Zdá se, že kvalita české architektury zvýšila svůj plošný standard

Rozhovor s Danem Mertou, ředitelem Galerie Jaroslava Fragnera

Foto: AI Photography

V centru Prahy najdeme jednu z několika málo českých galerií věnujících se pouze architektuře. Během více než padesáti let fungování Galerie Jaroslava Fragnera se zde uskutečnily výstavy tvorby architektů a ateliérů českých (Alena Šrámková, Sial, Aulík Fišer architekti, A69), zahraničních (Bjarke Ingels, Souto de Moura, Zaha Hadid Architects, Benthem Crowel Architects) i urbanistů (Miroslav Baše, belgičtí XDGA, švýcarští agps).

Program galerie představuje progresivní ateliéry, věnuje pozornost problematice veřejného prostoru, rekonverzím industriálních objektů a v posledním desetiletí také velký prostor dostává udržitelná architektura. Podzimní výstava s podtitulem S krajinou v dialogu se zabývala tvorbou norského ateliéru Snøhetta, jehož stavby se svým přístupem k udržitelnosti stávají v této oblasti ikonami. Ředitelem galerie, která se snaží uvádět také českou architekturu na zahraniční scéně, je od roku 2001 Dan Merta.

Absolvent dějin umění a estetiky připravoval výstavy na Pražském hradě, působil jako tajemník Společnosti Jindřicha Chalupeckého a vedl také odbor kultury na Žižkově. Dan Merta je rovněž zakladatelem Iniciativy za novou Prahu a v roce 2010 obhájil svůj post ředitele Galerie Jaroslava Fragnera. „Vystavování architektury v architektuře má i jednu výhodu, architekt či kurátor musí reagovat na galerijní prostor a vést dialog s jeho géniem loci. Musí být jeho partnerem,“ říká v rozhovoru nejen o galerii, v jejíž čele stojí.

Máte své oblíbené stavby od Jaroslava Fragnera?

Myslím si, že na dílo architekta Jaroslava Fragnera je třeba se dívat ve vrstevnatosti a komplexnosti jeho architektonické tvorby, včetně památkové péče a pedagogické činnosti. Byla to výjimečná osobnost. Uvedu tři stavby, které mi nejvíce imponují i z historického kontextu: ikonickou stavbu elektrárny ESSO v Kolíně z roku 1932, rekonstrukci Karolina (především vstupní průčelí a čestný dvůr) z let 1946–1968 a vilu Ing. Václava Budila v Kostelci nad Černými lesy (1931–1932). Tu i z toho důvodu, že ji současný majitel uvažuje po rekonstrukci zpřístupnit pro veřejnost a využívat pro výstavní či edukační činnost.

Je něco, co vám nyní v české architektuře oproti období Fragnerovy tvorby z minulého století chybí?

Je to složitá otázka. Nelze pouze říci, že doba, v níž Jaroslav Fragner studoval a začal aktivně projektovat a zapojovat se do uměleckého života, patřila k nejzajímavějším etapám české kultury. Myslím tím meziválečné období – zlatý věk české moderní architektury. Fragner byl od studentských let členem několika spolků, včetně uskupení Puristická čtyřka či Devětsil. Na období socialistického experimentu se opět musíme dívat prizmatem doby.

Architekt Fragner byl ale vždy velmi aktivní a uvědomoval si důležitost sociální a společenské funkce architektury. Naše současná „postpravdivá“ doba se uskutečňuje v jiných ekonomických a politických relacích. Je více individuální a zaměřená na ekonomický růst a výnos. Už nepřeje sdružování ve skupinách, vášnivým a mezioborovým diskuzím o povaze umělecké tvorby včetně té architektonické.

Věnoval jste se výstavám umělců jako jsou Kurt Gebauer nebo Roman Franta. Vnímáte zobrazování architektury zprostředkovaně jako náročnější aktivitu než vystavování uměleckých děl samotných?

Architektura, která bývá nazývána matkou umění, má kromě své základní funkčnosti – tvorby urbanistického a architektonického prostoru či struktury – také úlohu etickou a samozřejmě i estetickou. Otázkou je, jak tyto základní funkce můžeme prezentovat návštěvníkovi galerie či muzea, abychom pouze nepopisovali technickou strukturu architektonického díla, ale abychom mu umožnili zprostředkovat esenciální zážitek daného místa, hmoty, struktury.

Vystavování architektury v architektuře má i jednu výhodu, architekt či kurátor musí reagovat na galerijní prostor a vést dialog s jeho géniem loci. Musí být jeho partnerem. Je to odpověď na otázku, zda to vůbec lze, a jakou rovinu interpretace zvolit. Jaké přístupy hledat v současném digitálním světě, kdy se život odehrává na globálních sociálních sítích? Na druhou stranu v této virtuální době existuje mnoho příkladů, že „klasické vystavování architektury jako uměleckého artefaktu“ má stále svůj nepopíratelný význam. Jak u architektury, tak u vystavování uměleckých děl závisí na konceptu výstavy, hloubce „ponoru“ a dost často i finančních možnostech.

Hledáte ve stavbách umělecké vyjádření. Objevuje se v nich vůbec?

Tím, že jsem vystudovaný estetik a kunsthistorik, tak nutně ano. Estetická funkce je pro mne důležitá, i když ne primární. Podstatná je prvotní funkce v kontextu sociálním a etickém, samozřejmě udržitelnost… Opět jsme u zmiňované komplexnosti. Těmto tématům se snažíme věnovat i v našich tematických výstavách jako byly například Prostory touhy nebo Estetika udržitelné architektury. Každá stavba má své specifické umělecké vyjádření. Otázkou je jeho kvalita a naše subjektivní vnímání této možné hodnoty či nadhodnoty. Někdo má vztah k technicistním stavbám, někdo k organickým a někdo uznává pouze minimalistickou estetiku.

Co stálo v počátcích Landscape festivalu, jenž GJF organizuje? Chystáte jeho rozšíření také mimo republiku? Jak si vybíráte pořadatelská města?

Byly to dva momenty. První představoval snahu otevřít diskuzi o dialogu mezi architekty a krajinářskými architekty. Zobrazit krajinářskou architekturu jako významný segment architektonické tvorby.  Za těch deset let od prvního Landscape festivalu se situace velmi změnila a i společnost si začíná uvědomovat důležitost kvality tvorby veřejného prostoru, včetně politiků.

V té době vrcholil také boj o záchranu Nákladového nádraží Žižkov. Takže shodou okolností se v roce 2014 uskutečnil právě ve dvoraně NNŽ první ročník Landscape festivalu. Tím bylo umožněno jak odborníkům, tak širší veřejnosti užít si kulturní program festivalu v dialogu s géniem loci tohoto výjimečného funkcionalistického komplexu. O tom, že by se festival mohl uskutečnit v zahraničí, jsme také uvažovali. Hovořilo se o Slovensku, ale zatím se nám nepodařilo sehnat vhodného spolupořadatele a finanční garance.

Bohužel ani v České republice neexistuje tradice velkých krajinářských projektů jako například v Německu – IGA, BUGA atd., které by festival posunuly na tu nejvyšší úroveň, aby po něm zůstala například revitalizovaná území s novou funkcí. Operujeme v Praze a pak především v bývalých Sudetech (Opava, Ostrava, Krnov). Do měst v Moravskoslezském kraji jsme byli vždy pozváni municipalitou nebo místními aktivisty, podobně tomu bylo i v Plzni. Letos se LF uskuteční v širších lokalitách čtyř pražských nádraží (Smíchov, Palmovka, Florenc-Masarykovo, NNŽ). Pro rok 2023 jednáme s vedením Jihlavy.

GFJ připravila také výstavu Architektura a víno ve střední Evropě. Jaké je propojení mezi majiteli těchto provozů a progresivními architekty a designéry? Je kvalitní architektura nových vinařských domů zárukou kvalitního vína?

Je to již deset let, kdy jsme se tomu tématu začali věnovat a začali mapovat především situaci ve střední Evropě či na území bývalého Rakouska-Uherska. V té době existovala v České republice pouze čtyři vinařství spojená s kvalitní současnou architekturou. Vlajkovou lodí bylo vinařství Sonberk, navržené architektem Josefem Pleskotem. Od té doby vzniklo především na Moravě velké množství nových vinařských provozů, kdy si investor pozval renomované architekty či designéry, aby s ním či sklepmistry vyprojektovali vinařství, které pracuje s estetikou současné architektury. Došlo k poučení z obdobné situace například v Burgendlandu či Kamptalu nebo třeba i z maďarských vinařských oblastí.

Architektura nebo design zárukou kvality vína nejsou. Dnes je vinařský průmysl klasickým potravinovým hospodářstvím a díky novým technologiím, řízenému kvašení v sofistikovaných tancích můžete víno připravit kdekoliv. Potřebujete především kvalitní hrozny a um sklepmistra. Architektura samozřejmě musí splnit prvotní funkci pro technologický provoz, dále nabídnout příjemné prostředí pro prodej a degustaci vín. Vinařství dnes patří do segmentu zážitkové architektury podobně jako wellness či hotelová turistika. Samozřejmě zde je i další významný prvek: zakomponování nových architektur do materie vinohradů tak, aby bylo co nejcitlivější a vytvářelo harmonický pocit, který se snoubí s krásou zde pěstovaných odrůd a ušlechtilých vín. A osvícený investor a architekt mohou tomu být nápomocni.

Spolupracujete také se zahraničními organizacemi a institucemi. Jaká témata nebo osobnosti české architektury ve světě rezonují nejvíce?

Kvalita české architektury, jak se zdá, zvýšila svůj plošný standard. Ale směrem k zakázkám do zahraničí se to nijak výrazně neprojevilo. Má to několik důvodů – ekonomická síla českého hospodářství a tím i realizace významných kulturních či společenských staveb, které jsou následně prezentovány v zahraničních médiích. Za druhé obrovský přetlak architektonických studií po celém světě. Ta konkurence je obrovská. To vidíme na zájmu mezinárodních architektů v rámci soutěže na novou pražskou filharmonii. Takže bohužel stále rezonuje pouze jméno Jana Kaplického, pokud hovoříme o progresivní architektuře. Z těch zlatých období je to český kubismus a funkcionalismus. Je zajímavé, že v rámci mnoha přehledů či výstav o brutalistní architektuře se ta česká tolik neprosadila nebo tolik nerezonuje.

Představuje Praha nejvýstižnějšího zástupce současné české architektury? A pokud ne Praha, které jiné?

Myslím si, že už ne. Díky globalizaci se smazávají hranice mezi centry a periférií. Kvalitu i odvahu investorů dnes objevíme od Chebu po Rožnov pod Radhoštěm. Na Litomyšl navázala Líbeznice, Dolní Břežany, Trojanovice. Kvalitní projekty vznikají v Liberci i ve Zlíně. Na konci minulého roku jsme s kolegy z Jihomoravského muzea ve Znojmě připravili výstavu o moderní a současné architektuře na Znojemsku. A zjistili jsme, že současná kvalitní architektura začíná zastávat adekvátní místo i v historických kulisách památkových zón. A že soukromí investoři si stále více uvědomují její důležitost i v pozici ekonomického nástroje pro jejich aktivity na poli cestovního ruchu.

Mezi projekty galerie byla také výstava Pražská nádraží (ne)využitá. Jak vnímáte rekonstrukci Masarykova nádraží a jak vidíte budoucnost Nákladového nádraží na Žižkově?

Rekonstrukci Masarykova nádraží je třeba vnímat v kontextu rozvoje širší lokality Nádraží Florenc, Masarykovo nádraží a vrchu Vítkov. Hovoříme o zásadním transformačním území v centru Prahy. Nevím, zda výsledky mezinárodní workshopu vyřešily dostatečně revitalizaci této kruciální dopravní křižovatky. Vnímám zde především jako velký problém to, že o lokalitě nerozhoduje pouze město, ale zejména soukromí investoři, kteří zde vlastní pozemky. Ale musíme doufat, že se dále povede odborný dialog, a že tato transformace bude mít takovou kvalitu jako revitalizované dopravní uzly například v Belgii či Nizozemí.

Nákladové nádraží Žižkov je samostatná kapitola. Věřme, že se najde cesta jak odkoupit budovu od Českých drah, a že se najdou investoři pro její rekonstrukci a proměnu ve společenský a kulturní klastr. Bude se o tom rozhodovat v nejbližších měsících. A pak je zde developerský rozvoj celé lokality a především její sociální infrastruktury.

Co galerie chystá v tomto roce? A jaké je její dlouhodobé směřování?

Možná, že to je poslední rok naší činnosti ve stávající budově. Od minulého roku ji vlastní ČVUT a to má asi rozdílné návrhy na její využití či program. Dále je zde i finanční situace. Těžko predikovat, jak na tom bude česká ekonomika a jak velkou podporu získáme od státu či hlavního města. Naší vizí je vznik Musea architektury, a to právě v budově Nákladového nádraží Žižkov (více na www.musa-praha.cz). Česká architektura potřebuje svoji vlajkovou loď. Potřebuje zázemí jaké má například Camp. Aktuální fragmentárnost aktivit na poli prezentace pro českou architektonickou komunitu není příliš ideální. Naši vizi podporuje ČKA v čele s Janem Kaslem, generální ředitelka NPÚ Naďa Goryczková nebo Karel Ksandr, generální ředitel NTM.

V současné době je možné v GJF navštívit výstavu White Arkitekter: A HEART OF WOOD. V rámci tématu udržitelné architektury bychom rádi představili úspěšný projekt z posledního bienále architektury v Benátkách American Framing a připravujeme výstavu Udržitelná architektura za polárním kruhem. V létě povedeme diskuzi o kvalitě umění v českém veřejném prostoru a na podzim, pokud získáme potřebné finance, uvedeme tvorbu významného londýnského ateliéru Heaterwick Studio.

V rámci doprovodného programu výstavy White Arkitekter: A HEART OF WOOD  se uskuteční dvě panelové debaty:

2. března: Vícepodlažní dřevostavby – architektura v souvislostech (Mjölk, Prodesi/Domesi, MOLO ARCHITEKTI, Studio Perspektiv, PROJEKTIL ARCHITEKTI, Gabriela Kaprálová / ASGK) + Křest Ročenky dřevěné architektury


Další rozhovory:

Byl bych velmi průměrný architekt

Musíme být těmi, kteří věří v pozitivní budoucnost

Zatím zde nemáme tak silné a specifické architekty

Snažím se skrze tvorbu sama dopátrat odpovědí

Nikdy jsem nechtěl typickou white-cubovskou instituci

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU