Rušné ulice Starého Města plné turistů se střídají s těmi klidnějšími a mnohdy neobjevenými zákoutími. Nedaleko životem pulzujícího centra hlavního města se návštěvníkům, strávníkům, zbloudilým i zasněným duším otevírá Anežka. Podnik, jež je součástí klášterního komplexu, nabízí putování časem a minulost interpretuje mladistvým jazykem. O jeho působivou vizualitu se postarala Lucie Lagertha Týč a architekt Adam Helma.
Minulost a současnost
Klášter svaté Anežky České je jednou z nejstarších gotických staveb Prahy. Budova byla v sedmdesátých letech dvacátého století prohlášena za národní kulturní památku a její exteriér i interiér jsou nyní přístupné veřejnosti pod hlavičkou Národní galerie Praha. Návštěvníkům se otevírají jak obě klášterní zahrady, tak prohlídkový architektonický okruh a sochařská díla významných českých umělců. A právě principy tohoto prostředí se odráží také v Anežce, kde hlavní roli hraje propojení minulosti se současností.
Vizuální koncept spočívá ve vytvoření dojmu, že se návštěvník nachází na ulici a přichází do kostela. Díky osobitému přístupu a pečlivému výběru materiálů vytvořili autoři návrhu ideální podmínky pro symbiózu starého a nového. Nejprve zbavili interiér sádrokartonů, odhalili strop a obnažili omítku. Obnovením původního tvarosloví prostoru tak navázali na samotný Anežský klášter. Tvar světelných trámů pak odpovídá tvaru oken Svatého Františka v zahradě a zelenkavý odstín v okolí baru je inspirovaný omítkou domu.
Ve dne i v noci
Atmosféru uvnitř podniku navozují umělá světla, která se mění podle situace. Světelné rámy vyplněné polykarbonátem změnou intenzity a barevnosti interiér přizpůsobují podle denní doby. Ambientní osvětlení přináší do prostoru Anežky prvek nahodilosti. Prostor slouží jako místo pro ranní kávu, oběd o polední pauze, víkendový brunch nebo jako intimní bar na romantické víno i drink s kamarádkami.
Stejně jako světelné prvky, také samotný bar určuje atmosféru prostoru. Základní korpus baru vznikl z MDF desky a pracovní desky. Lemování horní a dolní části baru je z nerezu a jeho další součástí je výrazně dominující plexisklo podsvícené led páskami. Po vstupu do Anežky není bar vidět hned na první pohled, jak tomu bývá zvykem. Použité přírodní barvy v prostoru však návštěvníky Anežky k baru obklopenému sytými barvami a poutajícími pozornost přirozeně navigují.
Proměnlivost podniku a jeho různé možnosti rozdělení zajištují otočné akustické panely se zrcadly z druhé strany. Otáčením panelů a odrazy reflexních ploch se prostor neustále proměňuje a opticky zvětšuje. Interiér s pravoúhlými rysy autoři návrhu rozbíjí oblými tvary baru a dalšího vybavení, které vzniklo v dílně DÍLO. Židle z Teakpeaku a stoly z dubového dřeva od studia Wudboys dále doplňují lustry od Jana Poše.
Rozhovor: Lucie Lagertha Týč
„Chceme sem přinášet oba dva principy. Propojit klášter a ulici, duchovní i pozemský svět. Bar je takový oltář,“ vysvětluje v rozhovoru jedna z autorů návrhu Lucie Lagertha Týč. Aktuálně studující grafička a ilustrátorka začínala jako grafička a kaligrafka u filmu a reklam. Od vyrábění filmových rekvizit a dekorací (zaplněné nástěnky na zdech, plakáty v pozadí, kresby a malby na stěnách) se vydala na cestou volné tvorby. Pro filmy však okrajově stále pracuje.
Co vás přivedlo k Anežce?
K Anežce mě přivedl jeden ze současných majitelů Šimon Kotmel. Se Šimonem jsme v minulosti pracovali na několika projektech – pořádali jsme dva festivaly a další site specific festival v Pražské Tržnici #5 prostor. Měl v hlavě speciální koncept a chtěl vytvořit tým lidí, kteří chtějí dělat to, co dělají. Našel totiž prostor, ze kterého byl nadšený. Říkal, že to tam na něj úplně zapůsobilo. Ukazoval mi inzerát od Národní galerie v Anežském klášteře. Ptala jsem se, jak se to bude jmenovat. „Prostě Anežka,“ řekl a pak už to jelo.
Máte zkušenosti s podobnými projekty?
Zkušenosti s brandingem jsem měla, ale co se týče gastra, je to mé poprvé. Pokud jde o koncepci interiéru, dělala jsem scénografii a stavbu menších filmových projektů a festivalů. Ale neměla jsem zkušenosti s místem, které má permanentně někde stát a být dlouhou dobu funkční. Jedinou výjimkou byl klub v Příbrami, který jsme s kamarádem zařizovali převážně z rozřezaných regálů z Ikea. Naštěstí tu byl Adam, se kterým byl sen spolupracovat. Ale hlavně, jak se říká: „fake it till you make it“!
Vedle konceptu prostor jste se podílela také na grafickém zpracování vizuálů Anežky. Jak jste tyto dvě oblasti propojila v jeden celek?
U filmu jsem se naučila, že na každém detailu záleží, protože dokresluje část příběhu. Zároveň musíte cítit a pochopit celý příběh, abyste mohli tvořit jeho jednotlivé části (například každý jediný kus papíru), protože nic nestojí jen samo o sobě. Prostě všechno, co ve scéně vidíte, musí dohromady dávat smysl, aby to divákovi předávalo srozumitelnou informaci. A vtipné je, že jsem si uvědomila, že je to vlastně úplně stejné v současné grafice. Jen říkáme logo, plakát, příspěvek na sociální sítě, vizitka, merch namísto rekvizita a brand namísto scéna. Stejně tak se vždy musíme ptát, jestli každý jeden materiál vypráví pohádku dané značky. Protože o tom to podle mě celé je.
Tedy všechno, co v prostoru, včetně toho online, vidíme (interiér, grafika,…) je pro mě jeden celek, který se navzájem propojuje, doplňuje a vypráví onen příběh. Vizuální identita je založená na stejném principu jako koncept interiéru a gastra – propojení Anežčiny doby s dobou naší. Anežku bereme jako mladou holku, rebelku, kterou skutečně byla. Naše vlastní titulkové písmo, které je jednou ze dvou nejvýraznějších složek vizuálu, je současný rukopis mladé holky, ze kterého jsem vyráběla štočky středověkou metodou dřevořezu. Písmo je záměrně „neotesané“, tak jako mladí lidi jsou a i ona určitě tehdy byla. Druhým výrazným prvkem jsou podivné piktogramy (nebo jak říká Šimon hieroglyfy) prolínající se grafikou i interiérem. Ty jsou nakreslené husím brkem. Myslím, že u mě tady hraje roli i nějaká nemoc z povolání (směje se).
Kde jste se inspirovala?
Inspirovali jsme se především místem, kde se Anežka nachází. A to nejen z té strany, kde je klášter a zahrada. Ale i z druhé strany, kde jsou popsané zdi (viz moje nedaleká milovaná Stínadla) a stěny polepené plakáty. Chceme sem přinášet oba dva principy. Propojit klášter a ulici, duchovní i pozemský svět. Bar je takový oltář. Měnící se barvy rámů jsou jako barvy vitráží. Rámy ale zároveň tvoří jakási okna do současnosti a budoucnosti skrze minulost.
Jaká byla největší omezení pro rekonstrukci historických prostor?
Nebylo to tak hrozné. Adam dělal vizualizace, které prošly v Národní galerii a na jejichž základě jsme prostor dostali. Takže věděli, co je čeká. Největší omezení nebo spíš byrokracii si uvědomuji nyní, kdy řešíme neony označující restauraci ve vchodech do prostoru. Ty musejí udělat kolečko přes NGP, magistrát a památkáře. A to může být docela proces. Ale snad s happy endem!
Jak jste pracovali s odhlučněním podniku, který se nachází nedaleko kláštera?
Spojili jsme příjemné s užitečným. Už od začátku jsme chtěli vytvořit akusticky příjemné prostředí. Zároveň jsme usilovali o flexibilní rozdělení prostoru a oddělení od galerijního foyer. V návrzích nás také bavila hra s odrazy skrze zrcadla. Nakonec jsme zabili všechny mouchy jednou ranou a vyrobili kovové otočné panely naplněné vatou pohlcující zvuk a z obou stran obložené akustickými deskami, které bylo dokonce možné pokrýt reflexní vrstvou. Win win! V prostoru baru je odhlučnění řešené akustickými obklady navazujícími na omítku.
Přibližte pojem středověký industriál. Jak jste s tímto pojmem pracovali?
Je to náš (nebo spíše můj) terminus technicus, který jsem používala převážně při zadávání lustru a omítek. Chtěla jsem tím říci, že jdeme stále cestou odrážení principů sklepů, zahrady, kláštera. Že se i přes industriální prvky, například v podobě odhalené vzduchotechniky, nejedná o industriální interiér a nechceme k tomu sklouznout.
Jak dlouho trvala realizace a co plánujete dále?
Zhruba šest až sedm měsíců. Trvá dodnes, a ještě nějaký čas trvat bude. Aktuálně nám chybí označení restaurace nad vchody. Pak se pustíme do zařizování dolního gotického sklípku, kde je naším hlavním úkolem vyladit akustiku. Na jeho zprovoznění se extrémně těším. Je to neuvěřitelná nádhera!
Dva měsíce před otevřením velké Anežky jsme venku měli malou Anežku v podobě venkovního stánku. S kafem, pivem, vínem a koláči. V plánu je na jaře vytvořit více ploch chráněných proti dešti a slunci. Aktuálně jsme si celým interiérem připravili čisté plátno, které chceme vytvářet a přetvářet. V našem konceptu je klíčové slovo „proměnlivost“. Dalo by se říct, že cesta je cíl. Nikdy proto nebudeme moct říct, že je hotovo. A to nás baví. Stavte se!
Další články:
Robert Konieczny: Vytvářet něco nového a lepšího chce odvahu
Měli bychom se zamyslet, kolik prostoru potřebujeme
Láska ke dřevu jako hnací motor
Chytré skříňky inspirované Mondrianem
