Jsme dělníci architektury

Rozhovor s architektem Martinem Vomastkem z ateliéru Labor13

Jak vznikal hotel Miura, o kterém se psalo po celém světě? Proč stavební normy uniformují architekturu? To vše v rozhovoru s architektem Martinem Vomastkem z ateliéru Labor13.

Na úvod začněme jednoduchou otázkou: co znamená název LABOR13?

Martin Vomastek: Název vznikl vlastně dost jednoduše, fúzí několika věcí. Právě sedíme v Dělnické ulici a anglicky by se jmenovala nejspíš “Labour street”. Zároveň u nás v ateliéru funguje přesvědčení, že jsme „dělníci architektury“. Tak u nás vnímáme naší práci – děláme racionální domy, vymyšlené pro klienta. Neděláme architekturu jako obraz našeho ega, ale snažíme se ji šít lidem na míru. Snažíme se udělat kvalitní servis, aby klient dostal dům, který chce a ve kterém se bude cítit dobře.

Vybírali jste tedy adresu podle vašeho přesvědčení?

Martin Vomastek: To, že jsme se objevili právě na Dělnické ulici, byla skvělá náhoda. Do toho zapadá nejen naše uvažování, a to, jak věci děláme, ale navrch nám slovo „labor“ dává punc industriálního stylu, který máme rádi. „Labor“ používáme v české výslovnosti, kde najednou získáte další rozměr – laborovat, tedy přemýšlet. A číslo 13, protože sídlíme na Dělnické 13.

Máte několik let fungující a dnes už zavedený ateliér. Co byste dnes z vaší pozice poradil končícím studentům architektury?

Martin Vomastek: Nejsem člověk, který chce někomu radit. Každý má totiž svoji cestu, každého baví něco jiného – celkově je to hodně individuální. Co obecně vnímám je, že škola usadí lidi do kontextu, bohužel jim ale už nedává moc praktických zkušeností. Člověk na škole najde pár dobrých kamarádů. Zjistí, že existuje nějaká architektura, začne na ni koukat a začne nad ní možná i trochu přemýšlet jako architekt. Mít globální myšlení, vizi celého díla, ale zároveň se soustředit na každý detail. To škola zvládne, ale z mojí zkušenosti chybí praxe. Tam ten základ skoro nedává.

Prioritou po absolvování by tedy měla být praxe…

Martin Vomastek: Ano, hned po škole není úplně špatné začít pracovat ve větším ateliéru, aby člověk viděl a zažil realitu. Nechci generalizovat, ale nemám dobrou zkušenost s lidmi, kteří vyjdou školou a hned začnou dělat sami, například díky tomu, že jsou zdatní na sociálních sítích. Tomu pak odpovídají i výsledky a trochu se tím degraduje celá architektura. Sráží to dojem, a to i kvalitou. Spousta lidí totiž ani neví, co to architekt pořádně je a co přináší klientovi. Přijde mi, že architekta většina lidí z běžné veřejnosti vnímá jako něco navíc. Něco, co zbytečně zdražuje celou stavbu.  Mladí architekti by tedy měli, alespoň podle mě, poznat realitu u někoho, kdo nějakými domy prošel. Pokud si totiž práci ve větším ateliéru nezkusí, nepoznají pohledy větších investorů a hned na začátku si tím velmi omezí svoje pole působnosti.

Zasáhla koronavirová karanténa i vaši práci?

Martin Vomastek: Některé věci se zpomalily, některé se pozastavily. Lehce se přibrzdilo a teď se začíná startovat znovu. Díky tomu, že v Labor13 nemáme přesný segment a děláme hodně různých projektů, nezasáhlo nás to nějak významně. Sice se teď hodně říká, že se začnou dělat věci jinak, ale myslím si, že se spíš zase naskočí do toho stejného kolečka.

Možná se věci nezmění hned, ale lidé postupně začnou uvažovat jinak, nemyslíte?

Martin Vomastek: Obecně by se společnost měla zamyslet, jestli je to naše současné zaměření na kvantitu správné, a to se dotýká i architektury. Když přijde klient za architektem, často už hledá kvalitu. I tak se ale stane, že někdo oceňuje kvantitu za malé peníze a nedokáže docenit ten další level – chovat se uměřeně a s pokorou k věcem, které jsou okolo nás. Ne vždy musím mít obří dům a spoustu místností, které ani nevyužívám. Nedá se to udělat kvalitně, ale menší?

Máte nějaký příklad z vašich realizací?

Martin Vomastek: Nedávno jsme měli klienta, který dal hrozně na okolí. Všichni, včetně rodičů, mu říkali, že musí mít šatny, aby měl kam dát oblečení. A že velké skladové prostory a obří garáž jsou nutnost – jenže to všechno stojí spoustu peněz. Dům jsme udělali tak, jak chtěl. S dostatkem úložných prostor, s velkou garáží. Když se do domu jdeme podívat dnes, je skoro prázdný. A když to vezmu z té druhé strany, proč by se to vůbec plnit mělo? Chceme mít z domu skladiště? To může být často úplně někde jinde. Ale jak jsem říkal, my architekturu vnímáme jako službu – servis. Já nikomu svůj osobní názor nutit nebudu, my jsme tu pro klienta.

Jak jste s Labor13 začínali?

Martin Vomastek: Začali jsme fungovat jako parta lidí, kteří si prošli cestou, jakou jsem popisoval. Ateliér jsme zakládali ve třech: já, Albert Pražák a Jirka Bardoděj. Každý jsme prošli nějakým ateliérem a zhruba ve stejnou chvíli jsme došli k bodu, kdy jsme si řekli, že by bylo fajn pracovat na sebe. Společné projekty začínaly formou kooperace a po čase, v roce 2007, jsme se rozhodli založit vlastní ateliér. Princip našeho fungování je, že jsme nejen architekti, ale i projektanti. Děláme servis od začátku do konce, od návrhu po technické projekty.

Máme tým architektů a stavební část nám zajišťují naši projektanti. U nás tedy architekt nezařizuje stavební povolení nebo provádějící projekt. Doufám, že to je na naší práci vidět a líbí se nám, že architekti jsou trochu odpojeni od stavebních detailů a problémů například statiky a vytápění. Samozřejmě to musí znát, ale pokud dělají projekt lidi, co k němu přistupují jen čistě stavebně, technicky a racionálně, chybí mi tam ta nadstavba, uvolnění. Pak se stává, že domy vypadají dost podobně. Jako příklad se dá uvést dispozice panelákového bytu – perfektně doladěná dispozice, alespoň po technické stránce. Ani centimetr navíc. Technicky to funguje. Ale nemá to poezii, tu nadstavbu a individualitu.

Je současná česká architektura příliš technická?

Martin Vomastek: U nás je extrémní svázanost normami. Ty jsou často nesmyslné a někdy si skoro i protiřečí. Je to podobné jako u práva, všechno je tak složité, že i různí právníci mají na určitou věc různé pohledy. A to je v architektuře a stavebnictví vlastně stejné. Vede to k uniformním stavbám, se stejným schodištěm, se stejným zábradlím, širokým tak, aby tam neprošla dětská hlavička. Extrémní svázanost vede k přetechnizovaným domům, ze kterých se vytrácí ta zmíněná poezie. Mizí individualita a zajímavá řešení.

Kvalita životního prostoru může obsahovat normami definované „nesprávnosti“. V panelovém domu nemáte zbytný prostor. Prostor, který je relativně zbytečný, ale dává celému tomu prostoru volnost, vzdušnost, třešinku na dortu, zkrátka cokoliv jiného. Člověk se musí cítit ve svém, ne jako u sousedů. V panelovém domě měli všichni stejné byty a stejný nábytek. Dnes víme, že to nebylo úplně dobré, ale stále se tlačí na stejnou uniformovanost. Dnešní příměstské satelity jsou to stejné, jen natáhlé do plochy.

Svazuje vás to opravdu hodně? Chtěl byste navrhnout něco podobně „mimo normál“ jako byla například Kaplického knihovna?

Martin Vomastek: My nejsme architekti soch, taková architektura mi nerezonuje. Neříkám, že ten dům by tam neměl být. Ale není to něco, co mě chytne za srdce. Stejně jako Tančící dům. Jenže bohužel je to jedna z mála atypických staveb v Čechách, která má trochu poezie. I když takové poezie, kterou já nevyhledávám. Je dobře, že Tančící dům stojí. A byl bych asi rád, kdyby stála i ta knihovna. A to i přesto, že to není architektura, která mě osobně chytne za srdce. Takže ano, svazuje nás to.

Je to jen normami, nebo je na vině i něco dalšího?

Martin Vomastek: V Čechách se moc nepromíjí jinakost. Většina Čechů žije s přesvědčením „ať radši nejsme moc vidět“. Šediví a nevýrazní. Zlepšuje se to, je to vidět i na ulicích. Více lidí se nebojí být vidět a jsou rádi jiní a zajímaví, třeba i s jiným názorem. Nemít na všechno tabulky. To platí i na domy. Když jsme udělali hotel Miura, tak to nikdo moc nechápal. Přijde mi, že nás více pochopili lidé venku, než v Čechách. Z ciziny s námi dělali rozhovory, například z Číny nebo Brazílie a v Čechách se všichni tak nějak zarazili. Až třeba po pěti letech to začali lidé vnímat.

Myslíte, že jste předběhli dobu, anebo tady lidé potřebují všechno nové ozkoušet?

Martin Vomastek: Asi je to obecně lidská vlastnost, že když je něco nové, tak si to lidé musí zažít. To nejspíše není otázka jenom Čech. Sice to možná ve světě není tolik, ale obecně jsou lidé spíše konzervativní. Co nejspíše vliv má, je to, že ve světe je kvalitní architektury víc a neměli přerušený vývoj komunismem. Mají tu kontinuitu větší a obecně je tam tento strach nižší.

U nás se moderní architektura vrací a opírá se o dvacátá a třicátá léta než například o šedesátá léta a brutalismus…

Martin Vomastek: U nás je brutalistních staveb málo a lidé to moc nechytli, mají to asi hodně spojené s politickým režimem. Jsou to často kvalitní stavby, kvalitní architektura. To že dneska už neexistuje Transgas, mě mrzí. Přijde mi to jako chyba památkové péče. Ta často úplně nesmyslně chrání zcela konvenční stavby, 100 až 150 let staré, které nemají větší architektonickou hodnotu. Klidně by mohly být přestavovány, upravovány, dostavovány. Ty oni chrání a konzervují.

A pak je tu kvalitní architektura, která je 30 až 50 let stará a nikdo o ní nepřemýšlí, chybí tam perspektiva. Přichází se teď na chuť funkcionalismu, to je ale nesmysl, protože v mezičase ničíme hroznou spoustu věcí, které mohly být unikáty. Když by se brutalistní architektura v Praze dobře pojala, mohla by být velkým tahákem na turisty. Návštěvníci Prahy hledají a fotí se před Tančícím domem. Oni sem nejezdí kvůli skanzenu, ale kvůli živému městu. Staré a nové dohromady. Život.

Když se vrátíme k vaší práci, co je váš rukopis?

Martin Vomastek: Rukopis nemáme, anebo ho nevidím. Snažíme se jen pochopit co klient chce. Pro mě je analýza zadání 40 % celé práce. Abych pochopil potenciál pozemku, kontext i klienta a to, co klient chce. Naše věci jsou obecně racionální, nemáme rádi sošné domy, nejedeme naše ego a vždycky se snažíme to založit na analýze.

Už jste zmínil vaši realizaci hotelu Miura. Jak vznikal?

Martin Vomastek: Na Miuře se dají skvěle ilustrovat naše principy. Je v okolí hor. Krásný pozemek u golfového hřiště s dobrou orientací. Krásné propojení s hřištěm a nádherná panoramata. Takže naše úvaha byla, že by všechny pokoje měly mít výhled na golfové hřiště. Dále jsme hned od začátku chtěli restauraci, která by na hřiště viděla naprosto skvěle, to znamená, aby byla výš, třeba v druhém patře. To provozně přináší hrozně moc problémů. My jsme si řekli, že to za ně stojí. Chtěli jsme mít ten krásný, dechberoucí výhled. A dodnes lidem na terase restaurace padá čelist (smích). Když jsme to ladili, používali jsme i plošinu, abychom přesně věděli, jak výhled bude vypadat. Z toho všeho začala vznikat hmota.

Ta se pak dál formovala – nechtěli jsme to například příliš vysoké a měli jsme daný počet pokojů. Vznikl takový kolos, který by na místě nevypadal dobře. Vytvořili jsme si tedy fyzický model a přemýšleli jsme, laborovali, a napadlo nás ho od sebe trochu odrazit, aby se lomil. Vznikl tvar se siluetou hor, který je sice velký, ale do krajiny zapadá. Ve vyvýšených mezipatrech vznikly technické místnosti a další zázemí, které by tam stejně musely být. Zdálo se nám škoda, že by dům fungoval v krajině jako bariéra, takže jsme nejspodnější část odsadili od terénu a vytvořili průhled. Zároveň vznikl zastřešený prostor, kde se lidé mohou setkat. Miura sice může vypadat jako socha, ale my začali naopak. Analýzou, racionálně a dopracovali jsme se k výtvarné stránce, k té poezii.

Když jste Miuru tvořili, věděli jste, že tam budou sochy Davida Černého?

Martin Vomastek: Nevěděli, ale klient je milovník výtvarného umění. Z domu se tak postupem času stala galerie. Propojení architektury s výtvarným uměním mě hrozně baví. Dříve měly domy sochy a giganty u vstupu. Ta idea se nám líbila a investorovi také. My jsme si z Miury udělali takovou pohádku, že to je raketa, co přiletěla z vesmíru a přistála právě tam. A protože dům je raketa z vesmíru napadlo nás, že sochy by mohly být zvláštní formou organismu, která přiletěla s tou raketou. Hledali jsme někoho, kdo by to dokázal ztvárnit. Černý nám do toho konceptu pasoval. Oslovili jsme ho a společně jsme vymysleli finální „krychloidy“.

Myslíte, že se vám povedlo spojit moderní architekturu s okolím?

Martin Vomastek: Pro někoho může být v daném místě Miura nepatřičná a příliš agresivní, jako že na ten pozemek nepatří. Já si to nemyslím. Když pozemky nemají kontext, nemají vedle sebe například zámek, tak by měla a může vniknout svébytná moderní architektura, která přinese nový pohled.

Ve vašem portfoliu máte i hodně dřevostaveb. Máte je v oblibě?

Martin Vomastek: Není to preference, vždy to vyjde z domluvy s klientem. Obecně se snažíme pracovat s přírodními materiály, protože myslíme, že stárnou mnohem lépe než materiály technické. Osobně úplně nemám rád omítku – nelíbí se mi, jak omítka stárne. Taky je děláme, jen to není můj nejoblíbenější povrch. Některým klientům se nelíbí, jak stárne dřevo, tak je jasné, že ho do dřevostavby tlačit nebudeme. Když přijde klient s myšlenkou domu zasazeného do přírody, je dřevo nejspíše na místě.

Kromě moderní Miury a krásných dřevostaveb jste pracovali i na zámku Koloděje – čím byl projekt zajímavý?

Martin Vomastek: Se zámkem Mitrowicz v Kolodějích nad Lužnicí pracujeme dlouhodobě a pracujeme postupně. Rekonstruujeme další a další věci. Vznikla například nádherná zahrada ve spolupráci s Ferdinandem Lefflerem. Oproti Miuře tady máme zámek, historický kontext a přiměřeně na to reagujeme. Neděláme ale historické kopírky. Je nová doba, přidáváme nový detail, nové technologie. Každá doba přinesla nový nános a ty stavby změnila. Proto se to nedá zcela konzervovat. Ano, držíme genius loci a kontext, ale doplňujeme ho novým přístupem. Stavba má lidem sloužit a nemůžeme jí zakonzervovat a myslet si, že stavbě naroubujeme funkci, která je už dávno pryč.

Vaše další známá realizace je dům, kterému říkáte Mercedes. Jak dům vznikl?

Martin Vomastek: Baví nás nejen rovné, ale i tvarově hravější domy. To je právě Mercedes, ale i spousta dalších. Tvarově hravé ovšem neznamená, že by nebyly racionální. Tvar vznikl přirozeně ze zadání od klienta a ze tvaru pozemku. Dům Mercedez má tři cípy,  jeden cíp pro majitele – rodiče, druhý pro děti a poslední technickou část, kde se nachází například kuchyň. Tyto tři cípy se uprostřed setkávají a vzniká zde obývací pokoj. Pomyslným středem domu je jídelní stůl, kde se může setkat celá rodina. Pozemek, na kterém se mělo stavět byl krásný, s výhledem do údolí a tímto rozdělením jsme na něm vytvořili 3 úplně jiné zahrady.

Brzy budete stavět další dům – vilu Čeladná. Ta vychází ze stejného principu, že?

Martin Vomastek: Ano, opět je to krásný pozemek. Výjimečný je i proto, že je uprostřed ničeho a nemusí se tak řešit oddělení od silnice. Většinou se dům staví k něčemu zády – typicky k příjezdové cestě nebo silnici. V té části domu máte zkrátka méně oken nebo plnou stěnu. Vila Čeladná vyniká tím, že se otáčí do všech stran a nestaví se zády k ničemu. V jednotlivých cípech dispozice vznikly různé kouty, které se veprostřed spojují. Mezi nimi zvenku vznikly 4 oblasti zahrady. První je samotný vchod a příjezdová cesta, druhá část je divočejší zahrada s ohništěm. Nejhezčí zahrada s průhledem na vodu se nachází mezi klidovou částí domu a obývacím prostorem. Poslední, hospodářská zahrada se zeleninovými a bylinkovými záhony se nachází mezi kuchyní a technickou částí domu.

Na čem, kromě vily Čeladná, aktuálně v Labor13 pracujete?

Martin Vomastek: Máme teď rozdělaných asi 70 projektů, o všech mluvit nemůžu (smích). Stavíme teď například apartmánové domy na Šumavě, Nové Stráně, zajímavý projekt, který vznikl v přírodním kontextu. Je to z velké části rekonstrukce, která obnoví hlavní dům. Celé to je na krásném místě, schované v lesích u Železné Rudy. Krásné výhledy ze stráně dolů. Je to opravdu velká hmota, na hraně toho, co okolí unese. Proto jsme se snažili budovu, nejen materiály, co nejvíce zasadit do okolí. Pracujeme i na rodinných domech a každý je jiný, stejně jako každý klient je jiný.

Kde byste s ateliérem chtěli být za pět let?

Martin Vomastek: Chceme dělat projekty, které nás budou bavit. Ideálně s klienty, kteří si budou vážit naší práce a kterým budeme přinášet kvalitní servis, tak, aby dostali co nejlepší prostor k životu.


LABOR13

Ateliér LABOR13 založili v roce 2007 Martin Vomastek, Albert Pražák a Jiří Bardoděj. LABOR13 nabízí kompletní sevis od konceputálního návrhu, stavební řešení, interiérový design po finální realizaci. Mají široké portfolio – pracují na rezidenčních, komerčních, vzdělávacích a dalších typech projektů.

Webové stránky: www.labor13.cz/

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU