Novinářka a kurátorka Eva Slunečková se dlouhodobě zabývá českým designem: sleduje ho, píše o něm a zasazuje ho do širšího kontextu. Kromě toho podporuje mladé designérské talenty z řad studentů či absolventů, což naposledy prokázala jako spolukurátorka výstavy Made by Fire. Velkolepá přehlídka českého skla, porcelánu a keramiky pro muzeum Triennale Milano měla za cíl propojit talenty se zahraničními novináři a kurátory a tím rozšířit pole jejich působnosti.
Eva Slunečková také usiluje o propojování mladé scény nebo ateliérového designu s průmyslovou výrobou. Od minulého roku připravuje pro Lasvit Spacial Magazine, ojedinělý časopis, v němž kreativním způsobem propojuje design s dalšími médii, jako je ilustrace, fotografie nebo hudba (na stránkách magazínu najdete playlist tvůrců). Ve své práci prokazuje nebývalou kritičnost a široký rozhled. Je stejně nadšená jako skeptická, ale především maximálně otevřená škále kreativních přístupů.
Na výstavě Made by Fire jste pracovali dva roky. Nepochybně jde o mimořádnou přehlídku, jak rozsahem, tak kritickým obsahem. S čím jste se museli vypořádat?
Dva roky trvalo získat peníze a připravit půdu, na které by se dal projekt takového rozsahu vybudovat. Za to patří kredit hlavně Janě Zielinski, Jiřímu Mackovi a Janu Pressovi, duchovním rodičům celé výstavy, a Ministerstvu kultury. Bez nich by Made by Fire neměl šanci spatřit světlo světa. Když nás oslovili, nechtěli jsme tak jedinečnou příležitost využít pro standardní chronologickou přehlídku, ale nabídnout přesah. A tak vznikl nápad s kladením otázek, které často nejsou vůbec příjemné. Týkají se vlivu krizí na podnikání českých firem – třeba dokdy má smysl zachovávat řemeslo? Počítá se s tím, že tradiční postupy nemohou vydělávat peníze? Nebo se dá inovovat?
Dalším důležitým faktorem bylo srozumitelně představit český design zahraničnímu publiku – většinou už o něm něco zaslechli, ale neznají detailní souvislosti. Jak třeba cizincům vysvětlit, co je privatizace? Pro výstavu už by to byla hodně složitá linka. Vyřešili jsme to pomocí vrstev: výstava představuje hezké věci, které diváky vizuálně zaujmou, základ se dozví z popisku – a pokud je to zajímá víc, doplní si záběr svébytnou publikací. Výstavou prostupují čtyři témata patrná i ve vizuálu barelů, kterými jsme chtěli zdůraznit průmyslovou linku. Dál už nemělo cenu z toho dělat akademickou záležitost: Salone del Mobile je populární festival plný impulzů a byť jsme nechtěli zanevřít na hlubší témata, bylo potřeba se zaměřit na první dojem a nechat na divákovi, zda bude chtít poodkrýt i další vrstvy.
Co všechno navíc obsahuje publikace Made by Fire?
Především poskytuje širší kontext. Toho jsme se v publikaci ujaly s Danicou Kovářovou a byl to boj (směje se). Ke všem objektům jsme připravily rozšířené medailonky, šlo nám přitom o stravitelnou podobu textů. Přijde mi, že u nás panuje velká mezera mezi odbornou akademickou sférou – což jsou složité texty plné cizích slov, které se moc nedají číst – a přímočarými lifestyle články, které zase nemají obsah. My chceme stát někde uprostřed. Píšeme populárně-naučným způsobem, a to mě baví. Publikace mimo jiné obsahuje napsaná jména designérů, která jsou pro cizince složitá: Tadeáš Podracký nebo Markéta Špundová se jim těžce vyslovují (směje se).
Výraznou vizuální kvalitu publikaci dodávají fotografie Hany Knížové. Objeví se i na výstavě?
Původně jsme o tom uvažovali, ale byla by to další vrstva k už tak silnému vizuálnímu výrazu, který výstavě dodal Maxim Velčovský ve spolupráci s Vítězslavem Dandou z edit! architects. Hančiny fotky jsou úplně odjinud, za což jsme moc rádi; dodala objektům něžnost a citlivost. Hodně si s tvorbou vyhrála: objela designéry, nasbírala střepy nebo materiály, které používají, a ty pak promítala přes sebe, experimentovala s nimi, zapalovala nebo sestavovala vlastní scény, aby interpretovala čtveřici témat. Mimochodem takhle to zní, jako bychom na tvorbu výstavy měli ony dva roky, ale my jsme na ní ve skutečnosti pracovali jen pět měsíců a Hana Knížová to stihla během jediného měsíce, za což ji obdivuji.
Mezi řečí jsi mi prozradila, že projekt časem „nabobtnal“. Můžeš zmínit alespoň základní kameny, z nichž prezentace vychází?
Podílela se na ní spousta kreativních lidí, ale ráda bych vedle multitalentovaného Maxima Velčovského vyzdvihla i art direktora Lukáše Kijonku. Není to jen grafik, co dokáže hezky zalomit magazín. Učí grafický design na UMPRUM, a tak má i akademický background. Lukáš je konceptuální mastermind. Dlouhodobě spolupracuje s Moravskou galerií a protože je zvyklý pracovat koncepčně a ideově a má velké zkušenosti s tvorbou výstav, přišel i s mnohými inspiracemi pro instalaci. Jeho návrhy vytvořily podhoubí, které v lecčems posunuly celý projekt – například nápad dodat k historickým malbám továren také pár nových od malíře Dominika Formana byl právě jeho. A my se pro něj hned nadchli.
Hana Knížová má specifický rukopis. Jak jste na ni narazili?
S Hankou jsem měla zkušenost z focení portrétu a Danica z módní story. Nakonec se dostala do úzkého výběru, protože se nám líbila její citlivost a fotografický přístup. Moc nás baví, co dělá a byli jsme zvědaví, jak ve fotce uchopí produkty. Protože obvykle fotí lidi, byla schopna je zapojit i do produktových záběrů. Použila modely jako nástroje pro vyjádření příběhu, který spojila s designem: rudovlasá žena Made by Fire, ruce versus střepy, model pokrytý bílým popraškem… Nechceme vysvětlovat významy všech motivů, aby zbyl prostor pro fantazii, což publikaci dodává určitou mysterióznost. Baví mě například, jak zachytila skleněnou sochu Morana od skláře Martina Janeckého: promítla ji na obličej jednoho z modelů. A mezi moje oblíbené definitivně patří záběr střepů s rukama: skvělé vyjádření křehkého byznysu porcelánek a skláren, které se snaží navázat na historii a střídavě se jim to daří.
Navazování na tradice prostřednictvím soudobých forem je fajn téma. Věnujete se této tendenci?
První kapitola nastiňuje problémy, se kterými se potýkají české fabriky a podniky. Kapitola dvě pak rozebírá, jakým způsobem se to dá řešit – a jednou z cest je právě transformace tradic. Ukazujeme příklady těchto tradičních řemesel, jako je třeba lithyalin v podání Lukáše Nováka, který tu technologii posunul úplně jinam. Je to záhadná, dvě stě let stará technika, o níž dodnes nikdo přesně neví, jak fungovala, protože recept se ztratil. Ví se, že ji vynalezl Fridrich Eggerman na severu Čech a skláři se to mramorování dodnes snaží napodobit, takže v nějaké formě přežila dodnes.
Postup znovuobjevil sklář Václav Kuželka, který dokáže věrně namísit pigmenty ve skle a pak je probrušovat, takže sklo působí jako diamant. Dlouho ale technologie nikoho moc nezajímala a používala se pro tvorbu těžítek nebo kýčovitých váz. Lukáš Novák ale dokázal lithyalin oprášit a posunout do moderního výrazu. Dnes je díky němu lithyalin synonymem sexy skla. A není to poprvé – Lukáš ve své tvorbě často sahá do historie, proto mu říkám „archeolog skla“. Právě teď třeba připravuje velkou výstavu pro galerii Kodl, ve které znovupoužívá středověké metody ražení do skla.
Napadají tě další příklady takového refreshe?
Třeba František Jungvirth, od něhož se nám moc líbil projekt Birth of the Future behind Glass, v němž expresivně posprejoval drahocennou vázu od Moseru. Speciálně pro výstavu tuto kolekci rozšířil a kromě posprejované broušené vázy s motivem koně na ní najdeme i parafrázi na zaniklou sklárnu Egermann proslavenou smaltovanými kytičkami. Její dekorativnost nechal záměrně nabobtnat do extrému – nalepil na ni barevné pěny, dodal perníková srdce a navrch dozdobil plastovou kachničkou. Třetí vázu od Bohemia Crystal s bohatými řezbami, takové to těžké sklo, co měly naše babičky ve vitrínkách, nechal porůst přírodními krystaly a vystavil ji ponořenou do akvária s emulzí. Takové posuny ve vnímání tradic jsou podle nás velmi podstatné a pomáhají nastavovat zrcadla technologiím, která už se dusí pod prachem své vlastní historie.
Jakým dalším přístupům nebo otázkám se výstava věnuje?
Třetí kategorie zkoumá, co znamená autorství, identita nebo náhoda. Specificky u skla platí, že máš určitou myšlenku, kterou ale neumíš řemeslně provést – takže si najdeš specialistu. Je pak otázka, do jaké míry jde o původní autorské dílo, a do jaké jde o dílo řemeslníka. Každý z nich se do procesu nějak propíše a řemeslník se stane de facto prodlouženýma rukama umělce. Představujeme i několik autorů, kteří pracují s prvkem náhody. Milan Pekař třeba experimentuje s pigmenty: ví, jak se budou přibližně chovat, ale nemůže s jistotou říct, jak bude výsledek přesně vypadat. Lada Semecká zase prosypává skleněné desky písky a nechává náhodu pracovat intenzivněji. Je pak výsledek dílem autora, náhody nebo třeba pece? Toť otázka.
Co designérky? Mají i ony k náhodě co říct?
Zabýváme se také důležitostí ženského umění, což úzce souvisí i se samotnou náročností řemesla. Fyzicky vyfouknout sklo a vůbec unést formu je extrémně obtížné. Ale dnes už existuje spousta žen, které se s tím umí vyrovnat. Jako Klára Horáčková, což je autorka vůbec nejtěžšího kusu na výstavě – její Billboard váží 790 kilogramů. Baví mě, že mezi vystavujícími je i spousta studentek, které se snaží tematizovat tabuizované motivy. Skvělý je Manifest onanie od Markéty Špundové: dostatečně pichlavý a zároveň osobní. Vychází z toho, co řeší sama v sobě, protože má přísnou katolickou výchovu.
Pak je moje oblíbená i nenápadná socha Bezruký Frantík od Johany Hnízdilové, což je pocta rodinnému příbuznému, který se narodil bez rukou. Byl schopný se zařadit do společnosti, nevnímal se jako postižený a naopak se třeba v Bílém domě setkal s americkým prezidentem. Působil totiž v Jedličkově ústavu, kde řídil sbor a byl kulturně aktivní. Byl třikrát ženatý, měl spoustu dětí… Johana slýchala příběhy od babičky, vytvořila si určitý obraz a ten pak vysochala nohama. Což je svým způsobem také o překračování hranic konkrétního média a zvyklostí s ním spojených.
Tomu se věnuje poslední kapitola zaměřená na proměny technologií…
… a experimentování, posouvání hranic nebo celkového očekávání od materiálu. Ačkoli řemeslníci ovládající technologie vymírají, pořád stavíme na silné výrobní tradici a jsme v tom skvělí. V této kategorii nemůže chybět Rony Plesl a jeho Vitrum Vivum, technologie velkoformátového odlévání uranového skla, s níž má velké plány. Úplnou novinkou je vůbec první produkt, který vytvořil Jan Plecháč jako součást nové vize pro Moser. Na výstavě Made by Fire mápremiéru váza Abyss z ultramarínu. Je to zároveň nejtěžší kus skla, který kdy řemeslník v Moseru vyfoukl na píšťale. Masa skla váží až čtyřiadvacet kilo, než jde na broušeníJe to podmanivě modré dílo, kontrast organické a velmi přísné brutalistní formy. Prostě Jan Plecháč a jeho zpracování tradice. To je modus operandi, který od něj známe už z projektů skleněných svítilen Lanterns, kolekce Neverending Glory, což jsou de facto obrysy lustrů z předních světových oper, nebo Moulds, v níž se forma na foukání skla stala rovnou součástí světla.
Made by Fire představuje také nové technologické postupy. Napadá mě Johan Pertl…
Ten se snaží inovovat litou plastiku. Johan Pertl je velký talent a experimentátor, u Světlé si s kamarádem Tomášem Kučerou pořídili vlastní sklárnu v bývalé samoobsluze; napřed měli stroje a až pak samotné místo, kam je dát. Studoval na UMPRUM u Ronyho Plesla, takže má technologické znalosti, které dotahuje do dokonalosti: dokáže třeba vytvořit dokonale plynulý přechod mezi deskou stolu a nohama. Máš-li cokoli jednolitého, přechody mezi strukturami povrchů je těžké udělat, aniž bys oba díly k sobě přilepila. Když kolekci stolků Utopia viděly galeristky Rossana Orlandi a Lina Kanafani na letošním Designbloku, popraly se o ně… Nakonec do milánské galerie Rossany Orlandi jela Johanova diplomka – stůl ze skleněné koule balancující na podstavci z mramoru – a do londýnského obchodu Mint Shop právě kolekce stolků z litého skla.
Líbí se mi, jak propaguješ mladé lidi. Stává se častěji, že si talentů všimne zahraniční scéna?
Než se mladí umělci vyprofilují, musí ujít dlouhou cestu. Aby to nevzdali, je důležité je od začátku podporovat. Moc si nevěří a neumí si dělat vlastní propagaci. To je také jedno z témat, na které se zaměřuji ve svém novém projektu Design filtr. Je to newsletter, k jehož odběru se může kdokoli přihlásit na mém webu a já mu jednou za dva týdny pošlu do schránky přehled toho nejzajímavějšího, co se právě děje na české designové scéně. Mladým autorům a autorkám v něm pak radím, na co si dát pozor, jak třeba sestavit tiskovou zprávu nebo pracovat s novináři a vlastní propagací.
Vybírali jste studenty tematicky, nebo naopak spoluutvářeli výstavu?
Udělaly jsme si s Danicou seznam projektů, které nás v posledních pěti letech zaujaly a snažily se vybrat reprezentativní kusy, které nám pomohou odpovídat na konkrétní otázky a vytvarovat jednotlivá témata – průmysl: vznik a zánik, adaptace, identita a experiment. K nim se pak nabalily výjimečné historické kusy. Třeba Stanislav Müller a jeho performace Mirror Man, se kterou od 90. let vystupuje po celém světě. Jako Mirror Man se vystavuje různým situacím, prochází se po městě, jde na nákup nebo volit prezidenta (směje se). Na výstavě udělá hned několik performancí, abychom přehlídku oživili a byla multimediální. Nezahrnuje totiž jen sklo, porcelán a keramiku, ale i malby, video nebo právě performance.
V této souvislosti mě napadá otázka, jak jste pracovali s průmyslovým sklem.
Primárně nám šlo o art design projekty, protože ateliérový design v Čechách je výjimečně důležitý. Průmyslový design máme na výstavě také zastoupený, ale pokaždé jde o objekty s dalším přesahem či uměleckým záměrem. Svítidlo, které se dobře prodává, má svoji váhu a porcelánky a sklárny ve finále živí, ale art designové projekty dokážou zase mnohem důkladněji mluvit o tématech, které hýbou společností. Je to přirozené: nezávislí autoři jsou více drzí, mají méně zábran. Když dospěješ a etabluješ se jako autor, koriguješ, co říkáš a už nejsi tak expresivní a spontánní… Do Made by Fire jsme zařadili třeba legendární lustry od Olgoj Chorchoj a Jiřího Černického, které dělali pro výstavu v galerii DSC. Použili technické borosilikátové varné sklo, které se používá na výrobu hrnců nebo baněk, vytvořili z nich trubice , na ně umístili svíčky a na světě byl legendární lustr.Ve spolupráci s Kavalierglass speciálně pro přehlídku vyrobili dva kusy.
Jdete naproti spolupráci mladých designérů s firmami?
Doufám, že ano, prezentujeme několik příkladů takových spoluprací. S designem se často pojí exkluzivita, je to drahá věc, do níž vkládáš kreativitu, technologie a prototypy, ale pro lidi je pak nedostupný. Profesor Jiří Pelcl ve spolupráci s Českým porcelánem v Dubí ukazuje, jak inovovat cibulákový vzor. Jeho nádobí patří mezi bestsellery a je široce dostupné. Porcelánka G. Benedikt navázala spolupráci s ateliérem keramiky a vznikly hned dvě zajímavé realizace. Prokop Chludil navrhl nádobí Active pro zrakově postižené: talíř se speciálními výstupky, které pomáhají s orientací hmatem. A Joo Kawasumi Nami inspirované japonskou kulturou.
Průkopníkem takových plodných spoluprací je u nás asi Lasvit…
Je to tak, Lasvit je i díky uměleckému vedení Maxima Velčovského zásadní inovátor, spolupracuje s mladými autory jako je Lukáš Novák nebo Cyril Dunděra. Maxim je nejen spoluautorem výstavy, designérem expozice, ale také vystaveným autorem, vzhledem k jeho významu na poli porcelánu a skla. Bez něj by portrét českého designu nebyl kompletní.
Máš mezi vystavujícími nějaké osobní favority?
Baví mě intuitivní přístup Luisy Bělohlávkové, která dělá keramické sochy, parafráze na Royal Dux figurky z Duchcova. Luisa má teď také v Duchcově výstavu, což beru jako znamení, že česká porcelánka je otevřena nové interpretaci. Bylo by skvělé, kdyby ji byli schopni zavést také do výroby a inovovat tak dosavadní portfolio. Luisa figurky zpracovává ručně, takže jsou takové nádherně neuhlazené. A ta témata! Soška Milenci třeba zobrazuje lásku stejnopohlavního páru. K tomu mě hned napadá i Dominika Petrtýlová, která dělá ručně malované vázy, v nichž zachycuje okamžik polibku na diskotéce. Posouvá kýčovitou technologii do roviny společenského portrétu a snaží se v ní zachytit prchavý moment. Skvělý je i Tadeáš Podracký, který pracuje s odpadovými kousky skla. Jeho metoda „konstrukce skrze destrukci” je fascinující. Zbytkové střepy skla lepí k sobě a vytváří z nich novodobé vázy a stoly.
Je na přehlídce více děl, z nichž jsou společenské otázky i bez popisků patrné?
Třeba pandemické sošky Moniky Martykánové komunikují poměrně jasně a popisně – jen si možná člověk neuvědomí, že to je parafráze na duchcovské figurky. Paradoxně jsme na výstavu v kontextu války na Ukrajině zařadili také Maximovo kouřící auto, které bylo na Signal festivalu. Chtěli jsme zdůraznit, že reagujeme na aktuální společenské otázky včetně války na Ukrajině. Samotná instalace z barelů s obrysem olejových skvrn naznačuje, že nás zajímá energie jako taková, její původ nebo třeba to, jestli existuje něco jako čistá energie – až díky válce na Ukrajině jsme si takové otázky začaly vůbec pokládat a z energie se náhle stal nástroj politické moci, která se v důsledku propisuje i do samotných výrobků. Pandemie nám zase ukázala problematiku dodávání materiálů: že něco musí putovat přes celý svět, abys z toho mohla něco dalšího vyrobit. Energetická krize, covid-19 a válka na Ukrajině. Tyhle tři situace změnily úhel pohled na to, co a jak produkujeme, nejen porcelánu a skla.
Z instalace bychom ještě mohly zmínit malby jako odkaz na úspěšnou průmyslovou historii…
Pochází ze sbírek Viktora Máchy a samotného Maxima Velčovského. Oba pánové mají pro sbírání maleb s fabrikami velkou vášeň. Baví mě také taková kvazihistorická linka pro fajnšmekry: normální návštěvník nepozná, která malba je historická a kterou pro výstavu nově namaloval Dominik Forman. Snažili jsme se jeho plátna zakomponovat tak, aby splynula s kontextem. Chtěli jsme poukázat na fakt, že Čechy jsou země, ve které se design nejen navrhuje, ale také vyrábí, což je velmi výjimečná kombinace v evropském i světovém kontextu. Proto bylo naším cílem zdůraznit tento fakt hned na začátku v této průmyslové slavobráně. Zaujalo mě, že designéry berete s sebou, aby se prezentovali osobně a otevřely se jim zahraniční příležitosti. To není standard…
Celá akce se koná díky grantu Ministerstva kultury a Evropské unie zaměřenému na zasíťování umělců po covidu. Mnoho z nich se ocitlo v náhlé izolaci a mírné depresi, jestli má ještě smysl něco tvůrčího dělat, a tohle je nevídaná příležitost, jak je podpořit. A já to kvituju, protože není nad osobní kontakt s novináři a odborníky z celého světa. A už jen osobní návštěva festivalu Salone del Mobile je nabije takovou energií a inspirací, že se to určitě propíše i do motivace k další tvorbě. Já to tak alespoň mám. Té kreativity a krásy je tolik! Chodíš městem a připadáš si jako na oslavě svátku designu.
Jak mohou designéři obecně napomoci tomu, aby se snáze dostali do povědomí?
Jednou z cest je srozumitelnost: i my se snažíme být víc polopatičtí, aby nám zahraniční novináři rozuměli. To udělá strašně moc. Je velký rozdíl, jestli novináři obcházejí stánky se stydlivými umělci, kteří o své práci neradi hovoří – nebo je provedete a ke každému z projektů řeknete čtyři věty. Když jsem prováděla novináře po Designbloku, byli úplně udivení tou škálou technologií – a ve Wallpaper* pak vyšel článek o Lukáši Novákovi a dalších umělcích. Novináře to zaujme, ale musíš jim to jednoduše vysvětlit. Background v časopisech mi ukázal, že je důležité komunikovat s lidmi a s veřejností. Je potřeba čas od času poodstoupit a položit si základní otázky: Co si z mojí práce člověk vezme, když o ní předtím neslyšel? Je někde uvedeno, kolik předmět stojí a kde se dá koupit? Není načase si udělat vlastní web?
Výstava Made by Fire v Miláně potrvá do 23. dubna. Co budeš dělat, až skončí?
Velkou radost mi dělá vlastní projekt Design filtr. Líbí se mi, že v něm nejsem pod nálepkou žádného média, které tě vždy nějakým způsobem koriguje – můžu se v něm chovat svobodně, a to mě hodně baví. Pokračuji i v magazínu Spacial pro Lasvit, čeká nás třetí edice. Na to se moc těším, už organizujeme focení v Miláně o Alessandro Mendinim, legendě italského postmoderního designu, s nímž Lasvit také spolupracoval. Dále píšu pro Forbes nebo časopis Estate a působím jako konzultantka na volné noze hned u několika projektů. Rozhodně se nenudím! (směje se)
Premiéra přehlídky Made by Fire v Miláně skončila 23. dubna. Výstava se poté přesune na pražský Designblok, který proběhne 4. – 8. října 2023, a následně do Moravské galerie v Brně, kde bude čas si expozici prohlédnout od 17. listopadu 2023 až do konce srpna 2024.
Další články o designu:
Made by Fire: sklo jako nástroj kritiky
MY DVĚ: Někdy je designu až moc
