Oslovili jsme tři významné ženy, které svůj život zasvětily architektuře a designu, aby se podělily o své zkušenosti. Jména není třeba blíže představovat – jejich práce za ně mluví po celém světě. Ačkoliv má každá jiný background i ročník narození, v mnohém se shodují. Jak ostré lokty potřebovaly, aby se prosadily v odvětví, v němž měli tradičně vždy větší slovo muži? A promítá se nějak to, že jsou ženy, do jejich práce? Nejen o tom jsme si povídali s Evou Jiřičnou, Bárou Škorpilovou a Lucií Koldovou.
Architekturu na českých vysokých školách studuje dokonce o něco více žen než mužů (dle platformy Ženy v architektuře), ale jen málo z nich se tomuto povolání potom skutečně věnuje. Čím to podle vás je?
Bára Škorpilová: Pokud budu mluvit za náš ateliér, jsou tím důvodem jednoznačně děti. Mou kanceláří prošlo dvacet šikovných architektek, ale naplno se vrátily jen dvě z nich. Ostatní zůstaly doma s dětmi nebo dělají jen občas nějaké menší projekty. Pro ženu je to často volba – buď práce, nebo rodina – když k obojímu nemá podmínky.
Lucie Koldová: My s Bárou jsme zrovna příklad, že to buď – anebo být nemusí. Já jsem své studio neopustila ani s dětmi, protože bych tím ztratila velký kus sebe sama. Ale hrábla jsem si na dno. Nejde jen o podmínky, které ženě vytvoří okolí, ale i o to, co se odehrává uvnitř ženy. Velkou roli při cestě k úspěchu hraje ego, cílevědomost a ambice prorazit, a to mají muži silnější. Já jsem po dvou dětech své ego hodně obrousila, vášeň tvořit však zůstala a začala jsem důkladně zvažovat, jestli skutečně potřebuju jet na druhý konec světa, abych se tam prezentovala, když děti zůstanou doma…
Eva Jiřičná: Když jsem studovala já, bylo nás jen šest žen z šedesáti osmi! Děti jsem mít nemohla, ale v mých kancelářích se vystřídalo mnoho žen a mnoho dětí se jim narodilo. Prakticky všechny se ale vrátily – některé hned, některé na poloviční úvazek, některé po třech letech. Snažila jsem se jim vytvořit co nejlepší podmínky, aby mohly pracovat. Samozřejmě je velký rozdíl mezi situací v Anglii, kde 57 let žiju a tím, jak to vypadá v Česku, ale řekla bych, že děti nejsou ten hlavní problém. Tím je chování okolí k ženám.
Pocítily jste někdy, že by k vám v rámci vaší profese lidé přistupovali jinak proto, že jste ženy?
EJ: Nepřipouštím si, když se ke mně někdo chová špatně. V životě na mě křičela spousta lidí, ale bylo mi to jedno. Byla jsem vychovaná tak, že když na mě někdo křičí, je to moje vina a mám se o to víc snažit. Když jsem doma říkala, že chci studovat architekturu, můj tatínek mi řekl, že si vezmu architekta a stanu se architektovou ženou. A to se pak také stalo. Architekt musí na stavbu, do továrny nebo do lomu vybrat kus mramoru, a tam je to někdy ostré. Některé ženy na to nemají nervy. Musíte na to mít náturu a vědět, že vám to za to stojí, protože to opravdu chcete dělat. Můj první velký projekt v Anglii byl přístav v Brightonu a tam nebyla žádná žena. Deset let jsem pracovala v prostředí, kde se lil beton a dělaly se z něj vlnolamy. Dělala jsem proto, co jsem mohla, a občas jsem někomu z chlapů řekla „ty to umíš líp, pomoz mi“, a oni se pak víc snažili. Když jsem ale byla v letech 1980-82 u Richarda Rogerse, neuvědomovala jsem si, že jsem tam jediná žena mezi padesáti muži. Před několika lety uspořádal sympozium, kde řekl, že jsem tehdy byla jediná architektka – a já jsem si teprve v tu chvíli uvědomila, že to byla pravda. Teď se to ale obrátilo: 8. března mě pozvalo padesát architektek od Richarda Rogerse, abych k nim promluvila na oslavu Mezinárodního dne žen. Je jich tam teď více než mužů.
BŠ: Nemám příliš špatných zkušeností z realizací a nepociťuji problém s autoritou proto, že jsem žena. Samozřejmě, že když jsem začínala, bylo to těžší. V roce 2013 jsem dělala první rekonstrukci v Londýně a musela jsem se znovu učit, sama sebe potvrdit. Jakmile se ale budova začala kompletovat, tým uznal, že to dělám dobře. Spíš šlo ale o to, že mě brali jako „tu holku z východní Evropy“.
EJ: Tento pocit dobře znám. V šedesátých letech jsem v Londýně vnímala, že ke mně ostatní pociťovali nedůvěru proto, že pocházím ze země za železnou oponou. Když mě známí pozvali na víkend do venkovského sídla, hostitelka mě dvakrát zkoukla odshora dolů a pak se divila: „Vždyť ona vypadá, jako my!“. Další podobná příhoda se mi pak stala v New Yorku, když jsme s klientkou chodily po Madison Avenue. Měla velkého pudla, lidé ji na ulici zdravili a mě představovala stylem: „To je můj pes a to je můj architekt“.
Lucie, měla jste podobnou zkušenost, když jste se odstěhovala do Paříže?
LK: Bylo mi tehdy pětadvacet a byla jsem ze všeho nadšená. Měla jsem po studiu dojem, že jsme světoví, jen v zahraničí to o nás ještě nevěděli… Několik let mi trvalo, než jsem pochopila, že to není nutně averze, ale jen nepochopení toho mého obrovského nadšení. Když jedu do Paříže teď, vítají mě s otevřenou náručí a už vědí, že i v Česku máme kvalitní design a architekturu. Jsem ráda, že jsem svou maličkostí mohla alespoň trochu přispět k takovému vnímání naší republiky v zahraničí.
A jak to u vás bývalo v začátcích, když jste přišla mezi chlapy do sklárny?
LK: Byla jsem vychovávaná tak, že musím makat a spoléhat se jen sama na sebe. Ale když jsem po škole poprvé přišla do sklárny, kde pracovali silní ošlehaní muži od pecí, měla jsem malou dušičku. Přistupovala jsem k nim s velkou pokorou, protože jsem to byla já, kdo po nich něco chce. A cítím to tak dodnes. Za to, co dokážou, k řemeslníkům a právě sklářům chovám obrovský respekt. Když s nimi ale potřebuji konzultovat nějaké návrhy, jde za nimi raději majitel sklárny, který ví, jak s nimi jednat. Když si zkouší výrobu nějakých složitějších kusů, je zapotřebí klidu a správné komunikace. Jdu se proto radši podívat až na prototyp, kde se mi pak tají dech.
Hraje to, že jste ženy, nějakou roli při jednání s klienty?
BŠ: Já v tomto ohledu žádnou špatnou zkušenost nemám.
EJ: Sama za sebe nemůžu říct, že by se mnou někdo z klientů jednal špatně, ale viděla jsem, jak jednali špatně s mými kolegyněmi. Jednou mi klient velice hrubě řekl, že nechce, aby na projektu, který jsme měli už rozjetý, pracovaly ženy. Řekla jsem mu tedy, že končím a on mi na to odpověděl: „Tím ale nemyslím tebe.“ Souhlasím ale s Lucií, že pokud jste závislí na lidech v tom, že vás mohou v pracovním procesu něco potřebného naučit, musíte s nimi jednat s respektem, projevovat obdiv k jejich práci a nechat si od nich poradit. Ale to platí, ať jste muž nebo žena. Rozdíl je možná v tom, že ve vyhrocené situaci se žena snáz rozpláče, kdežto muži odpoví sprostým slovem a pak si to vyříkají v hospodě.
LK: Devadesát procent byznysu kolem designu vedou muži, a ti vás vždy vidí i jako ženu, což může být plus i mínus. Já jsem ale v ženské kůži spokojená. Právě citlivost, kterou zmiňuje Eva, je podle mě tím, co ženy v architektuře nebo v designu dělá výjimečnými. Samozřejmě, že i muži mohou být citliví, ale ženy svou empatií dokážou do práce vložit ještě další rozměr. V designu je nepostradatelné umět se ptát na ty správné věci a umět využít intuici. Výsledek vždy záleží na spolupráci – s řemeslníkem, art direktorem, majitelem firmy… Proto nemůžu očekávat, že mě všichni budou poslouchat jen proto, že mám nějakou vizi. Musíme si naslouchat vzájemně. Snažím se vnímat, kam chce firma směřovat, a pak hledám, jak jí k tomu mohu přispět.
Je podle vás tato citlivost znát i navenek ve vašich realizacích? Dá se poznat, že to či ono navrhovala žena?
EJ: Jestli se to poznat dá, tak zaplaťpánbůh za to. Kdybychom všichni dělali to samé, byl by svět nudný. Být jiný je pozitivum. Nejhorší je být něčí kopií. Myslím, že ženy mají trochu jiný přístup k práci. Mají jinou schopnost seřadit priority a větší citlivost k barvám nebo detailům. Posuzuju spoustu soutěží nebo studentských prací a mnohokrát poznám, který projekt dělala žena – a není na tom nic špatného. Proč by ženy měly navrhovat stejně jako muži? Je dobře, když jsou jejich projekty jiné. Ale nejlepší je, když v kolektivu pracují ženy a muži dohromady.
BŠ: Já mám v ateliéru většinu žen. Myslím, že i na naší práci je vidět, že jsme ženy, a to i přesto, že často pracujeme s kamenem. A rády! I když řadu věcí nezvládneme fyzicky přenést… Architektura je dobrá nebo špatná a je jedno, jestli ji navrhuje žena nebo muž. Většinu naší práce realizují muži a je moc důležité, abychom si vždy na začátku dobře vysvětlili záměr a společně se dohodli na postupu, jak dojdeme do cíle. Vyžaduje to vzájemný respekt a profesionalitu.
Když si vypůjčím jméno Bářina ateliéru, Mimolimit, asi se všechny shodneme na tom, že v architektuře, designu ani dalších oborech není limitem, zda je někdo muž nebo žena. Na jaké jiné limity tedy ve své práci narážíte?
BŠ: Největším limitem bývá čas a představy klientů o tom, za jak dlouhou dobu je něco skutečně možné zrealizovat. To nás stojí nejvíce vysvětlování. Ale když toto vysvětlím dobře, pak i celý další proces probíhá dobře.
EJ: Souhlasím. A když zrovna neděláme rezidenci přímo pro někoho, kdo v ní bude žít, ale několik tisíc bytů pro developera, pak bych viděla ještě další limit – developer si všechno osekává za cenu zvýšeného profitu, a to včetně úplně základních věcí. S tím je pak těžké bojovat. Na jednu stranu chápu, že projekt musí být rentabilní, ale je jen málo developerů nebo investorů, kteří jsou ochotni naslouchat, kde jsou priority. Když se pak lidi do takového bytu nastěhují, stejně všechno vyházejí, protože nechtějí mít v koupelně ty nejlacinější dlaždičky. To už je pak lepší, nedávat tam nic.
LK: V designu je to trochu jiné. Při spolupráci s firmou je často limitem investice do výroby. A to i v případě, když dostanu otevřený brief. Vyrobit jde všechno, ale pak se každý detail promítne do konečné ceny. Když se umělec profiluje art designem a vyrábí limitované série, pak to samozřejmě můžete vyrobit za vyšší náklady a prodat jako umění s vyšší marží. Najde to svého výjimečného kupce, kterého to zaujme a i to je jasná cesta. Tam máte větší svobodu. Já jsem si ale vybrala cestu, která má často limitů dost, ale o to je to pro mě zajímavější. Jsem obrovsky ráda, že můj produkt dokáže oslovit zákazníky napříč světem. Když propojím svou invenci s technologickými možnostmi výrobce, tak mnohdy limity překonáváme právě tímto naším propojením. Mně to takto dává smysl. Tento dialog mě baví, motivuje a nabíjí. Je pro mě výzvou, ne limitem! Na trhu existuje čím dál větší množství produktů, že se může zdát, že už přestává dávat smysl vyvíjet něco nového. Ale pro mě je to impulz se dále kreativně zamýšlet nad novým pojetím technologie nebo materiálového ztvárnění, abych firmu posunula dále. Snažím se posunout limit vnímání výrobce a vytvořit mu tak do portfolia originální kus, který mu otevře další cestu a posune ho komerčně i myšlenkově dál.
Existuje nějaký projekt, na kterém byste vy tři měly možnost spolupracovat? Zjistila jsem jen to, že v novém mrakodrapu, který se staví v Bratislavě, se objeví byty jak s podpisem Mimolimit, tak AI DESIGN…
EJ: Tak o tom ani nevím. My jsme tam dělali návrh recepce a dvou mezonetů.
BŠ: Tam nejde o spolupráci. Byly jsme tam samy za sebe. Za nás to byly dva návrhy bytů. Nedávno jsem ale požádala Lucku, aby nám do jednoho nového projektu navrhla světla. Jednalo se o velmi atypicky řešený byt se zajímavou kombinací materiálů a jemným barevným řešením.
Který projekt vás momentálně nejvíce zaměstnává?
EJ: Je jich několik, ale nejvíce asi ostravský mrakodrap stojící naproti radnici. Dvaadvacetipatrový věžák z roku 1968, jediný v Ostravě, kde je to kvůli poddolování složité s výstavbou dalších výškových budov. Způsob, jakým se dříve stavělo, odpovídal spíše ubikacím než bytům – začalo tam zatékat, vnější obklad nasával vodu a lidi se stěhovali pryč, až se z toho staly kanceláře. Posledních deset let budova chátrala a město rozhodlo, že ji zbourá. Před pěti lety ale byla demolice budovy naceněna na 80 milionů korun, a tak město vypsalo soutěž na to, co by se s tím domem dalo udělat. A my jsme ji vyhráli. Já mám ale se zachováním budov z tohoto období problém. Vyrostla jsem v nenávisti k socialistickému realismu, a když jedu kolem Nové scény Národního divadla, musím vždycky zavřít oči. Moji kolegové a studenti na to ale mají úplně jiný pohled a já se ho snažím pochopit. Dál to budu nenávidět, ale zkusili jsme, co se s tím dá udělat. Firmy byly dříve placené za množství materiálu, který použily a ne za minimalizování, což je dnešní filozofie. Nosné konstrukce jsou v dobrém stavu. Navrhli jsme ještě jednu obvodovou nosnou konstrukci a můžeme tak do každého z bytů přidat velký zelený balkon. Město dům prodalo a nový klient je ochoten se o tuto zeleň starat.
Zelené balkony jste navrhla také do projektu nového Žižkova. Jak to nyní vypadá s jeho realizací?
EJ: Když vyhrajete tak velkou soutěž, vždycky zavládne nadšení, ale pak se to pomalu začne osekávat, zapojí se do toho památkáři a už se to sype. Teď máme na Žižkově povolenou ze tří věží jen jednu a ještě tu nejnižší. Přitom když jdete do výšky, můžete ušetřit veřejný prostor, kdežto když musíte zahušťovat, dostáváte se do konfliktu se stavebním zákonem, který říká, že musí být určitý počet metrů čtverečních zeleně. Toho pak není jednoduché dosáhnout, a tak se všude sázejí stromy bez ladu a skladu – nejčastěji břízy, protože jsou laciné a rychle rostou… No a nakonec developer řekne, že děkuje a udělá si to sám. A my jsme teď ve stavu, že nevím, co budeme dělat – zda se chci podepsat pod projekt, který chtějí drasticky změnit. Developer ještě nemá povolení a nemůžu proto říct jaký bude další krok. Vždycky už to vypadá, že se to blíží, ale nakonec se to zase na něčem zasekne.
Je povolování staveb v Británii jednodušší než v Čechách?
EJ: Je to také komplikovaný proces, ale trochu logičtější. Když s něčím nesouhlasíte, probíhá debata na trochu jiné úrovni, i s památkáři. Když něco zamítnou, sejdete se s nimi a pobavíte se o tom, proč to zamítli a pak se buď odvoláte, nebo to změníte, ale do pár měsíců se to vyřídí. Kdežto v Česku… Dám vám příklad: Zavolal nám pán, který vede v Prachaticích hospic pro nemocné s Alzheimerovou chorobou. Sedm metrů za ním vede zeď z bývalého městského opevnění za níž je obora. Oni do té zdi chtěli udělat díru, aby do obory mohli projet lidé na vozíku. Ale památkáři řekli, že ne. Zeď se porušit nemůže a musí přes ni postavit most. A oni za námi přišli, jestli bychom jim tento most nenavrhli. No to je přece stejná blbost, jako když vám řeknou, že nemůžete mít tři věže, ale jen jednu – když jsou tři, tak je to alespoň jakási skupina, ale jedna vypadá v lepším případě jako boží prst. Všichni se přitom vymlouvají na UNESCO, ale to o tom přitom ani neví. To se stará maximálně o centrum města, ale ne Žižkov, kde už beztak stojí spousta vysokých baráků. Všechno to trvá klidně deset let. Během té doby už se svět posune a všechno je úplně jinak, změní se ceny materiálů, ale už není jednoduché ten projekt změnit. Toto je neskutečné a musí se to změnit. Lidé, kteří tam sedí, nejsou dostatečně erudovaní a ochotní přijmout na sebe zodpovědnost za to povolování. Neříkají ani ano ani ne. Je ale úžasné vidět, když to někde funguje. V Pardubicích teď děláme docela velkou rekonstrukci zámku a tam klient i památkáři naopak říkají, že bychom klidně mohli jít ještě o trochu dál…
LK: V Praze se stává, že klienti chodí rovnou za těmi architekty, o nichž se ví, že mají velmi dobré vztahy s památkáři a umějí v tom chodit…
Báro, vy máte v portfoliu řadu rekonstrukcí historických staveb. Jaké v tomto ohledu máte zkušenosti?
BŠ: Památkáři k rekonstrukci často přistupují alibisticky a radši nic nepovolí, protože tím přece nic nezkazí. Je potom radost potkat osvíceného nápomocného památkáře, který vám pomůže budovu přečíst. Staré stavby a jejich rekonstrukce mě baví dlouhodobě. Je to takový můj boj o nadčasovost, ale musela jsem si k tomu dospět. Už delší dobu jsem si přála, abych mohla pracovat na rekonstrukcích větších historických budov – nejen abych je pomáhala opravovat, ale také je dotvářela. A to se mi poslední dobou daří. Příkladem může být privátní spa v zámeckém pivovaru – a pokračujeme v tom na řadě dalších míst. Nemůžu o nich bohužel mluvit konkrétně – to je taková naše daň za to, že pracujeme na spektru krásných projektů.
Vedle privátních zakázek pracujete také pro hotely. Můžete jmenovat některý z těch aktuálních?
BŠ: Teď je to například rekonstrukce kongresového hotelu v Olomouci. Když děláte hotel, respektive rekonstrukci hotelu, jsou tam různé dané parametry, které musíte splnit. Jedním je čas, protože rekonstrukce probíhá za provozu. Nemůžeme proto vymyslet žádný materiál nebo postup, který by to zdržel – například čekat, než vyschnou podlahy. A musíme přemýšlet o tom, jaké volíme obklady nebo světla, aby montáž byla co nejsnazší a nejkratší. A samozřejmě se tam taky hlídá budget. Ale s tímto klientem jsme došli hodně daleko. Ačkoliv je to kongresový hotel, je spíše designový.
Lucie, i vaše produkty najdeme v designových hotelech. V Miláně jste teď představila novou kolekci sedacího nábytku pro německou firmu Bielefelder Werkstätten, ale také koberce pro značku Jab. Jak nová spolupráce probíhala?
LK: Jab je obrovský rodinný holding s dlouhou tradicí a historií. Dali mi velkou roli a připustili mě ke spoustě produktů, které máme již rozpracované. Vzala jsem hozenou rukavici a přistupuji k tomu s respektem. Navrhuji i věci, o nichž vím, že je potřebují, aniž by si o to řekli. Jemně se posouváme a kultivujeme portfolio, které může mít do budoucna lepší vizi. Co se týče koberců, oslovila firma celkem pět světových designérů včetně například Piera Lissoniho. Brief zněl „Around the world“ a moje kolekce koberců byla inspirována kávou, protože se pije všude a každý k ní má nějaký vztah. Přistupovala jsem k tomu tak, jako bych si navrhovala koberec, který bych sama chtěla mít doma. A může to být zároveň i tapiserie na zeď. Celá kolekce by měla být odhalena až v září. V Miláně byla jen ochutnávka – reliéf dvou kapek, které se do sebe vpíjejí.
Báro, mezi vaše autorské produkty patří i několik klik. Jak vznikly?
BŠ: První řada klik vznikla proto, že majitel PPF chtěl dřevěnou kliku, ale žádnou jsme nesehnali, a tak jsme si ji museli udělat. Teď jsme rekonstruovali palác na Malé Straně, kde jsme u starých dveří museli řešit i panikové kliky. Ty je těžké najít a tak má naše klika Ikonik už i panikovou verzi. Hledali jsem tvar, který lze použít v celém domě – jak v jeho historických, tak nových částech. Všude tedy máme jednu kliku, která splňuje všechny běžné funkce. Poslední klika Era vznikla tak, že jsem se dohodla s firmou M&T, že si udělám malou radost. První řada tedy již plně pokryje všechny požadavky stavby, další dvě se ještě budou muset dovyvinout.
Když svou práci vidíte po letech – ať už jde o budovu, interiér nebo produkt – jste kritické k tomu, jak se k ní její majitelé chovají? A stává se vám, že váš původní záměr změní, například při rekonstrukci?
EJ: Když jsem začínala navrhovat, byl na jedné straně brutalismus, který jako konstrukční materiál používal beton a budovy z něj se postupně začínají rozpadat a na druhé straně bylo hi-tech přehánění. Používalo se velké množství kovu, který teď rezaví a rozpadá se. Já jsem proto jako kontrast k obrovským kovovým traverzám začala používat nerezavějící ocel a detail. Můj úmysl tenkrát byl zlidštit styl hi-tech. Když chce člověk překlenout velké vzdálenosti, může to udělat buďto takovou traverzou, nebo to dát do tahu. A pak to může být profil jako u toho mého schodiště. Když je totiž kov v tahu, může být tenký. A když je v tlaku, musí být masivní. Jenže podívejte se teď na Lloyd´s Building, na které jsem dva a půl roku pracovala – ta je teď tak špinavá! Nikdo si to totiž nemůže dovolit čistit…
BŠ: Mně se to moc často neděje. Já mám spíš opačný „problém“ – ozývají se mi lidé třeba po dvaceti letech s tím, že chtějí doma něco opravit. Nechtějí to nahradit něčím jiným, ale naopak to chtějí mít pořád stejné. Po devíti letech jsme například navrhli i facelift resortu na Maledivách. Žijeme se svými stálými klienty už takovou dobu, že po sobě upravujeme svou vlastní práci. Snad jen jedna velká kancelářská budova, co se týče interiéru, jde nyní jiným směrem. A to je mi trochu líto, protože jsem do těch projektů dala spoustu energie.
Jsou podle vás v dnešní době kvalitní design a architektura doménou těch nejbohatších?
LK: Mně se zdá, že je to o prioritách. Drahé restaurace jsou v Praze stále plné a lidé jsou ochotni dávat několik tisíc za večeře. Nešetří na jídle ani na dovolených, ale když si mají koupit kvalitní svítidlo nebo židli, tak se jim za to utrácet nechce. Kvalitní pohodlné čalouněné židle k jídelnímu stolu vás vyjdou třeba na 150 tisíc, protože se do ceny promítá i to, jak se zvyšují nároky na materiály a životní prostředí. Firmy, které nesplňují všechny požadavky, se nedostanou do hotelů ani velkých developerských projektů. Ale lidé to v prostředí, kde žijí jako prioritu nevnímají.
EJ: Já bych řekla, že výroba dnes stojí proporčně stejně, jako dříve, ale marže jsou vyšší. Když na to dám značku, budu mít nesrovnatelně vyšší profit než v sedmdesátých letech. V té době to, za co bylo v Londýně možné koupit si třeba blůzu od Yves Saint Laurenta, reprezentovalo pár hodin mé práce. Teď by to byl prakticky celý plat architekta s desetiletou praxí. Dříve si kvalitní design mohl dovolit prakticky každý a ještě k tomu mohl jít i na tu večeři. Dnes je to jen pro ty, kteří se pohybují v určité finanční hladině….
BŠ: Mně přijde, že se více než kdy dříve rozvírají nůžky. Ráda jsem jezdívala do Milána, když tam design prezentovaly rodinné firmy. Ty ale postupně zkupují korporáty, které dbají na to, aby vydělávaly dost peněz. Inovace už tam tolik vidět není. A pak do tohoto trhu také výrazně zasahují módní řetězce, které začínají vyrábět vlastní interiérové produkty. A nutno říct, že pro široké publikum jejich věci nejsou úplně špatné. To pak průměruje kvalitu a mimořádné výrobky se dostávají na druhou stranu těchto nůžek.
Nad jakými výzvami se ve své práci zamýšlíte do budoucna?
EJ: Zamýšlím se nad tím, jestli se svět v otázce důrazu na ekologii a ochranu planety skutečně změnil. Dnešní generace nám říká, že jsme na to nedbali, ale já se musím ptát, jestli to tak opravdu bylo. Nepociťuji, že by existovala nějaká hranice mezi tím, co jsme dělali dříve a co děláme teď. Vidím ochranu přírody jako proces, který pokračuje. Jako postupný vývoj, pro který se dlouho tvořilo podhoubí, než z něj mohly konečně začít vyrůstat nějaké houby. Od začátku přírodu ve svém designu mám a myslím si, že nejsem sama. Například kloub pavouka v těch mých schodech. Už kdysi jsme na přednáškách řešili srovnání, jakým způsobem navrhuje příroda a jak navrhuje člověk. Jen ještě možná nebyla doba dost zralá na to, aby se toto poznání dalo aplikovat. Jsem šťastná, že nyní můžeme dávat zeleň na balkony a používat recyklované materiály.
LK: Já si teď ráda načítám mladší generaci. Lidi, kterým je nyní kolem dvaceti let. Vyrostli už v něčem úplně jiném než my – emancipace i starost o přírodu je pro ně přirozeností. Je potřeba si zodpovědně pokládat otázky, jaká svítidla a produkty obecně mají vznikat a zda reagují adekvátně na témata dnešní doby. Právě to by měla být úloha dnešního designéra a já to dennodenně řeším. Pracuji pro top světové firmy, kde tyto otázky zohledňují a jsou ochotni se vyvíjet dynamicky dál. Je pro mě výzvou ukázat, že v Čechách umíme skvělý design a máme erudici, která promlouvá k lidem a nese svoji autentickou energii. Profilovat se ve světě svojí prací je výzva sama o sobě.
BŠ: Nadčasovost je téma, které mě oslovuje společně s uměřeností. A to jak ve výběru materiálu, tak množství energie potřebné k práci na zpracování dané části projektu. Naše tvorba vzniká ve spolupráci zkušeného týmu, jehož součástí jsou nejen architekti a projektant, ale i zkušené realizační firmy a řemeslníci, kterých bohužel ubývá. Vedle ověřených technik a výrobních postupů využíváme i nové technologie. Většinu projektů navrhujeme ve 3D s částečným využitím parametricky upravených skriptů pro usnadnění naší práce. Pak je samozřejmě výhodou, pokud výroba umí s 3D formáty pracovat bez převádění zpět do výkresů ve 2D. Velmi diskutovaným tématem je v současné době i AI. Ale tam zatím chybí ta cesta, jak návrh zrealizovat.
Je něco, na co byste se chtěly zeptat jedna druhé?
BŠ: Když jsem byla v devadesátých letech v Londýně, viděla jsem tam ono slavné Evino schodiště a byla jsem naprosto nadšená. Říkala jsem si, že vůbec nechápu, jak to ta žena vymyslela a jakým procesem to prošlo. Tak to by mě zajímalo.
EJ: Když skončil projekt přístavu v Brightonu, nemohla jsem v Londýně dlouho najít práci. Všichni si mysleli, že budu drahá, ale opak byl pravdou. Žádné velké peníze jsem tehdy nedostávala, ale tím projektem jsem žila. S touto zkušeností jsem potkala člověka, který mě požádal, abych mu pomohla s jeho bytem a potom i s malými obchody. Interiéry mě nebavily, ale musela jsem se nějak uživit, a tak jsem si začala vymýšlet. Ze stavby jsem znala kov i odborníky na statiku, kteří s ním uměli pracovat. Ujala jsem se proto konstrukce a začala jsem si hrát. Schody byly první věcí, která se v obchodě musela řešit, protože bylo třeba rychle přejít mezi dvěma podlažími. Šlo i o to, aby šly rychle smontovat. Pak už to byla víceméně jen hádanka kolik různých konstrukčních principů může člověk použít na to, aby podpořil horizontální plochu ve vzduchu – jestli dát kov do tahu nebo do tlaku. Byl to ale detail, který Josephovi pomohl v byznysu v době, kdy si obchody a značky teprve vytvářely svou vizuální identitu…
LK: Mě by zajímalo, proč Bára někde neučí. Je čím dál častější, že učí čím dál tím mladší lidé s tím, že jsou blíž studentům. Já mám ale větší úctu a důvěru k etablovaným lidem, kteří mají zkušenosti. To je pro mě daleko víc. Michal Froněk a Honza Němeček mě inspirovali už jen svou přítomností. Někdy stačí, když zazní jen jedna věta, ale od toho správného člověka…
BŠ: Mě ale ze všeho nejvíc baví navrhovat. Mám pocit, že v ateliéru se učíme od sebe navzájem a tam je výhoda, že si své spolupracovníky můžu vybírat. Když se k nám hlásí někdo nový, rozhoduji se spíše podle jeho talentu. Lidé k nám ze školy totiž chodí naprosto nepřipravení, protože obor interiérového designu u nás chybí. Musíme si proto lidi půl nebo tři čtvrtě roku učit a připravovat sami. I já se mám stále co učit – nebojím se větších týmů ani větších realizací. Mám svůj plán a baví mě vysvětlovat ostatním svou cestu, ale také se jich ptám, jak by mi s tím mohli pomoci. A obohacují mě i zajímaví klienti z různých oborů.
EJ: Já jsem učila všude možně. Měla jsem za sebou třicet let v Anglii, učila jsem na Harvardu, v Německu, ve Francii, a doteď ještě zkouším studenty. Ale na UMPRUM jsem šla jen proto, že mě přesvědčily dvě studentky, které jsem učila v devadesátých letech. Nebyl to jednoduchý proces. Když jsem se tu snažila aplikovat to, co ve světě, byla jsem pořád na koberci, že takhle se to tu nedělá. Při každých klauzurách si mě zval rektor a vyčítal mi, že jsem studentům nedala přesné zadání. Chtěli po mně, abych studentům říkala, co přesně mají dělat, ale tak se to přeci nedělá. Škola může člověka naučit jen to, jak se má učit, ale ostatní si musí najít sám. Teď moji studenti mají svá vlastní studia, jsou úspěšní a vyhrávají soutěže. A to je pro mě neuvěřitelné potěšení.
Evo, máte také nějakou otázku na ostatní?
EJ: Já bych všechny ráda nakazila přemýšlením o tom, co jsem říkala o vztahu k planetě a životnímu prostředí. Jestli je to něco, co se stalo najednou, nebo je to proces, který pokračuje, jen na něj dříve doba ještě nebyla schopna odpovědět. Nad tím teď přemýšlím ve svých bezesných nocích. A další takovou věcí je umělá inteligence…
