Míza architekti vstoupili na architektonickou scénu před čtyřmi lety. Za dobu svého působení již získali různá ocenění. Jejich zatím nejvýznamnějším úspěchem je první místo v krajinářsko-architektonické soutěži v Ostravě.
Zakládajícími členy ateliéru jsou Tomáš Minarovič a David Zatloukal, kteří své zkušenosti sbírali mimo jiné i ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Nizozemsku či Portugalsku. Ve svých návrzích dávají důraz na kontext místa. Intenzivně se zabývají vztahy mezi soudobou architekturou a původními historickými vrstvami osídlení. Při projektování je pro Tomáše a Davida zásadní usilovat především o vznik příjemného prostředí k životu a udržitelný způsob stavění.
Ačkoliv jsou parky a životní prostředí pro oba architekty důležitým tématem, neomezují se pouze na ně. Baví je zadání všech měřítek, od interiérů přes stavby občanské vybavenosti až po bytové domy. Nevyhýbají se ani rekonstrukcím, které jsou pro ně naopak příjemným osvěžením a výzvou.
Od ZUŠ k prvním soutěžím
Jak jste se dostali k architektuře? Kdy jste se potkali?
Tomáš Minarovič: V rodině architekty nemáme, takže pokud bychom měli hledat nějaké tendence, tak jedině přes koleno; přes naše kutilské dědečky. Taky nás zformovala ZUŠ v Olomouci, kde nás brali na různé přednášky o architektuře a na výstavy.
David Zatloukal: Poprvé jsme se potkali na střední škole v Olomouci a poté při přípravě na přijímací zkoušky na fakultu architektury ve zmiňované ZUŠ. Následně jsme se od sebe vzdálili, já studoval v Brně na FA VUT a Tomáš v Praze na FA ČVUT. Nicméně jsme k sobě stále tíhli a během studií zkoušeli drobné soutěže, například venkovní mobiliář pro tehdy vznikající kulturní prostor s kavárnou. Projekt sice neuspěl, ale díky němu jsme zjistili, že nás baví spolupracovat.
Od založení ateliéru jste každý rok získali alespoň jedno ocenění, je to pro vás důležitá motivace nebo spíše odměna za tvrdou dřinu?
Tomáš: Na to, jak jsme malý a mladý ateliér, jsme dělali hodně soutěží. Ty nás baví, nutí totiž k hluboké diskusi o daném problému. Jsou pro nás zásadní k formování myšlenek, které zastáváme, a obrovskou příležitostí, jak se dostat k zajímavým zadáním. Je to však dřina, ne vždy končící výhrou, což může být demotivující. Takže ano, ocenění je důležitou motivací, ale ne tou hlavní.
David: Samozřejmě také záleží na situaci, například ocenění Parku bez Hranic v Hodoníně bylo pro nás v daný moment důležité, protože nás hodně namotivovalo a my si uvědomili, že má cenu v soutěžích i nadále pokračovat.
Přelomové vítězství
Letos jste vyhráli v užší krajinářsko-architektonické soutěži o nový Sad Dr. Milady Horákové v Ostravě, jaké byly vaše pocity, když jste se o výhře dozvěděli?
David: Je to velká soutěž, takže máme z vítězství enormní radost a projekt vnímáme jako přelomový. Otevřel nám mimo jiné dveře k intenzivnější spolupráci s krajinářskými architekty a k dalším projektům veřejných prostranství se zaměřením na krajinářskou část.
Tomáš: To víte, že bezprostřední pocity po zjištění byly intenzivní…
Na co jste kladli největší důraz při navrhování parku? Jaký prvek v něm dominuje?
Tomáš: Kladli jsme důraz na polyfunkčnost a přehlednost parku, k čemuž patří zpracování historických vrstev, kterých je tam opravdu hodně. Těm bylo potřeba dát určitý rámec a nějakým způsobem je dát dohromady. Dalo by se říct, že práce s historickými částmi a vrstvami definuje náš ateliér.
David: Dominantním prvkem není objekt nebo něco fyzického, ale volný rozptylový prostor v parku za budovou filharmonie. Pracovně jsme ho pojmenovali jako „kulturní louka“, na které se například nachází i hudební altán. Záměrem bylo, aby vzniklo nejen místo „na úrovni“, ale aby se zde člověk také necítil sešněrován nějakými normami příliš slušného chování. Je to dostatečně variabilní prostor, který tak umožňuje konání nejrůznějších kulturních aktivit.
Jak jste pracovali s vodním prvkem?
David: Původně tam už jednou vodní prvek byl. Dané místo mělo svůj historický vývoj, býval to totiž židovský a katolický hřbitov, na kterém se nacházelo krematorium, jež bylo necitlivě zbourané. V současnosti je na místě neutěšený záhon. Nám se jednoduše vodní prvek líbil, proto jsme ho obnovili. Ten se nachází v místě křížení dvou hlavních os. Šlo nám tedy také o zpříjemnění tohoto důležitého prostoru.
Tomáš: Voda v parku je skvělá věc. Prostor je navíc navržen bezbariérově, takže je možné probíhat z jedné strany na druhou. Prvek je pojednán jako umělecké dílo a funguje i jako mlžítko, které chladí okolí v parných dnech.
Omezil vás zásadně současný stav parku, anebo naopak vám dal prostor k lepšímu řešení?
Tomáš: Pravděpodobněji nás navedl k novému řešení. Park jsme radikálně neměnili, spíše jsme ho vyčistili, využili síť, kterou jsme zpřehlednili a zhierarchizovali.
David: Nějaké momenty jsme zvýraznili a podpořili, vycházeli jsme především z původních historických vrstev. Pochopení vazeb současného stavu parku byl pro nás výchozí bod k vypracování finálního návrhu.
Máte zkušenosti ze soutěže na park bez hranic v Hodoníně, byla to vaše první zkušenost s architektonicko-krajinářským projektem? Přenesli jste si nějaké znalosti do vítězného návrhu v Ostravě?
David: Byl první takhle intenzivní. Hodně jsme se na tom návrhu naučili, a pro park v Ostravě použili podobné principy, akorát ve větším měřítku. Přistupujeme k ostravskému projektu dost podobně, v obou případech pracujeme s aktivací periferie parku.
Tomáš: Nejdříve nás zajímá, co se děje ve vztahu k okolí, a jestli to společně funguje, takže intuitivně začínáme u periferie. Řešení těchto vztahů nás většinou navede k výsledku.
Jaký aspekt při projektování městské zeleně je podle vás nejdůležitější?
David: Je to pro nás stále práce s prostorem, takže v úzké spolupráci s krajinářským architektem se k návrhu zeleně chováme jako k tvorbě prostoru, jen prvky jsou jiné. Nepoužíváme cihly, ale stromy a keře.
Tomáš: Další aspekt je i ten technický: je zde potřeba, aby to byl smysluplný druh zeleně z hlediska klimatické změny a stávajícího prostředí, ať to není jenom „pěkný strom“.
David: Stále navrhujeme něco živého, tím pádem jsme více omezení. U stěny můžeme přemýšlet více o kontextu: stěna tam bude stát, ale strom, pokud je špatně zvolený nebo má špatné prostředí, tak nemusí přežít.
Na čem momentálně pracujete?
Tomáš: Na rekonstrukci bytu v Olomouci na Dolním náměstí. Je to nemovitá kulturní památka, která má spoustu legislativních a stavebně-technických specifik. Každý den se odkrývají nové vrstvy, na které je třeba stále reagovat a návrh upravovat. Spíše než projekt to je proces.
David: V současné době se také věnujeme rekonstrukci chalupy ve velmi poetickém přírodním prostředí osady Zdravá voda na Jižní Moravě.
