Nenápadně nápadná přístavba ke škole Járy Cimrmana

Rozhovor s Vojtěchem Kaasem a Janem Kalivodou o dostavbě základní školy v Lysolajích

Práce na školní budově pro ně byla výzvou a radostí zároveň. „Nechceme děti uzavírat do infantilní barevné škatulky, ale naopak jim ukázat prostor, který je kvalitní, jednoduchý a zároveň velkorysý. A když si ho zabydlí, nemusí být vůbec strohý,“ shodují se Vojtěch Kaas (VK) a Jan Kalivoda (JK) z ateliéru Progres. Další výzvou, se kterou se potýkali, bylo napojení na historickou školní budovu, kterou se rozhodli do velké míry respektovat a mnohá zajímavá řešení přístavby se tak skrývají v detailech.

Budova školy se nachází v rozsáhlé zahradě s vlastním hřištěm na pokraji lesoparku Lysolaje-Šárka. Návrh ateliéru Progres byl výjimečný tím, že ke škole nedostavoval novou budovu, ale využil prostor nad stávající tělocvičnou. Proč jste se rozhodli nepřidávat do areálu další budovy, ale přímo navázat na historický objekt?

JK: K tomuto rozhodnutí nás vedly hned tři důvody. Jednak byla ve starších budovách školy špatně řešená místa, šlo především o narychlo vytvořené dostavby z 90. let s konstrukčními problémy, o vzhledu nemluvě. Tyto části v podstatě parazitovaly na původní budově, která má architektonickou hodnotu, proto jsme se je rozhodli očistit. Zároveň samotná zahrada není tak velká, aby do ní bylo snadné umístit smysluplně velký objekt, který by obsahoval vše potřebné. Škola by další přístavbou přišla o část zahrady, která doposud sloužila dětem. Naše řešení navíc umožňuje mít všechny školní provozy pod jednou střechou a díky tomu škola, družina a další aktivity fungují společně jako jeden celek. Třetím důvodem bylo mé přesvědčení, že je obecně lepším řešením zahustit současné stavby a nerozpínat se zbytečně do přírody.

Jak jste se vypořádali se komunikací staré části s přístavbou? Jak je řešeno jejich propojení?

JK: Na počátku jsme promýšleli různé varianty, včetně úplně soudobého pojetí dostavby. V takovém případě by ale byl problém s napojením na původní stavbu, kterou jsme rozhodně chtěli respektovat, navíc bychom nevyřešili zmíněná problematická místa. Původní budova a přístavba se do sebe v některých místech vnořují a jejich napojení by tak bylo celkem ošemetné. Nakonec jsme se rozhodli zvenku zohlednit tvarosloví původního domu, přejali jsme například jeho tvar střechy s výraznou římsou. Soudobé pojetí jsme v tomto případě uplatnili hlavně v interiéru. Rozhraní starého a nového tvoří spojovací krček, kde jsme vložili nový objekt.

VK: Právě na tomto spojovacím krčku je vidět transformace od respektujících prvků ke svébytnému zakončení. Od ostatních budov se odlišuje a zároveň se proměňuje v čase. Je to jednoduchá celoprosklená konstrukce zavřená za perforovaný plech. V určitou dobu vypadá prakticky identicky jako vedlejší fasáda, když zasvítí sluníčko, začne mít jinou světelnou propustnost a když se tam večer rozsvítí, vytvoří se svítící tubus propojující obě budovy.

Nová budova využívá vysokých a dobře osvětlených prostor podkroví, kde se nacházejí specializované učebny či výtvarný ateliér. Co vás k tomuto řešení vedlo a jaké jsou jeho výhody?

JK: Tento hlavní a největší prostor celé přístavby jsme se rozhodli nechat volný. Důležitým faktorem pro toto rozhodnutí byla kubatura vzduchu, která je třeba pro to, aby prostory fungovaly tepelně. Díky tomuto řešení jsou učebny umístěné pod střechou bez problémů funkční i na konci léta, kdy v nich ani bez použití klimatizace není horko. Důležitá je i osvětlenost, nyní je v učebnách po celou dobu denní světlo. Kdybychom ale do prostoru něco vestavěli, přišli bychom o osvětlení ze severní strany.

VK: Myslím si, že je dobré žákům dopřát prostory, které mají svůj nezaměnitelný charakter. Když jsou v místnosti, která na ně působí objemem, jaký jinde nezažijí, může je to inspirovat. Proto nám šlo i o zážitek, který přináší zajímavý kontakt dětí s prostorem. Chtěli jsme ji dopřát určitou velkorysost. Musím vyzdvihnout roli městské části Lysolaje, která nehledala jen nejlevnější řešení, ale šla opravdu za kvalitou.

Adaptací původního zázemí tělocvičny v přízemí vznikla velká místnost, která navazuje na vnější atrium. Tento prostor slouží jak školní družině, tak pro různé školní i mimoškolní akce. Jak je řešen a jaké jsou možnosti jeho využití?

JK: Investor chtěl mít nějaké univerzální místo pro mimoškolní aktivity, protože v Lysolajích je sice mnoho zeleně, ale chybí tam rovná plocha. Rozhodli jsme se propojit uzavřený vnější prostor s interiérem, díky čemuž lze obsloužit různé provozy. V atriu tak může promítat například letní kino, na schodech jsme vytvořili hlediště, zároveň je k dispozici vnitřní zázemí. Konají se tam školní události i akce města. Do prostoru je nezávislý vstup, mohou tam chodit lidé zvenku, aniž by vstupovali do uzavřené části školy. Díky tomu se smazávají hranice vnitřního a vnějšího, školního a mimoškolního.

Proměnou prošly i interiéry staré školní budovy, především v části, která dnes slouží jako šatny. Jak jsou řešeny?

JK: V místě, kde jsme vytvořili šatny, se předtím nacházely nevyhovující místnosti družiny. Snažili jsme se prostor očistit a zároveň doplnit něčím zajímavým. Stejně jako v celé škole jsme se zaměřili na materiály, protože jsme těmto interiérům chtěli dát solidní základ, který bude vypadat dlouhodobě dobře. Jsou tu použity kvalitní materiály, které jsou použity střídmě a respektují původní budovu. Dalšími vrstvami jsme sem pak chtěli dostat hravost a možnost proměny, aby žáci mohli místo různě využívat, doplňovat si ho a proměňovat v čase.

VK: V šatnách jsou skříňky z masivního dřeva s vypálenými čísly. Když jsme přemýšleli, čím je doplnit, místo běžných laviček jsme zvolili opracovaný dubový kmen. Je to krásný materiál, ale váží asi tunu a do školy ho nemohla dostat mechanizace, muselo ho v rukou nést deset chlapů. Děti si kmen oblíbily, můžou si na něj sednout, stoupnout, nebo po něm skákat. Splňuje tím nejen svůj původní účel, ale má pro ně i přidanou hodnotu.

Jaké další detaily jsou využity v interiéru budovy? Jak se vám dařilo skloubit jednoduchý vzhled s tím, že tvoříte prostory určené pro děti?

VK: Základem pro nás byl názor, že prostor nemá být infantilní. Myslím si, že děti jsou v rámci školy formovány a zavřít je do škatulky, kde by měly mít meruňkovou fasádu a kobereček, není dobré. Pokud mají surový jednoduchý prostor s kvalitními materiály, který je pravdivý, nic není falešně natírané a nic se za nic neskrývá, může jim to pootevřít mysl. Zároveň v Lysolajích děti znají starou budovu s klasickými povrchy jako omítky, štuky a dlaždice, takže jsme se jim rozhodli nabídnout prostor, kde uvidí jiný přístup ke stavění. Je to pro nás možnost, jak dětem ukázat, že mohou mít surový prostor, ale když si tam rozvěsí své obrázky, není z toho cítit žádná studenost. Naopak v takovém prostoru jejich práce vyniknou. My vytvořili background a žáci si ho zabydleli. Celá budova žije věcmi, kterými ji děti naplňují, a mění se v průběhu roku.

Všechny učebny byly navíc doplněny autorskými grafikami z divadelních her Járy Cimrmana, na něhož se škola odkazuje ve svém názvu. Kde všude se Cimrmanova stopa ve škole objevuje?

JK: Řešili jsme hodně využití barev, například v družinách často bývají třídy barevně označené. Přemýšleli jsme, jak dát učebnám charakter, a nakonec jsme se rozhodli vynechat barevnost a řešit to v souvislosti s názvem této školy. Jednotlivé třídy v družině jsme pojmenovali podle Cimrmanových her, jedna se jmenuje Dobytí severního pólu, druhá Švestka… Tento systém jsme dále rozvíjeli, každá třída má vlastní grafické zpracování, pro nějž jsme si z jednotlivých her vzali typickou scénu. Jedna stěna v každé učebně je řešena tak, že je na ní magnetická barva, poté tabulová barva a na ní je grafika Cimrmanovské scény. Stěna je zároveň interaktivní, děti mohou po jednotlivých postavách malovat, nebo si na ni magnetem připevnit obrázky.

VK: Každá třída má něco výrazného, ale není to tak nápadné jako barva. Je to takové nápadně nenápadné řešení. Na první pohled nepoutá tolik pozornost, ale kdo se dívá, může uvnitř najít mnoho zajímavých věcí.

JK: Toto řešení se líbilo také vedení školy, proto je nakonec podobná grafika i v ředitelně. V šatnách jsme na stěnu umístili přepis hry Cimrman ležící spící. Funguje jako grafika a zároveň je to asi stořádkový text, ve kterém si lze číst a vzpomínat na tuto hru.

VK: Opět jsme tak uplatnili vrstvení, kdy jdeme od důležitých věcí zaručujících, aby vše fungovalo, poté se zaměříme na materiály a pak přichází závěrečná vrstva, která prostor oživí.

 


Přístavba základní školy Járy Cimrmana v Lysolajích podle návrhu ateliéru Progres se uskutečnila v letech 2016 a 2017. Jejím hlavním cílem bylo zásadní rozšíření stávajících prostor školy, kde vznikl výtvarný ateliér, laboratoř fyziky a chemie i tři samostatné místnosti pro školní družinu. Změny se dotkly původní budovy obecné školy z roku 1934 podle návrhu architektů V. Vondráška a J. Kubína, v níž byly vytvořeny nové žákovské šatny.

Architektonické řešení: Ateliér Progres

Fotografie: Alexandra Timpau

 

Přečtěte si více rozhovorů o architektuře:

Jsme dělníci architektury - LABOR13

Pasta Oner: Život je dar

Naším rukopisem je dobrý vztah s klientem - ABTSMOLEN

Oldřich Hejtmánek a nová Bold Gallery

Ateliér DDAANN

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU