Konec loňského roku i začátek toho letošního patří v The Chemistry Gallery tvorbě dvou autorů – sochařky Pavlíny Kvity a malíře Jakuba Tytykala. Oba jsou součástí spolku umělců a designérů PRÁM, který podporuje nezávislé tvůrce, vytváří prostor pro mezinárodní setkávání a tvorbu autentického umění. Ve společné výstavě se shodují v zobrazování tradičního a současného, reality i symboliky.
„Zachycují fragmenty nebo rozehrávají scény z příběhů, které neumíme zcela dešifrovat, přestože tušíme, že je dobře známe. Možná právě proto jsou tak přitažlivé a vzbuzují pozornost,“ popisuje umělecké spojení kurátor výstavy Radek Wohlmuth. A co o své tvorbě říkají sami umělci? V rozhovoru jsme se ptali nejen na společnou výstavu Myth Game.
Pavlína Kvita
Architektura je pro mne extenzí sochařství.
V rámci svých studií na Akademii výtvarných umění prošla Pavlína Kvita sochařským ateliérem Lukáše Rittsteina. Dlouhodobě se zabývá tématem suburbanizace a do svého sochařsko-vizuálního projevu promítá fascinaci nesmazatelnými stopami po lidské existenci. Téma trvalých záznamů však nekritizuje. Poukazuje na krásu okamžiku a pomíjivost dávající životu smysl. Její sochy – bezhlavá torza – se vyznačují plasticitou a tvarovou úsporností.
Jak ve svém uměleckém vyjádření rozvíjíte téma suburbanizace?
Tímto fenoménem jsem se zabývala ve své diplomové práci a zájem přetrval i dva roky poté. Inspirovaly mě letecké snímky satelitních měst. Jejich rastrovitost a unifikovanost jsem vkládala do objektů i soch. Aktuálně má pozornost směřuje k organické modelaci animálních až figurativních tvarů, které odráží osobní mytologii. Sochu vnímám jako záležitost úzce spjatou s architekturou. Architektura je pro mne extenzí sochařství.
Jak se vám daří do soch jako trvalých objektů vtisknout pomíjivost?
To je dobře mířená otázka, která mi vrtá hlavou. Nejde tak ani o formu jako spíše o obsah daných objektů. V období, kdy jsem se více zabývala tématem suburbánní zástavby, šlo o proces neustálé výstavby satelitních domů za městem, vytrvalé expandování člověka do krajiny. Hledala jsem možnosti, jak uchopit tuto problematiku v rámci mých tvůrčích dovedností. Výjevy dostaly až postapokalyptický nádech, což odráží mé přesvědčení o přirozeném koloběhu vzniku a zániku.
Jakému tématu se věnujete nyní?
Díla z posledních let jsou jiná, mnohem více organická a připomínají dávné archetypy. Navracím se k symbolům, které zhmotňuji do podoby vycházející z duševního prostoru vlastní mytologie. Ráda bych, aby objekty vzbuzovaly pocity něčeho nepatrně známého nebo rozpoznatelného, co vytanulo z podstaty, zaniklo a znovu se objevilo.
Jaká díla jste pro výstavu Myth Game zvolila?
Na výstavě dominují sochy a objekty z posledních dvou let, i když se zde objevuje i reliéf a dílo, které ještě souvisí s tématem architektury. Stěžejní jsou betonové sochy Sun a Moon (2021), které s amorfně kráčející sochou Animal (2021) a Jakubovým velkým plátnem The Eclipse in the Cacti garden završují ve spodním patře celou expozici. V mezipatře jsme umístili Guardian, Beetle, Creature (2021) – objekty, které odráží temnost a ambivalenci, jsou na rozhraní mezi tím, co nás chrání a zatracuje zároveň.
V úvodním prostoru přímo ve výloze vystavuji Torso (2018), jehož minimalistické tělo je nakročeno k pomyslnému pohybu, který zůstává staticky uvězněn ve své betonové formě. Humanoids (2018) představují figurálnost nesoucí charakter futuristického pohybového fázování. Objekty Heron (2021), Aviator (2019) nebo zmenšené, již zmiňovaného sousoší Sun a Moon (2021), jsou výsledkem procesuality a skladebnosti, kdy do sochy implementuji cizí předmět – provaz, sklářský fragment nebo nerezový drát.
Co nebo kdo vás ve vaší tvorbě ovlivňuje nejvíce?
Dříve to byl viditelný svět, architektura v mnoha jejích podobách. K tématu suburbií jsem se dostávala i skrze knihy jako například Sídelní kaše (Pavel Hnilička) nebo obecněji Architektura štěstí (Alain de Botton). Prostřednictvím důležité životní události došlo také ke změně v mé práci. Ovlivnilo mě narození dítěte, ale také ztráta blízké osoby. Tyto dvě polarity – zrození a smrt – se pro mne stalo silnou výpovědí o cyklu života. Osobní zkušenost opírající se o spiritualitu mě přirozeně navedla k tématům a jejich formám, které vytvářím.
Spolupracujete také se svým mužem Romanem Kvitou. Jak spolupráce funguje?
S Romanem se společně účastníme soutěží do veřejného prostoru. Jako designér je velmi racionálně, technicky a pragmaticky uvažující člověk, který je protipólem toho, jak na věci nahlížím já. Řekla bych, že mám více otevřené mantinely v tvůrčím procesu, takže se skvěle doplňujeme. Zároveň nad autorskými věcmi diskutujeme, ať už se to týká mé tvorby nebo toho, čím se zabývá Roman. Jsme si vzájemně prvním divákem i kritikem, když něco vzniká. Společně se také věnujeme funerálnímu designu, tedy konkrétně značce URNYY a navrhování hrobů.
Jak byste popsala svůj umělecký vývoj?
Když se ohlédnu zpět, tak si uvědomuji, že má tvorba žije v určitých cyklech. Od urbanistických schémat suburbií, přes období konstruktivních forem, zájem o pohyb v soše, který je pozastaven v pásmu bezčasí až po současnou symbolickou rovinu. Je pro mne důležitý návrat, stále se opakující univerzum, nekonečné, které se rodí a zaniká zároveň. Ráda bych více expandovala do veřejného prostoru nebo uskutečnila nějakou realizaci v soukromé zahradě, jelikož cítím, že sochy by snesly násobné zvětšení.
Jakub Tytykalo
Architektura je přítomná jako symbol, dům jako bytost. Uvnitř a vně.
Jakub Tytykalo, stejně jako Pavlína absolvent pražské AVU, prošel ateliéry Jiřího Landovského, Jiřího Petrboka a Jaroslava Róny. Malíř se inspiruje klasickou modernou, jeho díla charakterizují fragmentarizované bytosti, zátiší a krajiny. Své akrylové malby s redukovanou barevnou škálou odlehčuje sprejem a jejich prostřednictvím probouzí zvídavost i emoce.
Jste autorem také muralu na Vltavské. Začala vaše tvorba street artem nebo naopak?
To určitě ne. Sice jsem pár intervencí ve veřejném prostoru udělal, ale nejednalo se o žádnou systematickou činnost, ani jsem nebyl členem nějaké podobně zaměřené skupiny.
Jaké směry modernismu 20. století vás ovlivnily nejvíce?
Určitě surrealismus, kubismus a metafyzická malba.
Kromě krajin jste se začal věnovat také městským výjevům. Co bylo prvotním impulsem?
Krajina nebyla nikdy mým hlavním motivem, spíše je, protože pracuji se zobrazením, kulisou v dané situaci, její součástí. Architektura je přítomná jako symbol, dům jako bytost. Uvnitř a vně.
Jaké techniky při své tvorbě používáte nejčastěji?
Nejčastěji akryl a všechno, co se dá použít ke kresbě. Rád ale experimentuji, takže v současné době jsem se opět vrátil k použití fotek písku, které používám jako kresebné fragmenty, písečný reliéf.
Zkoušíte také nové postupy?
Mentálně spíše zůstávám u asociativní imaginace, ale technicky je asi nejnovější výše zmíněná písečná kresba/reliéf.
Ve své tvorbě odkazujete na magický realismus a spiritismus. Dalo by se říci, že mají vaše obrazy duchovní přesah?
Určitě. Myslím, že umění má obecně schopnost působit a ovlivňovat, pokud je dobře provedeno. Je to svého druhu magický artefakt, nosič, do kterého umělec vkládá něco ze svého nitra.
Myth Game
Komentovaná prohlídka s oběma umělci se uskuteční v sobotu 22. ledna od 16 hodin, výstava v The Chemistry Gallery potrvá do neděle 23. ledna.
Další články:
Snažím se skrze tvorbu sama dopátrat odpovědí
Vizuální poezie Marka Šilpocha
