Důležité je dokázat komunikovat vlastní koncept

Valerie Heyworth o vítězném projektu Kaplicky Internship

Kaplicky intership

Absolventka Fakulty architektury ČVUT v Praze a vítězka sedmého ročníku soutěže Kaplicky Internship, Valerie Heyworth, odbornou porotu soutěže oslovila svým návrhem Českého domu na Tchaj-wanu. Z celkem šesti finalistů tak byla vybrána, aby strávila tři měsíce na stáži v předním londýnském ateliéru Amanda Levete Architects.

„Mile mě překvapila vysoká úroveň prezentovaných projektů, opravdu nebylo snadné vybrat jeden nejlepší,“ říká Alice Dietsch, ředitelka londýnského studia Amanda Levete Architects. „Valerie nás přesvědčila svým projevem, který ukazoval mimo jiné pečlivost k detailu, širší porozumění a vášeň pro téma. Osobně se mi na jejím projektu líbí, že se v něm zabývá tématy, která jsou klíčová i pro nás v Amanda Levete Architects, jako je udržitelnost, lokální kontext a sociální témata,“ vysvětluje dále.

Český dům na Tchaj-wanu

Svou cenu si Valerie Heyworth převzala ve funkcionalistické vile od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty. Vítězný projekt mladé architektky byl zároveň její diplomovou prací v ateliéru Ondřeje Císlera a Lenky Milerové. Český dům na Tchaj-wanu má sloužit jako české kulturní centrum a generální konzulát v Tchaj-pej. Toto téma architektka zpracovala jako svoji odpověď na ambivalentní postoj České republiky k Tchaj-wanu a jeho vztahu s Čínskou lidovou republikou. Stavba má podpořit partnerství mezi Českem a Tchaj-wanem. Součástí projektu je multifunkční společenský sál, galerie, česká hospoda, co-working, vízové oddělení, konzulární oddělení, byty, rezidence konzula s reprezentativním prostorem a veřejná zahrada. Záměrem návrhu bylo vytvořit kolem budovy veřejný prostor evokující Českou republiku.

Jak dlouho jste na projektu pracovala?

Navrhování předcházela skupinová práce na předdiplomu, během které už samozřejmě probíhala nějaká mentální „příprava“ na samotný projekt. Výsledný dokument, který jsme ve skupině sedmi studentů dali dohromady, vysvětluje výběr našeho zadání a přibližuje česko-tchajwanské vztahy. Hodně nám pomohlo si předem tyto souvislosti utřídit. Zároveň jsme poměrně velkou část věnovali otázce, co je to česká architektura a jak bychom se jako národ měli prezentovat v zahraničí.

Na samotném návrhu jsem pracovala standardně jeden semestr. V ateliéru Ondřeje Císlera se pracuje formou variant. To znamená, že každý student během hodně intenzivního prvního měsíce vyprodukuje tři koncepty svého návrhu. Z těch se následně vybírá ta nejperspektivnější, která se dotáhne a odevzdá. Tento přístup mi, především v akademickém prostředí, přijde velmi efektivní. Máte možnost vyzkoušet různé přístupy, aniž byste měli pocit, že ztrácíte čas na první pohled nesmyslnými nápady. Ty se mohou často proměnit ve velmi podařený projekt, a když ne, alespoň víte, že to nefunguje. Díky této testovací fázi si pak svým návrhem můžete být daleko jistější.

Jak se vám podařilo analyzovat tamní podmínky a mentalitu pro vytvoření tohoto mezinárodního návrhu?

Vzhledem k pandemické situaci se nám bohužel nepodařilo na Tchaj-wan osobně podívat. V ateliéru jsme tak byli hodně odkázáni na virtuální zkoumání města na Street View a získávání informací na dálku. Jeden z diplomantů, Jakub Kubát, strávil semestr na Tchaj-wanu. Zprostředkovaně nám představil tamní kulturu. Hlavně při své návštěvě hodně fotil, což nám dobře přiblížilo specifickou tchajwanskou atmosféru. Měli jsme díky tomu z čeho čerpat inspiraci. Za zmínku určitě stojí i architekt Petr Danda, který teď na Tchaj-wanu pracuje. Ten nám úvodní přednáškou pomohl pochopit hodně historických souvislostí. A hlavně nám nafotil proluky, které jsme si vybrali tak trochu na slepo z online podkladů.

Jak jste v budově konzulátu pracovala s bezpečnostními prvky?

Hodně jsem se spoléhala na bezpečnostní technologie. Budova má dva hlavní vstupy, jeden pro veřejnost a druhý pro konzula a další zaměstnance. U obou je navrženo stanoviště ochranky. Vstupy na všechny tři schodiště by byly opatřeny bezpečnostními čipy, ven by se samozřejmě dalo dostat vždy, ale pro přístup do některých pater by byla nutná karta. To samé platí pro výtahy.

Jedno schodišťové jádro je primárně určené pro veřejnost, druhé pro zaměstnance a rezidenty, nicméně by bylo za určitých okolností využíváno i návštěvníky. Třetí slouží především údržbě, gastro-provozu a samotnému konzulovi jako propojka mezi rezidencí a kanceláří. Samozřejmě se nejedná o tak vysokou úroveň zabezpečení, jako by měla například americká ambasáda. Přestože bez přítomnosti ambasády by konzulát zaujímal většinu jejích rolí, vnímám budovu především jako kulturní centrum, něž jako nedobytnou pevnost.

S ohledem na odlišné podnebí, jaké jste v návrhu použila materiály?

Klima je na Tchaj-wanu opravdu odlišné od toho středoevropského. Velká vedra střídají dlouhá deštivá období. Navíc zde nejsou výjimkou tajfuny ani zemětřesení. Především kvůli specifickému podnebí jsem zvolila ocelovou konstrukci. Kromě výhodných vlastností je ocel hodně citlivá na výkyvy teplot. Aby se předešlo výraznějším efektům tepelné roztažnosti, je nosná konstrukce chráněná izolací, hliníkovou fasádou a externím i interiérovým stíněním. Dalším aspektem je silný vítr. Vzhledem k lineární úzké figuře budovy je stabilita na vlivy větru náchylná. Rámová ocelová konstrukce z HEB profilů je příčně i podélně ztužená táhly. Navíc jsou v několika místech ve středu desky vytvořené kryté terasy, které umožnují průchod větru, což sníží zátěž na plochu budovy.

Specifické podnebí v navrhování hrálo přirozeně velkou roli. Loubí, která chodce chrání před deštěm i sluncem, jsou hlavním veřejným prostorem Tchaj-peje. V mém projektu vytvářím veřejnou zahradu na střeše prvního nadzemního podlaží. Tento prostor je z větší části chráněný horní budovou, která je zdvihnutá na nohách 10 metrů nad úrovní parku. Konstrukční efekt je navíc podpořený zrcadlovým podhledem, který v zahradě vytváří iluzi ještě vyššího prostoru.

Váš návrh obsahuje také vznik parku jako zkratky mezi ulicemi – jak jste řešila soukromí obyvatel domu?

Střešní zahrada je přístupná po dvou schodištích a propojuje dvě ulice krytým veřejným prostorem. Umístěním zahrady na střechu přízemí vytváří místo, které nabízí zajímavé průhledy městem. Severní a jižní schodiště mají odlišnou atmosféru: severní nabízí výhled na velmi rušnou a živou ulici, kde se často pořádají průvody a noční trhy. Jižní je klidnější, s vyhrazeným prostranstvím k sezení. Střed zahrady nabízí také výhled do okolních dvorů, a mimo jiné také na taoistický chrám z 19. století.

Okolní zástavba je převážně nad úrovní zahrady, do ní je tedy vidět z okolních domů. Přestože se nacházíme v proluce, budovy mají často okna do sousedních pozemků. Vzhledem k hloubce parcely bylo těžké přesně zmapovat rozmístění oken, ale snažila jsem se příliš nezasahovat do soukromí stávajících staveb. Ustoupení od hranice pozemku lineární budovou je také odpovědí na sousední fasády: neruším tak již stávající okna a sama je mohu umístit všude, kde je potřebuji. A konečně obytná část projektu je až v horních dvou podlažích. Rezidence se tak nachází až nad bezprostředními sousedy a čerpá z výhledů na město, aniž by kolidovala s okolními budovami.

Jsou nějaké aspekty, které byste na projektu po soutěži změnila nebo upravila?

Spíš než měnila, bych raději dopracovávala. Určitě bych se víc zaměřila na formu spodní části domu, které říkám „skála/jeskyně“. Původně jsem v ní chtěla víc pracovat s výškami podlaží, což jsem do jisté míry udělala, ale myslím, že jsem mohla jít ještě dál. Zároveň jsem chtěla vyzkoušet pracovat i s 3D tiskem betonové konstrukce, ale neměla jsem možnost tuto technologii dostatečně prozkoumat v souvislosti s velikostí celého projektu. Zpětně mě to mrzí, protože propojení s Průšou a jeho mezinárodním úspěchem by se mi hodně líbilo.

Jak hodnotíte konkurenční projekty, oslovil vás některý?

Finálové prezentace nebyly otevřené veřejnosti, účastnili se jich jen prezentující a porota, tak jsme neměla možnost se s projekty detailně seznámit. Mezi finalisty byla velká škála měřítek a forem zpracování architektury, alespoň dle mého zběžného prohlédnutí soutěžních plachet. Věřím, že pro porotu muselo být velmi těžké tyto odlišné projekty porovnávat.

Máte nějaká doporučení pro ty, kteří by se do soutěže chtěli také přihlásit?

Ať se toho nebojí a určitě projekt do soutěže pošlou. Velké naděje na výhru jsem si nedělala a vyšlo to. Opravdu není co ztratit. Hodnocení je vždy do jisté míry subjektivní, projekt může být průměrný pro jednu porotu a skvělý pro jinou. Je důležité pracovat na prezentaci svojí práce a dokázat úspěšně komunikovat vlastní koncept.

Kdo nebo co vás k architektuře přivedlo?

Moje máma je také architekt. Zpětně si uvědomuji, že to pro mě byla samozřejmá volba. Nikdy jsem ani neplánovala dělat něco jiného (když nepočítám dětské plány). Od mala jsem ráda kreslila a u mámy ve studiu navrhovala vlastní „projekty“.

Jací architekti vás ovlivnili nebo stále ovlivňují?

Dlouhou dobu jsem tíhla k jednoduchosti a čistotě. Byla jsem hodně ovlivněná, a stále určitě jsem, výukou na fakultě, kde byl vždy kladen důraz především na funkčnost a racionální odůvodnění jednotlivých prvků návrhu. V poslední době mě stále více baví odvážné tvarosloví a výrazná barevnost. Ráda koukám po starých činžácích v Praze, hodně mě baví jejich dekorované a originální fasády. Ještě jsem ale úplně nepřišla na to, jak se v nich inspirovat a aplikovat je na současnou architekturu. Konkrétně v tomto projektu jsem se inspirovala ve Francii, studio Bruther a Lacaton-Vassal považuji za jedny z nejzajímavějších současných architektonických kanceláří.

Jakým směrem byste se dále chtěla ubírat? Jaké trendy nebo tendence vás oslovují?

Teď pracuji v ateliéru BY architects. Markéta Zdebská mi po napsání posudku diplomové práce nabídla místo v ateliéru. Jsem tam zatím tři měsíce a jsem moc spokojená. Určitě bych se sem chtěla po stáži vrátit. Zatím mi připadají uchopitelnější menší projekty, hlavně rezidenční v lokálním kontextu. Ale je pravda, že tomu moje diplomová práce moc neodpovídá. Chtěla bych si v budoucnu vyzkoušet různá měřítka, jak ateliérů, tak projektů. Co se týče současných tendencí, hodně mě zajímá výstavba z alternativních materiálů, jako je například hlína. Na Erasmu v Nantes jsem měla možnost vyzkoušet si tento materiál na praktickém semináři. V Čechách jsem se ním ale setkala zatím jen výjimečně a převážně jen v literatuře.

Kaplicky Internship

Program Kaplicky Internship je architektonická soutěž pořádaná nadací Bakala Foundation ve spolupráci s Nadačním fondem Kaplicky Centre a londýnským Design Museem od roku 2015. Soutěž je určena pro studenty a čerstvé absolventy architektonických oborů z českých univerzit, kteří se mohou zúčastnit se svou architektonickou prací na volné téma. Odborná porota každoročně vybírá jednoho vítěze, který stráví tři měsíce na placené stáži v jednom z prestižních londýnských studií. Vítězové předchozích ročníků pracovali například u Evy Jiřičné, v ateliéru Zaha Hadid Architects nebo v Heatherwick Studiu. Studenti tak získají možnost vyzkoušet si práci na významných projektech a nabrat cenné zkušenosti ve společnosti renomovaných architektů.


Další rozhovory:

Kaplicky Internship 2020 vyhrál hangár pro vzducholoď

Není malých zadání

Jsme architekti, kteří stojí nohama na zemi

Mám rád architekturu ve všech jejích polohách

Architektuře se věnuji spíše jako “laické očko”

NAHORU