Do střídmých rodinných domů vkládá to nejlepší z odkazu funkcionalismu. Stejně elegantní jsou i jeho industriální stavby. Hrdý patriot Luděk Rýzner, jehož studio OK Plan Architects působí už dvacet let v Humpolci, patří k nejvýraznějším osobnostem současné architektury.
Na začátku dubna vyšla Ročenka české architektury 2017-2018, která každoročně mapuje nejzajímavější stavby očima některého z našich významných architektů. Letos byl výběr 33 realizací na Vás. Kolik času jste musel věnovat přípravě?
Luděk Rýzner: Mám kamarády, kteří sestavovali ročenku přede mnou, a ti mě varovali, že příprava zabere neuvěřitelné množství času. Jenže dokud si to člověk neprožije, tak nepochopí, jak dlouho trvá, než si utřídí nashromážděné realizace, protože je posílají jednak sami architekti či ateliéry a také se objevují tipy a doporučení. A pak je třeba naplánovat si jejich návštěvy. Pracoval jsem s 209 realizacemi, zhruba 80 objektů jsem si prohlédl v reálu, v případě poloviny z nich jsem domy navštívil a mluvil s majiteli. Některé ve skutečnosti působily jinak než na fotkách. Někdy mě zajímaly detaily. Obětoval jsem cestám po celé republice loňské léto. Když jsem projížděl třeba západní Čechy, najel jsem 600 kilometrů denně.
Čím jste se řídil při finálním výběru?
Neměl jsem žádné kritérium. Vybral jsem domy, které se mi líbily. Vím, že kolegové přede mnou měli různá kritéria, pomůcky, metodiky. Zprvu jsem také zvažoval, jestli do výběru nevložit nějaký řád. Ve finále jsem však vybíral bez systému. A nakonec z toho ty nejzajímavější realizace přirozeně vyplynuly. Jen jsem si hlídal, aby můj výběr nebyl postaven jen na individuální výstavbě. Rodinným domů se podle mě věnuje spousta jiných publikací. Tahle publikace má být průřezem toho, co se událo v rozmezí 2017 – 2018 zajímavého v celé české architektuře, v Ročence tak najdete jen tři rodinné domy.
Všechny vybrané stavby najdete zde – pozn. red.
Byl jste první, kdo před lety použil pro svůj rodinný dům Plecháč fasádu z cortenového (předzrezlého) plechu, dneska považovaný za ikonický. Objevil jste podobně odvážnou realizaci?
Zaujala mě dostavba pražského Centra experimentálního umění DOX+, architekt Petr Hájek využil k dostavbě pohledový beton, obyčejný materiál, který se používá na izolace střech, na fasádu. Železobetonové objekty jsou „oblečeny“ do měkké fasády. Izolační vata je potažena pružnou izolační membránou, která je pak v pravidelném rastru kotvena do betonu. Díky vzoru, který vychází z čalouněného nábytku, připomínají dva dostavěné objekty velké pohovky. Tahle architektura snese srovnání se světovou špičkou.
Mimochodem Petr Hájek má v Ročence ještě jednu realizaci, tou je dostavba Vodárenské věže na pražské Letné. Přidal další vrstvu, umístil do ní periskop, kterým se dá pozorovat Praha. Úplnou náhodou jsem potkal kultivovaný a krásně rozmístěný rodinný dům, který projektoval architekt Tomáš Míček. Doporučili mi ho kamarádi. Realizace mě překvapila vnitřním uspořádáním, dispozicí, tím, jak je zasazená na různých výškách v kopci. V interiéru jsou velmi zajímavé průhledy. Žije v něm mladá rodina na severní Moravě, ale i v pražském měřítku by vystupoval z řady, protože je mimořádně kvalitně a citlivě vsazený do okolního terénu a to je vlastně jedna z důležitých funkcí architekta. Principiálně i já jsem se nedíval jen na realizace, ale vnímal jsem zároveň, jak jsou zakomponované do okolí.
Jak vnímáte nové stavby, které vznikají na vesnicích? Architekti z O-R-A mluví o hluboké urbanistické krizi, protože v současnosti se na vesnici staví často v rozporu se staletým územním rozvojem a bezohledně k okolí.
Do Ročenky jsem zařadil dvě realizace ateliéru O-R-A, jsou skvělí. A naprosto s nimi souhlasím. Princip dřívějšího tvarosloví vesnice vycházel ze staletími prověřených vzorů, které se skládaly do různých tvarů, protože to byly buď statky, nebo domy chalupníků, ale vždycky to bylo v návaznosti na hospodářství. Dneska se na vesnici stěhují lidé z města, kteří chtějí na venkov a hledají levnější pozemky. Vesnice mají problém se stárnutím populace, proto jsou schopné investovat do infrastruktury. Investoři na to slyší, ale nechtějí žít vesnickým životem, chtějí městský dům.
Dům, který by si postavili na pražské Ořechovce, si postaví na vesnici. A zároveň se tam vytváří pozemky, které jsou městského charakteru. Moderní vesnický urbanismus vytváří nádory nových domů na okrajích sídel, které jsou poddimenzované z hlediska infrastruktury a služeb. Nejsou tam potraviny, školka, základní škola, kam pak majitelé domů jezdí jen na přespání. Znám spousta případů, i mezi našimi klienty, kdy majitelé po čase prodávají v těchto vesnických lokacích své domy. Chtějí zpátky do města. Každá vesnice i město má velký potenciál v zahušťování proluk. Je to podstatně lepší, než když stavíte dům na „zelené louce“. Zároveň je jasné, že vesnická architektura se bude přibližovat městskému stylu.
Stává se Vám, že klienti chtějí střízlivou městskou vilu na vsi?
Naštěstí se dostáváme ke klientům, kteří mají vyhlédnuté dva nebo tři pozemky a od nás chtějí radu, který z nich si pořídit. Zjišťujeme také, co říká územní plán, protože realitní kanceláře občas nejednají férově a zatají jim, že si nemohou postavit, co chtějí, ale jen tom co jim umožní právě územní plán. Když je předepsané tvarosloví nebo zastavěnost, musí se toho držet.
Lidé utíkají na venkov, aby si splnili svůj sen o domě se zahradou. Jak jsou na tom naše zahrady a veřejný prostor?
Když jsme před dvaceti lety začínali, museli jsme klientům vysvětlovat, co chceme dělat a proč. Byly to dlouhé diskuse, částečně osvětová činnost o roli architekta. Dokonce jsme je vozili, abychom jim ukázali zajímavé realizace. Dneska už to dělat nemusíme, lidé hodně cestují, díky sociálním sítím mají novinky hned po ruce. Bohužel, pokud jde o zahrady, jsou přibližně v podobné situaci jako my před dvaceti roky. Lidé nechápou, že jsou nedílnou součástí domu. I já jsem byl před dvaceti roky rád, když mi klient řekl, že zahradu vyřeší s manželkou, neřešil jsem to.
Dneska nabízíme zahradní projekt ke každému domu, jako součást našeho servisu. V masovém hledisku jsme však pořád na bázi osvěty, aby lidé pochopili, že zahradní architektura je svébytná disciplína. V našem měřítku je zahrada vnímána stejně jako interiér. Vím, že si interiér můžu sám zařídit, teoreticky pak vyhodit všechno, nic moc se tím nezkazí. Podobně je to se zahradou, prostě to zkusím.
Tuje se nasází kolem plotu, pak se kolem pohází tráva. A nedej bože, abych musel zasadit listnatý strom, ze kterého na podzim spadnou listy do bazénu. Maximálně se objeví nějaký stříbrný smrk, který tomu ještě dodá „pecku“. To je špatně. Lidé ještě nechtějí slyšet, že na zahradu si mají nechat relativně vyšší rozpočet. My jsme se učili na fakultě, že zeleň je milosrdná a některé stavební paskvily je schopna zakrýt a území víc zharmonizovat a udělat měkké přechody. Když procházíte staršími čtvrtěmi, kde byly zahrady založeny na bázi ovocných a listnatých stromů, každý říká, to je hezká čtvrť, ale když se podíváte na baráky, tak většinou nejsou hezké všechny. I v první republice se nestavěly jen pěkné funkcionalistické vilky, jenže po letech je všechno schované do obalu zelených stromů, který dodává prostoru atmosféru, díky níž se tam cítíme dobře.
Co jste se během přípravy Ročenky dozvěděl o úrovni české architektury?
Úroveň architektury se zvedá. I v relativně menších městech lidé chtějí moderní architekturu a v takovém množství se nestaví špatná architektura, jako se stavěla před dvaceti či patnácti lety. S tím roste i prestiž profese architekta, lidé už chápou, že nestačí mít projektanta.
Jsme v kontaktu se světem? Jakým směrem se bude architektura ubírat?
Vývoj bude záviset na IT technologiích. Je otázkou, do jaké míry převezmou proces projektování počítače. Mrakodrapy a složité projekty se dají řešit tak, že zadáte algoritmus a počítač je schopen vygenerovat na základě dat na jeden dům čtyřicet tvarových variant. V kontaktu se světovou špičkou určitě jsme. Je to však otázka velikosti a koncentrace kapitálu, množství staveb v Německu a Česku bude vždycky přece rozdílné. U nás může vzniknout špičková architektura na některých domech, ale je jasné, že my nikdy nebudeme udávat tempo a styl.
Žijete a pracujete v Humpolci. Jak těžké bylo získat pro vaše střídmé, minimalistické projekty zákazníky na malém městě? V Praze by to možná bylo jednodušší, alespoň na začátku.
Pro mě to byla svým způsobem výzva, zůstat na malém městě. I logika, že architektura nevzniká jen v Praze nebo Brně. Je jasné, že začátky byly komplikovanější. Výhodou na druhé straně je, že na malém městě jste zase víc vidět. Máme pobočku v Praze a Jihlavě, k tomu nás dotlačili klienti. Jsme vnímaní jako regionální ateliér, který je hrdý na to, že pochází z Humpolce. Právě nyní tam dokončujeme revitalizaci parku Stromovka.
Měl jsem zároveň štěstí na klienty. Zpětně jsem rád, že jsem po škole nastoupil do zaměstnání v jihlavském ateliéru. Naše práce je o prodávání myšlenek a zkušeností a já jsem žádné neměl. Založil jsem ateliér, až když jsem získal po třech letech autorizaci. Přijde mi jako podraz na klienty, když si kupují projekt od někoho, kdo nemá zkušenost. Může mít dobré nápady, ale potřebuje mít za sebou praxi. A to se nedá naučit.
Proměnily se během uplynulých dvaceti let, kdy OK Plan Architects působí, požadavky klientů?
Neřekl bych. Možná trochu víc kladou důraz na úspory energií a efektivnost provozu. V individuálním rodinném bydlení chtějí to samé. Ale víc jde o technologie, které se implementují, domy jsou inteligentnější. Pokud jde o skladbu našich zakázek, rodinné domy tvoří něco mezi 30 až 40 procenty. V současné době máme rozestavěné tři domy, jeden rok víc kreslíme a druhý víc stavíme. A zbytek je všehochuť – drobný průmysl, občanská vybavenost a interiéry.
Ing. arch. Luděk Rýzner
Vystudoval SPŠ stavební v Havlíčkově Brodě a následně Modul architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Svou kariéru zahájil v jihlavském ateliéru Penta, v roce 1998 získal autorizaci ČKA. V květnu 1999 založil vlastní firmu OK Plan Architects. V současnosti má architektonické studio OK Plan kromě sídla v Humpolci také pobočky v Praze a v Jihlavě. Za své projekty získal spoustu cen, naposledy Grand Prix za objekt společnosti IPMB. www.okplan.cz
Text: Marie Lucová pro Bydlení Deník
Foto: archiv OK Plan
Přečtěte si více rozhovorů s architekty:
Rozhovor s ateliérem archicraft o gastroprovozech
Rozhovor s Markem Deylem o unikátním materiálu
Tomáš Hrubý z DL studia o rekonstrukci s citem pro detail
Jak se staví ZOO s AND ateliérem
Rozhovor s Barborou Léblovou o interiérech
Rozhovor s Martinou Krčmářovou a Markétou Musilovou z m2 architekt
