiž právě o podobné kolektivní zkušenosti. Málokdy jsme pracovali sami, učili jsme se, jak diskutovat, jak tvořit spolu, jak se inspirovat od toho druhého. Ve škole jsme trávili spoustu času, a to nás také navzájem sblížilo. Dokonce ani v případě klasického vztahu „učitel – student“ nebyla vždy patrná a jasná hierarchie.
Jaká byla vaše největší dosavadní překážka a co vás naopak nejvíce posunulo?
Daniel Struhařík: Nejvíce nás posunuly úspěchy v architektonických soutěžích, díky nimž fungujeme. Různé typologie, provozy i požadavky jsou pro nás vždy výzva, která nás baví. Navrhujeme bytové domy, administrativní komplexy, ale i technicky náročné provozy v rámci kybernetické bezpečnosti. Bohužel mezi největší překážky stále patří všemožné administrativně-právní úkoly v rámci projektů pro veřejnou správu.
Georgi Dimitrov: Za mě je největší překážkou paradoxně asi to, že jsme poměrně mladý ateliér. V Česku panuje zažitá představa, že je to právě věk, co člověku přináší zkušenosti. A to obzvláště u profese architekta. Jako by architektura byla profesí „zásluh“. Čerstvý absolvent samozřejmě nemá takový přehled jako člověk z dlouholeté praxe, mladí lidé však mohou nabídnout nová progresivní a inovátorská řešení. Mění se doba, mění se trendy a často právě mladí jsou jejími nositeli.
Váš kolektiv čítá na dvanáct lidí. Plánujete se rozrůstat, nebo vám vyhovuje menší počet lidí v týmu?
Georgi Dimitrov: Náš kolektiv je hodně dynamický, málokdy nás sedí v kanceláři všech dvanáct. Průměrně se nás tam sejde přibližně šest nebo sedm. Je to dáno tím, že Markéta, Radek a Vašek stále studují, Natálie se naopak rozhodla rozšířit své profesní znalosti i v oboru scénografie, Daniel se průběžně věnuje doktorátu a výuce, Jan postupně směřuje k výstavnictví a Paula v čase mimo práci rozvíjí překrásný květinový projekt. V tomto ohledu je vzájemná koordinace někdy náročná, právě tato různorodost však pohání naši práci.
Daniel Struhařík: Současný počet členů týmu je pro nás přijatelný v mnoha ohledech. Už jen díky tomu, že jen málokdy se sejdeme v ateliéru všichni. Je však například ideální v tom, že když se o něčem bavíme, tak je pak de facto každý z nás součástí této diskuse. Rozhodně se ale nebráníme růstu – jde jen o to, co nám aktuální podmínky dovolí.
Lávky
Jak jste přistupovali k návrhu lávek? Cítím z nich poezii.
Daniel Struhařík: Lávky jsme navrhovali s kamarády z AXXIOFFICE. V rámci návštěvy sídliště Petržalka jsme objevili velmi kvalitní zeleň kolem Chorvatského ramene. Lidé z okolí tento park hojně užívají. Naším cílem bylo tuto kvalitu co nejvíce upřednostnit, a naopak navrhnout lávky tak, aby byly přirozenou součástí svého okolí. První lávka se stává linkou; horizontálou, která propojuje nové dopravní napojení tramvaje na sídliště. Druhá lávka je bodem, urbánním meeting pointem s potenciálem stát se živým amfiteátrem v rámci nově plánované čtvrti. Tématem třetí lávky je pak dialog břehů, jejich spojnice a přístup k vodě.
Lávky Petržalka v Bratislavě mají ambici stát se sochařskými objekty. Inklinujete k umění v architektuře?
Georgi Dimitrov: Asi bychom nechtěli spadnout do stereotypu diskuse o umisťování sochařských děl do veřejného prostoru. To je samozřejmě nutnost. Vnímáme, že architektura může zprostředkovávat dialog mezi umělcem a publikem. V dnešní době však umění přestává být fyzickým objektem, často se stává pouhým činem, akcí nebo se přímo odehrává ve virtuálním prostředí. Myslím si, že to by měla architektura také začít reflektovat. Naším úkolem je pak najít způsob, jak v této nové době i nadále zprostředkovávat výše zmíněný dialog.
Jak vnímáte zeleň v českých a slovenských městech?
Paulína Závacká: Nejprve je asi důležité si ujasnit, co konkrétně myslíme „zelení“. Mám pocit, že veřejnost – včetně architektů – vnímá pod tímto slovem pouze městské parky nebo zahrady. Zeleň ve městě však znamená celé mikroklima. Pod tím si můžeme představit mnoho živého i neživého, co nás v prostředí obklopuje – ptactvo, vodu, její vsakování, světelné podmínky, propustnost světla, dopadající stíny, půdu a mnoho dalšího. Co se však týče parků a zahrad, v posledních několika letech vnímám v tomto ohledu poměrně významný posun. Je to vidět především na proběhlých architektonických soutěžích. Architekti, zdá se, čím dál více vnímají význam zeleně na území města a snaží se ji zakomponovat do svých návrhů. Problém spíše spočívá v tom, že se v důsledku úspor často šetří právě na úkor krajinářského řešení. Stále tak chybí propojení mezi architekty a krajinářskými architekty, která by zajistila, že zeleň bude již od počátku návrhu jeho integrální součástí.
Generální finanční ředitelství v Brně
Co vás motivovalo se přihlásit do soutěže na Generální finanční ředitelství v Brně, kde jste skončili na druhém místě?
Daniel Struhařík: Jednou z motivací byla právě lokalita – pozemek se nachází uprostřed stávajícího bloku v rámci širšího centra města. Zahušťování měst přitom vnímáme jako aktuální téma. Města by se měla rozšiřovat ne směrem ven, do krajiny, nýbrž dovnitř. Odpovědí je hledání vnitřních rezerv, což je v případě projektu GFŘ právě vnitroblok. Dalším důležitým aspektem bylo zkusit si i něco nového – posunout hranice v rámci klasického konceptu administrativní budovy s buňkovým uspořádáním kanceláří.
Porota vyhodnotila návrh jako „velmi ambiciózní“. Co je podle vás ta atypická složka oproti standardní typologii administrativních budov?
Daniel Struhařík: Přistoupili jsme experimentálně k rozložení dispozic – odlišuje nás tedy kreativní práce, kterou jsme se snažili přeformátovat klasické schéma kancelářského trojtraktu (chodby s kancelářemi po obou stranách). Pracovali jsme s řadou fyzických modelů a hledali optimální řešení, jak by se ze středové chodby mohl stát kvalitní vnitřní prostor.
Dospěli jsme tak k výsledku, v němž se chodba spíše než komunikací stává volně plynoucím prostorem umožňující setkávání a pořádání nových aktivit úřadu. Tento prostor se poblíž schodišť rozšiřuje a u servisního zázemí naopak smršťuje. Vzniká tím multifunkční prostranství, jakési rozšíření kanceláří, sloužící k posezení, využívání copy pointů nebo dokonce k posnídání u barového pultu. V klasickém uspořádání by všechny tyto funkce byly uzavřené v samostatných místnostech za dveřmi.
Jak jste při navrhování pracovali s městským vnitroblokem?
Daniel Struhařík: Důležitým aspektem návrhu pro nás bylo téma zahuštění stávající městské struktury. Může se zdát, že stávající centra měst jsou již definovaná, že jejich strukturu nelze dále rozvíjet. Díky práci s prostorem vnitrobloku však stále existuje potenciál, který umožňuje města zahušťovat bez nutnosti jejich rozšiřování do okolní volné krajiny.
Dalším významným aspektem byla zahrada. Návrh nového objektu umístěného do centra stávajícího bloku je vynesen na sloupech a začíná tak až od druhého patra. Park a stávající zahrady tudíž mohou pod objektem volně plynout – napříč celým vnitroblokem.
Další rozhovory:
ohboi: Mít jasnou představu něčeho a lpět na ní je základ neúspěchu a zklamání
V urbanismu a plánování by neměl existovat žádný odpad
Dobrá architektura nejde dělat ve sklepě
Fotogrammetrie mi umožnila vytvořit nový jazyk propojující architekturu a přírodu
