Bude se podoba metra soutěžit?

Anna Švarc o architektuře stanic metra

Architektka Anna Švarc je v pražském dopravním podniku jakýmsi vyslancem veřejnosti, která už nějakou dobu volá po kultivaci prostor metra a také po tom, aby výstavbě takto frekventovaného veřejného prostoru vždy předcházela architektonická soutěž. Poslední kapkou do pověstného poháru trpělivosti Pražanů podle Anny Švarc byla podoba nových stanic trasy A. Když pak novou linku D bez architektonické soutěže navrhla stejná firma, zvedla se vlna nevole a s ní i zájmu o vzhled pražského metra…

Do jinak technických prostor metra chcete přinést hledisko estetiky, aby se tam lidé cítili příjemně. Proč je to tak důležité?

Anna Švarc: Jedná se o veřejný prostor, který lidi podvědomě formuje. Měli jsme to štěstí, že se v jednom historickém momentu rozhodlo, že se do tohoto prostoru bude investovat nejen po technické stránce, ale i po té estetické. Samozřejmě toto rozhodnutí mělo své důvody a jedním z nich byla i propaganda, nicméně díky tomu na metru pracovali nejlepší z nejlepších a dostalo se tam také mnoho kvalitních děl. Výsledkem je jakási muzejně-galerijní forma veřejného prostoru. Samozřejmě ne ve všech případech stojí za to budovat v metru od nuly něco speciálního, ale v případě Prahy bychom prohloupili, kdybychom přišli o to, co už tu máme.

Vašim tématem je také umění v metru. Kde jsou obzvláště zajímavé kousky? A naopak ty upozaděné, schované, nebo dokonce nadobro ztracené?

Anna Švarc: Všichni známe Áčko a jeho ikonické hliníkové obklady. Béčko je asi nejrozmanitější ze všech linek, je hodně různorodé a do jisté míry nese už pozdější design 80. a 90. let. Některým lidem u něho tak chybí odstup nutný k tomu, aby dokázali vnímat jeho hodnotu. Je nejodlehčenější, co se týká konceptu, svoboda vyjadřování jednotlivého architekta tu byla největší. Na této lince vzniklo obrovské množství uměleckých děl. Hodně z nich ale bylo z keramiky a skla, což jsou materiály, které jsou choulostivé a podléhají zkáze, takže jednotlivá díla postupně mizí. Skleněné stély z Náměstí republiky nebo plastiky od Libenského s Brychtovou z Národní třídy zůstaly už jen jako reminiscence. V rámci snahy o obnovu těchto prostor vznikla například dohoda s Palladiem, které bylo u zániku plastik na Náměstí republiky, ale nechali si vyrobit podobné dílo, které jsme dostali darem a má se vrátit do metra. Hodně bohatá stanice je dodnes například Invalidovna, kde je výrazná vitráž a v předprostoru vestibulu řada drobnějších plastik. Céčko pak je ve svém jádru hodně strohé až muzeální, bylo v něm hodně propagandy, jako jsou všichni ti Juliové Fučíkové… Ale třeba i jedinečná monumentální abstrakce Stanislava Kolíbala.

Nechystáte průvodce po těchto zajímavých dílech v metru?

Anna Švarc: Zatím není pro takovou knihu úplně prostor, ale podobné aktivity považuji za důležité, protože je to prostředek práce s obecenstvem. V současné chvíli vzniká vzdělávací kampaň pro děti ve věku 10 až 12 let, jde o komiks proložený texty, které odlehčenou formou podávají fakta o umění a designu v metru. Nejdůležitější informace o perlách tam určitě zazní.

Jak dopadlo pátrání po ztraceném světelném objektu od Václava Cíglera na Náměstí míru, který měnil intenzitu osvětlení podle počtu procházejících lidí?

Anna Švarc: Z různých zdrojů jsem slyšela, že toto dílo ještě někde je, ale všichni, kteří ho slibovali najít, nakonec nic nedopátrali. Nejspíše tak vznikne nové moderní dílo inspirované tímto objektem. Otázka byla, jestli ho umístit na Náměstí míru. V jeho vestibulu se ale stalo hodně změn, přibyly tam komerční jednotky a ubylo prostoru, vracet tam původní objekt tak nedává v tuto chvíli smysl. Spíše je to výhledová otázka, až se stanice bude rekonstruovat, něco tam znovu zrealizujeme. Aktuálnější je výměna stropní desky na Florenci, kde by měl vzniknout právě světelný objekt se skleněnými prvky. Proběhne na něj architektonicko-výtvarná soutěž. Může tak vzniknout solitérní lustr, který bude reagovat právě na Cíglerovo dílo z Náměstí míru. Soutěž je ale pojata tak, že může jít i o celkové řešení osvětlení podchodu, které může být doplněno nějakým výtvarným dílem.

Narazily jsme na problém obchodních jednotek ve vestibulech metra a vizuálního smogu obecně…

Anna Švarc: Jde o proporci stereotypu vůči individuální svobodě vyjádření. V současnosti je grafický manuál pro působení komerčních jednotek v metru závazný jen pro nové nájemníky, ti stávající tuto povinnost ještě ve svých smlouvách zakotvenou nemají. U současných obchodních jednotek jsme schopni ovlivnit jejich přístup třeba tak, že pokud plní podmínky vzhledu obchodů, dostanou určitou finanční úlevu. S několika málo zásadami se přitom dá celkem slušně pracovat. Principem je držet maximální průhlednost výkladce. To znamená, že se sklo nepolepí a když už se polepí, tak maximálně ve dvaceti procentech celé plochy. Pokud nájemci zneprůhledňují své zázemí, tak maximálně dvoubarevně a ideálně průsvitnou fólií. Sice není vidět dovnitř, ale z pohledu veřejného prostoru už to má určitou hloubku. Obecně se snažíme nájemcům vysvětlit, že není třeba, aby jejich prezentace byla příliš hravá…

Svébytným dílem je také informační a navigační systém v metru. Prý plánujete nový orientační systém dopravy, který by měl odstranit přehršel fontů a celkovou různorodost ukazatelů. Jde o návrat ke kořenům, kdy byl v metru jednotný font Metron? A bude se změna týkat jen samotného metra, nebo pronikne i na povrch na zastávky tramvají či autobusů?

Anna Švarc: V tomto případě se připojíme k chystané designérské soutěži, která by neměla řešit jen metro, ale celý orientační systém Prahy. To znamená také stanice autobusů a tramvají, stejně jako přestupní uzly nebo orientační obelisky ve veřejném prostoru. Orientační systém, typografie i fyzické nosiče těchto informačních tabulí jsou velký úkol, který by měla vyřešit právě tato soutěž. Je ale také otázka, jak dlouho potrvá implementace takto obrovské změny.

“Věřím, že architektonická soutěž na podobu stanic metra se stane samozřejmostí”

Dalším velkým tématem jsou návrhy nových stanic linky D. Jejich autorem je ateliér Metroprojekt a veřejností byly značně kritizované…

Anna Švarc: V roce 2015, kdy vznikla silná vlna veřejného odporu vůči Déčku, jsem tento problém řešila ještě na IPR. Můj přístup byl méně radikální než iniciátorů petic, protože jsem si uvědomovala komplexnost celého problému. Kdybychom chtěli vše dělat znovu a lépe, znamenalo by to vyhodit projektové dokumentace, které stály přes miliardu, a léta času strávená projednáváním. Jsou různé přístupy k architektuře, někdo rád začne od nuly a někdo vstoupí do hry s tím, že má starší základ, se kterým musí pracovat.

Nikdo samozřejmě není rád, že na tuto veřejnou stavbu neproběhla otevřená architektonická soutěž. Ale uvědomuji si, že už není udržitelné projekt od základu změnit. Pankrác až Nové Dvory jsou už daleko, ale co se týká posledních tří stanic, tam je dost možné, že se plánované výtvarno částečně přehoupne i do architektury. Samozřejmě se nebudou měnit vzdálenosti kolejí nebo struktura klenby, ale vestibuly, podchody, interiéry a navazující urbanismus jsou stále k dispozici. Takže zvažujeme, že nebude vypsána jen výtvarná soutěž, ale soutěž na komplexní architektonicko-výtvarné řešení.

Na Náměstí bratří Synků nejdřív proběhne urbanistická soutěž, která nadefinuje hmoty a pohyby na povrchu, teprve poté do toho budeme vstupovat se samotnou soutěží na stanici. To už je mnohem lépe nastavený proces, kde jsme schopni s architekturou stanice nakládat jako s integrovanou součástí městského celku.

Pro mě je velmi důležitá 62. stanice metra, která by se měla začít stavět ještě před Déčkem. Bude to Depo Zličín a stavba začne zhruba za 2 roky. Tím důležitým vítězstvím je, že se u této stanice bude konat regulérní architektonická soutěž. Přestože to bude malá stanice na okraji města, je to důležité pro princip, aby se stala architektonická soutěž samozřejmostí.

 

Čekají nějaké změny i doposud poslední, ne zrovna pozitivně přijaté stanice Áčka Bořislavku, Nádraží Veleslavín, Petřiny a Nemocnici Motol?

Anna Švarc: Nemyslím si, že se u těchto stanic nyní budou dít velké změny. Myslím si, že jejich vnímání spíš bude muset projít odstupem času. Lidé si zvyknou a řeknou si, že je to vlastně svým způsobem zajímavé, možná bizarní. Že to je dítě doby, kdy architekturu veřejných staveb kreslili architekti projekční firmy odborné hlavně po technologické stránce… Nějaké malé změny se ale přeci jen chystají, ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy jsme vybrali jednu plochu na Bořislavce, kde vznikne nový výtvarný počin.  Myslím si, že se tato část Áčka musela stát proto, aby si lidé řekli: Takhle ne, takovouto situaci musíme řešit zodpovědněji. Právě to, že se veřejnost ozvala, je strašně důležité. I proto, domnívám se, vznikla moje pozice…

 


Anna Švarc vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, poté odjela na stáž do londýnského ateliéru architektky Evy Jiřičné. Tam pracovala také v ateliéru Egret West, který mimo jiné vytvořil manuál londýnského metra. V Praze pak působila v Institutu plánování a rozvoje, kde se věnovala například přípravě podoby nových stanic metra D. Nyní je architektkou metra v Dopravním podniku hlavního města Prahy.

Přečtěte si další rozhovory:

Nechceme být pluginem architektů

Ženy v české architektuře odpovídají v rubrice ARCHIZOOM FOCUS

Ondřej Chybík z Chybik+Kristof Architects

E-book: Česká architektura uprostřed pandemie

Bilbao efekt v české architektuře II.

Rozhovor s Lenkou Křemenovou z ateliéru A1 architects

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU