Nadčasový nebo přežitý InterContinental?

Rozhovor s architektem Markem Tichým o rekonstrukci brutalistní budovy pražského hotelu InterContintal.

Marek Tichy Intercontinental Archizoom

Obrovský hotel InterContinental v těsném sousedství pražského Starého Města rozhodně vzbuzuje emoce. Některé odpuzuje svým brutalistním pojetím, jiní oceňují dobový kontext i architektonické kvality. Zajímavé jsou i okolnosti jeho vzniku, hotel byl postaven na popud americké hotelové sítě, nakonec se stal ukázkou kvalitního českého designu a umění své doby. Čím je tato budova zajímavá a jaká hodnotná díla se skrývají uvnitř, prozradí architekt a autor projektu rekonstrukce hotelu Marek Tichý (MT) ze studia TaK.

Začněme osobně: říká se, že brutalistní architekturu lidé milují, nebo nenávidí. Byla budova InterContinental láskou na první pohled, nebo jste si k ní musel cestu složitě hledat?

MT: Architekt, řekl bych, nehodnotí architekturu jen emocionálně, ale vnímá jí komplexněji, každý dům má své vrstvy a příběhy. My se při naší práci na rekonstrukcích a dostavbách s těmito příběhy seznamujeme a pronikáme do podstaty architektury, kterou se snažíme pochopit a rozvinout. I dům, který je na první pohled nudný, může mít svou duši a na druhé straně dům, který oslní svou expresí je uvnitř prázdný a nezajímavý. Budova hotelu InterContinental není ani nudná ani prázdná. Je dílem autorských týmů, které měly jasnou vizi, velkorysou koncepci a vytvořily architekturu hodnou zájmu. Současně ale architekturu, která své okolí ovlivnila způsobem, který je v mnoha ohledech diskutabilní. Tím mám na mysli především její začlenění do urbanismu Starého Města nabourání jeho přirozených vazeb. Vnímáme obojí od samého počátku a s obojím se snažíme pracovat.

Obrovský objem hotelu, vystavěného na parcele zčásti uvolněné po bombardování za 2. světové války a zčásti vzniklé demolicí několika dalších domů, odděluje od zástavby staré Prahy kontrastní volný prostor piazzety. Někdy se hovoří o jejím zastavení. Jaký je váš názor, nebyla by toho volného prostoru škoda?

MT: Řekl bych, že hotel vznikl s myšlenkou vystoupit z řady. Záměrně ustupuje z nábřežní fronty, od které ho odděluje hotelová zahrada přístupná ze sníženého přízemí. Nenavazuje na osnovu městských bloků v Pařížské a zcela přehlíží i pitoreskní průchody směrem do oblasti na Františku. Je mimo osnovu města, od kterého si drží odstup. Tak vznikla i tzv. piazzeta, fakticky střecha podzemních garáží k hotelu přimknutých. Tento odstup od města je ale současně jizvou, která mezi hotelem a jím vznikla. Prostor nechal vyniknout hotelu, současně se ale stal poněkud indiferentním prázdným místem bez detailu a charakteru, s nevýrazným vstupem do hotelu, který bychom jen stěží vnímali jako kvalitní veřejný prostor. Plošná zástavba, technicky spíše nástavba nad objektem garáží by byla popřením velkého zásahu, který hotel InterContinental reprezentuje a potenciálu tohoto místa. Současně ale ponechání piazzety v dnešním stavu je podle mého názoru nešťastné.

Velmi specifickou okolností je, že projekt hotelu vznikl ve spolupráci Československa se společností PanAm, které síť hotelů InterContinental patřila. Podepsal se tento západní vliv na celkové koncepci hotelu?

MT: Tohle je myslím nezpochybnitelné. Při podrobném studiu dispozičního a provozního uspořádání hotelu je zřejmé, že stavební program i jednotlivé části jsou něčím do té doby v socialistickém Československu nevídaným. Není to jen zjevná velkorysost prostorů, ale jejich provázanost podřízená myšlence otevřenosti a komfortu. Hotel sám tvořil jakýsi ostrov kvalitního vkusu a kultury, byl vyslancem českého umění své doby, atraktivním místem pro pobyt i návštěvu v měřítku, které bylo srovnatelné s velkými mezinárodními hotely ve světě. Stejně zajímavé a výjimečné byly i technologie v hotelu instalované. Bohužel tak jako odeznělo pražské jaro, které zaniklo v šedi normalizace, odezněla i zář hotelu a jeho zásadní kvality v interiérech i bezprostředním okolí zanikly v přestavbách a provozních úpravách.

Hotel, který projektovali ho špičkoví architekti v čele s Karlem Filsakem, na první pohled zaujme svou fasádou v zajímavé kombinaci surového betonu se sklem a keramickými obklady. To je asi zásadní tvář hotelu, která se nejspíš měnit nebude, je to tak?

MT: Je to tak, tahle jednoduchá a současně silná kompoziční zásada je právě to, co hotelu dává jeho výjimečnost. Beton a sklo jsou dvěma rovnocennými materiály, které se střídají a doplňují v exteriéru i interiéru stavby, kde jim ještě výrazně sekunduje dřevo. Ale nejsou to jen materiály, jsou to i výrazné vertikální linie odvozené od členění a měřítka pražských domů a masivní betonové vertikály, které hotel usazují do plochy. Sklo je pak na svou dobu použito v nadstandardně velkých bezrámových plochách, spíše jako neviditelná výplň otvorů v betonových blocích. Fasády jako takové je třeba komplexně rekonstruovat. Již dnes je možné pozorovat opadávání keramických obkladů ve velkých plochách, parapety a nadpraží poškozená kondenzací a celou řadu dalších defektů. Naší ambicí je fasády restaurovat, tam kde byly poškozeny vadami nebo přestavbami navrátit do jejich původního stavu, současně ale posunout na parametry energeticky úsporné stavby.

Zvenku možná hotel vypadá stroze, skrývá ale umělecky hodnotné interiéry, ať už jde o obrazy od Františka Ronovského, skleněnou stélu od světoznámého Stanislava Libenského či lustry od Reného Roubíčka. Mnohé z nich se zachovaly, pokud mě informace neklamou, jejich umístění v interiéru se změnilo. Jak pracujete s umístěním původních děl?

MT: Řada výtvarných prvků změnila místo, řada z nich ale bohužel nenávratně zmizela. My se s použitím dobových materiálů snažíme zmapovat původní rozsah umělecko-řemeslných i výtvarných prvků, dohledat jejich zbytky v prostorách hotelu a depozitářích a znovu je návštěvníkům hotelu ukázat, byť v torzální podobě. Současně je třeba zdůraznit, že umístění těchto děl přímo souviselo s interiéry, pro které byly autorsky vytvořeny. Tím, že při přestavbách hotelu zmizely celé komponované prostory, do určité míry i vlastní předměty ztratily svůj kontext a integritu. My s nimi proto pracujeme jako s artefakty, výstavními kusy, současně se ale vracíme k myšlence hotelu prostoupeného uměním a řemeslně perfektním detailem. Na tu chceme navázat současnými interiéry, založenými na stejných kompozičních a výtvarných principech.

Jaké další skvosty jsou v hotelu k vidění? A můžeme se těšit na nějaké překvapení schované ve skladech či depozitářích?

MT: Některá díla, vytvořená pro InterContinental, sice nezměnila svou lokaci, ale z důvodu pozdějších stavebních úprav se stala součástí zázemí hotelu, které je nyní pro veřejnost nepřístupné. To je příklad unikátní velkoformátové vitráže od českého výtvarníka Josefa Jíry, která byla součásti denní restaurace, nyní však prakticky není k vidění. Navíc je ve velmi špatném stavu, což je také příznačné pro další výtvarné práce, které jsme v provizorních „depozitářích“ hotelu dohledali. Jde většinou o starožitný nábytek a krajinomalby 19. století, které původně v interiérech fungovaly jakožto kontrastní protipól k brutalistní architektuře a k produkci současných umělců.

Jaký osud potkal monumentální soubor dřevěných plastik s centrálním krbem s názvem Začarovaný les, které vytvořil sochař Miloslav Hejný pro hotelovou restauraci?

MT: Z celého souboru se zachovalo jen několik kusů, ty dnes stojí v místech někdejších loveckých salonků, pro které byly vytvořeny, stejně jako jiné prvky, ale dnes zcela postrádají sepětí s interiérem a architekturou, které měly podtrhovat.

V letech 1992–1995 proběhla pod vedením architekta Romana Kouckého rekonstrukce, k hotelu byl mimo jiné přistavěn bazén. Jak tuto dostavbu hodnotíte?

MT: Snad jen upřesním, že se jednalo o Karla Koutského, který podle dostupných zdrojů dokonce hotel přestavěl s vědomím Karla Filsaka. Po tom, co hotel reprezentoval na přelomu 60. a 70. let minulého století, je jeho porevoluční přestavba při vší úctě k autorům úpravou, která ho ve všech ohledech poškozuje. Velkorysé prostory přízemí se světlou výškou téměř pěti metrů a výraznými železobetonovými žebry, nebo třeba Šrámkův kongresový sál se stropem z betonových čtverců a skleněnými lustry zanikly v titěrných vestavbách salonků a obchodů po obvodu hotelu. Hotelová hala původně s průhledem k Vltavě v podstatě zanikla a změnila se spíše v rozšířenou chodbu. Světlá výška prostor je dnes často méně než tři metry. Dlouhé a nepřehledné chodby s množstvím malých navazujících prostorů proměnily luxusní mezinárodní hotel velkého měřítka a akcentem výtvarného umění v nepřehlednou a tuctovou stavbu. Stejně problematická je podle mého názoru i přístavba bazénu. Ta reprezentuje zaslepení prosklené fasády hotelové lobby a někdejšího československého snack baru směrem k Vltavě a tím poškození základního kompozičního principu – propojení interiéru společenských částí hotelu s atraktivním pražským exteriérem. Její tvarosloví, jakkoliv chápu záměr autorů odlišit se od výrazné architektury brutalistní, je v kontextu místa nepochopitelné a vytváří navíc další komplikovaná místa, která znehodnocují veřejný prostor i kdysi veřejnosti přístupnou zahradu.

Jaké úpravy se chystají v blízké budoucnosti?

MT: Hotel byl dokončen v roce 1974 a z té doby doposud pochází celá řada jeho technologií a konstrukcí. Je tedy jednoznačně na konci své uvažované životnosti a tomu musí odpovídat i rozsah jeho přestavby. Pokud chceme, aby byla stejně nadčasová jako hotel v době svého vzniku, musíme se dívat stejně daleko do budoucnosti. Snažíme se vytvořit architektonický celek, který bude stejně jako hotel v době svého vzniku nejen atraktivní a nadčasový svou architekturou, ale i svým provozně-technickým vybavením a především akcentem k současným potřebám, zacílením na energetickou nenáročnost, minimalizaci spotřeb fosilních paliv, celkovou udržitelnost a hospodárnost.


Ing. arch. Marek Tichý založil architektonickou kancelář TaK, která byla vybrána pro rekonstrukci hotelu InterContinental. Mezi jeho dříve realizované projekty patří rekonstrukce Werichovy vily, funkcionalistické Volmanovy vily v rozlehlém parku v Čelákovicích, divadla Na zábradlí či úprava prostor pro Knihovnu Václava Havla. Marek Tichý, který působí jako odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT Praha, se dlouhodobě věnuje propojení současné a historické architektury, hledání rovnováhy mezi památkovou ochranou a požadavky na soudobé a funkčnosti a nalézání autentického architektonického výrazu.

Webové stránky: Ateliér TaK

Fotografie: Ivan Šonský, Kateřina Hubertová, archiv hotelu InterContinental

 

Přečtěte si více rozhovorů o architektuře:

Jakou hodnotu přidává architekt nemovitosti?

Rozhovor s ateliérem archicraft

Rozhovor s Markem Deylem o unikátním materiálu

Tomáš Hrubý z DL studia o rekonstrukci s citem pro detail

Jak se staví ZOO s AND ateliérem

Rozhovor s Barborou Léblovou o interiérech

Každý týden články ARCHIZOOM
do Vašeho mailu.
Registrujte se

NAHORU