Hra symbolů a příběhů

Pavlína Kvita a Jakub Tytykalo v The Chemistry Gallery

Myth Game

Konec loňského roku i začátek toho letošního patří v The Chemistry Gallery tvorbě dvou autorů – sochařky Pavlíny Kvity a malíře Jakuba Tytykala. Oba jsou součástí spolku umělců a designérů PRÁM, který podporuje nezávislé tvůrce, vytváří prostor pro mezinárodní setkávání a tvorbu autentického umění. Ve společné výstavě se shodují v zobrazování tradičního a současného, reality i symboliky.

Zachycují fragmenty nebo rozehrávají scény z příběhů, které neumíme zcela dešifrovat, přestože tušíme, že je dobře známe. Možná právě proto jsou tak přitažlivé a vzbuzují pozornost,“ popisuje umělecké spojení kurátor výstavy Radek Wohlmuth. A co o své tvorbě říkají sami umělci? V rozhovoru jsme se ptali nejen na společnou výstavu Myth Game.

Pavlína Kvita

Architektura je pro mne extenzí sochařství.

V rámci svých studií na Akademii výtvarných umění prošla Pavlína Kvita sochařským ateliérem Lukáše Rittsteina. Dlouhodobě se zabývá tématem suburbanizace a do svého sochařsko-vizuálního projevu promítá fascinaci nesmazatelnými stopami po lidské existenci. Téma trvalých záznamů však nekritizuje. Poukazuje na krásu okamžiku a pomíjivost dávající životu smysl. Její sochy – bezhlavá torza – se vyznačují plasticitou a tvarovou úsporností.

Jak ve svém uměleckém vyjádření rozvíjíte téma suburbanizace?

Tímto fenoménem jsem se zabývala ve své diplomové práci a zájem přetrval i dva roky poté. Inspirovaly mě letecké snímky satelitních měst. Jejich rastrovitost a unifikovanost jsem vkládala do objektů i soch. Aktuálně má pozornost směřuje k organické modelaci animálních až figurativních tvarů, které odráží osobní mytologii. Sochu vnímám jako záležitost úzce spjatou s architekturou. Architektura je pro mne extenzí sochařství.

Jak se vám daří do soch jako trvalých objektů vtisknout pomíjivost?

To je dobře mířená otázka, která mi vrtá hlavou. Nejde tak ani o formu jako spíše o obsah daných objektů. V období, kdy jsem se více zabývala tématem suburbánní zástavby, šlo o proces neustálé výstavby satelitních domů za městem, vytrvalé expandování člověka do krajiny. Hledala jsem možnosti, jak uchopit tuto problematiku v rámci mých tvůrčích dovedností. Výjevy dostaly až postapokalyptický nádech, což odráží mé přesvědčení o přirozeném koloběhu vzniku a zániku.

Jakému tématu se věnujete nyní?

Díla z posledních let jsou jiná, mnohem více organická a připomínají dávné archetypy. Navracím se k symbolům, které zhmotňuji do podoby vycházející z duševního prostoru vlastní mytologie. Ráda bych, aby objekty vzbuzovaly pocity něčeho nepatrně známého nebo rozpoznatelného, co vytanulo z podstaty, zaniklo a znovu se objevilo.

Jaká díla jste pro výstavu Myth Game zvolila?

Na výstavě dominují sochy a objekty z posledních dvou let, i když se zde objevuje i reliéf a dílo, které ještě souvisí s tématem architektury. Stěžejní jsou betonové sochy Sun a Moon (2021), které s amorfně kráčející sochou Animal (2021) a Jakubovým velkým plátnem The Eclipse in the Cacti garden završují ve spodním patře celou expozici. V mezipatře jsme umístili Guardian, Beetle, Creature (2021) – objekty, které odráží temnost a ambivalenci, jsou na rozhraní mezi tím, co nás chrání a zatracuje zároveň.

V úvodním prostoru přímo ve výloze vystavuji Torso (2018), jehož minimalistické tělo je nakročeno k pomyslnému pohybu, který zůstává staticky uvězněn ve své betonové formě. Humanoids (2018) představují figurálnost nesoucí charakter futuristického pohybového fázování. Objekty Heron (2021), Aviator (2019) nebo zmenšené, již zmiňovaného sousoší Sun a Moon (2021), jsou výsledkem procesuality a skladebnosti, kdy do sochy implementuji cizí předmět – provaz, sklářský fragment nebo nerezový drát.

Co nebo kdo vás ve vaší tvorbě ovlivňuje nejvíce?

Dříve to byl viditelný svět, architektura v mnoha jejích podobách. K tématu suburbií jsem se dostávala i skrze knihy jako například Sídelní kaše (Pavel Hnilička) nebo obecněji Architektura štěstí (Alain de Botton). Prostřednictvím důležité životní události došlo také ke změně v mé práci. Ovlivnilo mě narození dítěte, ale také ztráta blízké osoby. Tyto dvě polarity – zrození a smrt – se pro mne stalo silnou výpovědí o cyklu života. Osobní zkušenost opírající se o spiritualitu mě přirozeně navedla k tématům a jejich formám, které vytvářím.

Spolupracujete také se svým mužem Romanem Kvitou. Jak spolupráce funguje?

S Romanem se společně účastníme soutěží do veřejného prostoru. Jako designér je velmi racionálně, technicky a pragmaticky uvažující člověk, který je protipólem toho, jak na věci nahlížím já. Řekla bych, že mám více otevřené mantinely v tvůrčím procesu, takže se skvěle doplňujeme. Zároveň nad autorskými věcmi diskutujeme, ať už se to týká mé tvorby nebo toho, čím se zabývá Roman. Jsme si vzájemně prvním divákem i kritikem, když něco vzniká. Společně se také věnujeme funerálnímu designu, tedy konkrétně značce URNYY a navrhování hrobů.

Jak byste popsala svůj umělecký vývoj?

Když se ohlédnu zpět, tak si uvědomuji, že má tvorba žije v určitých cyklech. Od urbanistických schémat suburbií, přes období konstruktivních forem, zájem o pohyb v soše, který je pozastaven v pásmu bezčasí až po současnou symbolickou rovinu. Je pro mne důležitý návrat, stále se opakující univerzum, nekonečné, které se rodí a zaniká zároveň. Ráda bych více expandovala do veřejného prostoru nebo uskutečnila nějakou realizaci v soukromé zahradě, jelikož cítím, že sochy by snesly násobné zvětšení.

Jakub Tytykalo

Architektura je přítomná jako symbol, dům jako bytost. Uvnitř a vně.

Jakub Tytykalo, stejně jako Pavlína absolvent pražské AVU, prošel ateliéry Jiřího Landovského, Jiřího Petrboka a Jaroslava Róny. Malíř se inspiruje klasickou modernou, jeho díla charakterizují fragmentarizované bytosti, zátiší a krajiny. Své akrylové malby s redukovanou barevnou škálou odlehčuje sprejem a jejich prostřednictvím probouzí zvídavost i emoce.

Jste autorem také muralu na Vltavské. Začala vaše tvorba street artem nebo naopak?

To určitě ne. Sice jsem pár intervencí ve veřejném prostoru udělal, ale nejednalo se o žádnou systematickou činnost, ani jsem nebyl členem nějaké podobně zaměřené skupiny.

Jaké směry modernismu 20. století vás ovlivnily nejvíce?

Určitě surrealismus, kubismus a metafyzická malba.

Kromě krajin jste se začal věnovat také městským výjevům. Co bylo prvotním impulsem?

Krajina nebyla nikdy mým hlavním motivem, spíše je, protože pracuji se zobrazením, kulisou v dané situaci, její součástí. Architektura je přítomná jako symbol, dům jako bytost. Uvnitř a vně.

Jaké techniky při své tvorbě používáte nejčastěji?

Nejčastěji akryl a všechno, co se dá použít ke kresbě. Rád ale experimentuji, takže v současné době jsem se opět vrátil k použití fotek písku, které používám jako kresebné fragmenty, písečný reliéf.

Zkoušíte také nové postupy?

Mentálně spíše zůstávám u asociativní imaginace, ale technicky je asi nejnovější výše zmíněná písečná kresba/reliéf.

Ve své tvorbě odkazujete na magický realismus a spiritismus. Dalo by se říci, že mají vaše obrazy duchovní přesah?

Určitě. Myslím, že umění má obecně schopnost působit a ovlivňovat, pokud je dobře provedeno. Je to svého druhu magický artefakt, nosič, do kterého umělec vkládá něco ze svého nitra.

Myth Game

Komentovaná prohlídka s oběma umělci se uskuteční v sobotu 22. ledna od 16 hodin, výstava v The Chemistry Gallery potrvá do neděle 23. ledna.

Další články:

Snažím se skrze tvorbu sama dopátrat odpovědí

Vizuální poezie Marka Šilpocha

Nikdy jsem nechtěl typickou white-cubovskou instituci

ARTERIOR: QARTA Architektura

ARTERIOR: Petr Hájek ARCHITEKTI

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se
NAHORU