Zakladatel projektu hideandseek Vladimír Pešek je svým založením básník a filozof. Po zvládnutí řemesla truhlářství a restaurování dřeva studoval Akademii výtvarných umění a posléze UMPRUM pod vedením Jiřího Davida. Z uměleckých škol si odnesl konceptuální uvažování, které se propsalo také do jeho vnímání tiny house. Z plánovaných tří domků s posloupností od pohodlí přes kontemplaci po rozpuštění ega zatím realizoval první z nich, podmanivou Aranku, která člověku zprostředkuje smyslný zážitek tady a teď.
Oproti prezentaci jiných tiny houses vyzařuje web hideandseek výrazně zasněnou poetiku. Co o projektu prozrazuje?
Je třeba říct, že web nemá tak ryzí podobu, jakou bych si přál. Chtěl bych ho mnohem prostší, teď je na něm hrozně moc informací praktického typu (směje se). Přál jsem si web založený na médiu fotografie a textu: různí fotografové by zachytili impresi místa a několik básníků nebo spisovatelů by na něm strávilo nějaký čas a pokusili se svůj dojem zachytit slovy. Takže by vznikly dva základní referenční body, kterých by se případní hosté mohli chytit.
To je hodně osobitý přístup. Neztratili by se v takových impresivních, ale nepraktických stránkách?
Celý hideandseek stojí na tom, co se mi líbí a co mě přitahuje: určitá míra tajemství, implicitní vyjádření ve zkratce, takže člověk spíš něco tuší, než ví. Aby měl důvod něco objevovat. Odkaz na hru hideandseek je poměrně přesný. Rád chodím bez mapy, konkrétního cíle a třeba se i ztratím, ale díky tomu mohu objevit spoustu věcí. Díky přesnému zacílení ztrácíme prvek náhody a to bych rád, aby z toho bylo cítit. Nejsem si jistý, jestli se to povedlo.
Jak takovou hru na schovávanou přijímají klienti, kteří se u vás chtějí ubytovat?
Hideandseek není žádný zlatý důl. Ačkoli termíny jsou dost obsazené, při nákladech spojených s cenou domu, jeho vývojem a správou jsme na nule. S architektem Aranky Martinem Kožnarem stále přemýšlíme, zda nebýt víc radikální. Teď nás proto zaměstnává projekt Madlenky: máme hotový projekt ke stavbě, která působí futuristicky, ale ohledně technologického vybavení je minimalistická. Chceme uživatelům nabídnout odstup od technologií a možnost hlubšího ponoru do sebe sama. Pobyt jsme zredukovali na sledování ohně a vnímání tepla. O interiéru jednám s Jitkou Škopovou, která vedla ateliér textilu: chceme ho udělat v barevném gradientu, aby se člověk cítil jako v lůně archetypálního prostoru, bezpečně. Bylo by hezké, kdyby k tomu vznikl apendix webu hideandseek, který by se víc vracel k původní myšlence, takže byste tam nenašla informace o tom, jestli je na místě ručník.
hideandseek: Samota v tiny houses je větší téma než ekologie
Váš tiny house Aranka se objevuje v článcích o designu, udržitelnosti i návratu k přírodě. Kdybyste měl jedním slovem popsat gros prvního z vašich minidomků, co by to bylo?
Myslím, si že to je přítomnost ve smyslu vnímat chvíli, kdy se tam člověk nachází. Lidé často hledají hotel, protože někam cestují a chtějí strávit mezičas v hezkém prostředí. Stavby hideandseek budujeme se zřetelem k tomu, aby samotný pobyt v nich byl smyslem cesty. Důležitá je proto haptická kvalita, použité materiály: snažíme se využívat lokální materiály, z textilu používáme len, který se pěstuje v Polsku a spřádá na Moravě a není tak náročný na vodu oproti bavlně. Ta se pěstuje v severní Americe nebo v Africe a náročnost na spotřebu vody je obrovská. Martin využívá fabiony, oblé hrany, určitou měkkost, takže je příjemné se interiéru dotýkat. Myslím si, že tyto kvality utváří onu přítomnost.
Pochopila jsem, že výrazným atributem Aranky je její potenciál vychovat: uvědomit si, kolik lidé spotřebují vody či energie, poučit je o spotřebě. Daří se vám to?
Chtěl jsem, aby myšlenka edukace – být hospodářem s omezenými zdroji – byla trošku nevyřčená. Mám pocit, že v každém z nás je trochu rebel a když je něco nakázané nebo doporučené, moc na to neslyšíme. Co se týká hospodaření s obnovitelnými zdroji, zájemci si ho mohou kontrolovat prostřednictvím technologií: grafy ukazují spotřebu po hodinách. Jsou schované za dřevěným ostěním, aby je sledoval skutečně jen ten, kdo chce. Správce má za úkol zmínit, že informace je k dispozici, ale nemá nikomu nic nutit. Myslím si, že vztah ke krajině a přírodě se mnohem snáz získá prostřednictvím pozitivního zážitku: lidé si vzpomenou, že tam strávili moc hezký čas, dali si saunu, zmrzlinu z mrazáku, vychladili víno v ledničce, bylo jim příjemně a nic jim nechybělo – a přesto nebyli vůči okolí příliš nároční, co se týče spotřeby vody nebo energie. Díky tomu si snáz uvědomí, že tyto možnosti lze využívat a zakomponovat do běžného života.
Z vašich projektů cítím zvláštní kontrast: Aranka usiluje o návrat k přírodě, přitom je plná technologií; Madlenka zase působí futuristicky, ale je od techniky úplně oproštěna…
Mrzí mě, že jsme se zastavili u Aranky a Popelky. Koncept hideandseek tvoří tři stavby: Aranka člověka vezme na místo do krajiny, kam by se obvykle dostal jen se spacákem nebo stanem, ale v Arance nemusí mít strach ze zimy, tmy ani hladu. Ale vedle toho ho ponouká k tomu, aby snížil nároky a náklady. Madlenka pracuje s poučeným hostem: uvnitř je jen oheň, sauna; není tam signál a díky kulovitému tvaru se cítíte bezpečně a můžete naplno prožít chvíli tady a teď. Pro třetí Jasněnku je stěnou hloubka lesa. Teprve množství stromů za stavbou tvoří neprůhlednou vrstvu. Stěny jsou z polykarbonátu, který pozměňuje obraz, když se člověk dívá dovnitř nebo ven. V ní by mělo úplně zmizet, rozpustit se ego.
To znovu potvrzuje dojem, že máte unikátní přístup k ubytování. Dá se shrnout, jací lidé vaše domky navštěvují?
To se za poslední dva roky změnilo. Když jsme v roce 2019 instalovali Aranku, byl to skoro jediný podobný projekt. Dnes jich existuje obrovské množství a s tím se proměnil i typ hostů. Tiny houses často trpí zvláštní schizofrenií: zmenšují se velké domy. To je podle mě neporozumění tématu. Nebo maringotky: proč někdo neudělá romskou maringotku s krajkami, barvami a božstvy, zdobenou dečkami a koberečky? Místo toho vznikají pseudodesignové paskvily. Protože hodně dbáme na architektonickou část – tématem návrhu stavby je přezkoumat způsob trávení času ve volné krajině s parametry maringotky –, jezdí k nám okruh lidí se vztahem k architektuře a designu. A dílem sociálních sítí také ti, kterým Aranka přijde in.
Zaujalo mě, že v Arance máte pro návštěvníky připravené knihy; které z nich tam najdou?
Knihovnu v Arance a Popelce obměňuju, ale najdete tam knížky, které mám rád. Jeden z mých tajných plánů bylo umístit na různá krásná místa po světě domečky, v nichž by byly moje oblíbené knížky – takže pak budu cestovat nalehko a budu si moct číst (směje se). V poslední době mám moc rád slovenské nakladatelství Absynt a jejich edici Prokletí reportéři. Pokaždé nedočkavě čekám na novou knížku, třeba od klasika polské reportážní literatury Wojciecha Jagielski nebo od švédské reportérky Matildy Voss Gustavsson. Mají těžká, ale zajímavá témata. Naposledy jsem tam vezl poledního Houellebecqa Zničit, zkrátka v knížkách hideandseek najdete kumulovanou depresi (směje se).
Oproti jiným se odlišujete tím, že po nějaké době z krajiny mizíte.
Jaká místa už jste vystřídali a jak se vám daří hledat nová?
Doteď jsme byli na Jezírku, na konci roku budeme měnit Palouk a Vlčici. Přesuny jsou logisticky náročné, ale považuju je za důležité pro hygienu v krajině. Výrobci malých staveb říkají, že je můžete postavit kamkoli – ale to je blbost. Pokud mají splňovat funkci bydlení, je důležité vybírat místa v rámci intravilánu nebo na parcelách, kde dřív stál dům. Jak říkal architekt Havlíček: je důležité si uvědomit, že i prázdná plocha je architektura. Nechci být v tomto směru moc invazivní. Štve mě, když výrobci tvrdí, že stavba do 25 m² nepotřebuje stavební povolení. Nebo pojmenují maringotku včelín. Mám osypky z toho, že děláme z lidí blbce, i když to není nutné.
Jde vám i při hledání nových míst o to, aby vaše domky nebyly v krajině na první dobrou vidět?
Jo, to je důležitý prvek. A dalším pak jsou místa v krajině, která vám ukážou jedině místní: „V týhle hospodě vaří Franta nejlepší dršťkovou!“ To je metoda, kterou se snažím jít: hledat, co v místních lidech vyvolává patriotismus a hrdost; jejich oblíbená místa, která nikdo nezná. Pro samotný výběr místa používám kritérium otázky: mám chuť se sem vrátit? A pokud ano, chci ho ukázat někomu, na kom mi záleží? Tyto parametry vyjadřují energii, která se dá jinak těžko popsat. To musíme cítit. Věřím, že když vidím něco nádherného, silného, důležitého, chci to sdílet s tím, koho mám rád.
Když jsme se viděli naposled, zmiňoval jste nový, dobrodružný koncept domku schovaného v lesích, který si jeho návštěvníci musí najít. Pořád o tom uvažujete?
Zatím nemá přesnější kontury. S Martinem jsme rozebírali vysoké náklady na realizaci stavby a hledali kompromis, který by neprovázela křeč. Rádi bychom se pustili do něčeho, co se dá zvládnout s lehkostí. Ze statických a bezpečnostních nároků je člověk neustále ve stresu – tak jsme si řekli, že si nějakou stavbu zboucháme sami, užijeme si radost z tvorby a vznikne taková Ježibaba. Kromě toho, co jsem popsal, nemá konkrétnější půdorys. Stojí na představě, že by ji měla provázet určitá lehkost.
Věříte tomu, že bude o podobné dobrodružství zájem? Nebo si do chatičky zalezete sám a budete doufat, že vás v ní nikdo nenajde?
Zkušenost mě naučila, že lidé jsou různí, takže se trochu bojím zobecňovat. Uvědomuju si, že žiju v určité bublině, takže vlastně nevím, netroufám si to odhadnout. Bylo by fajn, kdyby glamping trošku vyhynul, kdybychom se vrátili víc sami k sobě. A pak snad nastane moment, kdy se dokopeme k Madlence.
Rozhovor vyšel v knize TINY HOUSE: průvodce krajinou minimalistického bydlení, kterou jsme vydali v edici ARCHIZOOM BOOKS. Zaujal vás? Objednejte si knihu přímo zde.
Foto: Tereza Škoulová
