Svenstorp Art Center. Umění uprostřed prasečí farmy

Není úplně obvyklé, že by se slovní spojení „art center“ a „prasečí farma“ objevila v jedné větě. A přesto ho můžeme použít. Ve švédském Svenstorpu se právě tento zdánlivě neslučitelný kontrast stal realitou. Na farmě s třemi tisíci prasaty totiž vyrostlo místo, které během první sezony přilákalo patnáct tisíc návštěvníků a vdechlo zemědělskému areálu novou kulturní funkci.

„Rozumím tomu, že spojení umění a prasečí farmy provokuje a nadzvedá obočí. Zcela upřímně, když jsme před třemi lety začali uvažovat o přestavbě nevyužitých chlívků na stále fungující farmě, reagovala jsem úplně stejně,“ říká Tina Johansson, česká architektka, která stojí za návrhem prostorů galerie. S prvotním nápadem proměny přišel její tehdejší přítel, dnes manžel, umělec Erik Johansson. 

Právě Erik na farmě vyrostl. Jako první ze sedmi generací dětí měl možnost vybrat si sám profesi. Vedení farmy převzala jeho sestra. „Farmáři nedělají věci jen z čistého mecenášství. Po Erikových velmi úspěšných výstavách (například ve stockholmské Fotografisce, kde lámal rekordy v návštěvnosti) a našich předchozích spolupracích na site-specific instalacích v rámci festivalů přišel nápad uspořádat sezonní výstavu přímo v jedné z prázdných stodol,“ vypráví Tina. Po dlouhých diskusích se rozhodli přidat k výstavnímu prostoru také multifunkční halu a kavárnu. „Obojí v lokalitě citelně chybělo. Nejbližší oblíbená kavárna nedisponovala ani pořádným vnitřním zázemím,“ doplňuje. Z původního plánu uspořádat sezonní výstavu se tak postupně vyvinul mnohem ambicióznější projekt kulturního centra. 

Mezi dvěma světy 

Nosným prvkem celého projektu se stala nově navržená propojovací rampa. Ta nefunguje pouze jako komunikační prvek, ale je také dramaturgickým nástrojem, který návštěvníka provádí celým areálem – dvěma naprosto odlišnými světy. Tento motiv pak umocňuje betonová podlaha, jež plynule mění svou povrchovou úpravu. „Cesta areálem začíná v otevřené multifunkční hale. Jedná se o výchozí bod celého zážitku a první kontakt s návštěvníkem,“ popisuje dále Tina. Prostor je zaplavený denním světlem a slouží jako kavárna, obchod, vstupní foyer i místo pro koncerty a komunitní akce. Interiéru dominuje světlé smrkové dřevo, akustické desky Träulit a kombinace nábytku navrženého na míru s repasovanými kusy ze secondhandů. Prostor sjednocuje hladce leštěná betonová podlaha a špičkové galerijní osvětlení doplňující staré zachráněné lampy. 

Na tuto část navazuje samotná rampa. Beton zde získává hrubší strukturu a návštěvníkovi se poprvé otevírá pohled do zahrady ukryté mezi budovami. „Tento zklidňující moment návštěvníka fyzicky zpomalí a psychologicky připraví na vstup do druhého extrému – temné výstavní haly,“ říká Tina. Hala představuje pravý opak vstupního prostoru. Je tmavá, koncentrovaná a divadelně inscenovaná. Smrkové dřevo mizí pod černým nátěrem, betonová podlaha je probarvena tmavým pigmentem a osvětlení je zregulováno tak, aby veškerá pozornost směřovala k vystaveným dílům.  

„Samotný prostor jsme funkčně rozdělili na dvě části. První, který je věnovaný stálé expozici Erika, však nezůstává statický a s každou novou sezonou radikálně obměňuje své téma i kompletní scénografii. Druhá část funguje jako hostující galerie. Ta do areálu přináší dialog s dalšími tvůrci a udržuje tak celý výstavní koncept neustále živý a aktuální.“ 

Maximum efektu za minimum prostředků 

Projekt vznikal pod tlakem omezeného rozpočtu. Jak nám popsala Tina: „Má práce byla na projektu definována neustálým hledáním rovnováhy mezi extrémně omezeným rozpočtem a velkorysým prostorem původních hal.“ Výsledek rekonstrukce včetně nového interiéru a geotermálních vrtů se vešel do částky sedmi milionů švédských korun, tedy přibližně čtrnácti milionů korun českých. 

Tomu odpovídala i strategie návrhu. Transformovalo se pouze to, co bylo skutečně nezbytné. Původní objekty byly očištěny od parazitních přístaveb, přičemž si zachovaly svůj industriální charakter. Nezbytné bylo zároveň to, aby nově zrekonstruované budovy svůj nový účel komunikovaly jasně navenek. Nejvýraznější proměnou proto prošly štíty budov, které dostaly novou vrstvu z vertikálně skládaných latí. Nevznikla klasická fasáda, ale spíše velkoformátová umělecká instalace, na jejímž návrhu se podílel i sám Erik Johansson. „Vytvořili jsme tak svébytné dílo, kde stíny rozehrávají plochy ošetřené falunskou červení, ikonickou barvou švédského venkova.“ 

Proces navrhování byl nejen omezený, ale také značně rychlý. „Z toho důvodu jsem přizvala bývalého spolužáka a kamaráda, architekta Martina Holbu, ke spolupráci na fázi stavebního povolení, nicméně celkový koncept a následné vedení stavby zůstalo na mně,“ vypráví Tina a dodává: „Výzvou pro nás byla i samotná realizace. Spolupracovali jsme s lokální stavební firmou, pro kterou to byla zcela nová stavební typologie, do té doby totiž stavěli pouze prasečí farmy.“  Interiér následně vybavili udržitelnou kombinací na míru navrženého nábytku a repasovaných kousků ze second handů.

Udržitelnost a přizpůsobivost 

Rekonstrukce má silný ekologický rozměr. Ten však nevychází z pokročilých technologických prvků, ale z propojení s existujícím zázemím farmy. Například elektřina pochází z bioplynu vyráběného přímo v areálu. Výstavní hala zůstává záměrně nevytápěná, zatímco kavárna využívá kombinaci geotermální energie a bioplynu. Stejná logika se promítla i do samotné rekonstrukce. Namísto demolice byly původní hospodářské budovy citlivě adaptovány pro nové využití. Při úpravách se pracovalo s lokálně dostupnými materiály, recyklovaným švédským dřevem nebo kamenem pocházejícím přímo z farmy. Interiér kombinuje nábytek navržený na míru s repasovanými kusy z místních secondhandů a také vybavení kavárny je z velké části založeno na druhotném využití materiálů a předmětů včetně recyklovaného porcelánu. 

Důležitou roli hraje i každodenní provoz. Kavárna pracuje převážně se sezonními a lokálními surovinami, vybavení se opravuje namísto výměny za nové a důraz je kladen také na minimalizaci odpadu. Součástí areálu jsou i výsadby podporující opylovače a nabíjecí stanice pro elektromobily napájené energií z farmy. Stejně úsporně je nastaven provoz. O management centra se vedle vedení farmy stará Erikova sestra Anna-Karin Hall a kavárnu provozuje externí nájemce. Kulturní centrum navíc funguje pouze sezonně od května do září, což také významně snižuje energetické a personální nároky. 

„Aby centrum po svém otevření nezamrzlo v čase, je od počátku koncipováno jako živý, neustále se proměňující organismus,“ říká Tina. Klíčem k této vitalitě je variabilita. Každá nová sezona přináší zcela originální výstavní design, který halu redefinuje. Stejně organicky probíhá i etapizace celého areálu. Zatímco toto jaro byla odhalena nově dokončená konferenční místnost, další fáze už nevyžadují velké stavební zásahy. Pozornost se plynule přesune k citlivé kultivaci a postupnému vylepšování zahrady. To areál definitivně ukotví v okolní krajině a stane se tak přirozenou součástí výstavního zážitku.

Farma, která žije 

Přestože během první sezony neproběhla téměř žádná marketingová kampaň, navštívilo centrum přes patnáct tisíc lidí. „Letos zájem dále roste. Kavárna přijímá skupinové rezervace dlouho dopředu a nově otevřená konferenční místnost byla vybookována prakticky okamžitě,“ uzavírá Tina. Svenstorp Art Center tak potvrzuje, že silný příběh, citlivá práce s existující architekturou a jasně formulovaná vize mohou vytvořit kulturní destinaci i daleko od velkých měst.