Naším rukopisem je dobrý vztah s klientem

Štěpán Abt a Ďuro Smoleň z ABTSMOLEN

ABTSMOLEN cover archizoom

Extravaganci od nich nečekejte. Postaví vám ale poctivý dům či výrobní halu, kterou budete pyšně ukazovat všem známým. Štěpán Abt a Ďuro Smoleň začínali v Olgoj Chorchoj, teď už čtyři roky vedou svůj vlastní ateliér ABTSMOLEN.

Začněme zostra: jak poznám, že jsem v ateliéru ABTSMOLEN? S jakou prací za vámi mohu přijít? Na co se specializujete?

Štěpán: Specializovat se příliš nechceme. Naše práce nestojí například na nálepce „architekti kanceláří“, ale na profesionalitě s lidským přístupem. V ateliéru panuje skvělá atmosféra, kterou se vždy snažíme přenést do spolupráce s klientem. A mluvím o profesionalitě, která se netýká jenom samotné architektury, ale hlavně služby, kterou architekt a architektura nabízí – jsme takoví průvodci.

Ďuro: Přijďte za námi s čímkoliv. My v zakázkách hledáme vztah. Vztah s klientem, který nás baví navazovat, a přirozeně do něho sami padáme. Není pro nás vyloženě specifický žádný materiál nebo styl. Lidské vztahy nás provází od začátku. Máme i zkušenost, kdy jsme navázali spolupráce s lidmi, kde z různých důvodů vztahy nefungovaly. A spolupráce vždycky skončila, naštěstí vždy už v počátku. Dělá se nám dobře, když si s klientem rozumíme, nesmí tam být vztah jen k architektuře, ale i vztah člověk-člověk a vzájemný respekt.

Říkáte, že jste průvodci. Znamená to, že klienty vedete ověřenou trasou po těch nejlepších a nejznámějších památkách, které nezklamou, anebo jim prohlídku uzpůsobujete podle jejich potřeb? Oba způsoby mají jistě něco do sebe.

Ďuro: Protože si s klientem rozumíme, můžeme se na něj soustředit. Můžeme se soustředit na naši společnou cestu, kdy mu zkoušíme projektovat něco, co mu pomůže k lepšímu životu. Provázíme, jak nejlépe to dovedeme. Pokud by vztah s klientem chyběl, mohlo by nám to být jedno. Soustředili bychom se více na naši vlastní prezentaci skrze dechberoucí, originální a extravagantní domy, a ne na potřeby klienta. Originalita jen pro wow efekt je levná, nás více zajímá krásný prožitek a obyčejné lidské štěstí.

Štěpán: Pro nás je to partnerství. Neděláme to, co uspokojí masy, spíše zhmotňujeme potřeby a sny našich klientů a nemusíme být za každou cenu originální. A nezastávám názor, že architekt má někomu formovat život. Možná to naše práce ve finále tak trochu dělá. Ale architekt nemůže jít do zakázky s tím, že někomu naformuje, jak má žít. To mi přijde až jako rouhání.

Takové vztahy vyžadují hodně osobní angažovanosti. Vaši profesi tedy musíte mít opravdu rádi, jak jste se k architektuře dostali a jak jste se vlastně poznali?

Štěpán: Architekturu mám v rodině. Vyrůstal jsem s ní. Architektura je pro mě nejen vizuální vzpomínka příchodu domu, kde vidím tátu s nalepenými pauzáky na stole. Takže já moc netápal, čím chci být. A s Ďurem jsme se poznali na škole.

Ďuro: Pro mě je to taková souhra náhod. Přemýšlel jsem, jestli půjdu na gymnázium s matematikou nebo na školu s průmyslovým designem. Šel jsem cestou designu. Nemám ale pocit, že bych to tenkrát nějak řídil. Už jsem přemýšlel, že bych se mohl stát doktorem, programátorem, možná by mě to taky bavilo. Dokážu se nadchnout pro hodně věcí.

Po škole jste se oba potkali ve studiu Olgoj Chorchoj, což je prestižní a zavedený ateliér. Co vám práce dala?

Štěpán: Michal Froněk a Jan Němeček vytváří ve studiu prostředí, které je obohacující v mnoha směrech. Pro nás oba to bylo místo osobnostního růstu.

Ďuro: Bylo to nesmírně pěkné životní období, užíval jsem si práci v zahradě na Libeňském ostrově. Hodně jsme se toho naučili, ale zase nás trochu i rozmazlili. Jejich přístup je velkorysý a bylo těžké odcházet.

Proč tedy odcházet? Zní to jako vysněná práce.

Štěpán: Je to takový zakletý koloběh. V ateliéru si vychováváte architekty. Ti po nějaké době dorostou a dojdou do momentu, kdy se v ateliéru už není kam posunout. To se stalo i nám. Řekli jsme si, že i vzhledem k tomu, kolik nám je, máme poslední příležitost, kdy do toho bouchnout. Později bychom už asi neodešli. Čím je člověk starší, víc přemýšlí a nechce se vrhat do větších věcí. Usoudili jsme, že ten čas nazrál.

Jak váš ateliér vznikal? Změnili se nějak vaše zakázky?

Ďuro: Náš samostatný začátek se překrýval s naším časem stráveným v Olgoj Chorchoj. Pracovali jsme už na nějakých vlastních projektech, ale stále byli u Olgojů. Penzum naší vlastní práce rostlo a kapacita pro práci pro Olgoj se ztenčovala. Tahle fáze trvala asi rok a půl. A když už bylo jasné, že potřebujeme dělat jenom naše projekty, nebylo zbytí.

Štěpán: U Olgojů jsme pracovali pro jiný typ klientů. Teď v našem vlastním ateliéru pracujeme, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu, pro klienty s obyčejnějšími ambicemi. Možná dokonce na projektech, co by v Olgoji nedělali.

Vraťme se k vašemu vztahu s klienty. Nic není nikdy jen růžové, co když člověk neví, co chce nebo se neumí nadchnout jako vy? Jinak řečeno, je na jiné vlně emocí.

Ďuro: Ano, stavba není jen o štěstí a spokojenosti. Tam se promítají všechny emoce, a občas i ty hodně negativní (smích). Pokud se něco děje, má to na nás větší dopad. Bereme si to více osobně, to je zkrátka daň za náš důraz na vztahy. Často nám chybí profesní bariéra. Snažím se klienta nadchnout a obraz budoucnosti s ním hledat.

Štěpán: Nadchnout klienta pro tento proces je u spousty lidí těžké. Hodně lidí si podle mě ani neumí představit, jak je to náročné a přistupují k tomu tak, že si „něco koupí“, ale ono to tak často nejde. Tohle řešení a přístup podle nás není úplně šťastný a naopak chceme, aby se klienti procesu účastnili.

Ďuro: Jakmile to klient bere jako jenom jako užitou věc nebo investici, je to o to více nuda a hodně často to pak nefunguje.

Záleží očekávání klientů na zkušenostech s architekty? Sednete se víc s klienty, kteří už mají nějakou spolupráci za sebou?

Štěpán: Podle mě ne. Jestli si s klientem sedneme nebo ne, nezáleží úplně na jeho zkušenostech, ale na přístupu. Když přemýšlím nad klienty, se kterými jsme se nakonec nedohodli, bylo to vždy o tom přístupu. Nechceme začínat výběrem kachliček. Někteří klienti ale ano.

A jak bydlíte vy? Chodí kovářova kobyla bosa?

Ďuro: No já bych doma nějakého šikovného architekta potřeboval (smích).  Aby mi to tam rozkreslil. Oba se Štěpánem bydlíme v pražských, dá se říct, secesních domech. V těch klasických pražských činžácích s vysokými stropy a klasickými dispozicemi. To nám vyhovuje a zároveň nás to i formuje. To byly velkorysé prostory. Dneska nikoho nenapadne udělat stropy 3,5 metru vysoké a dříve to nepřipadalo nikomu divné. Jsou to prostory s určitou noblesou, kterou hledáme a často se na ní zapomíná. Dnes se staví domy, které mají 2,60 metru vysoké stropy přesně podle normy a všude jsou minimální dveře a minimální průchody. Vstupní haly se dneska taky už nestaví.

Štěpán: Náš dům už je takový před stupínek funkcionalismu, architektura raných 20. let. Prostor jsme si pečlivě vyladili, ale pak přišly tři děti a my se přesunuli. Byt tak pronajímáme a máme štěstí, že nájemníci prostor oceňují a užívají si ho, možná jsou šetrnější, než bychom byli my. Rozhodně šetrnější, než by byly děti (smích).

Máte vysněné zadání?

Ďuro: Vysněné asi přímo ne, ale rádi bychom se podíleli na rozvoji průmyslových areálů. Fabrikanti totiž často nejsou jen majitelé továrny, ale i patrioti angažující se i v místních podmínkách. Sociálně rozvíjí okolí a jsou to takoví místní hybatelé. To nám přijde zajímavé, soulad života fabriky s místním sídlem. Fascinuje mě, jak areály fungují. Je to takový organismus, zvíře, a s tím se dá krásně pracovat.

Už jste si něco takové zkusili?

Štěpán: Spolupracovali jsme s firmou, která potřebovala postavit technologické centrum na zkoušení jejich výrobků. Zároveň se tam měla umístit i jejich dceřiná firma, která vyvíjí supravodivé materiály. Více specializací v jednom projektu, navíc v areálu kulturní památky. Fantastický úkol, který nás hodně bavil. Takový areál je totiž skvělá sebeprezentace firmy a zároveň můžete kultivovat prostředí.

Jste velmi nadšení. Kdo vám dodává drive? Jaké máte na české scéně vzory?

Ďuro: Já jsem úplně nekritický obdivovatel Aleny Šrámkové. To byla naše paní učitelka a zůstalo mi to. Má na mě největší vliv. Zároveň se snažíme koukat i na mladší architekty a architektonická studia a obdivujeme, jak jsou dobří.

Štěpán: Hodně mě ovlivnil a velmi respektuji profesora Lábuse, u kterého jsem strávil svůj čas na škole. Chovám úctu ke klukům z Olgoj Chorchoj a nesmím zapomenout ani na Evu Jiřičnou, u které jsem pracoval. Čerpáme z toho dodnes.

Chtěli byste větší ateliér?

Štěpán: S velikostí týmu jsme spokojení, kvůli současné situaci se samozřejmě trochu bojíme, že by se některé projekty mohly zastavit. Zatím se to ale nestalo a doufáme, že nás v budoucnu čekají objemově větší práce. Pak si umím představit, že bychom museli naše řady posílit.

Ďuro: Oscilujeme kolem 10 lidí. Nám se hlavně nechce stěhovat (smích).

Máte ještě vůbec čas tvořit? Vedení ateliéru jistě zabere spoustu času.

Ďuro: Snažíme se vytvořit týmy, které si budou moct zakázky vést sami a my se Štěpánem bychom měli víc času na tvorbu a na klienty, to co nás doopravdy zajímá.

Štěpán: Logicky pro nás vedení týmu nebo ateliéru byla úplně nová disciplína a já to určitě vnímám jako ztrátu praxe a rutiny v navrhování. Sám jsem měl z počátku roku s jedním projektem horší období. Pak je právě důležité mít kolem sebe lidi, skvělé kolegy, kteří vám pomůžou.

A na čem tedy aktuálně pracujete? Co třeba nějaké architektonické soutěže?

Ďuro: Právě podepisujeme smlouvu k developerskému obytnému souboru na základě vyhrané soutěže. Hlavně to podepsání nás teď se Štěpánem hodně zaměstnává.

Štěpán: Soutěžemi se snažíme zpestřit škálu našich projektů. Podařilo se nám například dobře umístit v soutěži o návrh nádraží Veleslavín, to je hodně jiná disciplína. Pak jsme dělali další menší soutěže, odevzdávali jsme například bytový dům v dolních Břežanech pro začínající vědce. Do toho děláme stomatologické a ortodontické ordinace, dostavujeme dům ve Střešovicích.

Kolik soutěží za rok stihnete?

Ďuro: Tak čtyři soutěže, některé jsou opravdu vysilující. Pracuje na nich skoro celý ateliér a vždy ti nejzkušenější lidi, aby byl výsledek kvalitní. Pracuje se na tom několik měsíců, včetně vizualizací a jsou to pro nás dost drahé zážitky. Ale zároveň jsme nikdy nelitovali, je to perfektní práce a v týmu to udělá skvělou atmosféru. Učíme se od sebe navzájem, učíme se komunikovat a předávat informace.


Ateliér ABTSMOLEN

Ateliér ABTSMOLEN začal samostatně fungovat na podzim roku 2016. Jeho duší jsou Štěpán Abt a Ďuro Smoleň. Nejdůležitějšími hodnotami ateliéru jsou proklientský přístup, osobní nasazení i odpovědnost za odvedení kvalitní práce.

http://www.abtsmolen.cz/

 

Přečtěte si více rozhovorů o architektuře:

Jakou hodnotu přidává architekt nemovitosti?

Nadčasový nebo přežitý InterContinental?

Tomáš Hrubý z DL studia o rekonstrukci s citem pro detail

Jiří Bezouška z ARA WOOD

Ateliér DDAANN

 

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU