Holky rády architekturu je architektonické studio se sídlem v Brně, které se především zabývá interiérovým designem a architekturou rodinných domů. Studio založilo v roce 2019 duo mladých a talentovaných architektek. Jsou jimi Kristýna Sirová a Barbora Kudelová, které s nadšením vytvářejí inovativní a nadčasové návrhy. Portfolio ateliéru zahrnuje rozmanitou škálu projektů, od interiérů a rodinných domů až po veřejná prostranství. Mezi nejznámější interiéry pak můžeme vyzdvihnout zmrzlinárnu Ještě jednu či open space Netroufalky.
Studio Holky rády architekturu si zakládá na práci s opravdovými materiály, barvami a čistotě dispozic. Proto v jejich tvorbě najdeme nejen krásné a precizní detaily, ale také příjemnou jednoduchost a estetičnost. Ačkoliv původně nikdy nezamýšlely, že by se věnovaly pouze interiérům, jsou to právě oni, které je zatím nejvíce baví.
Jak byste definovaly váš ateliér?
Barbora Kudelová: Nemyslím si, že bychom měly jednu konkrétní definici. Snažíme se dělat věci, které nás baví a které nám dávají smysl.
Kristýna Sirová: Co nás opravdu naplňuje, je pak práce s opravdovými materiály, což také zdůrazňujeme při setkání s klienty, že u nás imitace materiálů nenajdou. Co se týče architektonického měřítka, tak pokrýváme různé rozsahy práce. Nejčastěji děláme interiéry, které většinou dovádíme do realizace, potom studie rekonstrukcí a rodinných domů. Nedávno jsme také pracovaly na interiéru základní školy a studii veřejného prostranství v Olomouci.
Jak probíhalo založení studia Holky rády architekturu ?
B: Ono se to vyvinulo přirozeně. Kristýna byla o rok výš na škole, takže po vystudování jsme každá chvilku pracovaly někdy jinde. Postupem času jsme společně začaly řešit projekty, díky kterým jsme zjistily, že si rozumíme a že bychom se mohly posouvat dál.
K: A samozřejmě ve dvou se to lépe táhne.
Věděly jste, že se budete věnovat převážně interiérům?
K: Je to něco, co nás baví, ale nebyl to prvotní záměr.
B: Dva roky po škole jsem pracovala v interiérovém studiu, takže to přirozeně vyplynulo. Baví mě barvy a materiály, zatímco Kristýna je víc technicky založená. Vůbec se tedy nebráníme projektům za hranicí interiérů.
K: Když se na nás někdo obrátí s požadavkem, tak se ho snažíme zpracovat, nehledě na to, jaké je to měřítko. Akorát u interiérů jde vidět výsledek mnohem rychleji. Nemusíme řešit stavební povolení a také menší investicí. Dá se navíc uhlídat detail, což nás samozřejmě těší.
Kdo vás inspiruje?
B: Mám moc ráda práci Stanislava Fialy. Líbí se mi, jak pracuje s věcmi do detailu a jak pak vypadají jako celek. V interiérech se mi pak líbí práce Petera Jurkoviče, jehož práci s vysokou mírou detailu dlouhodobě sleduji.
K: Jak říkala Bára, já jsem víc technická, a proto se hodně zaměřuji na dispozice a provoz domu: něco, co není vidět, ale člověk to pocítí, když tam je. V tomto obdivuji domy od Stempela a Tesaře. Jejich stavby jsou ekonomické; nejsou rozsáhlé a megalomanské – to nakonec umí kdekdo. Oni dokážou vytvořit malé a funkční domy, přičemž je každý dům pokaždé jiný, pořád v sobě nese určitou jedinečnost.
Jaká byla vaše nejúspěšnější zakázka?
B: Každá zakázka dovedená do realizace je úspěšná. Když je klient spokojený a my můžeme být pyšné na interiér, který se opravdu zrealizoval v kombinaci, kterou jsme navrhly.
K: Je pravda, že často spousta věcí zůstane ve studii nebo že se některé věci nedotáhnou a cesty se pak rozejdou. Nejspíš na tu nejúspěšnější zakázku stále čekáme.
Barboro, kromě studia pracujete i na módní značce CTRLBK, jak jste se dostala k módě? Jak k tomu stíháte skloubit architektonickou praxi?
B: Přestala mě bavit fast fashion, takže jsem si naskicovala pár věcí, které jsem si nechala ušít… Tím to začalo. Co se týče architektury, tak zrovna teď je to těžké, protože od začátku roku nám přibylo hodně práce. Takže tento projekt zatím spí. Ale baví mě, je to takové moje dítě, takže ho určitě nechci pouštět.
Interiéry
Co se vám líbí na tvorbě interiérů?
B: Detail, je to hravé, je to rychle zpracované a člověk vidí výsledek.
K: Líbí se mi jakou atmosféru dokáže interiér vytvořit a změnit. Na začátku máte čtyři bílé stěny… A pak záleží, jak se to pojme. Jak velkou změnu dokáže udělat i pár menších zásahů. Najednou se může člověk v prostoru cítit úplně jinak.
Povězte mi něco o vašem oblíbeném interiéru…
B: Baví mě moje poslední realizace bytu pro mladou zubařku, která věděla, co chce. Bylo to zajímavé v tom, že jsem fungovala jako „učesávač“ myšlenek a věcí, které si přála. Když se zpětně podívám na tuhle realizaci, tak opravdu nacházím detaily, které jsem řešila přes půl roku, což udělá člověku obrovskou radost.
K: Netroufalky. Ony byly skvělé tím, že vznikaly delší dobu, skoro dva roky, a my viděly, jak postupně rostly. Když jsme začínaly, tak to měla být původně velká studie, pak se ale zjistilo, že musí být za mnohem méně peněz. A ačkoliv jsme musely celý budget najednou snížit, tak i přesto fungoval koncept dál, protože jsme ho postavily na určitých principech.
Jak vznikaly Netroufalky?
K: Nebylo to něco, co by se nakreslilo a během dvou týdnů udělalo. Nejprve jsme s klientem dlouze diskutovali; o provozu, celkovém záměru, filozofii místa a pocitech z jednotlivých částí. Tady se nám potvrdilo, že mít jasný koncept je důležité. Hledaly jsme tedy jiné prostředky, levnější materiály, ale principy jsme již měly. Najednou jsme si mohly dovolit experimentovat. Například natření podlahy obyčejnou barvou, to bychom asi normálně neudělaly. V tomto konkrétním případě by navíc barva kvůli skladbě podlahy brzy popraskala. Nás ale životnost nemusela trápit. Nakonec se to ukázalo jako nejlevnější a zároveň nejhezčí řešení v porovnání například se zátěžovým kobercem nebo laminátem.
B: Zároveň jsme v Netroufalkách strávily den a noc. Vyzkoušely jsme si prostor tak, jak jsme ho plánovaly pro ostatní a viděly, jak funguje. Dobré to bylo, přes den práce, večer víno.
Ženy a architektura
Potkaly jste se během praxe s genderovým předsudkem?
B: Nepamatuju si nic, co by mě bilo přímo do očí. Pamatuji si na jednu situaci, kdy jsme prezentovaly v místnosti, kde byli převážně muži. Někdy se žena nesmí bát vystoupit a říct: „Já jsem tady, já vám to prezentuji.“ Stalo se třeba, že se všichni pozdravili a v momentě, kdy se mi někdo nepředstavil, tak jsem k němu přistoupila, podala ruku a představila se.
K: My dvě se ozveme. Taky mám pocit, že ve chvíli, kdy pracujeme a věcně diskutujeme, tak se ukáže, že víme, o čem mluvíme. Je to možná i tím, že děláme interiéry. V tomto směru se chlapi víc bojí, proto mám pocit, že nás v tomto ohledu berou jako rovnocenné partnery. Otázka je, jak by to fungovalo, když bychom byly na větší stavbě .
B: Ale zase si myslím, že nevymýšlíme blbosti. Věci, které vymýšlíme mají racionální základ a často vznikají za konzultace s řemeslníky, případně samotnými výrobci. V tomto se nebojím přiznat, že něco nevím, muži jsou pak ochotní to vysvětlit.
Máte pocit určitého handicapu jako ženy v architektuře?
K: Určitě je; když jednou budeme chtít děti. Záleží, jak si to člověk samozřejmě nastaví. Vnímám rozdíl mezi mnou a kluky kolem sebe, kteří začali svoji kariéru a mohou na ní pokračovat i dál, i když založí rodinu. Mezitím budou mít doma ženu, která se postará o dítě. Samozřejmě nechci všechny házet do jednoho pytle, může to fungovat i jinak, v dnešní době se starají i muži.
B: Je to faktická informace, kdy se nám studio momentálně rozjíždí , ale víme, že někdy přijde otázka dětí. A jak říkám, architektura je služba. To znamená, že když my tady nebudeme, tak bude sice fungovat dál, ale kdo ví, jak moc dobře a jak my to zvládneme dozorovat? Je to jedna věc, nad kterou musíme přemýšlet a nějak ji vyřešit.
K: Pokud nechceme, aby naše práce skončila, tak to budeme muset vyřešit, abychom se na tři roky neodmlčely a pak se jen tak objevily. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Jak říká Bára, není to neřešitelný, ale musíme to řešit.
Dodnes lidé architekturu vnímají za výhradně mužské řemeslo. Napadá vás, proč tomu tak je?
B: Je možné, že je to dané historií a technickou stránkou profese. Architektura je spojená se stavitelstvím, což byla dříve spíše mužská činnost, ale v současnosti se to snad změní.
K: Když vidím, kolik holek chodí na fakultu architektury, tak myslím, že se to musí projevit. A možná už to opravdu i začíná, první známé architektky a jejich ateliéry se objevují. Sama jsem zvědavá, jak bude vypadat situace za 20-30 let. Ale jinak těžko říct. Podle mně se architektura ve 20. století nelišila od ostatních oborů, kde dominovali muži. Atmosféra ve společnosti ženám v těchto pozicích nepřála anebo je přehlížela. Například Charlotte Perriand, francouzská architektka, kterou moc lidí nezná. A přitom byla rovnocennou spolupracovnicí Le Corbusiera.
Přečtěte si více o ateliéru:
